K pochodu!
K pochodu, bratři, stavte se k sobě, páž vedle páže, ke druhu druh! Okovy bídy ať leží v hrobě – nás volá vzhůru budoucna duch. Obrňme silou ducha i páže, překážek v cestě mnoho jest nám; v nerovném boji přední již stráže zápasí o náš lidskosti chrám. Nedejme v boji klesnout jim čestném, padnou-li ony, padnem i my. Ó, nepadnou! Hle, po boji děsném prapor se rudý zdvihá, přímí. A sborem muži, ženy i děti jásají nad skonem útrap svých. Sbratření písně slyšet je pěti – a místo vzdechů – zvonivý smích. [5] K pochodu, bratři, stavme se k sobě! Tam k bratřím! Na srdce druhu druh! Okovy bídy ať leží v hrobě – vítá nás nové svobody duch.

Cesta k cíli.
Jen volnosť, rovnosť, bratrství, budiž cíl náš a štěstí; nedoufejme, že snad nám žal dráhu k němu proklestí. Což platno jen plýtvat slovy a ruce na klín složit? Tím nelze práva, svobody proletářstvu se dožit. My musíme uchopiti k zdaru prostředek jiný: dřív než slova, v zář svobody naše vedou nás – činy!

Dělnicím!
Ženy, dívky proletářů! Vzchopte se přec k životu a setřeste s šíjí robství nečestnou tu dřímotu. 6 Jste v dvojnásobném poddanství; pán váš: muž a kapitál; každý vám po drahně věků věnec otrocký splítal. A pouze mužové práce pod korouhví volnosti hájí vás, by dosáhly jste s muži rovnoprávnosti. Nuž, ku pomoci spěchejte a stavte se jim k boku: neb emancipace vaše závisí jen v pokroku.

Bořte žaláře a stavte školy!
„Bořte žaláře a stavte školy!“ zní heslo světem, proletářů hlas přes hlučná města, hory, údolí, símě kde zraje volnosti ve klas. Bořte žaláře a stavte školy, by mravně vzdělávat mohl se lid; ať své pozná, pravé apoštoly, již za bídu dají mu blahobyt. V školách pravé pozná apoštoly, to: vědu, mrav, lidskosť a vzdělání; pak od cíle svého neuvolí, a dříve bude v světě srovnání. 7 Bořte žaláře a stavte školy, vždyť k tomu jesti nejvyšší čas již: nevědomosť hájí sotva holý život v práci, vždy těžší nese tíž.

Přichází zima....
Přichází zima; ve spánek příroda se pohříží. A chudému lidu více ve strastech se přitíží. Kde v létě bujný luh kvetl, tam teď pustě leží sníh, jenž boháči k radosti je: lze mu jezdit na saních. Za to dvojnásob chudina svoje jho, bídu cítí, jí slunce blahé radosti nikde, nikde nesvítí. Však jako k novému žití přírodu vzbudí vesna, tak i lidu vzejde čas, kdy zmizí běd zima děsná. 8

Příbram....
Hle, od příbramských zaznívá těch stříbrodatných bání zoufalství hlas. – Toť sirotkův a vdov jest bědování... Pod zemí mrou jim otcové a synové a bratři – – strhaný zrak jejich sotva již slunko vzcházet spatří! Nahoře žal srdcervoucí, dole hrozné svízele – – mučedníkům práce všechno, všechno již jest zmizelé.... Za tu nejhorší mzdu v světě sta jich životy tratí.... Kdo sirotkům živitele starostlivé navrátí? – Proč ochranná opatření neopatří podniky, by jisti byli žitím ti, jimž mzdu platí trojníky? Což jim po nich! – Vždyť to jsou jen proletáři ubozí; jest dost jich, byť nakládali mrtvol z nich plné vozy.... Avšak nářek osiřelých dál jde než na nebesa! On budí lid, jenž neztiší kostí z „lásky“ – nóblessa. 9

S odvahou!
Nechť, bratři, třeba tisíckrát nepřátel davy lají! Ať ku prostředkům sáhnou všem, nás žalářům vydají! Nechť jako psanci vyštváni Kainovým se znamením světem bloudíme nevlídném, jenž lká před obrozením: Toho všímat nesmíme si, leč svým spěti za cílem, a děti žehnat budou nám nad vykopaným dílem. Velíť naše přesvědčení myšlénku vždy ctít svoji, od těch která jest stíhána, již vzletu jí se bojí.

