POLITIKŮV
ZÁPISNÍK.
J. F. KARAS.
1913.
NAKLADATELSTVÍ O. KYPR V JIHLAVĚ.
TISKLA KNIHTISKÁRNA A. MELICHARA V JIHLAVĚ.
[1]
OBSAH
Místo prologu3
Trojspolek5
Východní otázka6
Politická mizerie7
Tři doby mladočeské politiky9
Hymna moravských klerikálů12
Moravské koňstvo12
Marianská houfnice15
Z nové „Moudrosti otcovské“18
Z memoirů barona X22
Hrst epigramů29
Český horoskop37
Píseň čekajících38
[2]
Místo prologu.
Zas nová knížka. Mnozí řeknou:
Což nedá pokoj, protiva,
je nutno nad vším kormoutit se,
nač kdy se člověk podívá?
Je pravda, leccos nezdravého
v tom dusném českém ovzduší,
to sami víme, proč však o tom
nám stále hlučet do uší?
Co chce, ten starý pamfletistapamfletista,
a proč nám cpe své rozumy?
proč nemlčí, když o posvátném
umění zpívat neumí?
Když hluboké on nezná jasy,
jež září našim poetůmpoetům,
a mysterie tajůplné
a snový příval mlžných dum?
Když rusých sluncí hořet nezřel
ohromných trysků přívaly
a s nymfami si nezahrává,
jež v lesů flor se dívaly?
3
Když nebolí ho, den že zmíral
v úzkostech, zda noc zrodí sezrodí se,
a nestaral se, noční ticha
jak k symfonii ladí se.
(To poesie moderní je,
čím nesmyslů víc, tím je líp,
a poet nesmí žít jak člověk
a nesmí žluč mít ani vtip;
čím nerozumných víc slov v básni,
náš modní poet větší je).větší je.)
Žít v oblacích a nedívat se
na naše štíry, harpyje?
To nedovedu, milí páni,
jsem já už poet takový,
co s zemí strostlsrostl. Nesnesu už
klam sluchový či zrakový.
Nad luzný klinkot hvězdných stádústádú,
nad šumot hlubých tajných vod,
tam kdesi v Orku, stavím píseň,
k níž vichr hvízdá doprovod.
A když tu českou bídu vidím,
i bezradnost, i stesk i hnět,
tu srdce bouří, jak by chtělo
se v tisíc kusů rozletět –
jak granát, který praskl v poli
a ve hrob strh’ pár nepřátel.
Jsme v bitvě, hoši! Náš šik couvá.
A tisíc kolem chapadel!
Jsou slizská, černá. Natahují
se pro svou oběť do dálí.
Boj bojujeme poslední snad.
Kdo bije se? Kdo zahálí?
4
A praskot střelby všude slyšet.
A kouře černé závoje,závoje.
A malý tambor bubnuje si:
Do boje, děti, do boje!
Trojspolek.
Je vznešené, za druhé nastavovat záda,
my vznešeností leckoho už dojmuli,
ne doma ovšem, naše milovaná vláda,vláda
jen cizím přeje, nás vždy drobet ošulí.
O každý groš se s námi přeukrutně hádá,
však světu tváří ve tvář dělá nobila,
na kavalíra venku hrá si vůbec ráda,
na nás co uškudlila, jinde probila.
Tak v kavalírství chloubě my jsme uzavřeli
tu allianci s Němci, pány Italy,
co vyprášit nám řádně kdysi kožich směli
a leta letoucí bič na nás splítali.
Za Hradec Králové my jsme se odvděčili
před Sedanem a též u Algecirasu –
a hrome, Majlant, trojspolek vzrost v jedné chvíli,
prim Němec hrá, Vlach sekund a my na basu.
Že muziky vždy basa tvrdí, pravda stará,
však chyba, pračka strhne se a basař bit
je vždycky nejvíc, smyčcem vlastním chasa jará
už nejednoho chtěla hudce vyplatit!
Bez basy z bitvy utéci, je škoda přece,
neb chasa rozvzteklená basu rozmlátí.
A s basou těžko utíká se, tíží plece.
Tak basař každou nejdráž zaplatí.
5
A nejhůře mu, když si bratři muzikanti
tak pro nic, za nic, náhle vjedou do vlasů.
Já viděl párkrát, basaře ti zlostní dranti
tak zcuchali, že víckrát nesáh’ na basu!
Východní otázka.
Na Balkáně Turčína,
zločiny jenž nasák,
chytli Slávi za bradu,
zahráli mu třasák.
A pan Turek třásl se
v převeliké muce –
a když nejhůř bylo mu,
k Rakousku vztáh’ ruce:
„Honem, páni, pomozte,
Slovanstvo mne trápí,
hajte slavné status quo,
rychle, neb čas kvapí.
Slované si stěžují,
že jsem jim vlád’ krutě –
a já přece vládl jim
jenom černožlutě.
Nechcete-Ii blamovat
svoje vlastní činy,
musíte mi hájit trůn,
nebo dáti jiný.“
A ve Vídni strčili
hlavy dohromady:
„Pravdu Turčín povídá,
zná on naše spády.
6
Musíme mu pomoci,
ať to co chce stojí...“
A německé žurnály
hlučno troubí k boji.
„Zabili nám Prochasku,
to nás velmi pálí,
tři sta třicet osm ran
do něho jsou dali,
tělo jeho vysvlekli,
po ulicích vlekli,
jeho hlavu do Srbska
nesli vrazi vzteklí.“
Znělo to jak pohádka,
pohádkou to bylo:
naše milé Rakousko
opět prohloupilo.
Bohužel, ne poprvé,
naposledy též ne,
svět se bavil pohledem
na křiklouny směšné!
Politická mizerie.
Nic, pranic. Chaos na všech stranách,
jak v bibli svět byl před Slovem.
Kdo v bibli věří, citát lehce najde.
Však nevznášíme se, ni neplovem.
Nad námi nic, a v údech též nic,
červ v blátě vrtá bezedném.
A časem vstane jakýs prorok:
Však počkejte, my přece vybřednem!
7
Kam? Kterak? Prorok nepovídá.
Dál ryjem bláty dusnými.
A cítíme, že bláto škrtí.
A nad námi hřmí kroky olbřími.
*
Tak, ano tak, a jinak nejde to.
Víc loyality. Slyšte, pánu dejmedejme,
co jeho jest. A jednou půjde to,
však do té chvíle ani nedýchejme!
