Melodie mládí (1912)

Václav Hlaváček

Diplomatická verze Ediční verze
HLAVÁČEK VÁCLAV MELODIE MLÁDÍ
1912
[1] Vytiskla knihtiskárna Antonína Reise, Praha, Královský Vyšehrad 55. V únoru roku 1912. Nákladem autorovým.
[2] Pokusil jsem se zobraziti své mládí, či spíše kus svého mládí a toho, co s ním blízce souvisí. Proto, jako mé touhy a radost ze života, není i tato kniha dosud nějak určitě vyhraněna. Kniha tato jest jenom řadou náladových drobnůstek, o nichž v době definitivního sestavení k tisku,tisku domníval jsem se, že jsou alespoň nejupřímnější. Možná, že bych při pozdější úpravě tyto verše právem zavrhl a nahradil těmi, které jsem nyní do sbírky nepojal.
3 NÁLADY.
ČERVÁNKY VEČERA.
Zapadá slunce z rubínů, kraj mraků zbarven v karmínu, vše tone v rudém svitu. Pak slunce za hor hlubinu se ponoří a v krajinu se plouží tiché šero – – – Na západ zrak svůj upírám, jakobych něco hledal tam a čekal na shledání. Však nevzpomínám, nedoufám, mám radost jenom, že jsem sám a chvíli šťasten žiji – – – 4
LETNÍ SIESTA.
Sedím pohodlně na travnaté hrázi a na skráni cítím žhavé polibky letního slunce. Dívám se bezmyšlenkovitě na veselou hru vlnek, jak jedna za druhou rozbíjí se o malé oblázky, bělající se v mokrém písku. U břehu, kde viděti je až na dno řeky, po němž volně, tak vážně, pohybují se stíny vln, kmitá se množství malých rybiček a těsně nad vodou létá spousta bílých mušek, mezi nimiž chvílemi se mihne několik motýlů. A vše je tak klidné, bezstarostné. Dívám se na řeku, mírně rozvlněnou. Nad hladinou řeky, podobné mosaikovému poli z kamenů bleděmodrých a temnězelených, proletí časem několik vlašťovek a tělem rozrazí povrch řeky, jež tisíci démanty zazáří v slunci... Je ticho. Pouze z výše snáší se jásavá píseň ptáků a z nedaleké vesničky, jejíž bílé zdi rýsují se za malým lesíčkem na protějším 5 břehu, střídá se v dlouhých přestávkách kokrhaní kohouta se štěkotem psa. Zapomínám na vše a jen tak ležím ve vyhřátém vzduchu a poslouchám, jak v korunách starých stromů na hrázi šumí větřík vášnivou píseň léta... 6
MEDITACE LETNÍHO JITRA.
Je letní jitro, svěží, usměvavé, jež nelže, nerozteskní, neomámí. Krůpěje rosy svítí dosud v trávě, a lehké mlhy leží nad horami. Kol sebe zřím jen luka, pole, zemi, jež jako touha,touha k horám v dáli běží. Mám radost z čehosi; tak lehce je mi, tak vesel jsem a zdráv a svěží. A všechno kolem letním jitrem vonívoní, ornice, pole, cesta, lesy, hlína – jak tenkráte... To bylo dávno, loni – již nikdo na to nevzpomíná. A slunce vychází a touha schvátí, když obláčky zřím bílé kamsi plouti, tak do dálky, jíž slunce leskem zlatí, se rozběhnouti... 7
ŠTĚSTÍ V PODZIMU.
Krajina šedá, bez kontur, splývající na obzoru s olověným nebem v jeden neproniknutelný celek. Sešedivěly růžové obzory a modravé dálky i bílá cesta vinoucí se po horách, žár letního slunce vyssál opojení i oheň rudých růží – zmizela zelená pole a luka a lesy v stlumených barvách suché trávy a zvadlého listí... Tak ticho, jen vichr skuhrá v holých větvích, ve spadalém listí jakousi píseň, neznámého rytmu, v akkordech, jež milují velikost pustoty podzimních nálad. Vše je tak klidné, bez výkřiku odporu i zoufání, plno hrdé samoty i usmíření. Hory a doly se zarovnaly... Jakoby s posledními výkřiky ptactva zhynula tvá Chtění, vzpomínky i touhy a zůstal jsi zde sám jen sobě – – – 8
TROCHU EROTIKY.
PÍSNIČKA Z LÉTA.
Růžová líčka a oči hnědé – kudy kam cesta, cestička vede. Obilím jdeme, stopeni v moři – slunéčko svítí a máky hoří. Kol žitná pole, jen pole širá – v předtuše štěstí, cosi hruď svírá. Srpnové slunce rozpálí, zmámí – zatočí vše se, zatočí s námi. Hedvábná ňadra a rety rudé – co je nám po tom, co zítra bude. Nemůže přece jináče býti – co platno všechno, když chce se žíti... 9
JE KRÁSNÝ PODVEČER...
