Židlochovský park

Petr Bezruč

Židlochovský park
Sto roků bílý zámek stál a hleděl v sosen šero: před lety se tu nadýmal náš vrah, vévoda Gero. Lid lhostejný: jej nenutí ni láska, ni sklon němý, a chladně, cize, bez hnutí hleděly sosny k zemi. Před zámkem láska s nadšením dnes, hlava vedle hlavy: kdy vyjde – nech ho pozdravím! – filosof usměvavý? [11] Filosof kráčí z parku ven, kde čekají naň s koněm, a sosny s něžným úsměvem se ohlížejí po něm! [12]