Jen loyalní si národ proklestí
k úspěchu cestu. Z temnot vyjde taky.
Že vyjdeme, vy chcete záruku?
Nu ano, mám ji. Ministerské fraky.
Tak mluví Vůdce. Slyšme, slyšme ho!
Jde ráno k nám už v rozjasnění rudém?
Až loyalitu naši pochopí,
zda situace té zlé pány budem?
*
Klet, kdo z nás je antimilitarist,
v dějiny se špatně zapíšezapíše,
proti „branným“ kdo dá svoje veto –
vláda chce nás vidět na břiše,
v prosebníků přeuctivém sklonu –
neuctivé sic to přání je...
Muciem však Scaevolou kdo byl by,
podráždí jen zlobné harpyje.
A tož ohnout hřbety, páni milímilí,
a pro „branné“ zvednout ruku svou.
Nač bychom vyplýtvali sílu,
když lze plýtvat bídou otrockou!
*
8
Hle, opět cosi kutí Hochenburger.
A Vídeň, Vídeň! Školy zavřeny!
Sto tisíc lidí nesmí volně dýchat.
A meče tupé, páže znaveny.
Lex Kolisko, jak velký strašák z bájí
na obzoru tkví, oblak zlověstný.
Jdou větry z Konopiště, od Berlína.
A Hussárek! Čí husar počestný?
A kanály a školy v jedné spleti
a řeči, rady, zmatky, programy.
A mnoho bláta. Velmi mnoho bláta.
A žádné Aspry, samé Wagramy!
Epitaf.
Tu leží česká politika,
své bezradnosti těžce pykápyká,
nebť k smutným koncům došla těm,
když konečně jí sousto dali;
ji překvapil ten dárek malý
a uváz kdesi pod jícnem.
Že byla zvyklá hladovění,
umřela náhle. V zamyšlení
na růvek hledím po očku.
Nu, aspoň známe smrti pramen.
In pace requiescat, amen.
Však byla jenom pro kočku!
Tři doby mladočeské politiky.
Byl jednou čas, kdy v krásné zemi české
se ozval hlahol: plémě Táboritů,
jak dlouho důtky líbat chceš a snášet
útisky všecky v oddanosti, skrytu?
9
Dej, národe, těm výhost, kdo jsou malí,
pryč s politikou starou, drobečkovou.
Jen velké činy mohou spasit národ,
my nejsme vrabčáci, co drobty klovou.
Je třeba zahřmět tyranům všem v uši:
na Bílé Hoře český soldát vstává
a pompfunebrům z Vídně neochvějně
praporem Garibalda v ústret mává!
Hle, vzkříšení už slavná mysterie,
ji velkým slovem člověk vzbudil velkývelký.
Hossana, bratři! Vídni zatopíme!
Tož lovu zdar... I lovili jsou lelky.
A Staro, Mlado, ve vlasech pak sobě
leželi dlouho. O národ se rvali.
A Mladočech své lelky frašně nafouk,
že lelek vypadal jak volek malý.
A národ radost měl, neb kořisť ňáká
prý lepší přec, než žádná. Oči svítí
a hřmějí hymny. Lelků mladočeských
už museum si můžem poříditi...
*
Však přišla doba zlá. Ni lelků není,
a Nimrod marně plahočí se polem,
co bylo, padlo. Mizerná je doba,
ni pérka nezříš na strništi holém.
A Vídeň lvu zas na krk smyčku háže,
a moudří lovci hlavy sestrkují:
je líp nedráždit opět krotitele!
Ať zmlknou všichni, kteří povykují.
Čas lepší přijde. Přechodná to doba
a pak se ozvem! Zahřmíme zas hromem,
však ještě není čas. Jen čekat, čekat!
Zas míza prolne ztrouchnivělým stromem!
10
Jen nekvapit! Čas všecko má svůj v světě,
hádanky mnohé budou rozluštěny.
A tehda Omladina umlčena
a rudé korouhve v čas opuštěny.
Však opatrnost zdaru nepřinesla,
na východ slunce marně národ čekal.
Šel nezdar za nezdarem, dlouhou řadou
a zlý se příboj kolem hranic vztekal.
Tož opět frasí – mixtum compositum –
nad českou zemí zabouřil proud mělký.
A poslancové modlili se: BožeBože,
když úspěch nedáš, dej nám aspoň lelky!
*
A přišla doba mnohem ještě horší,
ministři vzati, nebi žalujeme
na křivdy steré, nebe neslyší nás
a mračným přítmím do neznáma jdeme.
Co reskriptů je platno zpomínati,
co státních zákonů, co různých cetek.
Co platny sjezdy, řeči, resoluce –
dál národ hříčkou všelikých je pletek.
Však moudrý Vůdce v době nejhroznější
mu vyvstal přece, krisi rozebírá:
jsme příliš divocí a to nám škodí,
jen šakaly pán v klece nezavírá.
Nač tvářnost lví a proč hřmít zlostným hlasem,
to mocné hlavy od nás odpuzuje.
Ta nezahyne loďka, která vírům
vyhýbá vždycky, v zátočinách pluje.
Nás pouze skromnost ještě může spasit,
nic nechtějme a plakat nebudeme,
že nedali nic. V knize Hiobově
rad užitečných množství přece čteme!
11
A pak Bůh opustil nás v krutém boji,
že klerikální bořili jsme šance.
Tož Boha smiřme. Buďme aklerikální,
však pátery si volme za poslance!
Hymna moravských klerikálů.
Náš program všelijak pomatlaný,
Řím však naše skála –
na lukách honíme hastrmany,
tralá, tralá, tralá.
Do boje táhneme pohromadě,
byť se země smála,
Šamalík napřed jde a my v řadě,
tralá, holá, tralá.
Šrámeček s korouhví, doktor Hruban,
srdce láskou vzplálá,
Kokta jde za nimi, trochu zrubán,
tralá, lalá, tralá.
Nepřátel řady se nelekáme,
Řím je naše skála.
I v srdcích, i v duších temno máme,
temno, černo, tralá!
Moravské koňstvo.
Páter Šrámek, Bůh je spravedliv,
mnoho hřešil, dlouho nebyl živ.
Proti proudu „neznabohů“ ploval,
vytrvale bil se, kandidoval,
12
Orly zakládal a skákal obručí,
až kdys černé smrti skočil v náručí.