Již vše šlo spat a slunce za horami – jen my dva jsme zde sami, milkomilko, sami. Pojď, usedneme – léto tolik znaví – pod strom na stráni do vysoké trávy. Je krásný večer, mládím voní země – jen přitul více, přitul víc se ke mně. A voní luka, pole, žitné klasy – jak tvoje vlasy, tvoje husté vlasy. A vánek přináší sem vůni sena – přivíráš oči sladce unavena. Kol dokola tak ticho, šero vzrůstá – Tisíckrát zlíbám tvoje rudá ústa. A lesy šumí, řeka hučí, hučíhučí, tvé tělo pružné sepnu do náruči... Je krásný podvečer a my jsme mladí – a sami jsme a máme se tak rádi. 10
PODZIMNÍ VÝČITKY.
Květiny svadly, cesty listím zaváté – i touhu jeseň svála – – – Na léto vzpomínáš? Proč asi tenkráte jsi nelíbala? Vše promeškáno odklady – již pozdě je – tvé rety jsou teď chladné... Zmeškáno jaro – než se člověk naděje – i léto zvadne... Na lukách kvetla kvítí – žlutá, červená – Proč jsi je netrhala? Dnes pozdě je – jsou ústa trpce sevřená – než aby lhala... Tys nelíbala. Odcházím kams. Adieu! Nač dělat směšná gesta? l jinde kvetou květiny. Svět velký je a vábí cesta... 11
PROBDĚLÉ NOCI.
ČERVNOVÁ NOC.
Spí červen v zahradách... Tušíš vůni růže, jež této noci rozkvetla, aby zítra poprvé v opojných barvách zazářila ve vycházejícím slunci a poprvé se zachvěla touhou, až motýl poletí kolem? Kam’s do noci se díváš? – a cítíšcítíš, jak větřík šumí v žitných klasech omamnou píseň léta o štěstí, jediném velikém štěstí, jež skryto je v lidských prsou... Myšlenky bloudí rozptýlené,rozptýlené jak hejno ptáků, rozplašených výstřelem, a spánek kdesi bloudí v dálkách – a dálky tolik bolí – – a červnová noc neochladí rozžhavenou hlavu... 12 Zdá se mi, jak by někdo na violu hrál, na violu hrál v nekonečnu Beethovena a náhle tělo zachvěje se a marně vzepne do tmy po kom ruce – – 13
NOČNÍ PROCHÁZKA.
SpletiléSpletité uličky starého města. Domky zachmuřené, plny divných facád, výklenků, jež černají se do tmy. Ulice spola výhružné a spola ustrašené, ulice, kam prý v noci nikdo nezabloudí. Sem tam jen šlehne do tmy teplé světlo noční kavárničky, a na domech visí rudé svítilny, jež mnoho povídají, – a více zamlčují. V matné záři nárožní svítilny nevěstka s gesty oplzlými se smlouvá tiše s pozdními chodci. V ulicích pustých vítr mrazivě fouká. Pojď, přitiskni se ke mně, ne proto, že jsi mladá a krásná, ale že je zima. Vím, že máš až příliš rudé rty, jež často líbaly, a že polibek tvůj má trpkou příchuť absynthu. 14 Tvá ruka je chladná. Dechem svým ji zahřeji. Nevím, proč mám tě tak rád, proscribovaná milenko. Snad proto, že máš tak moudré oči, jež mnoho vidělyviděly, a že’s vypila z číše, jíž život dává píti, i sedlinu ze dna. Jsi mladá, krásná. Má i ten komár právo na život a lásku. Radost ze života, mohl bych říci, ale neříkám. Láska? Co je láska? Thema pro sonety snivých básníků, a thema kluzkých operet pro vypasené měšťáky. Víš,coVíš, co muž od ženy chce. Neznáš sladké pohádky o splynutí duší. Je ti snad divno, že jsem tě dosud nepřitisk v zákoutí vrat. V mlčení noci těžce se chvěje a v plesnivém vzduchu cosi vlní, v rytmu nejspodnějších vod. – Znáš píseň bídy? Poslouchej tiše. 15 A kolem se převaluje černé moře, moře nekonečné bídy. Ne proto, že mám tě rád a že se prodáváš, ne k vůli sobě, mám leckdy touhu někoho zabít, – – a co ty, ty, když viděla’s stokrát víc bídy,bídy než já. Na konec chce se člověku jen plakat, šíleně plakat, až by si vyplakal krvavé oči, aby neviděl. A chce se křiknout, zuřivě křiknout v bezednost noci svůj protest a prokletí, svou nenávist k dnešku i k zítřku. 16
FINIS ROMÁNU.
