Fialové ocúny (1930)

Tereza Dubrovská

Diplomatická verze Ediční verze
FIALOVÉ OCÚNY
[1] TEREZA DUBROVSKÁ FIALOVÉ OCÚNY
V PRAZE 1930
[5] NA PRVNÍ STRÁNKU „FIALOVÝCH OCÚNŮ“.
Poslední květy v sadě kvetou nyní, Ocúny fialové. Odchod všeho Je chladný jako v ranních mlhách jíní, Jak první nádech sněhu napadlého.
Kde všechno je, co plálo v slunci, v pýše, Co v zlatě hořelo a v touze vroucí? Má duše, nevzpomínej! Lehni tiše V sarkofag lásky, navždy nyní mroucí!
Strom řidne, mrtvým listím obtížený Jak duše zklamáním. A vzadu zříti Altánu holé, oprýskané stěny.
To nejsem já, kdo tady jde, kdos’ jiný. Dovadni, chladné Persefony kvítí, Vstříc z podsvětí ať jdou mi první stíny!
Jiří Karásek ze Lvovic.
[7]
I.
Já životem jsem kráčela jak snem Já životem jsem kráčela jak snem
 a skutečnosti nezřela jsem holé, že dobro světem vládne, mnila jsem, a sémě lásky zasela v svá pole. Svou ruku pomocnou jsem dala všem, již přišli, i těm, již mne nežádali, a oni za to zlobným pohledem mně oplatili, kruté rány dali. Jak rozsévač jsem ctnosti chtěla sít, by v lidském srdci z jara vzpučely tu, a ve svědomí pravdu vypěstit. Leč plevel jen se chyt’ v něm kořenem, a místo lásky, všelidského citu, jen kopřivy se rozbujely zlem. 9
II.
Je víc než láska, víc než přátelství, Je víc než láska, víc než přátelství,
 ten cit, jenž moji celou duši plní, jak čistý krystal v srdci mém se skví, v mých cévách se jak pramen horský vlní. Jak sníh je bílý, chladný jako led, v něm slunný paprsk zachytil se dlouze, a hřeje mne, můj oslňuje hled, a napájí mne v sladké, divné touze. Je víc než láska, víc než oddanost, co nevyřčeno mnou, zřím vzrůstat v Tobě, v Tvém srdci zářit jako vzácný skvost. V Tvůj zrak se dívám v náhlém pohnutí – jsou jednou duší duše naše obě, jsme jedna bytost – je to splynutí! 10
III.
Když, příteli, mi podáš ruku svou, Když, příteli, mi podáš ruku svou,
 snad naleznu zas nové síly k žití – jak o stožár chci nocí bouřlivou se o Tebe, jak plavec, podepříti. Můj koráb ztratil vesla bouří zlou, je zmítán vlnami, jež naň se řítí, a vichry plachtu poslední mu rvou – v tmě světlo nezřím, ni kde zakotviti. Jak o ten stožár, jeho silný kmen chci opřít se, a obejmout jej paží, a klidně čekat, až mi vzejde den. Ať potom bouře hřmí, hrom burácí, stát budu klidna věrou na své stráži, že srdci mému mír se navrací! 11
IV.
Je krásná, čistá, snivá duše Tvá, Je krásná, čistá, snivá duše Tvá,
 jak kahan dobrem napájený hoří, jej rozžíhá Tvá ruka pečlivá, a pramen má v Tvém srdci, jeho hoři. Je jako myrrha vonná, chladivá, a její vůní okřívají choří, jak kaditelnic balsám léčivá – jí věřící se v oddanosti koří. Já do plamene hledím – a tu zřím – Tvé srdce hoří jako věčné světlo, jak rudý rubín šerem klášterním, Aa chvím se náhle: neb teď teprv vím, co vytrpět Jsi musil, by vše zkvetlo tu láskou smírnou, věčna tajemstvím. 12
V.
