VSTUP.
Kosy se už chystají nabroušené dneska, kosbu slavně zahájí mužové i šohaji, pohoda je hezká, obloha je vysmejčena: jistě vydaří se sena. Kosci kosy chystají a hrabačky hrábě, sny, jež v ňadrech chovají, dneska v píseň dozrají na rtech každé babě, třeba po tváři pot splývá, s hrabačkami kosec zpívá. Kosci kosy chystají, básník chystá péro, vypraví se ku háji a zachytí potají vtipů tisícero, šprým, jež lidem se rtů teče, šum radostné senoseče. 7

KOSCI.
Ondrušák. Tráva je nám nad kolena, samá jetel, vůně, květ: totě budou letos sena, jak nebyla mnoho let. Kokeš. Taká kosba, věru! blaží. Lukšík. Jenže je ji cítit v paži. Krhut. Bude za to větší plat. Tragan. Větší žízeň, větší hlad. Klečka. Bude třeba posily! Ondrušák. Tomu, kdo si popílí: 9 ty jsi v práci naposledy, zůstaneš o hladu tedy. Kokeš. Což hlad! Hlad by nějak snes’, ale bez pití by kles’. Klečka. Jenom tolik nerýpejte, a máte-li doušek, dejte! Krhut. Doběhni, máš nohy hbité, ke studánce pramenité, a napij se, kolik chceš. Klečka. Neraď mi a sám si běž. Ondrušák. Nechte řečí, třeba síci, třeba rozhánět se kosou, dokud tráva vlhká rosou. Klečka. Třeba také něco říci, třeba také oddechu. 10 Ondrušák. Častý oddech nešatí, k němu nejsme najati. Klečka. Ty máš pořád do spěchu. Budeš-li tak kosit zprudka, brzy ochabne ti paž: jako v slunci másla hrudka brzy změkneš – uhlídáš. Ondrušák. Nepleť hloupou! To ti řeknu, že tak hnedka nerozměknu: slunce bude v poledni, přec nebudu poslední. Klečka. To ti nikdo nepraví. Kokeš. Tráva je jak hedbáví, hustá jako kožišina, radost, jak se seče, stíná. 11 Píseň.
Louko vonná, samý květ, kveteš, voníš naposled. Jsi jak dívka před popravou v nejkrasší šat oděna, k popravišti vedena: kosa bleskne nad tvou hlavou, dneska budeš skosena, svadne s travou tvoje kvítí, vůní vydechneš své žití, motýl s včelou odletí jiným květům v objetí. Tragan. Tráva květem plá a voní, až je líto seknout do ní. Klečka. Líto? Dej se do brekotu. Tragan. To si raděj zazpívám. Krhut. Najdeš-li jen pravou notu? 12 Tragan. Najdu, najdu, už ji mám. Balada.
Kosí louku šohaj mladý, kosí s dvěma kamarády. Pustili se do rozprávky, kdo se žení, kdo má zdavky. Když na řadu přišla Katka, z rozprávky hned byla hádka. Čí as ženou Katka bude? „Mou, mou!“ každý stejnou hude. „Mně ji přislíbila máma!“ „Mně též!“ – „Mně slib dala sama!“ „Není možná!“ – „By tu byla: všechny by vás přesvědčila.“ „Ne, to nemůže přec býti: za klobouk mi dala kvítí.“ „Se mnou vínko připíjela.“ „Mně se v náruč přivíjela.“ „Není možná!“ vzkřikli prudce, hnali se naň, kosu v ruce. 13 „Řekni, že to pravda není: jinak zhyneš v okamžení. Odvolej!“ – „Ne, neodvolám. Boha za svědka si volám: Mojí nevěstou je Katka, má jsou její ústa sladká. Má je duší, srdcem celá.“ Kosa nad ním zasvištěla. „Nevražděte, kamarádi: s Katuškou se máme rádi.“ Skácel se jak sžatá tráva, ňadra krvácí, i hlava. Přikryli ho travou, květem, rozprchli se širým světem. Kokeš. Píseň.
