Básně.
[5]
Zpěv a slza.
Záhy z rána za svítání
dala jsem se do zpívání,
zpívala jsem se skřivánkem,
jenž se mihnul pod červánkem.
Zadul větřík od severu
v přerozkošném podvečeru,
dechl vonně na mé čelo – –
oko ale zaslzelo.
Touha po zpěvu.
Zaklepal mi na okénko
smutný ptáček –
dávno zrnka nevnikla mu
ve zobáček. –
[7]
Žádný ptáček! Touha má to
zpomínala,
že jsem už tak dávno – dávno
nezpívala.
Smíšek.
Poskakoval po zahradě
kadeřavý hošíček,
vyhazoval do povětří
květinový košíček.
Potom stanul u zábradlí
u kaliny poupěte.
„Proč pak se jen stále směješ?“
ptala jsem se dítěte.
„Proč se směji?“ a tu nový
smích mu skočil na líčko,
„že mi Pánbůh zdraví dává
a že svítí sluníčko.“
8
Růže na samotě.
Rozkvetlo poupátko –
byla to růžička,
dech její nevinný
dětská jak dušička.
Růže ty stolistá,
družko mé samoty,
kéž jsem tak pokojná,
blažená jako ty!
Do přírody!
Na kobercích pažitů
v duhovitém zátřpytu
zazářila rosa,
mlha z lužin zvedla se,
písně hrály v ohlase
pěnkavy a kosa.
Lesní potok v bublání
křovinami uhání
po skalisku hladce. –
9
pojď sem, dítě milené,
u jarních krás pramene
prodlíme tu sladce!
Ku přírodě.
Ty božská přírodo,
nám žehnáš rukou zdaru
a skrýváš úsměvy
zde v nejrůznějším tvaru;
a šťasten každý člověk,
jenž tobě rozumí,
kdy zaštěbetá ptáče
i větřík zašumí!
Tvá krása, dobrota
se jeví ve fialce,
když vůně vane kol
až k zamodralé dálce,
kdy kyprém u záhonu
keř růží vzplápolá
a celý kraj ten jarní
je rájem do pola.
10
I když se na poli
les kývá zlatých klasů
a teplá vonná noc
se leskne v hvězdném jasu,
i závoj nechať chladný
tká mlha jesenní,
kdy jeřabiny rdí se
a žloutne lupení.
A když pak krutý mráz
už kreslí v oknech květy,
tu les nám k zahřání
svůj strom dá mnoholetý;
spí země, strom tu dříme
a sílí na obra – –
ó, přírodo, tys máti
krásná a předobrá!
Písně letní.
1.
1.
Zpíval hošík smavolící
u žita na poli:
„Proč pak bych si nezazpíval,
když mne nic nebolí?
11
Žádný na mne nežaluje,
nikoho nezlobím –
oj, jak rád si písničkami
volný čas vyzdobím!“
2.
2.
Větérek honí se v políčku,
rozdechnul poupátko v kytičku,
na bujné, mladistvé obilí
hebcí se sletují motýli.
Celý svět v rozkošném obrázku –
přec bych jej nevzala za lásku,
jež v srdci matčině hořívá
a stálým jarem nás zahřívá!
Dobré jitro!
Už bledne nachu dennice,
proud světla září z východu
a šlehá v šero nad vodu,
že dmou se vlnky pějíce
a šumí: „Dobré jitro!“
12
A výše vzletěl do jasna
tam nad schýlenou chaloupku
roj stříbrolesklých holoubků,
i dí hra světel překrásná
v jich křídle: „Dobré jitro!“
Jeť tolik poupat po sadech,
co ptačích zvuků po lesích,
co andělíčků v nebesích,
a líbezný jich šeptá dech
vším krajem: „Dobré jitro!“
Před spánkem.
Co pak to, světluško,
v křidélku máš,
že se býť malinkou
hvězdičkou zdáš?
Kdybych jen věděla,
jak se to udělá –
nestačí um k tomu náš.
Že nejsi květinka,
že nejsi klas!
bych si tě vetkala
ve hnědý vlas;
13
tebe míť ve vínkuvínku,
zjasní mi pěšinku
mírný tvůj, světluško, jas.
Pěšinku ze sadu
v chaloupky stín
tam, kde se vyhoupnu
na lože klín,
kde mohu usnouti,
kde duch se nermoutí
v neklidu vědomí vin!
Děvčátku.
Ty, dívko malinká,
jež ručky k nebi vzpínáš
a na chór andělů
se zbožně rozpomínáš,
tu bílou lilii,
jež nevinností sluje –
ó, modli, modli se,
ať Bůh ti opatruje!