Já nechci lásku pozemskou – tu nech Já nechci lásku pozemskou – tu nech
 spát, duše moje, v setlelém již hrobě! Je jako peluň, zhořkne na Tvých rtech, je sobecká a zradu chystá Tobě. A rozkoš, vášeň, slasti závratě? Je ze snů k žití trpké probuzení! A než se nadáš, zmije uštkla Tě, a návratu, věř, do ráje víc není. Jak onen pyšný palác ve troskách – že stál tu jednou, chápeš jenom stěží – a na všem leží rmut a světský prach. Vše pohřbeno je kdesi v ssutinách, a pod vším srdce – a jen tělo leží tak nehybně, jak mrtvé, na márách. 13
VI.
Jak neslyšnými křídly přicházíš Jak neslyšnými křídly přicházíš
 teď, nebeská má lásko, ke mně tiše, já otvírám Ti duši svou a v tiš dál uvádím Tě, v pokoře a pýše. Tou šerou chodbou, kde noc prošla již, jak do kláštera – ctěná abatyše – v tu celu chladnou, v které stojí kříž, a vše kol suchým květem hrobů dýše. Na prahu čekám před svatyní tou, a ptám se Tebe: chceš v ni vejít se mnou, v tu smutnou celu, tajemnou a temnou? Jak sfinga mlčíš, tvář svou halíš tmou – Já chvím se bázní... než tu beze slova jsi přes práh vešla, novicka má nová. 14
VII.
Dnes na nádvoří na Tě čekala jsem, Dnes na nádvoří na Tě čekala jsem,
 v tom klášteře, jejž věky posvětily, šeď soumrak snášel, temno mísil s jasem, tmou minulosti stíny vystoupily. Mám jít – neb nemám, ptala jsem se sebe, tam k Tobě dál? Mne opustily síly, a vzhůru hledíc v čistý azur nebe, kde oblaky se v žhoucí krvi slily, Jsemjsem cítila, že zmírám. Jako zvon tam v staré kapli té, mé srdce ztichlo. „Zhyň, srdce,“ děla jsem. Tu schvěl se ston, Aa skřípla vrata, stín pad’ na záhon – zda žila jsem neb snila? Cos kdes vzdychlo – má duše v bázni vydechla: „Toť on!“ 15
VIII.
Stál přede mnou Jsi jak můj vlastní stín, Stál přede mnou Jsi jak můj vlastní stín,
 to druhé moje já – to chápu ztěžka, že skutečností je, co duše do hlubin mně prozařuje mrtvou šedí dneška. Já chtěla jsem Ti tehdy: bratře, říc’ – v mém srdci na dně je to jméno vryto, a přec Ti přes rty nesplynulo vstříc, jak šperk je vzácný v schránce srdce skryto. Jak relikvie cenný skvost je ten – Můj bratře! Mému zjevil Jsi se zraku – zda skutečnost to byla – přelud, sen? Leč tu se ve Tvém oku paprsk chyt, jak zlatý záblesk slunce na oblaku, a skvěl se šerem jako malachit. 16
IX.
Té noci usnout nemohla jsem dlouho, Té noci usnout nemohla jsem dlouho,
 a na svém loži bděla jsem a snila, a lampa plála jako ty, má touho! Jak zrak se čistý v duši zrcadlila. Vše kolem ztichlo, všechny věci spaly, v mém srdci bolest spala, netížila, a ze všech koutů dávné stíny vstaly, jich duše echem ke mně promluvila. Nač zoufat si a trpět, snášet muka, když okamžik vše trvá jen a chvíli? Líp pro nás, když květ urve naše ruka. Hlas z tmy se ozval: všichni trpíme tu, by mukami jsme svými vykoupili ty, kteří po nás přijdou, na tom světu! 17
X.