Kosa moje kvítí stíná, kosu smrti připomíná: hyne pod ní starý, mladý, vše, co dýchá, žije tady. 14 Zaměří i na mou hlavu, skosí mne jak polní trávu, možná za rok, za dva, za tři, dnes či zítra – kdož ví, bratři? Srazí mne jak ptáka v letu v plné síle, v mládí květu? Nechá dozrát na dědečka? Nevím. Vím jen: svět mne přečká. Ondrušák. Romance o smrti.
Jednou brousila smrt kosu, švihla babě kolem nosu, baba křičí polekána: „Nežertuj, pro Krista Pána!“ „Nežertuji, jsi už stará, jak ovečka do košara večer musíš, milá, se mnou na pout dálnou, přetajemnou.“ Baba všelijak se kroutí: „Netoužím po žádné pouti, mám už na to těžké nohy a nevidím na ty bohy. 15 Ani lepších nemám šatů, ba ni peněz na útratu.útratu.“ „Cesta bude bez útraty, jakékoli stačí šaty.“ „To se ‚jakékoli‘ řekne: každý bere šaty pěkné, na pout nepůjdu přec v hadrech?“ Hrůzou dech jí vázne v ňadrech. „Na strůj myslíš, babo, ještě?“ v dlaň ji sevřela jak v kleště, „pojď, dél nelze otáleti!“ „Nemohu: mám kolik dětí.“ „Vdané, ženaté jsou všecky.“ „Pak mám prádla plné necky, prát a škrobit, žehlit třeba, a též zamísit mám chleba.“ „To už podělají jiní.“ „Kdež pak?! Jsoutě na to líní: všecka práce na mne čeká. Slyšíš? Koza hladem meká. Do žlabu chce kousek píce,“ sáhla po dveřích a klice, 16 „obsloužím ji, hned se vrátím: posečkej a poseď zatím.“ A už bouchly za ní dvéře, kvapem k sousedce se béře: „Proč k nám, kmotrakmotra, nedojdete?“ „Jak jít, když tak sněhem mete?“ „Ke mně pojďte, host tam čeká.“ „Na mne?“ „Na vás.“ Vstává, heká: „Tuze mne dnes v zádech loupá.“ O berlích se přes práh šoupá. „Ke kozám jdu: vy k nám spěšte, s mojí návštěvou se těšte.“ „Jdu: jenže mne nějak mrazí.“ Vejde: se smrtí se srazí. „Ký vás posílá sem rarach? Či se vám na černých márách chce už ležet? Žití syta dřímat chcete, v hrobě skryta?“ „Ni ve snách mi nenapadne lůžko hledat v zemi chladné, říkám, ležíc na zápeci: Je ten život pěkný přeci!“ 17 „Vždyť jste nevidomá, chromá.“ „Ale přec svou paní doma.“ „Paní! Rcete, která paní mívá zelí ku snídaní? Ku večeři brambor pouze?“ „Vy se smějete z mé nouze?“ „A vy si v ní libujete? Vytrhnu vás z bídy: chcete?“ „Nechci, bídě jsem už zvykla.“ „Já chci!“ – „Pomoc!“ hrůzou vzkřikla, dvéře ku východu hledá, omdlí, smrt jak kosu zvedá. Dovnitř žebračka se tlačí: „Co se stalo staré Káči? Její křik jsem uslyšela.“ „Shasla.“ – „Shasla? Trnu celá. Včera byla ještě svěží a dnes, chudák, mrtva leží.“ „Jenom krůpěj vody stačí zkřísit ze mdlob starou Káči. A bude jak včera zdráva: vám však rozstůně se hlava, 18 ulehnete, sotva vstane.“ „I to nechci, Kriste Pane! Já jsem taky ráda živa.“ „Vždyť jste hrbatá a křivá.“ „Panečku, však jinak zdravá: almužnu svět dobrý dává.