Páter Šrámek, Bůh je spravedliv,
mnoho hřešil, dlouho nebyl živ.
Proti proudu „neznabohů“ ploval,
vytrvale bil se, kandidoval,
Orly zakládal a skákal obručí,
až kdys černé smrti skočil v náručí.
Věz, nad hrobem jeho nevzejde už „Den“
a svět i Pánbů taky bude spokojen.
Že poesie nestačí nám dech,
náš páter Holba v mnohých hnojivech
se brodil stále, klerikální však
to musil býti puncovaný brak.
I fukary a pluhy prodával,
neb k svému měšci velkou láskou plál.
Teď konec všemu, už je nebožec.
Tu černou líchu nedohnojil přec.
O Holbu nebylo, však o hnůj žal,
a proto kšeftu chyt’ se Zamazal,
z Hor Marianských vytáh do boje
a lidem, čertům nedal pokoje,
co bylo čisté, stopil všecko do hnoje.
Že stejné stejným kdysi léčili,
na choré nervy své si hnůj plác co chvíli.
Ve „Dnu“ si s kalem velkou práci dal.
Když umřel, řekli: ten to domazal!
Že velmi páchl, ve věčný ho stan
prý vpustit ani nechtěl nebes pán.
Tučný pašák, žírné Hané syn,
pater Kavahn mnohý proved čin,
nevztáh leckdy po tom ruku ctnou,
co nepáchlo trochu prčinou.
A tou, kdo ví z jaké příčiny,
velmi páchly jeho noviny.
Umřel Kavahn, v blátě zalkl se,
„Podradhošťských“ vtipů povad květ,
prčinou ustaly zavánět.
Svět je různých záhad schránka veliká,
mnohý nepochopí,
hlavu v dlaních ať jak chce topí,
proč nám dobrý pánbů dal též Světlíka.
Jazyk uříznutý,
smrti sebral už přízrak žlutý,
po moderně zbyl tu praošklivý puch.
K medu dostalo se hejno černých much.
Světlíče, hoj muži, dobrý měls’ ty čuch!
Ten, Kohna jenž zval sloupem heretů,
jak v podsvětí se černém bere tu?
Jsou lidé, s nimiž nejsou žerty,
zjev jeho čertí pány čerty,
jdou k Luciferu s zvěstí přesmutnou:
už Rectus stal se mátohou,
jenž farisejcem život celý býval.
A Lucifer jen smutně hlavou kýval:
Svou hnusnou píseň pták ten nedozpíval?
Do Orku jednou smutný průvod spěl,
moravský tučný Dante v čele šel
a truchle mrkaje do hloubky šeré,
tak mnohý pater zpíval miserere,
neb Drápalík jim do daleka prch’,
přes dvacaterý pramen, desaterý vrch,
ten „anděl“ křídla přišroubovat uměl
a z kláštera pryč, do daleka šuměl –
a umřel Hruban, který partaj ved’,
po Lutinovu z Prostějova hned
a umřel v ráz též kroměřížský Hlobil,
neb mrkal stále po jich sedadlech,
i Valoušek, jenž kanovníky zlobil,
jak děl by: umři a mne sednout nech –
i nad mrtvolou Šilingrovou
se paterci o pěkné sousto klovou –
na bojující druž pad černý mrak
i věhlasný jim umřel Kadlčák,
i Šamalík, ten mudrc, velké boty
jejž proslavily nad všelijaké sloty,
a smutek veliký sed ve krátku
na veškerou tu římskou čeládku,
neb Pánbů o ní pranic nechtěl věděti,
když bylo zle, ji v bryndě nechal seděti
a povídá se – Řím je bezsebe,
že černé pochopy hnal od nebe!