Věz, nad hrobem jeho nevzejde už „Den“
a svět i Pánbů taky bude spokojen.
*
Že poesie nestačí nám dech,
náš páter Holba v mnohých hnojivech
se brodil stále, klerikální však
to musil býti puncovaný brak.
I fukary a pluhy prodával,
neb k svému měšci velkou láskou plál.
Teď konec všemu, už je nebožec.
Tu černou líchu nedohnojil přec.
*
O Holbu nebylo, však o hnůj žalžal,
a proto kšeftu chyt’ se ZamazalZamazal,
z Hor Marianských vytáh do boje
a lidem, čertům nedal pokoje,
co bylo čisté, stopil všecko do hnoje.
Že stejné stejným kdysi léčililéčili,
na choré nervy své si hnůj plác co chvíli.
Ve „Dnu“ si s kalem velkou práci dal.
Když umřel, řekli: ten to domazal!
Že velmi páchl, ve věčný ho stan
prý vpustit ani nechtěl nebes pán.
*
Tučný pašák, žírné Hané syn,
pater Kavahn mnohý proved čin,
nevztáh leckdy po tom ruku ctnou,
co nepáchlo trochu prčinou.
A tou, kdo ví z jaké příčiny,
velmi páchly jeho noviny.
Umřel Kavahn, v blátě zalkl se,
„Podradhošťských“ vtipů povad květ,
prčinou ustaly zavánět.
*
13
Svět je různých záhad schránka veliká,
mnohý nepochopí,
hlavu v dlaních ať jak chce topí,
proč nám dobrý pánbů dal též Světlíka.
Jazyk uříznutý,
smrti sebral už přízrak žlutý,
po moderně zbyl tu praošklivý puch.
K medu dostalo se hejno černých much.
Světlíče, hoj muži, dobrý měls’ ty čuch!
*
TenTen, Kohna jenž zval sloupem heretů,
jak v podsvětí se černém bere tu?
Jsou lidé, s nimiž nejsou žerty,
zjev jeho čertí pány čerty,
jdou k Luciferu s zvěstí přesmutnou:
už Rectus stal se mátohou,
jenž farisejcem život celý býval.
A Lucifer jen smutně hlavou kýval:
Svou hnusnou píseň pták ten nedozpíval?
*
Do Orku jednou smutný průvod spěl,
moravský tučný Dante v čele šel
a truchle mrkaje do hloubky šeré,
tak mnohý pater zpíval miserere,
neb Drápalík jim do daleka prch’,
přes dvacaterý pramen, desaterý vrchvrch,
ten „anděl“ křídla přišroubovat uměl
a z kláštera pryč, do daleka šuměl –
a umřel Hruban, který partaj ved’ved’,
po Lutinovu z Prostějova hned
a umřel v ráz též kroměřížský HlobilHlobil,
neb mrkal stále po jich sedadlechsedadlech,
i Valoušek, jenž kanovníky zlobilzlobil,
jak děl by: umři a mne sednout nech –
i nad mrtvolou Šilingrovou
se paterci o pěkné sousto klovou –
14
na bojující druž pad černý mrak
i věhlasný jim umřel Kadlčák,
i Šamalík, ten mudrc, velké boty
jejž proslavily nad všelijaké slotysloty,
a smutek veliký sed ve krátku
na veškerou tu římskou čeládku,
neb Pánbů o ní pranic nechtěl věděti,
když bylo zle, ji v bryndě nechal seděti
a povídá se – Řím je bezsebe,
že černé pochopy hnal od nebe!
Marianská houfnice.
Zlým vtipem škádlil kdosi pana Anýže,
ze všeho že se vždycky nějak vylíže
(viz Grégr, pozůstalost a groš Kramářův) –
Co bylo, není. Neúprosná smrt je věřitel
i leží v hrobě tmavém muž, jenž pověst měl,
že štít, meč atheistů je i farářův.
I nechali jej třikrát pokropiti,
dej pánbů, ať mu světlo věčně svítí!
*
Po širých vlastech letí smutná zvěst,
že Karel Tůma navždy mrtev jest.
Od mladosti byl čirý radikál
(viz Garibaldi, Mazzini, nu a tak dál).
Své nepřátely pral jak bezhlavý –
a politické rád měl popravy.
Když nebude, s kým tamo bojovat,
zda v černém hrobě bude moci spát
náš čacký Achil, Tůma krvavý?
*
By nevymřel však krvavý ten rod,
„Národním“ Zajíc Horský přišel vhod,
15
ten, Machara jenž zvát šel na duell
v půlnoci temné. Malé vousky měl
a menší rozum. Zajíc krvavý,
jenž detektivek dal nám záplavy
i „Mládeneckou“ „Listům“ pro radost –
dal svinstva všelkého pan Zajíc vlasti dost,
však „Národním“ to bylo tout egal
a velmi plakaly, když pánbů jim ho vzal.
*
A na vlast padla bolest veliká,
že není více pana Hladíka,
jenž nebyl hluch a nebyl slep
pro mnohý literární klep.
Syn bulvárů kles v náruč temnoty
a Ohnetovské budem bez noty,
již Václav Hladík – s jistým zapřením –
dovedl vdechnout mnohým dílům svým.
*
Epigon epigonů Anton Veselý
v Národních“„Národních“ rozum trousíval vždy v neděli.
Pan Zevloun zevly tvrdil frašnou muziku,
záplavou „vtipů“ a gestagest a drobných „žertíků“.
Veselý umřel, Zevloun po něm zbyl –
vlast celá lituje těch zneuznaných sil.
*
Měl pastýř troubu, slavně troubila
tralila lila, i á, tralila.
Ve Zlaté Praze časem valila
nesmysly mnohé. Lila lalila,
i byla veselá, i byla chic.
Však nacpali ji jedem pamfletů –
to roztrhlo tu dobrou trumpetu
jak granát Jabůrkův by, kusů na tisíc.
Hej pastýři, tvá trouba netroubí už víc!
*
16
I Zevloun umřel. Také jeho den
udeřil jednou, nebyl ušetřen
té hrozné rány, která stíhá svět.
Smrt sice nechtěla pro něho jet,
neb jeho vtipů velmi moc se bála,
však rozkaz byl tu. Tož jej vyhledala
a vlekla prachem mlhovinných cest
do oné říše, kde vše kouzlem vzňato,
kde Zevlounům,Zevlounům dar „vtipů“, bohudíky za tza to,
sebrán jest.