“ „Umřít nechcete?“ „Ne, ne, ne!“ vrazí v dvéře otevřené, utíkajíc zamumlala: „Umříti, to bych si dala!“ Smrt se oknem za ní dívá, tichounce se pousmívá: „Hleďme staré, scvrklé baby, umřít žádná nerada by. Jen žít, nebojí se bědy. Pro mne za mne: žijte tedy, když vás život tolik těší!“ Vzkřísí Káču, jinam spěší. Lukšík. Zajíčka jsem přesek’. – Slyšel chřestit kosu: smrt si nechal dojít k samému až nosu. My tu zabořeni v kosbě, v zpěvích, řečích, 19 a on, hloupý Janek, nedá do zaječích. A kdyby se hodil aspoň na pečínku! Je jen kost a kůže: utéci měls, synku, v přezralé už trávě nedělat si doupě, nenechat se kosou přeseknout tak hloupě. Krhut. Ondro, to je k smíchu, jak jsi pohnut hnedka, ty bys snad i brečel, nebýt tu mne – svědka. Lukšík. Nemohu už jinak, s červem lítost cítím, i s tou dneska pokosenou travou, kvítím. Krhut. Všechno polituješ, ale nikdy sebe, třeba hlad tě moří, v bosé nohy zebe. Lukšík. To nic, to již jinak není u chudáka, hřích však broučka zabít nebo týrat ptáka. Krhut. Pro tebe však nikdo nemá slitování, únavou-li klesáš, krvavý pot v skráni. 20 Lukšík. Eh, co, já už jaksi k smrti dotrpačím: mám-li práci, snídám, obědvám i svačím, a když nepracuji: nejím, stáhnu řemen. Krhut. Ach, je ten náš život plný těžkých břemen! Lukšík. Já si, kamaráde, nikdy nenaříkám: bídě, hladu, zimě třicet let už zvykám. Krhut. Neproklínáš někdy? Lukšík. Ne, já nezalaji, jenom, když se člověk aspoň někdy nají: když mám milou práci, jak na příklad dneska, při vší bídě cítím, život věc je hezká. Krhut. Závidím ti, jak jsi s málem spokojený. Snad bych jinačí byl, nemít dětí, ženy, ale když je vidím někdy hladověti, tu proklínám život, Boha, ženu, děti, 21 celý svět bych rozbil od hoře a vzteku, se světa chtěl utéct – ale neuteku, s břemenem své bídy dál se plazím v prachu: Život není krása, život trest je, brachu! Lukšík. Ne, ne, nesouhlasím: marné také řeči. Krhut. Mne o jiném v světě nikdo nepřesvědčí. Lukšík. Přesvědčit tě může píseň skřivánkova. Krhut. Skřivánek ať pěje nebo houká sova, to mi všechno jedno, to mnou nehne ani. Když však stříbrňáček cítím na své dlani a mohu si koupit kořalky a chleba, pak ctívám radost a zazpívám třeba. Píseň.
Hej, krčmáři, neotálej, vínečka mi na dluh nalej, neboj se, že nezaplatím: deset dětí živím, šatím, 22 starou matku na výměnku, zaplatím i vína sklenku. Hej, krčmáři, neotálej, ještě skleničku mi nalej, kamarádu nalej taky, ať vyjasní smutné zraky, vypije-li, nalij zase: zaplatím ti v krátkém čase. Hej, krčmáři, neotálej, všechněm, co tu hostů, nalej, vína nalej nebo piva, ať hospoda celá zpívá, na moje ať pije zdraví – zaplatím, buď bez obavy! Lukšík. Usnul kosec.