Na útěchu v zlých časech.
Chceš vědět, synu rozmilý, čím as jest nejlíp býti, abys protlouk’ bez úrazu vezdejší živobytí? 10 Abys nemusil v úpadu jako mezek se dříti, ani pro žebrotu, krádež ve kriminálech hníti, a žaludek ti neskákal veleznámým tím rajtem? Ó, synu milý, staň se jen v Rakousku poli...!

Časová.
Chval každý duch Hospodina, to máme teď časy! Redaktoři našich listů vyplňují basy, každý prostředeček proti nám už jesti dobrý – však přec jsme a budem v boji za práva svá obry.

Pelyněk.
Mnohý páter, dobrá duše, jak by dostal holí, ošívá se, dostává-li plat dle sazby štoly. 11

Naše naprej!
Hoj, pracovníci, vzhůru! Již vztyčte šíji svou. Nesklánějte jí více s pokorou otrockou. Idea naše všude souhlasu nachází, pro ni dělník s nadšením všecko v oběť sází. Tož seřaďme se k sobě, nelekej nás oběť – myšlénce naší brzy podmaníme tak svět!

Přátelství.
Křivý z dvou čárek § jest přátelským strach k nám, buď ve schůzích dělnických či v rozličných stávkách. 12

Popěvek.
Dělníče, dělníče, – dělníče můj milý! co jen tebe čeká ve každinkou chvíli. 18 Od jitra do noci týráš tělo svoje, jako by jen bylo kus mrtvého stroje. A i ten stroj z kovu časem se poláme, leč tělo tvé nesmí potkati to samé. Ono musí býti hotovo vždy k práci pro jiných pohodlí nebo pro legraci. Když pak přece někdy stár, únavou padneš, z práce jsi vyhozen – nechť hladem uvadneš. Ale doufej, že přec zacinká ten zvonec, kdy všechen lid řekne: „Budiž bídě konec.“

Veterán.
Veterán, veterán, udatný člověk: chce být pod komandem po celý svůj věk. 19 Stýská se jemu moc po komisárku, po kveru, po časech, když znal svou Barku. Ach, to byl přec život v samé parádě –, nyní na zlosť pije tu šedou z kádě.

Nebezpečný předmět.
Aby našel bombu, četník vykonal kdes prohlídku; podezřelého cos našel s hrůzou – z brambor nádivku.

Znám vás!
Pozor, pozor, vy, dělníci, na chásku, vztekem soptící, jež lže, až se jen práší; její česť má křivé nohy, avšak přece nás hanobí, že prý jsme hrozní práči. Ovšemže často pereme ctnosť její, kterou najdeme, když po zajících skáče, 20 aneb ve hlučné hospodě či venku v noční pohodě, kde mravnosť nad ní pláče. Pozor na chásku, dělníci; dle inkvisice přející tmavé nám kasematy, jak ona troubí do světa, že strana naše prokletá dělá prý atentáty. Ach, dobře jste se svěřili! Ten čestný zjev váš spanilý proto má velké platy, aby vždy na rozum lidský v první řadě to dělnický sám dělal atentáty. Blbce byste měli rádi z nás, vy, chytří kamarádi kdesi z flanďácké čtvrtě! Leč velice se mýlíte, dnes ví už, kam vy míříte, i každé malé dítě.

Moje česť!
Že jsem socialista, ovšem je pravda jistá; veškera moje česť v slově tom skryta jest, tam špatnosť nemá místa. 21 Z tmářů si nic nedělám, na slova jich nic nedám; s dělnickou odvahou a s mužnou rozvahou čelím jich hrubým střelám. Myslím si: Vše do času; i vašich sporých vlasů jednou moc vypadá, a dělník spořádá s vámi se během času!

Dělník jsem!
Dělník jsem a dělník budu! Víc než radosti mám trudu. Tlustá břicha jen napájím – a svůj život s bídou hájím. 25 Ty moje mozoly tvrdnou víc a více, avšak jinému z nich roste pokladnice – praskají knoflíky u kalhot a vesty – – Ó, jaké divné jsou v tomto světě cesty!