*
K. M. Čapek slavný athlet byl,
stokrát jiné duchy znásilnil.
Polemický měl on zvláštní sloh,
tyrád, kudrlinek mnohý stoh
ve zápasu spálil. Čoudem všecky hnal,
smrad kdo nemohl snésti, utek,
Čapek vyhrával.
Činga, takta to dělá také tak.
Jednou Čapka zastřel tajůplný mrak,
přišla smrt a Begův samokres
do patřičné výše už se vznes,
třeskla rána, koule buchla do hlavy –
kdo teď polemik psát bude záplavy?
*
Dr. Kramář umřel. Národe, jev žal,
ta bečka praskla, tvé svědomí již udolal.
Ta bečka zlata z obce Libštátu
víc nevyvolá podezřelých záchvatů
ve vlastech našich, ničí svědomí
už leskem kovu nespoutá a nezlomí
a oddychnou si bratři Slovani,
už nebudou tím bludným duchem cityrováni
a týráni...
*
Že k duhu nešla mu vždy zahálka,
nám allotria různá tropil Maštálka
17
a překvapil nás mnohým divným žertem,
dnes s Hussarkem pek’ pakty,
zítra třeba s čertem –
a Kramáře byl ve všem nohsleda.
Je nebožec. Ať světlo dlouho nehledá,
neb do Čech mohl by se vrátit –
a toho rač násnás, pane BožeBože, chránit!
*
Z všechněch vůdců moudrý Rašín zbyl,
v mlčení se vážně zahalil,
jako augur hleděl z domu od tří bot,
nedbal slunka, nedbal živlů, slot.
Seděl, hleděl, bručel pro sebe.
Jednou pánbu vzal ho do nebe.
Ten se dostal. Partaj mladočeskou
s Tobolkou mu založil tam hezkou...
*
Dům u tří škorní, odkud houfnice
Marianská bila v lid můj velice,
už také zbořen jest. Tak uvadá
na světě všecko. Nyní zahrada
na jeho místě. Lvi tam, tygrů pět –
však tráva nerostla tam kolik let!
Je z něho nyní pěkný zvěřinec.
Nu, národe, jev ňákou žalost přec!
Z nové „Moudrosti otcovské“.
I.
Pánu Bohu dej, co božího je,
císařovo co, dej císaři,
nereptej, když na jatky snad vedou
tvoje děti z Hammelu krysaři.
18
Čertu svíci zapal, Bohu taky
a jist budeš požehnáním vším,
zvláště pakli zákon ctíš a vždycky
poddaným jsi státu nejtižším!
II.
Na Rakousko nevypouštěj blesky,
milý synusynu, z oka zlostného.
Stát to vzácný. „DarebákyDarebáky pouští?
Do vězení zavrou ctnostného?
Daně platit! To je přece něco!!
Jak bys zvěděl, že jsi občanem?
Daň-li platíš, berní zve tě pánem.
Jinak hluch být musíš, slep a něm.
Klerus tady privilej má vzácnou,
s kudlou ras dře a on bez kudly.
Aby Krista člověk nezpomělnezpomněl si,
censor bibli schoval do truhly.
Ba! I písmo svaté konfiskují!
Myšlének tvých slyším ohlasy.
Synu! Mlč! Jen slovem zavadíš-li,
cito poputuješ do basy!
III.
Karieru chceš-li udělati,
synu, rozum vezmi do hrsti –
pravdy velkým pánům nikdy neprav,
hladíš-li je, hlaď vždy po srsti!
V úřadě buď vždycky opatrný,
tichošlápkům dneska patří svět,
do práce se necpi, povýšení
hleď si v potu tváře vysedět.
19
Politiku vyhosť rebelantskou,
věř, že nebude to na škodu,
drž se vždycky církve nejmocnější,
k malému se nehlas národu!
IV.
Syn zpívá:
Dreadnought, dreadnought,
rozmilý dreadnought,
jak já tě zaplatím,
kde na tě ukradnout.
Na krádež paragraf,
v kapse už díra je.
Dreadnought, dreadnought,
kdo má tě, vyhraje.
Ej, já bych vyhrával
od holek hubiček
a tam ti vyhrají
na kočku zvoneček.
Dreadnought, dreadnought,
na minu naletí –
lpí na něm slzí moc
a mnohé prokletí!
Otec:
Jemine, coco, synkusynku, zpíváš!
To se nesmí!
V.
Ej, bozi vědí, jak to v světě chodí,
dnes přítel, zítra tebe zadáví,
snad včera ještě tebe laskal, hladil
a dnes už kyjem pere do hlavy.
20
Jak dávno tomu, „bratři“ s „Národními“
si svorné pěli, skvělé duetto!
Je Kramář pašák! Klofáč vůdce velký –
a dnes už bručí: Kartel? Nejde to.
Před rokem „Slovo České“,„Slovo České“ orgán vzácný
byl mladočechům. Nyní „Českého“
objevil „Národ“ velké darebáctví
a mladočeši řvou teď: melte ho!
Tak, synu, tak to chodí na tom světě –
kdo komu věřit může vteřinu?
Dnes tuhý kartel uzavřel jsi s kýmsi
a zítra poslední ti ukrad peřinu!
VI.
Milý synu, moudrost dar je vzácný,
nazbyt však ho leckdo nemívá.
Filosofi moudří tvrdí vždycky,
s utrpením že ho přibývá.
Čím víc bolů, tím víc zkušeností,
z nehod tvých se druzí učili.
Trp jen, užitečným chceš-li býti,
nelkej, bolest někdy mučí-li!
O kabát likabát-li přijdeš, synu milý,
– což se leckdy v žítižití udá těm,
lidskost svou co na odiv vždy staví –
užitečným byl jsi hlupákem!
S vděkem kvituj, že nám osud štědrý
politických houf dal nezmarů,
per aspera co nás vlekou spěšně
od nezdaru vždy zas k nezdaru!
O poslední gatě půjdeme-Ii,
nepříteli můžem žehnati.
21
Čechy on i blahobyt ať vezme.
Moudrým dobře je i bez gatí.
Statky žere rez a zloděj béře,
moudrost na ceně však neztrácíneztrácí,
ať se v městě co chce, jak chce děje:
nejšťastnější jsou vždy žebráci.
Z memoirů barona X.