Noc. Dusivá noc, jež nedá spáti. Vzduch přesycen nevybouřenou energií svírá prsa a ve spocené skráně vhání línou krev. Bouře se blíží... tak pomalu, leč jistě, jako ten, jenž je vědom své síly. Celá krajina splynula v nejasnou čerň, v níž zmizely vrcholky mlčících lesů i druhý břeh řeky, jež zastavila se v běhu. Zahřmělo v dáli – – (Svědomí se probouzí a hříchy pálí.) Hlava ustrašeně přitiskla se na prsa, když srdce silněji počalo bíti – – A blíže šlehl blesk a rozlil stříbro po mrtvé hladině vody a pronikl hladovou temnotou lesa... Na strmé hrázi kdosi klečí... Hoj, kdo je to tam!..tam!... Ticho. Zrak neproniká temnotou noci... Kdosi pláče... Ticho... Náhlá úzkost... železné ruce tušení sevřely prsa a na chvějících se rtech ztichl výkřik – – – 17 – – – Voda kohos pohltila... Zas šlehl blesk a zahrál třpytem na vrcholcích rozčeřených vln, jež kruhovitě se vlnily... Zahřmělo blíže – a mlčící dosud lesy mohutným echem vrátily strašlivou výzvu bouře... 18
PABĚRKY Z PRVNÍCH POKUSŮ.
VŠEDNÍ THEMA.
Vždy na večer – po slunce západu je vídám zvolna jíti do sadu. Jdou oba tiší, plní passivnosti, on píše za plat malý v kanceláři a ona usýchá zas v domácnosti; tak ze dne na den stejně hospodaří. V zákoutí parku na lavičce sedísedí, na západ bez účasti, tupě hledí. On přemýšlí na účty neskončené a jak by chyba v nich se opravila, a ona – přemýšlí tak každodenně – co k obědu by zítra připravila. Vždy na večeř po slunce západu,západu je vídám zvolna jíti ze sadu... 19
ROMANTICKÁ TOUHA.
Spí ještě město v údolí, tak spokojeně dýše, nuž kamarádi půjdeme vyhledat nové říše. Na jednu kartu dáme vše, jen rychle, velcí hráči, za horami již budeme, než probudí se spáči. Vše necháme zde v údolí, co by nás mohlo vrátit; rychleji půjdem ku předu, když nemáme co ztratit. Vše necháme zde v údolí, i ty, jež máme rádi; na cestu jenom vezmeme,vezmeme odvážné svoje mládí. Kam půjdeme? Kdo ptá se kam?! Na tom přec nezáleží. 20 světSvět na vše strany před námi,námi vždy otevřený leží. A vábí dálky růžové odvahy za tisíce. A možná nevrátíme se,se již zpátky nikdy více. Nad mraky letí ostříží, kam puška nedonese. Jen naše touha radostná se nad ně ještě vznese... 21
IRONICKÁ OTÁZKA.
Proč hrajete tak ráda Chopina, když na západě hasne slunce zlaté... Proč kouzlem lkavých tonů vzrušena se v dálku zadíváte... Milostivá?... Proč hrajete vždy pozdě za šera, proč milujete písně smutné, kleté... Proč klavír starý v přítmí večera vždy dlouze rozpláčete... Milostivá?... Proč sníte třeba celé hodiny. – – – Vždyť dobrý manžel již vás očekává, váš manžel, jenž má vzácné šediny, vás očekává... Milostivá!... 22
V ČERVNOVÝ VEČER.
V černovýčervnový večer – vzpomínáte Ello – jak vyšli jsme si tenkrát do polí?..polí?... Červánky hasly, slunce dohořelo, pozvolna setmělo se v údolí a vesnička se v modrém šeru skryla a nikdo nebyl v širém okolí. Pak po mezi jste k řece zabočila... Omamně žitná pole šuměla, až vůně klasů hlavu omámila. Zřím doposuddoposud, jak jste se zachvěla – – – Kol byly kupky sena roztroušeny a řeka za lesíčkem hučela... A vaše ruce byly rožhaveny – mdlou vůní dýchala prohřátá zem... Má člověk odolávat pokušení, nuž vykládal jsem vám cos o Tolstem. 23
DON CUAN.
Již prý ho nevábí mladistvé třeštění záletné románky a noční pití – – Domu se navrátil – po letech hýření, chce prý již mravně a pokojně žíti. Předčasně sestárlý, nemocný, znavený, mrazivý smrti dech v těle svém cítí, proto se s bohatou nevěstou ožení, jež musí pannenkou čistou však býti... Vážné čte autory, na příklad Tolstého, (nervosní stává se při čtení Danteho) obzor tak rozšíří na všechny strany. A světu mladému zakáže zahálku a práci přikáže – Rozvážně brání nábožnost, čistotu, pokoru, morálku. E: jf; 2007 24
Bibliografické údaje

Nakladatel: Reis, Antonín; Hlaváček, Václav
(Vytiskla knihtiskárna Antonína Reise, Praha, Královský Vyšehrad 55. V únoru roku 1912. Nákladem autorovým.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 24