Čím vzdálenější, více Jsi mi bližší, Čím vzdálenější, více Jsi mi bližší,
 a širý prostor jen nás sbližuje, v té noci jasné, když vše kol se ztiší, má duše s Tvou se stýká, raduje. Ó, není dálky, prostoru, ni času, ni přítomnosti, není ničeho, když nasloucháme tajemnému hlasu, jenž vesmírem k nám mluví ze všeho. Tu cítíme, dva pyšní, tažní ptáci, již v skalách hnízdí v nebi vysoko – když dole země v šedých mhách se ztrácí, Aa vše kol mizí – krásněji že zase vše ožívá v nás – v duši hluboko se zvěčňuje, a obrozuje v kráse! 18
XI.
A zdá se mi, že svatokrádež je to, A zdá se mi, že svatokrádež je to,
 již na záhonech pášu v duši své, květ bílý trhám, dřív než smavé léto jej zlíbat mohlo v něze hřejivé. Sny odkrývám své duše, bílé, něžné, než je tu mohla dosnít potichu, rmut zimomřivé lístky třísní sněžné, prach světský ulpěl v květném kalichu. O nejsvětější olupuji sebe, o plody strom a mladé haluze,haluze je ochuzen a chmurně zírá v nebe. A překvapena duše má se dívá – zpět marně volá zašlé iluse... jich kouzlo zhaslo. Mha je kolem sivá. 19
XII.
Co je to – jaké kouzlo vábí jen Co je to – jaké kouzlo vábí jen
 mou duši k Tobě? Je to ctnost neb hřích, neb láska? Ne. Snad mámí zlý mne sen, neb předtucha tmy, nocí bouřlivých? Já nevím. Zrak můj hledí okouzlen – jsem v jakés moci tajů magických, a churavím a chřadnu. Každý den jsem slabší, křehkou hračkou v rukou Tvých. Zda je to peklo, jež mne láká tak? Já nevím. Ale kdybych mezi ním a nebem volit měla, abych jít Tutu směla s Tebou – ráda peklo, vím, bych zvolila si, duše dala klid, a utonula v moři, lidský vrak! 20
XIII.
Je démon to a jeho zlobu cítímcítím, Je démon to a jeho zlobu cítímcítím,
 jak v cévách mých se krví rozlívá, a do propasti bezedné se řítím, mne zžíhá výheň pekla ohnivá. Zda hřích mne vábí, jehož neznám dosud? Neb vůně květů mrtvá, setlelá? Zde stojí On – jak neúprosný osud, a zavírá mi portál kostela. Ne, nechci! Slituj nade mnou se bědnou, víc trpět nechci, pusť mne přes práh dál! On jde: „Jdi,“ rce mi. Hledím na portál. A potácím se... cítím ruku lednoulednou, jak chytá mne a svírá, mátohu. Ne, sílu nemám, vejít nemohu! 21
XIV.
Víc nechci trpět, doufat nechci více, Víc nechci trpět, doufat nechci více,
 jsem ubitá, a tělo mé je mdlé, jsem dávno mrtva, hoří dosud svíce na katafalku duše uvadlé. Co, démone, si vezmeš – moje tělo? Mou duši chceš, bys obrodil ji v zle? Mé srdce chladné? Pohleď na mé čelo, v něm tuberosy chřadnou nasládlé! Tu svatozář chceš, která kol mých tváří jak na obraze plála světice? Rci, démone, zda chceš tu svatozáři? Ji nedostaneš! Zhasla, když jsem Tebe tu prvně shlédla. Rmut střik’ na líce – já zřítila se do tmy s oblak nebe. 22
XV.
Šest odbíjejí staré hodiny – Šest odbíjejí staré hodiny –
 za chvíli přijdeš, staneš před mým zrakem, jak přelud z nadpozemské končiny, jak žhavý blesk, jenž náhle sjíždí mrakem. Hlas hodin zvučí. Vypráví mi cos o zvadlé touze, dávno zašlém čase – kol něco šustí, jakby přešel kdos, a povzdech táhne, slza chví se v hlase. To minulost Tvá navrací se zpět, a hledí na mne zpytavě a dlouze – kol vyvstávají stíny zašlých let. Tvá mladost slibem se mi zaříká, a Láska ve své ochuzené touze v tom přítmí, jež se svívá, naříká. 23
XVI.