Usnul kosec na pokose, cos ho šimrá v nohy bosé, cos ho šimrá v levém uchu: „Nemohu spát, na mou duchu! Podívám se, kdo to, co to? Mraveneček! – I ty, sloto!“ „Nenadávej: jsem tvůj přítel!“ 23 „Ty? – Tys leda pokušitel, který ze sna lidi budí: za to šlápnu po tvé hrudi.“ „Dřív, než na mne vložíš nohu, popatř, prosím, na oblohu, jak slunéčko pokročilo.“ „Aj! už poledne by bylo? Měl jsem skosit do oběda: co hospodář řekne, běda?! Proč’s mne neprobudil dříve?“ Šlápl na zvířátko sivé. Povzdechlo jen: „Nevděčníku, smrtí platíš místo díků?!“ 24

HOSPODÁŘ, KOSCI.
Ondrušák. Hospodáři, vítejte nám! Kokeš. Ať se daří vašim senám. Lukšík. Ať vám proschne na slunéčku jak líbezné koření. Tragan. A ať chutná dobytečku jak růžové lupení. Klečka. Ať z té libovonné píce krávy tuční, dojí více. Hospodář. Dej to Pánbů, kosci milí, při práci vám dodej síly. Díla kus jste vystavili. 25 Ondrušák. Pohoda je tuze hezká: pěkně se nám kosí dneska. Hospodář. Poodložte chvilku kosy: nesu na posilu cosi, je to samožitná pravá, po ní nerozbolí hlava. Lukšík. Však už někdo po ní prah’prah’. Klečka. Vše vybreptneš: sper tě ďach! Hospodář. Nepoškodí malá míra: k zákusku dám s chlebem sýra. Ondrušák (vypiv). Dobroučká je, buď jí chvála! Kokeš. Celého mne rozehřála. Lukšík. Ta i umrlého vzkřísí! 26 Krhut. Rozezpívá jazyk chabý. Tragan. Roztancuje staré baby. Klečka. Opila prý čerta kdysi. Romance o čertu.
Kosci sedí u svačiny, chléb před sebou, plný džbán, na pochmurném čele stíny, přistoupí k nim divný pán, půl jak cikán, půl jak kníže, kosci zvou ho k sobě blíže. „To je dneska vedro, pane!“ „Ba je, na mou duši je.“ „Slunko jako výheň plane, pot nás všechny zalije.“ „V hrdle nesmírně mi prahne,“ směle po sklenici sáhne. „Pijte dobrou borovičku.“ „Není to snad otrava?“ „Není, toť lék pro babičku: 27 síly koscům dodává, barví život do růžova.“ Vypil, nalili mu znova. Tuze nápoj pochvaluje, prázdní sklenku za sklenkou, po děvčatech pokukuje, kříží zraky s Mařenkou, na zdraví s ní sobě ťuká: jeden z kosců hněvem puká. „Pane, chceš svést čertovinu?“ „Inu, proč ne, však jsem čert.“ „Víš, že zpit jsi, čertův synu?“ „Zpit? No, budiž: rád mám žert, ale hlavně zpit jsem Mařkou, jejím zrakem, její tvářkou.“ „Čerte, neukazuj růžků!“ „Potrkám tě, Mařko, chceš?“ „Uschovám se pod podušku.“ „Pod podušku hupnu též.“ „Raděj mlč, jsi na mol zpitý.“ „Mám se tajit svými city?“ „Mlč už, čerte?!“ „Chachachacha: ty jsi na mne, Mařko, zlá?“ „Jsem a velmi.“ „Kýho ďacha?!“ 28 „Svážeme tě do kozla: svět bez tebe bude jiný, lepší, míň v něm čertoviny.“ A jak koscům Mařka kyne, vážou čerta provazy, z ruk jim nadarmo se vine; darmo trhá obvazy, pevně svázán do kozelce, v smích je Mařce, koscům, selce. „Co teď s čertem!“ „Do zelí s ním: bude strašit zajíce, učiti se sladkým písním od kosa a pěnice, koukat zbožně na oblaka.“ „Mařko, milost: nebuď taká!“ „Hlídej zelí!“ – „Budu, budu: jen přijď vždycky k večeru potěšit mne v žalu, trudu...“ „Já na čerty neberu: chci mít od nich pokoj svatý.“ „Tak, tak!“ ztich’ čert v kozla spiatý. Na čtvrt roku hlídal zelí v čeladenské zelnici, úrodu přehojnou měli, 29 na palici palici: teprv o císařském hodu pustili ho na svobodu. Kokeš. Čerti ve mlýně.