Rozumím...
Jen dále se mnou pojď, ještě mne doprovoď – po tomto století, lidskosti má. Vykonáme cestu od dědiny k městu, kde duch jest volnosti, i kde dřímá. Co pravíš, bázlivá? Lidská vášeň divá nechce tě přijmouti v svůj zloby kruh? Že bys ji mírnila, nad zlem vítězila – proto spjat násilně tvůj jesti duch? Nyní ti rozumím... Slova další tlumím, 26 vím již, proč v chatrčích přebýváš jen. Na srdci dělníka tvůj chvíli umlká žal, neb víš, že vyrve z pout on tě ven.

Našim dobrodincům.
Kdybyste nás sebe více trýznili, dobrodincové naši rozmilí, a na Sibiř třeba nás posílali, dobrodinci rozmilí: přece s cesty vám neustoupíme a na konec jenom zvítězíme. Mečem vědy opásáni po boku, nestrpíme otroků. Vlajka naše hrdě již se červená, a jest armádou silnou střežena, nad ní ona vesele se červená – k zápasu jest nesena. Sovy, havrani, před její září lezou rychle do děr skrýti tváří. – A vše nezvratnou skutečností věští, že nás vede k vítězství. 27

Zmotaný svět.
Bože můj, otče můj, ten svět jest zmotaný! Rozdělen na chudé (žebráky) a pány. Ruce chudých jeden jen mozol jest hrubý – však páni šampaňské lijí si do huby. Kuřátka tam strkaj’ a drahé ústřice – – to, dělníče, není žádná pro tě píce. Ty máš jen robotit do cizího sáčku – buď rád, že za to máš brambor na loupačku!

Horník!
Při slabém kmitu kahanu ve podzemní kobce dlí muž dělník při práci těžké, jež hrozně sílu umdlí. Tváře ukazují starce, ačkoli jest velmi mlád – sestaral v práci předčasně maje průvodčího – hlad. 28 A vše trpělivě snášel, žilť pro dítky, pro ženu, miloval je jak ony jejjej, v nich znal jen svou Štěstěnu. Však dnes jaksi smutně hleděl, v práci časem ustával, vzpomínal na celý život, s nímž často hlad pohrával. Sotvaže odrostl škole, v důlu s otcem pracoval, zřel, jak otec vedle něho hrozně život dokonal. A léta míjela kvapem, jednotvárně den co den, zřídka se štěstí usmálo naň, a to na chvíli jen. „Co na mne as k stáří čeká?“ dí, a nástroj odloží, hlavu skloní... A v tom děsný hřmí výbuch v uhlí loži... Se zohavenými údy s druhy vložen v jeden hrob. – Celý život blaho tvořil, za to žil, zhynul jak rob.

Prohlédni!
Rozhlédni se, lide dělný, na složení světa, a uvažuj, co ti útrap ten svět ve tvář metá. 29 Pomni, že vše kolem tebe práce živí tvoje – a ty s nejkrutějším hladem stálé vedeš boje. Poznej se! neb ve vzdělání spása tvá jediná; vzdělaností zjeví se ti bídy tvé příčina. Potom uprchnou přeludy, ty skutečnosť spatříš: pak s každým svým druhem v práci za volnosť se – sbratříš.

Matěje Bezinky přednáška
o socialistech.
(Deklamator vystoupí, maje sklenku kořalky v ruce. Vrávorá.)
Pozdraviž vás, přátelé, všechny ruka Páně. – – Jen prosím vás neplačte, že jsou velké daně. Věřte, tůze zdaněná jest i ta mršinka (ukáže láhev), a přece nic nereptám já, Matěj Bezinka. Něco umím přednášet, leč nevím co asi; 30 což abych vám ukázal, jak se žízeň hasí. (Napije se.) Tak, už jste to viděli, teď výklad přednesu, neboť se na rejpaly celý vztekem třesu. (Pije.) Znáte vlka, který se do beránčí kůže oblékne a pak zdáví ovcí, co jen může? Znáte – chraň mne jej, Bože! – znáte zlého čerta, jenž krade hříšné duše jak bídný poberta? Znáte dravce děsného, hyénu nečistou? S vším tím radš se spřátelte než s socialistou. Když vás dravec uchvátí, tělo pozře v sebe, ale socialista ukradne víc, nebe! Jako ďábel úlisný slibuje, že třeba nemusíte suchý jíst, nechcete-li, chleba. (Pije rozhorleně.) Nestydové, bludaři, jsou to, rebelanti, k smíchu kostelníci jim jsou i ministranti. Hlásají, že pracovat stačí osm hodin... oh, kéž by je potrestal veliký Hospodin. 31 A za to lenošení ještě větší platy, jako by nemohli žít týden za dva zlatý. Inkvisici jen na ně! To by byly časy, to by zmlkly zajisté hříšné jejich hlasy. Ti nestydové tvrdí, „studených“ že spolky vychovávají pouhé – s odpuštěním – volky. Věřte, že – ač velmi rád povidlový vdolek – přece jest mi milejší takovýhle spolek. V spolku se přiučíme věcem rozmanitým: úctě k pánům, vzdorovat satanášům lítým. A jak hodným jest na nás pan páter předseda! On nám žízeň trpěti nikdy, nikdy nedá. Hlavní jest, že po schůzi předseda Vozdrůněk pokaždé nechá nalejt zdarma v sklenky – truněk. (Napije se a vrávorá pryč.)
32