Je zítřejší den velkým pro mne svátkem, Je zítřejší den velkým pro mne svátkem,
 jej chystám Tobě, duše blouznivá! Den nejkrásnější, srdce divným zmatkem jak zvon se vichrem v ňadrech zachvívá. On přijde – duše, zda Jsi pochopila, co zvěstuje mi toto poselství? Hleď, myrta má se květem ozdobila, a slavičí v niní píseň sladce zní, Ty, duše moje, oděješ se v běli, a úsměvem si okrášlíš svou tvář, jím líce světic průzračné se skvěly. Jak svatá, skloníš, Terésa své čelo, dáš svoje čisté srdce na oltář, by se jak vonná myrrha rozhořelo. 24
XVII.
Já chystám dům svůj, abys vešel ke mně, Já chystám dům svůj, abys vešel ke mně,
 jak do kostela vchází věřící, své touhy jako květy svíjím jemně, a něžné city v krásnou kytici. Své srdce zbavím pozemského prachu, a světskou marnost setru na líci, „pojď, milý,“ řeknu, „vejdi beze strachu v tu bílou mojí duše světnici“.světnici.“ A vejdu s Tebou přes práh svojí cely, kde vůně myrrhy mysticky se chví, kde vroucí písně mé se rozepěly. A zahalím se vůní, jež kol dýše, v to kaditelnic sladké tajemství, a řeknu jenom: „Pomodli se tiše.“ 25
XVIII.
„Jste krásná,“ řekl Jsi mi dnes. Jsem krásná? „Jste krásná,“ řekl Jsi mi dnes. Jsem krásná?
 Na tvář svou hledím, zřím se v zrcadle – Běl tuberos má, průzračná je, jasná, mé oči pláčem mdlé jsou, zapadlé. Žal na skráň vetkal jemné pavučiny, čas na čelo svál chmury šedivé, a postříbřil žluť vlasu – modré stíny se na rty schvěly, chladné, neživé. Jsem vybledlý jen přízrak mládí svého, jenž hledí na mne s výčitkou a něm, jsem, co žít mělo, slabý odlesk všeho. Ne, krásná nejsem! Sklo mne neošidí – než nelkám, neb čtu sladkou pravdu v něm, že oko Tvé mne přec jen krásnou vidí! 26
XIX.
Jsou jiskry v popeli, a na dně dřímá Jsou jiskry v popeli, a na dně dřímá
 mé tiché srdce jako rudý květ. Cos mezi námi stojí. Strach mne jímá – je minulost to? Stíny zašlých let? Neb šeré hroby duše naše dělí? Mha prostírá se, zvedá se jak zeď, na nebi krev se slila s mračnou bělí, vzplál oblak jako roztavená měď. Je blízký západ to, jej vše kol tuší? Neb na východě červánků nach vzplál? Stesk jakýs divný vstává v mojí duši: Zda žhavé jiskry v popeli se vznítí, a věčný oheň zapálí, by vzňal se v srdci mrtvém, probudil je k žití? 27
XX.
Miluj mne láskou nebeskou, jak chceš, Miluj mne láskou nebeskou, jak chceš,
 mne miluj! Jako bratr, nebo stín, jak vidinu, již objat nemůžeš, svou matku, které vložíš hlavu v klín. Miluj mne třeba světskou láskou též, jak pohan prudkou vášní pozemskou, svou milenku, již zase oklameš a věrnost její splatíš zradou zlou. Miluj mne, miluj, jako sebe sám, svou ilusi a jasný ideál, svou věčnou touhu, věčných ohňů plam. Jak chceš, mne miluj – než se Ti zas vzdám, než prohlédnu a nový poznám žal: že není lásky, vše je v žití klam! 28
XXI.