Tož zvolili mne říšským poslancem
ti moji chámi. Stále říkal jsem,
že nechci ani, práce nová zbují –
však nutno-li, nu, já se obětuji
za jejich zájmy, jejich petice
že protežovatprotěžovat budu velice,
neb v ministerstvech leckterý je známý,
ba, šlechtic s hlavou státu nejvyšší
se leckdy sejde. A to chytlo chámy,
hned pro mne nadchli se i nejtiššínejtišší,
a hektolitrů pár když ještě dal jsem,
mne volili tak skoro jedním hlasem.
Jen promluvit a všecky jsem je měl
na svojí straně. V hluku ohromivém
mne vítali a sok můj vyletěl,
kde hospodští je nadchli mojím pivem.
Nu, pracovali všichni faráři,
jak který doved, všichni svorně ale,
to musím přiznat, věrně neustále.
V kázáních moje činy zazáří,
jsem lidumil a skromností se hale,
na velkého jsem dobrodince rost,
pro školství, chudinu,chudinu jsem konal dost
(o tom bych nemoh promluviti šíře)
a známa mého rodu minulost,
byl věren vlasti, císaři a víře.
22
O minulosti nechci slyšet mnoho,
neb úctyhodní moji tatíci
nejednu měli tvrdou lavici
a sedlák bit byl. Ale, to je toho!
Už zapomněli všecky na rány
a nadávat víc nechtí na pány,
jak kdysi v dobách roboty se dělo,
když neberných pár na hřbet zaletělo
a primae uvetis jus když v loži svém
si předek jistil s selským děvčetem.
Je nová doba a tož mosty zklenout
od břehu k břehu a už zapomenout
na předků mojich hůl i lavici.
A zapomněli moji balíci.
*
Ten mandát pro mne výhody má značné,
na jistých místech rod se zaleskne
a srdce, nu, je přece panovačné,
leckterá touha hlavou probleskne –
což nemohl by člověk někdy býti
ministrem říše? Plebejský snad troup
vliv předků mojich měl by poděditi?
Být ministrem! Nu, to by člověk stoup!
A moje Erna, však už čas má věru
ženicha najít, už jí vadne líc.
Ba, člověk moh’ by získat v mnohém směru,
pro sebe něco, pro rod ještě víc.
Je doba taková, že baron pouhý,
co kdysi platil, více neplatí.
Však politik? Hned předmětem jsi touhy,
erb vlivy rozličné zas ozlatí.
Na stupeň první třeba stoup jsi, brachu,
líc mnohý pohled toužný probodá –
jsi přece něco, neztratíš se v prachu,
neb poslancem jsi z vůle národa!
*
Ve Vídni žiji. Vem čert vesnici,
kde asi řádí vichr běsnící,
23
je podzimek a sněhu nasype se,nasype se
do úvozů a jsi jak zakletý
na kousku půdy. A zde jako v plese,
společnost milá, slavné bankety,
ba, zdá se mi, že žiji tu jak ve snu
a ve snu čísi do náruče klesnu.
Už ano, myslím. Diva z opery
mne jala ondy. Hlasu nádhery
jsem povšiml si a hle, líčko pěkné,
že věru se mu třikrát „pane“ řekne!
Má vlašské jméno, oči mámivé,
já skočím za ní, jak jen zakýve,
už garderobky vzal jsem na paškály
a „prý je volná“ potěšení daly.
Nu, snad ten žertík něco bude stát,
však nejsem žebrák, zaplatím jej rád,
až budu ministrem, pak rozepnu si
do šíra kapsy, něco kápnout musí,
vždyť leccos víme. A mám naději,
neb moudře umím proplout úskalími,
když smějí se, já též se zasměji,
když nadávají, nadávám též s nimi.
A vládě občas dobře poradím –
ty služby přece nejsou bez odměny?
Že něco kápne, to už nyní vím,
nad stranami kdo, vždy je pojištěný.
A řeč jsem velkou ondy pronesl:
ač s těžkým srdcem národ groše dává,
pod ranami ač div už neklesl,
přec loyalitu věrně zachovává
a bude na ní neochvějně stát,
ať kýmkoliv počne vítr vát,
neb ví, že dnové nastali by žalní
pod politiky vlivem radikální.
Pro nové daně budem hlasovat,
že národní jen to je povinností –
ne slavné vládě, mocnáři vždy snad,snad
že vyjdou vstříc ti naši lidé prostíprostí,
a proto že je nutno vždycky ctít
24
ten bodrý, prostý, neochvějný lid,
jenž slední groše z kapsy vytahuje,
když nová děla mocnář potřebuje...
A velký potlesk byl mi odměnou,
můj důmysl byl chválen novinami.
Ba, stojíme před velkou proměnou,
že budu ministremministrem, už jistí známí!
*
Tak onehdy jsem sobě vzpomněl maní,
co dělají as moji balíci –
a ďas je pozdrav, už se hrnou páni,
starosta jeden, čtyři cvalíci
a všichni nesou pozdravy mi pěkné
a s ministry prý chtějí promluvit,
je abych uved. Ono se to řekne,
já s Mizzi chtěl však do Prateru jít,
či vlastně jeti. Mizzi pokoj nedá,
je baletka to velmi roztomilá,
divoké děvče, vysoká a snědá –
co šampaňského krkem prolila!
Je divoška, však umí upoutati,
já u ní omlád... Vážnost na líci,
přemlouvám naše, ať se domů vrátí.
A s prázdnou jeli domů chlapíci.
Věc v ministerstvu mám však vyříditi –
co chtějí, už jsem dávno zapomněl.
My s Mizzi přišli, oba na mol zpití,
dva dny jsem z toho kocovinu měl.
Nu, neškodí,neškodí. Což poslanec je tady,
by všelijaké sháněl komise?
Už lokaj ví. Hnůj po nich cítit všady,
až přijdou znovu, člověk ztratí se...
*
Mám mnoho práce. Erna chce se vdát
a ženicha jsem jí měl vyhledat,
však kolikátou teprv na urgenci,urgenci
jsem začal hledat v hrabat řídkém věnci –
25
je všecko v lázních, těžko naleznout,
co kloudným ženichem by mohlo slout.
A Mizzi zlobí. Prý je v jiném stavu,
od starostí už někdy ztrácím hlavu!