14
Sestřina prosba.
První hvězdy v modru planou,
rosné kapky v trávu kanou,
zvuky tklivé krajem vanou –
Ave Maria!
Opět s vírou duše splývá –
že se Pánbůh na svět dívá,
opět duše Pannu vzývá:
Ave Maria!
Sestro, duch můj konec tuší,
smrť až moje žití zruší –
pomodli se za mou duši
Ave Maria!
Družičky.
Lilií řada, andělů průvod –
družičky o Božím Těle
na cestu sypou květiny útlé
modré a žluté a rdělé.
15
Na čele zbožnosť, na líci úsměv,
ve srdci útěcha svatá –
tak že se mnohá dívka tu modlí,
„kéž jsem teď do nebe vzata!“
Nikoli, dívko! Bůh tobě určil
rozsévať po zemi kvítí,
nevinnou zůstať, do ctností vzrůstať,
jiným býť andělem v žití!
Babička stůně!
Ach, jak smutno, neveselo
u nás doma,
že jste se mi rozstonala,
babičko má!
Což se vám tak zalíbilo
na tom lůžku?
stále zřím vás hlavu kloniť
na podušku.
Což bych já se, babičko má,
zradovala,
kdybyste nám z toho lůžka
zdráva vstala!
16
Ó, jak by mi sloužiti vám
bylo sladko, –
upravila bych vám chutné
holoubátko.
Donesla bych košíček vám
s jahodami,
byste byla spokojena
mezi námi.
Říjnové jitro.
Hezky se to v říjnu ráno
kluše do školy,
naše líce rumění se
jako koukoly.
Šedý mrazík zdobí křoví
cestu vroubící,
po níž sem tam poskakují
tuční vrabčíci.
Do noh nás už trochu zebe –
je nám do skoku,
ne tak kachnám spěchajícím
tamo k potoku.
17
Těm je teplo, – ej, nám také!
nejsme zmrzlíci;
za to větřík vykouzlí nám
květy na líci.
Sny.
„Ještě horká snídaně –
hodin je málo –
budeme si povídať,
co se nám zdálo.“
„Já byl pánem velikým
s mnohými řády.“ –
„A já soudcem, rovnaje
spory a vády.“ –
„Já jsem byla královnou,
svět se mi klaněl.“ –
„A já – běda! obejdou,
každý mě haněl.“
„Sen je sen, kdo věříš mu,
klamy jen lovíš,.....lovíš,...
a ty naše nejmladší,
co ty nám povíš?“
18
„Ach, já byla andílkem
na stupni trůnu,
cherubu jsem ladila
na harfě strunu,
snad již umru.“ – „Ale jdi
s přeludy těmi!
však můžeš býť andílkem
na naší zemi.“
Bouřka.
Vichr skučel, blýskalo se,
hrom už bouřil, duněl, rachotil;
tu se Prokop pod peřinou
samou bázlivostí zapotil.
„Nač se báti?“ pravil Vojslav,
jenž byl věru jiný klučina,
„zítra bude zelenější
každý les, i sad, i lučina.
Ovšem blesky jen jen sviští,
ale co je na tom hrozného?
já v tom vidím velkou krásu,
která slaví Tvůrce moudrého.“
19
Jarní radosť.
Uvolněna zemi
zimní pouta,
kvete bazalička,
pučí routa.
Mochna poupátka svá
zrůžovělá
v dokonalé kvítko
otevřela.
Na potočním břehu
lesklá tráva
pomněnkami hustě
promodrává.
Radosť tichá zírá
z Emy líček –
trhající zvonků
do kytiček.
Zvonečky se kloní,
Ema plesá –
vděčnosť její stoupá
na nebesa.
20
Smavé žití.
Lučinami potok hrčí,
děti si tam hrály
a že hučel, a že bouřilbouřil,
tomu jen se smály.
Kdos tu šeptá: „Jděte dále,
voda zlou je paní...“
děti však ho nevidouce
neposlechly ani.
Běda, jestli vaše žití
lačná hloubka lapne!
přetrhne sese, jak když hudec
příliš strunku napne.
Kadeřávek níž se kloní –
mžik – a pluje v dáli;
bratříčkům to zas jen k smíchu,
„vidíš, ten se válí!“
Štěstí, že ho žnec pak vytáh’.
Jak jste šťastny v klamu;
smějete se na trampoty,
ba i na smrť samu.
21
Ve vůni šeříka.
Obláčky jak labutěnky
modrem plovaly,
nad šeříkem zlaté mušky
poletovaly.