Kdybych císařovnou byla Mesalinou, Kdybych císařovnou byla Mesalinou,
 svolala bych pomstu na Tvou hlavu, věř! By se’s mukou chvěl, jíž mučedníci hynou, by se za mne mstila Tobě divá zvěř. Hestia však snivá že jsem krbu svého, pohladí Tě moje ruka měkce jen, za rozsudek smrti z drahého rtu Tvého, kterým navždy život můj byl zpečetěn. Nemohu se hněvat, nedovedu mstíti, výčitka má přes rty nesplyne Ti vstříc, za mír srdce Tvého chci se pomodliti. Opatrovat oheň, jenž v mé duši plane, černým flórem, vdova, zahalit svou líc, před Bohem šíj sklonit, a říc’: „Dík měj, Pane!“ 29
XXII.
Já myslela, že mohu přijít k Tobě, Já myslela, že mohu přijít k Tobě,
 jak v zahradě si květné odpočinout, květ natrhat a do kytic jej vinout, kříž ověnčit jím na zapadlém hrobě. Jak sestra Tvá jsem chtěla k Tobě jíti, a na Tvá prsa položit svou hlavu, zde, vzdálena vší strasti, světských davů, snít klidně tak, Tvé srdce slyšet bíti. Jak lodník zvolat: „Zde chci zakotviti!“ Leč marno vše. Čím víc se blížím břehu, tím vzdálenější je – má duše cítí Chladchlad severního větru vát z těch štítů, mrak halí vše, déšť snáší vločky sněhu, v tmě přístavu víc zrak můj nevidí tu. 30
XXIII.
Když jsme si dnes s Bohem dali Když jsme si dnes s Bohem dali
 v tichém přítmí ulice, smutek, pták, slét’ neskonalý, křídlem vál nám do líce. V očích mojích zhasla záře, slovo zmlklo na rtech Tvých, stín snes’ chmury do mé tváře, zadumán Jsi stál a tich. Úsměv Tvůj vzplál jak to světlo v lampě té, a náhle zhas – setmělo se kol i v nás. „S Bohem,“ děl Jsi – a cos slétlo na květ v duši, do zraku... slza – krůpěj soumraku? 31
XXIV.
Vím, že Jsi dobrý, teď Tě dobře znám Vím, že Jsi dobrý, teď Tě dobře znám
 a prosím Tě, mně odpusť, že jsem mnila, že duše Tvá se snivá provinila, na bludných cestách propadala tmám. Já kajícné si roucho oblékám, do věčné lampy oleje jsem vlila, svou líc jsem šedým šatem zahalila, na prahu chrámu zbožně poklekám. A ze své viny zkroušeně se kaji, a jak se modlím, kůry ledu tají na mrtvém srdci. V duši píseň zní. Ji na strunách kdos v tichém srdci hraje, a korou ledu, sněhem, který taje, květ bílý pučí, ocún podzimní. 32
XXV.
V tvém okně světlo jako maják hoří, V tvém okně světlo jako maják hoří,
 a profil tváře Tvé jak z mhy se noří za záclonou tou neprostupnou, šedou, ji proniknout mé oči nedovedou. Nad psacím stolem sedíš. Čteš? Neb tvoří Tvá musa nová díla, jiná boří? Neb vzpomínky Tě k vetchým rovům vedou? Já k Tobě vzhůru hledím, na zář bledou. Noc stíny svívá, šeď je na všem stejná a nad střechami táhnou ptačí hejna, za sluncem letí – kamsi do neznáma. Chlad zimy mrazí mne, již vše kol cítí, mha s oblak padá jako slza v žití, do duše mojí, jak tu stojím sama. 33
XXVI.
