FINIS ROMÁNU.
Noc. Dusivá noc, jež nedá spáti. Vzduch přesycen nevybouřenou energií svírá prsa a ve spocené skráně vhání línou krev.
Bouře se blíží... tak pomalu, leč jistě, jako ten, jenž je vědom své síly.
Celá krajina splynula v nejasnou čerň, v níž zmizely vrcholky mlčících lesů i druhý břeh řeky, jež zastavila se v běhu.
Zahřmělo v dáli – – (Svědomí se probouzí a hříchy pálí.) Hlava ustrašeně přitiskla se na prsa, když srdce silněji počalo bíti – – A blíže šlehl blesk a rozlil stříbro po mrtvé hladině vody a pronikl hladovou temnotou lesa...
Na strmé hrázi kdosi klečí... Hoj, kdo je to tam!..tam!... Ticho. Zrak neproniká temnotou noci... Kdosi pláče... Ticho... Náhlá úzkost... železné ruce tušení sevřely prsa a na chvějících se rtech ztichl výkřik – – –
17
– – – Voda kohos pohltila...
Zas šlehl blesk a zahrál třpytem na vrcholcích rozčeřených vln, jež kruhovitě se vlnily...
Zahřmělo blíže – a mlčící dosud lesy mohutným echem vrátily strašlivou výzvu bouře...
18