*
Tak pěkně měl jsem všecko pod pokličkou
a hrnec bác a už je na kusy –
po ministerském křesle hodím kličkou
(když člověk něco chce, co zakusí,
ba, mnohý jemu ani nevěří,
s jakými balvany se leckdy zpeří,
když naději jsi měl už velikou,
to ono maří chytrou intrikou,
líp bylo předkům v turnajích se utkat,
než tady k milým hovorům se nutkat
se závistivci, lidmi špatnými,
co mnohou bočnou ránu dali mi).
Já chodil, běhal, nabízel se také,
a s diplomaty vtipně hovořil
a diagnosy stavěl bystrozraké:
to schází vládě, taký nechť má cíl.
Je krise, pravda, chytře rozřeší ji,
kdo chytré lidi k veslu povolá,
vždyť tací lidé mezi námi žijí –
loď nová mnohým bouřím odolá
a noví lidé mohou slibovati
zas věci nové; mnoho slibů dáti
je umění, kdo s vládou nešli by,
si nohy uběhají za sliby.
A když už všecko bylo na provázku,
do lázní jel jsem s Mizzi mrzutou
a čert vem všecko. Za tu pozdní lásku
snů mojich oddálení pokutou!
Parlament rozbit. Nové volby jsou tu,
zas vyčastovat musím pár těch žroutů
a tisknout ruce vůdců jejich čet
a vlastenecké řeči pronášet.
*
26
Baronka psala, abych rychle přijel,
do okresu vpad selský kandidát,
lid jeho řečmi prý se velmi spíjel
a prý bych mandát mohl ztratit snad.
Tož rychle svoje švestky posbírati
a spěchat v oheň, čichat smrad i prach.
Ba, hořko je mi, že pryč dnové zlatí,
a Mizzi klne ve všech tóninách!
*
Ve moři účtů nevyznám se ani,
je možno, že mne šidí korteši –
však mnohý za to zprávou potěší,
že pro mne dobře právě stojí klání
a protivník prý ztrácí naději
a jeho sloupy už už povolují,
jen mezi lid a hned se zachvějí.
Nu, přijdu. Jen řeč trochu vypiluji
a hory, doly budu slibovat
a tisknout drsné ruce mozolnatémozolnaté,
„poctivé ruce, symbol práce svaté“,
jim v řečích svojích hold přec musím vzdát.
Čoud šenkoven a výpar selských těles
by žaludek můj nesnes solidní
a já bych věru do jich doupat nelez,
však za pár neděl chci být ve Vídni!
Ať rival ve svých novinách se katí,
že kozlem byl jsem jejich zahrádky,
mé slovo přece ještě něco platí –
na obě padneš, synku, lopatky!
Tož jezdím pilně, usmívám se na lid
a mluvím opět řeči nadšené.
Když nenadchnou se, nu tož nechám nalít
a truňk mi tisíc hlasů sežene!
*
Tak potácím se zámku prostorami,
hněv v srdci hlodá a stud na líci –
už padly kostky,kostky. Všude nezdar samý –
mne nevolili moji balíci!
*
27
Je konec mojí karieře už,
na bojišti jsem zůstal, mrtvý muž,
ve Vídni asi moji záškodníci
do hrsti chechtají se velice,
už neřeknu víc svoje: veni, vici,
že zapomněl jsem jakés petice
o mostech, cestách, struhách odevzdati
(což mohu za to, že se paměť krátí?)krátí?),
ta selská banda nad mnou vyhrála,
po všechněch strázních ostuda to hrubá –
korteši moji, každý lačná huba,
shltili deset tisíc bez mála!
A ministerstvo je teď parlamentní
a dluhy vzrostly, stojím prabídně.
A moje Mizzi po saisoně letní
se vrátila už jistě do Vídně.
Och, jak bych za ní spěchal na perutích
své touhy ničím neseslabené – – – –
– – – – – –
– – a ohlas bouří domácích už utich,
je opět volněj duši znavené.
Na psaní jakés padla moje paní,
že potomka mám, Mizzi napsala
a baronka, já myslil, šlak ji raní,
mi praškaredě tehda zahrála.
A Erna také. Prý jsem pro Amory
se nestaral o její provdání.
Ej, ďas vem oné bitvy prohrání!
Mé nervy! Nervy! Zdá se, že jsem chorý.
A hořkost na dně zbyla a zbyl žal,
už jako lokaj Žán bych proklínal,
však proklínání pranic platno není,
čert sebral sny i těla potěšení!
Tak sedláka mít na své lavici
a hladit, lehtat řádnou palicí!
*
A spis ten končí čárek motolice –
a cizí rukou bylo připsáno:
28
pan baron žalem zemřel nedávno,
po oné volbě chřadl víc a více,
jak lvíček pana z Bubna Heřmana
a jednou kles a zhynul do rána,
když tři dny před tím nejedl a nepil
a samé divné epigramy lepil
na doby, jejichž ve znamení zlém,zlém
se pouhý sedlák stává ministrem.
A velký pohřeb jemu vystrojili,
faráři všichni na pohřbu mu byli,
i biskup přijel. Z Vídně jakýs pán,
do hrobky nežli baron pochován,
nad rakví řečnil: že byl výtečníkem,
politik velký, hlava přebystrá,
a celý okres povinen mu díkem
– vše rozbrečela slova filistra –
své rodině byl sloupem, jí žil prací
a manželem nad všecky věrnějším
a vlast prý mnoho jeho smrtí ztrácí,
i dynastie, lid i věčný Řím.
A potom hudba hrála jakous fugu,
hlubokou, mocnou, duše tísnící.
A baronessa štkala v lidstva hluku:
o drahý papa... dluhů tisíci
jenž obvěnils nás, klidně odpočívej
a do blaženství věčného se dívej...
A fuga opět mocně duněla,
bolestí hlubou vzdutá, prochvělá...
Hrst epigramů.
Bodrý měšťák.
Oženil se, daně řádně platí,
nadává sic na ně, zle se katí,
ale platí.
29
Slušně jí a pije, obstojně se šatí,
knihu, časopis ti vrátí –
nechá-li si, tož to nezaplatí.
Také intelligent.
Na kufru svých sedí vysvědčení,
žárlivě své střeží diplomy,
v škamnách co chyt, to mu navždy stačí,
nestará se o nic, nezatlačí,
v temnot zdech by vznikly průlomy.
Část naší jeneuse doree.
Kavárny a žvasty, cigaretty –
švarná dívko, pohráme si spolu?
Sklepnice dnes, zítra mladěmladé poupě,
na zeleném rozkvetlo jež stvolu.