Jak ten večer na zahrádce
duši oblaží!
vyšel si tam mladý Fedor
s knihou pod paží.
Zřel, jak na obloze zkvětly
růže červánku,
jak zas bledly, tu když tichnul
ševel skřivánků.
Jak se v kraji zašeřilo,
měsíc vycházel,
jejž pak démantových světů
průvod provázel.
Fedor touží, „jak by se tu
blaze snilo mi –“
ale s knihou v pokojík mu
velí svědomí.
22
Bílý prapor lunné záře
visí na hlohu –
setrvej tu, nežli Fedor,Fedor
skončí úlohu!
Červnový večer.
Při svitu luny
citery struny
rozechvěl Valentin v sadě,
když malá sestra
kvítečka pestrá
věsila po letohradě.
Na svlačce stonku
po bílém zvonku,
v zvoncích po kapce rosy,
a hocha píseň
v kalíšků tíseň
ozvěnu uschovat nosí.
Blažené šero.
„Synu i dcero“ –
z povzdáli šeptáno matkou –
„umění s ctností
duch váš že hostí,
ach, to mi útěchou sladkou!“
23
Ptáče na odletu.
Vyletěl z makovin
černavý ptáček,
sezobav se země
modravý máček,
zaměřil v teplejší jih –
na horách padá už sníh.
U cesty usednul
na suchém proutí,
po milém rodišti
hlavičku kroutí;
z mlhy jen vyčnívá les,
tichou jenž zastoupil ves:
„Otčino rozmilá,
mám pro tě hoře;
kdo ví, zda bóra mne
neschvátí v moře!?
Zdráva buď! naposled dím,
snad tě víc neuvidím.“
24
Na hrobě bratříčka.
Spi, můj malý bratříčku,
pod ochranou křídel Páně,
kvítka tobě pučí zde,
Boží slunko svítí na ně.
Kropenatí motýlci
nad hrobečkem tvým se honí,
kovolesklí broučkové
letí, bzučí, jen to zvoní.
Jaký ráj to! ale přec
veselosť má se tu tratí –
nemohu tě pochovať,
nemohu tě kolébati.
Vídávám tě v noci jen
v šeru dřímajících víček,
když se ke mně skloňuješ
jako bledý andělíček.
25
Útěcha na hrobě.
V kalíšcích hrobního kvítí
zperlená rosička svítí,
z každé té perličky,
myslím, mé matičky
oko že láskou se třpytí.
Na hrobě řasnatá tráva,
s nížto si větérek hrává,
kdy myslím ve snění,
že v jeho šumění
máť ke mně šepotává.
Na hrobě matčině.
Matička má mi usnula,
čtvero má její lůžko zdí,
spí tam a spí tam dosavad –
nevím ach, kdy se probudí.
Ve blahém onom stišení
musí as míti pěkný sen
pod zemí, kde se nestýská,
můj z něhož nevyruší sten.
26
Matičko moje, přeji ti,
upřímně přeji svatý klid;
na chvilku ale přece jen
mohla bysi se probudit.
Říci mi, o čem se ti zdá
ve tvojich nekonečných snech,
o Bohu zdali, andělích,
anebo o nás, o lidech?
Či snad mi nespíš, matičko?
slyšíš mou prosbu, nářek můj? –
Všude je Bůh – ó, prosím tě,
oroduj za mne, oroduj!
Na Dunaji.
Po dni shaslém v červáncích
ještě růžná stopa zbývá,
v tichém šeru večerním
nad vodou se vrba kývá,
časem vlnky zašplouchají
na Dunaji.
27
Ach, ty řeko hučící,
mohutných svých proudů jekem,
zdá se mi, že naříkáš!
Ach, jak smutně vlny lkají
na Dunaji.
Po skalnatém pobřeží
bludně noha moje kráčí,
touha v dálku zalétla –
stojím tu – a je mi k pláči,
rtové „zdrávas“ šepotají
na Dunaji.
Zdrávas matko, vlasti má!
Bůh mi tě tam ochraň v dáli,
osudové od tebe
jen mé tělo odpoutali,
duch a srdce zpomínají
na Dunaji.
28
Z violek.
1.
1.
Mládí! – toť vesna života,
rdící se v růžovém listí;
myšlénky, touhy vzlétají
k nebi jak motýlci čistí.
Mladosť nám mění na růže –
ba i to kamení žalu,
pokavad duše vesela,
pokavad netonem v kalu.
2.
2.
Útěcho sladká! Všady že duši
andílek strážný provází,
s úsměvem na rtu těkáme v polích,
procházíme se nad srází....srází...