Noc. Kdos venku nadává. Mlynář s lože povstává: „Kdo tu tropí křik a hádku? Že mu dám na ústa kládku!“ „Hoj, mlynáři, jenom zkus!“ vzkřik kdos řídě k mlýnu vůz po vrch naložený žitem: zem hřmí koním pod kopytem. „Odkud v taký pozdní čas?“ V odpověď zní drsný hlas: „Z pekla s melivem i s mleči: otevř vrata bez vší řeči!“ „Neotevru ani zač: do postele lehnu radš!“ „Čerti otevrou si sami!“ Rány slyšet s nadávkami. 30 Jedna rána stačí jen a vrata jsou dokořen, druhou ranou z vrat je troska: proklínaje vjíždí vozka. Mlynář jako litice vyběh’ na práh mlýnice: „Kdo si tu tak zpupně vede?“ Vozka klna na dvůr vjede: „Vstaň, mlynáři Kopřivo! Vezu vzácné melivo: smeleš všechno do svítání, sic...“ a nocí znělo lání. „Smelu tomu, koho znám. Kdos ty, nevím.“ – „Satan sám!“ „Nač je tobě mouky třeba?“ „Nemáme už v pekle chleba.“ „A já pro čerty mám mlet?“ „Mel, mlynáři, mel a hned!“ „Není kapky vody v strouze.“ „O vodu je malá nouze!“ Na vantroky satan pliv’ a hned voda teče z niv, 31 jak za jarních dešťů tekla. „Nu, teď věřím, žes duch z pekla!“ Kolo žene vody sláp, mlýn už klape „klapy, klap“, mlynář uleh’ do postele, čerti sypou, mlýn sám mele. Ranní svit než v mlýn se vkrad’ domleto, mlýn zůstal stát, mlynář chválí Hospodina, čerti jedou s moukou z mlýna. Lají, perou do koní. V tom klekání zazvoní, stane vůz a čerti zmizí. V pytlech samé zlato ryzí. Ondrušák. Louka hnedle bude pokosena, pěkně v suchu dostanete sena. Hospodář. Nevím: větřík může přinést cosi a než nadáme se, oblak sena zrosí. 32 Lukšík. Není možná, obloha je čistá: několik dní pohoda je jistá, včelky do políček pospíchají a v obilí všichni cvrčci hrají. Ondrušák. Sázet bych se chtěl, že bude krásně: na hřadu šly slípky včera časně. Tragan. Má-li prška býti, tu náš děda na bolesti naříká, až běda, hned ho píchá v kříži, hned zas v noze, na loži se válí, v líci mraky – sotva chmury černé na obloze vyprší se, vyjasní tvář taky. Kokeš. Obávám se západního větru, zaduje-li, přižene hned cosi. Hospodář. Náš pan farář věří barometru. „Stoupá,“ děl mi, „chystejte si kosy, 33 secte louky, pohodička bude,“ a popatřte: sekou lidé všude. Ondrušák. Ke všem čertům jděte s barometrem. Na faře jsem sekl s bratrem Petrem žito loni – jako cepy klasy – a prohodím: „Dneska zmoknem asi.“ „Z čeho pršelo by, Ondrušáku?“ dí pan farář. „Inu,“ pravím, „z mraků.“ „Nehněvejte pána Boha radši,“ na rtech úsměv, blíže ke mně kráčí. „Odvolejte proroctví svá hloupá: barometr od rána už stoupá.“ „Neodvolám, poníženě prosím, vím, že zmoknu, nežli žito skosím, sázel bych se třeba o čtvrt hrachu.“ „Nuže platí: prohrajete, brachu.