Jsem jako poutník, před Tvým prahem stojím, Jsem jako poutník, před Tvým prahem stojím,
 jak vyhnanec ten, z ráje vyhnaná, a na Tvé dveře zaťukat se bojím, a chvím se bázní, plachá, bezbranná. Jsou zamčeny Tvé dveře zámkem dvojím, a vztyčují se – hradba ochranná – leč před zrakem se rozstupují mojím, zpěv zní mi vstříc a jásá Hosanna. Mír svatý kolem vládne, usmíření, noc rozsvítila hvězdy večera nad bolestí a lidskou bídou denní. A Láska smutek setřela s Tvých skrání – zní píseň zvonů s věže kláštera – mně vlídně kyne, dává požehnání. 34
XXVII.
Já domova jsem nikdy neměla, Já domova jsem nikdy neměla,
 a všude bylo líp mi nežli doma, jak laň jsem byla plachá, nesmělá, a žitím šla jsem s mlčícíma rtoma. Když světice, má matka, zemřela, vše zhroutilo se náhle kol a ve mně, mně bylobylo, jak by osud do čela mě uhodil – vše zastřelo se temně. A zůstala jsem sama věčně tak s tou pýchou v duši, vírou, ilusemi – a čekala jsem – nač? Snad na zázrak. Leč lidská zloba zranila mne jen, vždy zrazena jsem byla jenom všemi, a sny mé padly skutečnosti v plen. 35
XXVIII.
Jsi jako studna, čerpám síly z ní, Jsi jako studna, čerpám síly z ní,
 a napájím z ní vyprahlá svá ústa, mé srdce hřbitov je, kříž k nebi ční, jak závoj mlha leží na něm hustá. Ten pramen jako rosa večerní v mou duši tryská, na ta lada pustá, a na hrob v srdci, který tiše sní – a touha klíčí v duši, jak květ vzrůstá. Je neurčitá, sladká tak a mdlá, jak tuberosy vůně uvadlá a krásná – neboť nepatřila světu. A upomínky vzbouzí zapadlé – v svém srdci zřím Tě, v jasném zrcadle – jak v rakvi spíš v tom věnci suchých květů. 36
XXIX.
Nic neříkej mi, neodhaluj víc Nic neříkej mi, neodhaluj víc
 tu temnou hloubku zašlé minulosti. A tajemstvím svou zahal zase líc, jak závojem se halí cudné ctnosti. Snad potřebou Ti bylo vše mně říc’říc’, jak zpovědníku činí lidé prostí, a čisté duše v šeru zpovědnic – mní, vyznání že viny jich je zprostí. Své nahé srdce shlédnout Jsi mi dal, znám rány Tvoje, znám Tvůj tichý žal, Tvá důvěra mne blaží, dík měj za ni. Leč nemluv víc. V ctnost vykvet každý hřích v tom klášteře, v němž žiješ jako mnich, sám s Bohem, v lásce, stálém odříkaní. 37
XXX.
Když ke mně prvně přišel Jsi, má duše Když ke mně prvně přišel Jsi, má duše
 již na pokraji byla zoufalství, tu zvolal osud na mé dveře buše: „Mně otevři, jsou přátelé to Tví.“ Smrt na koni jsem shlédla, jak kol kluše, na prstech drápy ostřejší než lví – jen ušklíbla se, výsměch vyzněl hluše: „Však pro Tě přece přijdu, Bůh to ví!“ Já otevřela dveře – na mém prahu stál osud s Tebou – upřel’s na mne hled – v svých očích náhle cítila jsem vláhu, Žeže jihnu celá jako země z jara, kol srdce kora pukla, roztál led, a krvácet zas začla rána stará. 38
XXXI.
Vždy zamčena v mé budeš klenotnici, Vždy zamčena v mé budeš klenotnici,
 jak převzácný skvost, v srdci mém se skvít, a žádné oko neshlédne Tvých lící, rmut lidský skvělý neztřísní Tvůj svit. Jak drahá mrtvá, v žluté záři svící, tak, Lásko moje, věčně budeš snít... a s Tebou vše, co chtěla jsem kdy říci, a musila jsem s Tebou pohrobit. Co nemohlo zde růst, a z jara kvésti, a v duši mé již nikdy nevzpučí, a žádná ruka více nevypěstí. Jak píseň vroucí – nepatřila světu – a v disonanci nápěv dozvučí, než dozpívala poslední svou větu. 39
XXXII.