A tak žijí. V bordelech se válí,
ideály topí v alkoholu.
Nebe.
Daleko velmi, nikdo neví, kde je,
ni páter neví, biskup nevypoví.
Jen to as víme: věčně zní tam zpěvy –
a Šrámka není tam, o „Dni“ tam neví
a nejde se tam kolem Čenstochovy.
Očistec.
A duše nebohá se hrůzou chvěje,
ji v mukách obracejí duši černí
a tučný velduch do vousů se směje.
Rakouský občan.... Exekutor... Berní...
Peklo.
V těch mukách budeš hynouthynout, duše hříšnáhříšná,
a vyváznutí není dána útěcha:
den po dni čítat „rozum“ Šamalíka,
Našince, Den, Hlas, Čecha, Věk a Vojtěcha!
30
Noc a den.
„Přeachzbožných“ profesorů řad
studentstvo chce černé vychovat.
Marné snahy, milí občani,
po noci dne zříme zaplání.
Tisíc jisker hoří na stvolech,
radost z světla jásá v jiskrách těch.
Naděje zřím vaše pobledlé:
Co chce žít, vše touží po světle.
Rosou, jasem chce se srdce zpít.
Touhu žití nelze umrtvit!
A ti profesoři.
Jejich zbožnost bez cum grano salis,
pakli nejsou hloupí docela,
kopírují pátry, bojce chytré,
starají se vlastní o těla.
Simile simili gaudet.
Čistý čisté rád má, slunce jas,
blankyt nebes, čistý zor i hlas.
Mršinou co notně zavánízavání,
milují zas černí havrani.
Jeden bahno, druhý volný vzlet,vzlet.
Nikdy nesblížíš ten dvojí svět!
Rukopisy.
Věřme, že je peklo, nic to nestojí,
věřme, že čert z lidí kůži loupe,
věřme ve strašidla, v rukopisy též,
vůbec v co chcem, je to stejně hloupé.
Pravda je, že nic ta víra nestojí,
hloupým zvykům tak rád člověk hoví
a pak naši „věrozvěsti“, ti i ti
v kalných vodách rádi občas loví.
31
Proč jim nepřát, nic to přece nestojí –
proč si něčím otravovat žití:
u nás v modě, jinde asi nešlo by
rybou dnes a zítra rakem býti.
Problém.
Buditelé naši z reformace
odvahu že k žití čerpali?
„Modernista“ vymluví se hladce:
„Inu, kdo ví! Řekněme si krátcekrátce,
na štemplu proč nám to nedali?“
Boží bojovníci.
Před volbami stavěli se všichni
menšin velikými obránci.
K sčítání když jednou Čechů došlo,
ztratili se čeští poslanci.
Náš poslanec.
Positivním nebo oposičním
postupem-li chce náš národ milý
vésti k cíli, s Němci rvát se, bratřit,
vše nám jedno. Tučných subvencí-li
pár když umí nám jen zaopatřit.
Němec.
V Rakousku ač nevede se špatně
ultragermánskému plemeni,
Hohenzollernskému rodu statně
Hoch a Sieg přec volat nelení.
A Čech.
Ač je bitý jako žito stále,stále
od všech vlád a voděn na špagátě,
přece ve věrnosti roven skále,
Rakousko chce udržeti dále,
pro ně slední svlíct si nechá gatě.
32
Moravská universita.
Čekáme ji hezkou řadu roků,
Vídeň s „darem“ nikdy nekvapí,nekvapí.
Vláda nedbá různých našich kroků,
peticí jsme poslali už haldy –
dříví drahé, jimi zatápí.
Tisková reforma.
K svobodě ač jde se per aspera,
pravda stará, nelze zapříti.
Trním šli jsme, teď však budeme snad
po štírech a hadech tančiti.
A reformy vůbec.
Moderní je doba, s reformami
Rakousko chce také začíti.
Lišák čacký! Obráceně chyt to,
zhorší vše, co možno zhoršiti!
Klerikální výprava.
z anno dominiZ anno domini 1912.
Macharovo dílo krev jim pilo –
ovečky, jež platí, chce jim pomásti?
Měšci hrozí? Ďábelské to dílo!
Bláto spadlo, dobře netrefilo
a pár černých žbluňklo vlastní do pasti!
Maušlata.
Prý dvacátý věk věkem lidskosti,
je zloba navždy zaváta.
A „Dvacátý Věk“ v hrůzách Titanicu
na místo lidí, bědných nešťastníků,
židovská zřel jen směšná Maušlata...
33
Rub „očistné“ akce.
Svatý Petře, člověk věru neví,
„s židy pryč“ proč s kazatelen hřmí,
když jim páni arcibiskupové,
preláti i božích vrátní psové
pronajali tučnou půdu církevní!
Rozlišování pojmů.
„Nepokradeš“ – čteme v desateru.
Aklerikál Písma sobě váží,
nepokrade – provise však béře.
Tomu přece Písmo nepřekáží?
Parturiunt montes...
K porodu se hory dlouho měly
a jen směšná zrodila se myš.
Mladočeská na Moravě strana
doopravdy založena již:
jeden Špaček, Mlynář, sedm chromých
– v vykřičených shledali se domích –
její prápor pozvedají výš.
Bez názoru.
Národ spachtovat si chtěli Maštálci,
národ vtip měl, odmítl to s díky,
dostali do slibné vládní maštálky
s klerikály české agrárníky.
Které město?
Representuje se domem velkým,
divadlem, kde hrají cizí hry,
umem zvráceným už, vtipem mělkým,
„Šípů“ zašlých hloupé manýry.
34
Si licet parva –
Osmnáct set korun na ohňostroj
svatojanský. Praha nekleje.
Svatý Jan byl přece pod dekretem
a to imponuje vládním dětem.
A mít strýčka v nebi, dobré je.
Componere magnis.
Mistra Husa studentstvo chce uctít,
Praha na Husa dá korun sto.
Hus byl pouhý mistr, tož to stačí;
kacíř k tomu! Heja, kam se tlačí,
třeba trefit pánům na gusto!
Ničemu se nediv.
Slavná Plzeň! Překvapení mnohé
už nám toto město vnutkalo.
Dvojjazyčnou být má, její pivo
Němcům i nám líp by chutnalo!
Německý justament.
Dobrotisko Čech je. Bez reptání
z německého moře jíme slanečky.
