Jižní Morava v písních Petra Bezruče
Břeclav 1933
[5]
Ó, jižní Moravo,
zem žárná, Ty má lásko!
Petr Bezruč.
[7]
Židlochovský park
Sto roků bílý zámek stál
a hleděl v sosen šero:
před lety se tu nadýmal
náš vrah, vévoda Gero.
Lid lhostejný: jej nenutí
ni láska, ni sklon němý,
a chladně, cize, bez hnutí
hleděly sosny k zemi.
Před zámkem láska s nadšením
dnes, hlava vedle hlavy:
kdy vyjde – nech ho pozdravím! –
filosof usměvavý?
[11]
Filosof kráčí z parku ven,
kde čekají naň s koněm,
a sosny s něžným úsměvem
se ohlížejí po něm!
[12]
Divizna
Na kopcích pavlovských, Tabulkách, na Turoldě,
na svazích slunečných, kde sucho jest, ne vazko,
vzpřímena do výše jak vojín v dobrém žoldě,
divizno ztepilá, ty rozkvétáš, má krásko.
Pálavo nádherná, z čisté pláně čnějící,
na Dyje zákrutech lehký modravý nádech,
rozlehlé lučiny a stáda na nich spící,
ořechy, marhule, broskve ve vinohradech.
Vůz boha Helia den celý na obloze:
sic nelze uzráti ni Tobě, Ty má krásko,
ni broskvím, marhulím, ni ořechům, ni loze,
ó jižní Moravo, zem žárná, Ty má lásko!
[15]
Pulgary
Tém staříků den zřídka krásný žije
přes Věstonice kroky svoje šina
za tmavou jiskrou pulgarského vína
na Zaječí přes bujné břehy Dyje.
Moravské slunce žárem ve tvář bije,
neb touží po něm sladká réva vinná,
co nad Pulgary po svazích se vzpíná
a naše rty žíznivé, suché smyje.
A ten, kdo tebe, vonná Lethe, pije,
na těžké hoře zašlé zapomíná,
po růžích jde, Charybdu – Skyllu mina
a okamžik zas v sličném mládí žije.
[19]
Třemdava bílá nad Pulgary
(Dict. albus)
Však Francie položila hlavu Tvou
pod ostří meče a oslavuje
památku zabitého netvora.
André Chénier o Charl. Cordayové.
Daleko uhla’s. Kolem Brna kdysi,
teraz pulgarské v červnu zdobíš háje:
z daleka slepý pozná Tvoje rysy
po mocné vůni, která rozkošná je.
Bílá a růžová a nádherná a vonná,
lodyhou ztepilou se vznášíš nad sousedy,
jak mezi pernatci figura svůdce Ledy,
jak mezi čeledí španělská pyšná donna.
[23]
A koho vzpomínám, v paměti chabé ryje,
čemu kdys učili kantoři z historie?
Děvuchy z Girondy, co kata pohubila:
Jak Charlotte Corday jsi, třemdavo bílá!
[24]
Valčice
Tři starečci kvapíce
stihli města lem:
nejsou-li to Valčice
kynoucí nám třem?
Co vás těší nejvíce,
když dojdete sem?
Révu mají Valčice,
vínorodá zem!
Rybníků zde trojice,
břeh kryt palachem:
zde končily hranice
a moravská zem!
[27]
Dnes za městem hranice,
držme proti všem:
dnes jsou naše Valčice,
zde moravská zem.
Srazte, děti, sklenice,
čert tesknotu vem:
zdrávy buďtebuďte, ValčiceValčice,
a moravská zem!
Pod lipami silnice,
do Lednice jdem:
Na shledanoushledanou, Valčice,
vínorodá zem!
[31]
Večer pod Pálavou
Ne motýl – admirál to bílou nad kalinou,
ne šuhaj ztepilý to nad osmahlou děvou,
ne racek chechtavý to morskou nad hladinou,
sivá hlavička to nad moravskou révou.
[35]
Diváky
(24. II. 1925 večer)
Na modrém nebi slunce parné,
moravská ves v kotlině žárné.
Pět mužů bylo. Vilém jarý,
Frank, Norbert, Aleš, otec starý.
Tři zmizeli a sami po den celý
se otec s Alšem sadem procházeli.
