Moravské koňstvo.

Moravské koňstvo.
Páter Šrámek, Bůh je spravedliv, mnoho hřešil, dlouho nebyl živ. Proti proudu „neznabohů“ ploval, vytrvale bil se, kandidoval, 12 Orly zakládal a skákal obručí, až kdys černé smrti skočil v náručí. Věz, nad hrobem jeho nevzejde už „Den“ a svět i Pánbů taky bude spokojen. * Že poesie nestačí nám dech, náš páter Holba v mnohých hnojivech se brodil stále, klerikální však to musil býti puncovaný brak. I fukary a pluhy prodával, neb k svému měšci velkou láskou plál. Teď konec všemu, už je nebožec. Tu černou líchu nedohnojil přec. * O Holbu nebylo, však o hnůj žalžal, a proto kšeftu chyt’ se ZamazalZamazal, z Hor Marianských vytáh do boje a lidem, čertům nedal pokoje, co bylo čisté, stopil všecko do hnoje. Že stejné stejným kdysi léčililéčili, na choré nervy své si hnůj plác co chvíli. Ve „Dnu“ si s kalem velkou práci dal. Když umřel, řekli: ten to domazal! Že velmi páchl, ve věčný ho stan prý vpustit ani nechtěl nebes pán. * Tučný pašák, žírné Hané syn, pater Kavahn mnohý proved čin, nevztáh leckdy po tom ruku ctnou, co nepáchlo trochu prčinou. A tou, kdo ví z jaké příčiny, velmi páchly jeho noviny. Umřel Kavahn, v blátě zalkl se, „Podradhošťských“ vtipů povad květ, prčinou ustaly zavánět. * 13 Svět je různých záhad schránka veliká, mnohý nepochopí, hlavu v dlaních ať jak chce topí, proč nám dobrý pánbů dal též Světlíka. Jazyk uříznutý, smrti sebral už přízrak žlutý, po moderně zbyl tu praošklivý puch. K medu dostalo se hejno černých much. Světlíče, hoj muži, dobrý měls’ ty čuch! * TenTen, Kohna jenž zval sloupem heretů, jak v podsvětí se černém bere tu? Jsou lidé, s nimiž nejsou žerty, zjev jeho čertí pány čerty, jdou k Luciferu s zvěstí přesmutnou: už Rectus stal se mátohou, jenž farisejcem život celý býval. A Lucifer jen smutně hlavou kýval: Svou hnusnou píseň pták ten nedozpíval? * Do Orku jednou smutný průvod spěl, moravský tučný Dante v čele šel a truchle mrkaje do hloubky šeré, tak mnohý pater zpíval miserere, neb Drápalík jim do daleka prch’, přes dvacaterý pramen, desaterý vrchvrch, ten „anděl“ křídla přišroubovat uměl a z kláštera pryč, do daleka šuměl – a umřel Hruban, který partaj ved’ved’, po Lutinovu z Prostějova hned a umřel v ráz též kroměřížský HlobilHlobil, neb mrkal stále po jich sedadlechsedadlech, i Valoušek, jenž kanovníky zlobilzlobil, jak děl by: umři a mne sednout nech – i nad mrtvolou Šilingrovou se paterci o pěkné sousto klovou – 14 na bojující druž pad černý mrak i věhlasný jim umřel Kadlčák, i Šamalík, ten mudrc, velké boty jejž proslavily nad všelijaké slotysloty, a smutek veliký sed ve krátku na veškerou tu římskou čeládku, neb Pánbů o ní pranic nechtěl věděti, když bylo zle, ji v bryndě nechal seděti a povídá se – Řím je bezsebe, že černé pochopy hnal od nebe!