“ Neprohrál jsem: poledne než bylo, obloha se stměla, zahřmí a už lilo, do košile promokli jsme s Petrem, a pan farář prohrál s barometrem. Klečka. Hle, hle, hrabačky už jdou i se starou Borutkou: 34 suchá, vyzáblá jak kostra jako husar kráčí zostra. Kokeš. Dělá ráda vojevůdce. Krhut. Ještě raděj klepá svět. Ondrušák. Která nesklepla by ráda, ať je stará nebo mladá? Hospodář. Má však přičinlivé ruce. Klečka. Odseknout však umí hned. Hrabačky. Sekáči, koste trávu spěšně, neseme vám třešně nejsladší. Buchet jsme vám napekli, povidlových koláčí, 35 kyšku nesem v ucháči, byste žízní nelekli. Borutka. Hospodáři, už jsme tady: šest hrabaček dohromady. Hospodář. Vítám vás mezi nás, přicházíte v pravý čas, s kosci právě do páru. Tragan. Bylo vzít jen fujaru, cimbalistu s dudáčkem, mohli jsme si povyskočit a sušení sena počít kulanou neb kozáčkem. Borutka. Počnem s Pánem Bohem radši. Hospodář. S Pánem Bohem počněte. Borutka. A práce nám pokvete. 36 Ondrušák. Ale když jste byla mladší, tanečkem jste počínala, až kolem vás sukně vlála, až za vámi vlály vlasy v kole tancující chasy. Píseň.
Hraje cimbál: ciny, ciny, netančí jen, kdo je líný, každý do kolečka spěje, víří, pot až s něho leje. Hraje cimbál: ciny, ciny, matka vede dcery, syny, s babičkou i dědouš chvátá, opuštěna zeje chata. Hraje cimbál: ciny, ciny, až se roztančí i líný, roztančí se s chromým chromá, slepý pes jen zůstal doma. Dívky. Lenko!
„Lenko, Lenko, pospěš z kolakola, hospodář tě domů volá!“ 37 „Proč bych tolik pospíchala? Tancuje i muška malá, tančí lesní šotek, víla: a já bych si neskočila? Tančím právě s Janíčkem: nesmím mu dát košíčkem.“ „Lenko! Lenko, pospěš z kola, hospodyňka tebe volá: máš nasíci honem trávy pro hladové naše krávy.“ „Jak pak sloužiti mám krávě, když tancuji s milým právě? Hrát až hudci přestanou, krávy trávy dostanou.dostanou.“ Všichni. Romance.
Shrabovaly seno baby u myslivce Kolibaby, od Korábu bouř se hnala, každá honem shrabovala. Hrom zaduněl na Korábě, babám vypadly z ruk hrábě, každá domů utíkala, jedna dále shrabovala. 38 „Utecte si, baby, domů, nebojím se blesku, hromu, větru, co mi trhá haby: bojím se jen Kolibaby. Myslí jenom na nebožku, dívek nevšímne si trošku, zdaleka se na ně mračí, do práce zve baby radši.“ Zahrabuje s velkým chvatem, vítr cloumá jejím šatem, šáteček jí serval s hlavy, do vlasu vjel – do hedbáví. Vlasy tmavší nad havrany rozvlál kol ní na vše strany, že po větru jak plášť pluly: myslivec stál ustrnulý. „U myslivce KolibalyKolibaby hrabat smějí staré baby, tam nějaká dívka mladá seno moje hrabe, skládá. Kdo pak jsi ty, dívko smělá?“ „Matička má ochořela: 39 zahrabat jsem přišla za ni –“ v bázni sličnou hlavu sklání. „Zítra můžeš přijít zase: a poroučej mojí chase,“ pohladil jí vlasy, líčka. „A co řekne nebožička?“ „Nebožku nech na pokoji: ty teď budeš ženou mojí.“ Doprovázel dívku domů. V horách dozněl rachot hromu. Tragan. Romance.