Buďme svým touhám andělem strážným,
ať se nám třpytí nevinnou,
s úsměvem na rtech projdeme žitím,
nad vášní smrtnou hlubinou.
3.
3.
Pro jedinou bylinku,
pro kalíšek rudý
drápeme se na skálu,
skrvavíme údy.
29
Za jediný úsměv tvůj,
zlaté naše mládí,
ve starobě věku čásť
dali bychom rádi! –
4.
4.
Když vracíme se z výletu
kol hor i luk i řek,
jak rádi kladem na okno
věneček z pomněnek!
Jak svatě sobě chováme,
když uprch’ jarní věk,
ten zašlých dějů tklivý vzkaz –
věneček z pomněnek!
5.
5.
Motýl letí
ku poupěti,
šeptá cosi
v krůpěj rosy,
pokochá se –
letí zase.
Tak i dítě
skáče hbitě,
30
chvátá v lesy –
zapláče si,
hrá si zase,
usmívá se. –
6.
6.
Běží časy, běží,
i ty těžké i ty svěží,
a jen ctnosť a vina
v duši leží.
Pálí vina, pálí,
jako sluncem žhoucí skály,
že voláme k smrti
v tajné dáli.
Jásá ctnostný, jásá,
všechnu tíž a stíny střásá,
víť, že trvá věčně
dobro, – krása.
7.
7.
Azurem nebes obláčky táhly
bílé jak křídlo anděla,
po mezi, stezkách, tajemným dechem
mateří douška voněla.
31
U cesty jabloň šuměla tiše,
cvrčkové pěli ze žita –
kdož by ten půvab vycítil zcela!
kdož by ho užil do syta! –
8.
8.
Po louce skotačí větérky jarní –
plesejte dívenky, junáci švarní,
života dbejte,
smějte se, pějte!
Pošmourná mládež tu vypadá staře,
jak chorý stromeček v rozkvětlém jaře,
mladosti dbejte,
zpívejte, hrejte!
9.
9.
Sbořené hrady s výčitkou
se skal tam zírají k nebi,
prve že slávu hlásaly,
nyní že troskou se šklebí.
Však jsme tu my, mláď bujará,
nadějí vlasti nás zovou,
silou my svého nadšení
zbudíme slávu novou!...
32
10.
10.
Milujme tu svou otčinu,
ten světa kouteček drahý,
pro niž nám bylo zápasiť
od věku se škůdci – vrahy.
Braňme si tu svou otčinu,
táhněme pro ni i v boje,
však i to ptáče nebeské
brání si hnízdečko svoje!
11.
11.
Tichým krůčkem myšky
leze na kalíšky
motýleček zlatý,
hnědě kropenatý.
Kalíšek se kloní,
vzduch se leskne, voní,
a to srdce naše
raduje se plaše. –
12.
12.
Když díváme se v dáli,
kde s poli obzor splývá,
nám píseň v duši zvučí
tak divná, toužná, tklivá,
co znamená?
33
By dospěli jsme výše
jak povahy, tak umu,
a šťastni byli v srdci
i za bouře, i v šumu –
to znamená.
13.
13.
Malebná mlha snů
tak luzně padá k zemi,
už spí i vodotrysk,
jenž házel krůpějemi;
jak lepy tvoje sny
ó, mládí, v poušti zdejší!
však květné žití tvé
je snů tvých květnatější.
Sny vonné, lahodné
noc šeptá dechem vánku –
nuž dobrou, sladkou noc,
a spěte do červánků!
a vlnou tichých dum
až k břehům ráje plujte,
a co se zjeví vám,
to nám pak vypravujte!
34
Kvítí.
Rosička drobounká
padala z lehounka,
padala ve kvítka
růžová, hebounká.
Dívám se do kvítků,
trhám je na kytku,
žel jen, že s nimi též
němou jich výčitku.
Dojmy letní.
Ó Bože, stvořiteli,
jak krásný je tvůj svět!
i motýl na jeteli,
i ptáka svižný let,
i polí pestré stuhy,
i skalin mračná skráň,
dech, jímž se vlní duhy,
jas ledu, sněžná pláň,
35
šum černých, svatých hvozdů,
hor vyvětralý štít,
zpěv plesajících drozdů,
hvězd perlovitý svit,
oř divých blesků v mraku
i podvečera mír,
i odlesk ve vod zraku,
i větrem štvaný pýr,
i mluva lidské lásky,
i zvěře úzký zor, –
vše v ladné splývá zkázky,
vše jeden ladný sbor!
tu sny, jež hlavou chvěly,
až v nebe vzpruží let –
ó Bože, stvořiteli,
jak krásný je tvůj svět!
E: až; 2002
36