NOČNÍ PROCHÁZKA.
SpletiléSpletité uličky starého města. Domky zachmuřené,
plny divných facád, výklenků, jež černají se do tmy.
Ulice spola výhružné a spola ustrašené,
ulice, kam prý v noci nikdo nezabloudí.
Sem tam jen šlehne do tmy teplé světlo noční kavárničky,
a na domech visí rudé svítilny, jež mnoho povídají, –
a více zamlčují. V matné záři nárožní svítilny
nevěstka s gesty oplzlými se smlouvá tiše s pozdními chodci.
V ulicích pustých vítr mrazivě fouká. Pojď, přitiskni se ke mně,
ne proto, že jsi mladá a krásná, ale že je zima.
Vím, že máš až příliš rudé rty, jež často líbaly,
a že polibek tvůj má trpkou příchuť absynthu.
14
Tvá ruka je chladná. Dechem svým ji zahřeji.
Nevím, proč mám tě tak rád, proscribovaná milenko.
Snad proto, že máš tak moudré oči, jež mnoho vidělyviděly,
a že’s vypila z číše, jíž život dává píti, i sedlinu ze dna.
Jsi mladá, krásná. Má i ten komár právo na život a lásku.
Radost ze života, mohl bych říci, ale neříkám.
Láska? Co je láska? Thema pro sonety snivých básníků,
a thema kluzkých operet pro vypasené měšťáky.
Víš,coVíš, co muž od ženy chce. Neznáš sladké pohádky o splynutí duší.
Je ti snad divno, že jsem tě dosud nepřitisk v zákoutí vrat.
V mlčení noci těžce se chvěje a v plesnivém vzduchu cosi vlní,
v rytmu nejspodnějších vod. – Znáš píseň bídy? Poslouchej tiše.
15
A kolem se převaluje černé moře, moře nekonečné bídy.
Ne proto, že mám tě rád a že se prodáváš,
ne k vůli sobě, mám leckdy touhu někoho zabít, – –
a co ty, ty, když viděla’s stokrát víc bídy,bídy než já.
Na konec chce se člověku jen plakat, šíleně plakat,
až by si vyplakal krvavé oči, aby neviděl.
A chce se křiknout, zuřivě křiknout v bezednost noci
svůj protest a prokletí, svou nenávist k dnešku i k zítřku.
16