Pět šohajů louku seče, pod loukami voda teče nehluboká, plná ryb –: není ryba jako ryba, kdo ji chytne, bude chyba, pustí-li ji, bude líp. Jeden šohaj ryby loví, jestli chytne rybu – kdo ví! panenku spíš uloví: pět děvčátek se tam koupá, 40 až se voda vlní, houpá, až je úzko hochovi. Rybku v náručí už nese, na mech ustýlá jí v lese, přitulí se vroucně k ní, bylo vřelé obejmutí: „Líbej, hochu, podle chuti, nikomu však neřekni!“ Druhý šohaj taky loví, jestli chytil rybku – kdo ví! panenka to byla spíš, odnáší ji do doubravy, snímá bílý věnec s hlavy: „Synku, ať mne nezradíš!“ Třetí šohaj loví taky, a vylovil černé zraky, černé vlasy, žhavou líc – mladé břízy oba skryly: „Synečku můj roztomilý, nepovídej nikde nic!“ Čtvrtý čtvrtou pannu nese, jako osika se třese lásky sladkou závratí, 41 kles’ s ní do trávy a kvítí: „Na věky chci tvojí býti, kdy chceš, smíš mě líbati!“ Pátý šohaj k vodě běží. Ve vlnách, hle, panna leží, rozpuštěné pletence, kolem boku tančí pěna, leží bledá, utopená: skočil k mrtvé panence. Dívky. Romance.
Stojí houfek Valašek před nebeskou branou, každá jako rarášek tvářku rozesmanou: „Což nás vrátný nevidí, že nás nechá státi?“ „Snad spí!“ – „Že se nestydí!“ „Třeba zabouchati!“ „Nebouchejme, děvčata, ještě pohněvá se: je to starý pantáta, přísný k mladé chase; raděj zavolejme naň 42 tichým, milým hláskem, jinak, pohněvanou skráň, přijde na nás s páskem.“ „Netřeba se ho nic bát: zabouchejme, holky, svatý Petr není kat, pak mu nesem vdolky, sladký, chutný perníček k domácímu vínu, šňupavého balíček, starců medicinu. Volat sotva uslyší: zabouchejme pěstí „buch, buch“.“ „Kriste Ježíši, hluch-li, naše štěstí!“ „Hluchý musí být jak peň: čtyři dívky tlukou, svatý Petr nejde ven, nehne nohou, rukou. Zabušme naň naposled ze vší svojí síly!“ Svatý Petr vyšel hned, stařec sněhobílý: „Co si, dívky, přejete?“ 43 ptá se, v ruce klíče. „Snad do nebe nechcete?“ „Chceme, pane strýče.“ „Žádných zásluh nemáte, moc jste ještě mlády, života běd neznáte, leda jeho vnady: po života zápasech otevru vám bránu, s vráskami, sníh ve vlasech, uvedu vás k Pánu.“ Domluviv, se usměje s nebeského prahu a zamyká veřeje ku věčnému blahu. Dívky, rozesmanou líc, domů pospíchají, mládenci jim běží vstříc, muziky jim hrají. Ondrušák. Romance.
„Už je louka pokosena: půjdem, ženo, sušit sena.“ 44 „Půjdem: to se řekne lehce, ale mně se, muži, nechce.“ „To je horší než zle, ženo: musím dojít pro poleno.“ „Skočím honem na komoru, zavru dveře na závoru.“ „Skočím honem pro sekeru: zámek, dveře rozeberu.“ „Do peřin se všecka skryju, usnu, buď: já neožiju.“ „Pohladím ti kyjem záda, hned ožiješ, půjdeš ráda.“ „Bez nucení půjdu radši,“ a smějíc se s mužem kráčí. Borutka. Romance.