Němci plzeňské pít nechtí, pivovary
„Deutschböhm, Pilsen“ nevyryjí-li prý na bečky.
Českoněmecký pakt.
Vyrovnání s Němci podepsáno:
„velká chvíle pro národ to byla,
hranečník je vztýčen v našich dějích“
– rovná se mu pouze Hora Bílá.
35
Tempora mutantur.
Ve vojnách kdys spálili sta vesnic,
hradů, zámků, roztodivných měst,měst.
Tehda nářky. Dnes by každý smál se,
jen když dobře pojištěný jest.
Kinematograf.
Pro jste, pane, nebo proti tomu?
Vím, že mnohé demoralisuje.
Stará píseň! Pokrok hřmí však dále.
Navštěvoval Rašín kino taky?
Náš výtečník.
Bohumil Brodský, farář svěžích lícílící,
s Césarem říc’ může: veni, vidi, vici –
nejslavnější dnes je literát,
Šimáček ti poví, věří agrárníci,
v „Zlaté Praze“ najdeš tuto píci,
„Politika“ cpe ji s ódou hřmící,
„Rozkvět“ nelení ji v čelo dát,
v klínu „Libuše“ ji chová snící
a pan farář této na vinici
honoráře umí rabovat.
Sláva.
Dvacet roků pracuj v poctivosti,
nikdo si tě nepovšimne snad.
Skandál proveď, defrauduj či zapal
a kde kdo se v čas ten novin chápal,
tvoje jméno řinčí odevšad!
Literární.
Erotika knihtiskařskou vymrskána černí?
„Není o čem psát už“ – v sluch ti strašidelně zní.
V rozpacích však není poet moderní –
poesii hnedle stvoří homosexuelní.
36
Palacký.
Velikým že nebyl historikem?
V politice leccos špatně chyt?
Fixlovati, pravda, nedovedl,
s právy národa ni kramařit!
Primus inter pares.
Doktor Kramář že je vůdce slepý?
Slepcům zle, když slepý vede je.
Zda-li vše, co na šos se mu lepí,
nepohltí jednou zrádné peřeje?
Kruh.
Slavně slavme slavných Slávů slávu!
Korouhve – a řečník o nadšení hřměl.
Spoustou piva rozum ubili jsme,
běd a potup dneška aby nezpomněl...
Naše odvaha.
Nésó-li tam, hr na ně,
só-li, teda cófnem –
před statečným utečem,
nebožáka klofnem!
Genius národa.
Kde kdo křičí: Genie, už zjev se,
národ z parna vyveď do chládku.
Genij jen se ušklíb: co si smyslí!
já že měl bych válčit za ty sysly?
Ďas mi seber takou čeládku!
Český horoskop.
l projdem soužením. V dnech rozhodných nás
zastaví nedůvěra v sílu lví.
A vstane mnoho rádců všelijakých
s prázdnotou v srdci a tmou v podelbi.
37
A mnoho chamtivců a mořských žroutů –
a divnou prožijeme etapu,
loď politická bude hnána sem tam,
dle choutek všelijakých otrapů.
A národ spláče smutným nad výsledkem
a posléz ztratí všecku naději.
A vlny nepřátelské výš se vzepnou
a vše, co v nás i kol násnás, zalejí.
A mnohé ohně tehda dohasnou snad
pod vrstvou rmutu, spoustou popele.
Nebudu škoditškodit, reků pár-li zbývá
a páží pár, však všecky z ocele.
I přijdou dny, kdy kolo osudu zas
nahoru půjde v mocném poskoku.
Obrodným ohněm národ očistěný
a silný, silným stane po boku.
Do české půdy co jsme leta sili,
to nezahyne, v troud se nezmění.
Čas lepší přijde. Zlaté slunce zaplá
nad širokými lány osení!
A třeba leccos bylo zanedbáno,
ej česká píle všecko dožene!
A žeň tu bude chloubou doby nové,
neb vzešla z prsti, krví zkropené!
Píseň čekajících.
Na modrém Dunaji rusalka leží,
zelených očí a blanatých spárů,
vábí a vábí,
písničkou svojí a půvabem lící,
svádí a dráždí i růměncem volá
do chladných hloubek.
38
Krok v její oblasti zastavíš maně,
cosi tě chytlo a zvrátilo vůli,
musíš k ní blíže –
nadarmo vzpíráš se, ramenem tuhým
nadarmo vlny chceš rozrážet mocné,
musíš k ní dolů!
A my jsme sestoupli, osudu pod jhem,
pod kouzlem vábení, všichni jsme sešli,
zdiveni čímsi,
po něčem lačnící, velicí, malí,
všichni jsme sestoupli do hlubých bažin,
za řekou modrou.
A je nám tesklivo, svět cizí v šklebu
tváře si prohlíží, ohmatal svaly,
do díla zapřáh –
a my jdem krokem svým ode dne ke dni,
bez vůle, bez vlády – tápeme v blátě
hlubším a hlubším!
Krev z žil nám vyssají, z úst jazyk vyrvou.vyrvou
– osudy zmámených rovny si vždycky,
otroctví, žalost.
Když ale večery nad vodou plynou,
svobody lepších dob zpomenem sobě,
toužíme po ní!
Po řece nepluje proutěný košík?
Kdo očí bystrých, tam pozírej ve proud,
princezno hnědá,
cosi-li uvidíš, zavolej muže,
Hosanna vzkřiknem a vztýčíme ruce,
přijde-Ii Mojžíš!
Ne holé dlaně jen, mozoly ztvrdlé,
kladivo najde, kdo pracoval v dílnách,
udeří v okov!
Princezno hnědá má, pozírej dobře,
nenech se zlákati sirény písní,
neodvrať zraků!
39
Cosi se pohnulo? Zavolá cosi
nad břehy širými, zaslech jsi píseň,
zpívanou otci?
Naděje nebýtnebýt, kdo dovedl žít by,
odvahy nebýt, kdo vzdorovat může
útiskům všechněm?
Odvaha zbyla a řekl nám Osud,
k břehům že Dunaje za námi přijdou
mnozí a mnozí.
A jednou všichni se zvedneme vlnou,
ať si nás dusili, ať si nás rvali,
moře nás zbude!
A moře břehy že omílat musí
a drobit skaliska, prohlodat hráze,
víme přec všichni!
To moře promluví ohromným hlasem.
Neslyšelo? Už vlna hlodá a hlodá
žaláře ve zdích!
E: av; 2006
40