Nad nimi včel družina šumná, zvučná,
a milenkou jim dýmka nerozlučná.
Sto úlů stojí řadou vlastním v sadu
a zraje víno vlastních vinohradů.
[39]
Zem miluj, kus hleď koupit ku posledu,
drž do hrobu, je dědictvím tvých dědů.
Svět lichý poznáš: když se život zkrátí,
psy, koně, včely budeš milovati.
Šel tvůrce Habrůvky. Sad v jarní páře.
Povězte včelám: není hospodáře.
[40]
Kyjov
Ej, ztepilí šuhaji v čižmách vy,
ej, děvčata v suknici rudé,
vždy veselo bývalo v Kyjově,
vždy veselo v Kyjově bude.
Tak, jako to táhne z vonných rév,
tak, jako ty kypíš, má sloko,
tak hoří těch ohnivých Slováků krev,
tak ret pálí a srší oko.
Kdo chce nás bít, kdo chce nás urazit?
My nevíme o pánu žádném,
jak vesele dovedem žít a pít,
tak vesele na poli padnem.
[43]
Dyje a Dunaj
Ach v mládí sever! Zimy luté
nás nedovedou přemoci,
ni vichr, jenž jak děcko kruté
plot láme, duje z půlnoci.
Ach k stáří jih, v slunečné záři
pražící v teplé kotlině
Moravy dolní, kde se daří
chřest, réva, mandle, turkyně.
Jak lačně sladký nektar ssají,
bzučíce v letním soumraku,
noční dlouhozobí lyšaji
z růžových květů tabáku.
[47]
Kdo ještě na Slovensku sídlí,
jenž jinde vybit napolo?
Král motýlů s bílými křídly
a rudým okem, Apollo!
Hvizd vrzavý. Smrtihlav nedlí
tam, kde půlnoční vládne vzduch,
jen tam, kde roste kaštan jedlý,
břek, mahalebka, oskeruch.
Melony, dyně, až se požne,
jež chroustá národ veškerý,
křís pravý, kudlanky nábožné,
v révě Cerambyx Kaehleri.
Kdo vrah pernatců, snad by lově
zvěř vzácnou trefil do hlavy:
tož dropy Žitném na ostrově
a v stepi jižní Moravy.
[48]
Buď bratrem zvěr, květina sestrou!
Zákony Indů kývají
ti v duši, když jdeš faunou pestrou
při Dyji a při Dunaji.
Ach vždy za sluncem! V zbroji třpytné
pod přilbou, štítem, strhna stan,
přes Dunaj, přes ostrovy Žitné
sestoupíš k Srbům na Balkán.
[49]
Mezi poháry
Majíc už tři litry vína
chválí smečka Hospodina,
že dal růsti révě milé,
bylince té ušlechtilé,
co Moravu okrašluje
a stařečky pokrepčuje.
[53]
Dva pohledy
Jan Herben: „Kraj bez stínu“
vzdychl maně –
slunko pere do hlavy!
P. B.: Miluji tvé žárné pláně,
sličný jihu Moravy!
[54]
Petr Bezruč a jeho poměr k jižní Moravě
Bezručovým písním zůstal již název „Slezské písně“, ačkoli hojná jich část patří oblasti mimoslezské. A je zajímavé, že této oblasti mimoslezské patří skoro vesměs jeho básně intimní, osobní a vzpomínkové, kdežto oblasti slezské, jeho básně národně sociální a sociálně národní. Vezmeme-li dělítko vývojové, slezská skupina sdružuje básně z ranné tvorby básníkovy, skupina mimoslezská z éry pozdější, ba dokonce poslední.
Tyto dvě skupiny navzájem se doplňují, jedna druhou vyvažují. Tvoří celek. Jako den s nocí, světlo se stínem, bolest s radostí, život se smrtí.
Těkal-li Bezruč slezskou výspou, jako škaredý fantóm, jak bludný Ahasver, kvílil-li zlověstným sýčkem na těšínské věži a po hřbitovech počítal kříže, viděl-li naše ohně hasnout a voje ustupovat, přibili-li mu ruku v Ostravě, v Těšíně v srdce bodli, z Lipiny octu mu podali píti a při Lysé nohy mu probili hřebem – na Moravu jak by se uchyloval do závětří, hledaje oddych, úsměv a osvěžení. Tam je žírná Haná, nádherná Pálava, pulgarská réva, tam sivá hlavička „na těžké hoře zašlé zapomíná“, tam je nejhezčí městečko Veverská Bitýška a ztepilí šuhaji v čižmách a děvčata v suknici rudé. Tam se vesele žije a pije i na poli padá. Ale zvláštní lásce básníkově se těší jižní Morava. Tam na zákrutech Dyje leží lehký modravý nádech, vůz boha Helia je celý den na obloze a v žárném slunci dozrává sladká réva.