Nemoce.
Jsou všelijaké nemoce na tomto bídném světě, jež trápí nemilosrdně lid v zimě jako v létě. Ale jich různou jakostí stavy lidu jsou vinny: boháč mívá panskou nemoc, a dělník souchotiny.

Žumpa.
To jest žumpa, synu milý, nepoví ti rozum kusý; ptej se však socialisty, ten ti povědít to musí.

Ze stávky.
„Ti lenoši najíst mohou se bramborových slupek!“ děl továrník o stávkářích, a pohladil si – pupek. 33

Soužení.
Lidu nedůvěra, to jest truchlivá věc – – musí-li se rozloučiti (desítku denně ztratiti) s mandátem poslanec.

Barvy.
Veškeré dělnictvo světa sociálně červená, ale velmi různá chasa nad tím vztekem zelená.

Z boje proti dělnickému hnutí.
Šel „chocholouš“ po ulici, s „poldíkem“ se potkali: nastrčili k sobě nosy, a pak – k práci spěchali.

Sociální demokratka.
Dosud jest to neobvyklé, družky, druzi milení, aby žena práva lidská hájila ve nadšení. 34 Proč se pořád takto dělo, brzyčko vám vysvětlím – doufám, že co žena jednou myšlénky své sdělit smím. My, od věkův ujařmené ženy pouta trháme, do nichž nás mužové spjali – víc se jich nelekáme. Více se jich nelekáme, chcem jim být rovnoprávné, chceme s nimi cítit, myslit, v zápas o chléb jít slavně. – Dlouho byly jsme v podruží, vzdělání neznámo nám, fintění jen a vařečka živlem naším; žádný klam! A pak mužové s vysoka zvykli na nás hleděti, jako bychom odsouzeny byly věčně trpěti. Ale již se mění časy, ač pomalu, znenáhla; však chcem, by na práva naše nectná ruka nesáhla. Nové ideje zrozeny, jež muže podmaňují, ku kterým lnou s celou duší, a je zdárně pěstují. Ty ideje velkolepé k všemu lidstvu rovnosti směřují; zdaliž nad to jest kde vznešenější ctnosti? 35 Ideje ty taktéž ženy rovně s muži stavějí – ony nechať věrné srdce naše láskou rozhřejí. Či se zahanbiti máme od silných mužů nechat, nemáme s nimi společně cítit, jednat i zmírat? – – Pročež, dokud jsme svobodny, budiž srdce naše hrad, jejž dobude jen upřímný – sociální demokrat. 36 OBSAH: Str.
K pochodu5 Cesta k cíli6 Dělnicím6 Bořte žaláře a stavte školy7 Přichází zima8 Příbram9 S odvahou10 Na útěchu v zlých časech10 Časová11 Pelyněk11 Naše naprej12 Přátelství12 K prvnímu květnu13 Popěvek18 Veterán19 Nebezpečný předmět20 Známe vás20 Moje česť21 Směs22 Dělník jsem25 Rozumím26 Našim dobrodincům27 Zmotaný svět28 Horník28 Prohlédni29 Matěje Bezinky přednáška o socialistech30 Nemoce33 Žumpa33 Ze stávky33 Soužení34 Barvy34 Z boje proti dělnickému hnutí34 Sociální demokratka34
E: pk; 2007 [37]