Svou sestrou Jsi mne nazval, sestrou bolu – Svou sestrou Jsi mne nazval, sestrou bolu –
 „Můj bratře,“ jsem Ti chtěla dávno říc’ – dva květy kvetly na jediném stvolu.stvolu, mráz zžeh’ jim duši, vítr spálil líc. Dvě skvoucí hvězdy, svítily tmou spolu, tak chladné, bílé, v záři blýskavic – z těch ledných dálek severního pólu jsme na svět přišli, život šel nám vstříc. Leč osud nemoh’ ničeho nám dát, v hluš vyznělo vše, touha marna byla, a musili jsme hroby oplakat. Teď v podzimu tom, v blízkém soumraku, tu v přístavu má loďka zakotvila, mír svatý kol je, hvězdno oblaků. 40
XXXIII.
„Můj bratře,“ dím Ti, „dej mi ruku svou, „Můj bratře,“ dím Ti, „dej mi ruku svou,
 mně lehčeji se půjde na té zemi, mne podepři, veď hustou dále tmou, tím sadem tichým, jeho alejemi. Krok nejistý je, zrak můj zkalen mhou, že na slunce se díval – mstilo se mi, a oslepla jsem – a můj ret je němý, že láskou zpíval, ztrestán němotou. Jsem silnější teď, vím, že také jdeš tou cestou muky, stálých klamů k cíli, a brány věčna se mnou otevřeš. Hlas Boží, dál nás zvoucí, uslyšíš – mne vědomí, že nejsem sama, sílí, že se mnou vejdeš v tajemnou tu tiš.“ 41
XXXIV.
Mně často zdává se, že nežiji, Mně často zdává se, že nežiji,
 a na hřbitově ležím pochována, ač zapadlo již víko – na šíji se nezcelila stará dosud rána. Květ na hrobě zvad’ růží, lilií, je pusto kolem – rosa jenom zrána drn holý chladnou slzou ovíjí, a zemi, jež je dávno nesrovnána. V mých hlavách stojí cypřiš – uschla mrazem, a narezlé jsou větve, jehličí z niní opadalo, napršelo na zem. Tu motýl ani včela nespočine, pták nezazpívá – vítr zafičí jen za bouře a místo písně jiné. 42
XXXV.
Když kolem sebe hledím, vždy se ptám, Když kolem sebe hledím, vždy se ptám,
 co tady chci? To místo jiného je. Čas, abych šla. To mluvil osud sám, je slabé tělo moje, konec boje. Jsem dávno mrtva. V očích zhasl plam, a srdce ztichlo, plné nepokoje. Že dýchám ještě? To je pouhý klam, jen plápol svíce, zhasíná již moje. A Ty, má snivá duše, doufáš stále? Když nemohl mi život nic již dát, a každá radost vyzněla tu v žale. Vše zradilo mne, víra oklamala, a každý květ jsem zřela umíratumírat, když lásku svou jsem v hrobě pochovala. 43 Tereza Dubrovská FIALOVÉ OCÚNY
Úvodní sonet napsal Jiří Karásek ze Lvovic. Leptem a dřevorytem v titulu vyzdobil František Kobliha. Vytiskla Dyrynkovou latinkou Státní tiskárna v Praze 120 výtisků, z nichž 1.–25. na pravém japanu, 26.–120. na italském ručním papíru. Expeduje „Aventinum“, nakladatelství Dr. Ot. Štorcha-Mariena v Praze II., Purkyňova 6.
Výtisk číslo 10
E: lp; 2006 [45]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Státní tiskárna v Praze; Aventinum; Štorch-Marien, Otakar

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 48