Ještě ve „Stužkonosce modré“ básník vzpomíná:
života hoře zalil jsem
nádhernou révou nade Dyjí
a v básni „Divizna“ apostrofuje jižní Moravu přímo emfaticky:
ó jižní Moravo, zem žárná, Ty má lásko!
Roku 1910 napsal básník jednomu ze svých přátel o „Slezských písních“: „Tak vypadala tvář mé země před dvaceti lety, kdy jsem tam žil – od té doby se velmi změnila.
[55]
Písně jsou již anachronismem; když jsem letos (t. j. 1910) chodil Těšínskem, bylo vše již jiné.“ Dnes tím bezpečněji víme s básníkem, že tvář jeho země se změnila, ale nemůžeme s ním souhlasiti v tom, že by proto jeho písně byli již anachronismem. Připustíme nejvýše, že ztratily něco ze své vášnivé naléhavosti, ze svého burcovného elánu, ale uměleckou hodnotou žijí dál. My se k nim budeme vracet znovu a znovu, poněvadž je to ovoce z našeho stromu, jež poznáme mezi ovocem celého světa: po jeho vůni, po jeho chuti, po jeho zatrpklosti.
A i kdyby vyprchalo kouzlo jeho básní nacionálních a sociálních, nezestrárnounezestárnou nikdy jeho básně intimní a vzpomínkové. Jsem přesvědčen a neváhám to zdůrazňovati opět a opět, že čím dál, tím více bude Bezruč objevován a uctíván tímto směrem. Neboť v jeho písních intimních cuká srdce, nahé lidské srdce, zahřívající se pokorně v babím létě lidského podzimu. Medem v nich sládne bolestí vykoupené lidské poznání. Svítí rosné úsměvy vděčnosti. Takový „Starček“, „Motýl“ anebo „Kalina“ upili si z nesmrtelnosti.
Tento výběr nechce býti žádným okleštěním Petra Bezruče. Chce jen zachytiti několik z těch rosných úsměvů, něco z toho bolestí vykoupeného poznání. A být tak klíčem k pochopení díla celého.
L. N. Zvěřina.
[56]
Poznámky
Báseň „Židlochovský park“ napsána za návštěvy presidentovy v Židlochovicích v červnu 1928.
Slovo loza v básni „Divizna“ znamená révu.
Báseň „Třemdava bílá nad Pulgary“ nevyšla dosud nikde v tisku. Slovo teraz v této básni je krásné hudebné slovo Slezanů, Slováků a Poláků proti bezbarvému českému teď či nyní.
Báseň „Diváky“ psána v den shasnutí Alše Mrštíka.
„Kraj bez stínů“ je citát z „Moravských obrázků“ Herbenových.
Báseň „Dyje a Dunaj“ napsal básník 27. října 1933 pro tuto sbírku. – Slovo lutý znamená litý. – Rčení: jenž jak děcko kruté jest podle slezského přísloví „Von Preussen kommt kein guter Wind, viel weniger ein gutes Kind“. – Turkyně – kukuřice. – Cerambyx Kaehleri jest tesařík rumělkové barvy s černou skvrnou, žijící ve vinohradech.
[57]
Jižní Morava v písních Petra Bezruče
Tuto sbírku veršů vydal se svolením básníkovým Alois Kučík v Břeclavi v patnáctém roce trvání republiky československé.
Doslov spisovatele L. N. Zvěřiny.
Linoryty a grafická úprava Jar. Dobrovolského.
Vytiskla knihtiskárna Vlad. Chlandy v Břeclavi.
Vydáno 300 číslovaných výtisků, básníkem i grafikem podepsaných: čís. 1–100 na holandském ručním papíře a čís. 101–300 na dřevaprostém ofsetu.
Tento výtisk jest autorský
E: mk; 2007
[58]