Šablaturka suší seno, vyvolává: „Apoleno, pomoz staré babě!“ „Mám zlomené hrábě!“ 45 „Zlatá Apolenko, teda vypůjč hrábě od souseda, než se vítr změní.“ „Soused doma není!“ „Sběhni honem ku kmotřence: půjčí hrábí Apolence, v zásobě má dvojí.“ „Kmotra krávu dojí!“ „Bouř jde, chvějí se až doubky, zaskoč někam do chaloupky: půjčí hrábí mnohý.“ „Mám bolavé nohy!“ „Tak zavolej mého muže, ať mi honem vypomůže, nežli s mračen slije.“ „Muž tvůj v krčmě pije.“ „Tož zavolej mého syna, že už pršet započíná, ať pomůže matce.“ „Syn spí na zahrádce.“ „Ach, já přenešťastná roba, pije muž.“ „Pijete oba!“ 46 „Lenocha mám syna.“ „Vším jste sama vinna!“ Lukšík. Romance.
Janek snopek vymlátil, na trávník se vyvrátil, cep odhodil, přivřel víčka, a byl v limbu u Pánbíčka. Překrásný se mu zdál sen, že měl devadesát žen, jedna hezčí nežli druhá, samá krajka, samá stuha. Líbaly ho, hladily, z toho byl jak opilý, každé na chvilku spal v klíně a bylo mu strašně líně. Máma volá: „Janíčku, zdvihni zlatou hlavičku!“ Ale Janek, dále leže, chroupáchroupá, jak když pilou řeže. „Vstaň, můj kvítku medový, vyhni z cesty hadovi: 47 táta s karabáčem běží, utec!“ k synovi se něží. Až ucítil karabáč, skočil Janek – lenoch-spáč: „Cože, pro Boha, se děje?!“ „S karabáčem jdu na zloděje. Kradeš Pánu Bohu čas!“ slyší otcův přísný hlas. „Ležel bys jen jak kus dřeva: lenoch lenošný jsi – pleva!“ „Ještě syna zabiješ: no, ty pěkný táta jseš! Nech ho, mlátit půjdu sama.“ „No, tys mi zas pěkná máma!“ „Syna zabít nenechám!“ „Mámo, víš, co? Odjechám.“ „Kam?“ „Do světa, na sta mílí.“ „Snad neblázníš, synu milý?“ „Odjechám až ku lesu, tam si lehnu do vřesu: líbezné tam vanou chládky, prospím se a – přijdu zpátky.“ 48 Hrabačky. Panenka domácí.
Hoj! naše panenka domácí, tuze se nestrhá při práci, jenom se česá a strojí, nebo se prochází po poli. Od práce bývají mozoly: ona se mozolů bojí. Náramek na ruce bělounké, ruměnec na tváři hebounké, ni klásku nezdvihne v poli, v zahrádce svije-li kytičku: naříká, skloněnou hlavičku: „Ach, to mne ručičky bolí!“ Z procházky rozmilá dceruška uléhá rovnou hned do lůžka: „Ach, to jsem umdlená!“ vzdychá, ach„ach, to si, nebohá, spočinu!“ Stáhne si na oči peřinu: „Prosím vás, buďte teď zticha!“ Spát nechte panenku domácí, ve snách se zdává jí o práci, ve snách jen hrabe a suší: 49 šedivá mámo a tatíčku, poťte se na rodném políčku, jí to tak v postýlce sluší. Tragan. Strýček Klečka praví, že se k bouři chystá. Hospodář. Kdyby raděj mlčel: obloha je čistá, nikde ani mráčku, ani malé chmury, slunce rozjásané usmívá se s hůry. Tragan. Klečka povídal však, že dá na to duši, že, co nevidět, hrom zalehne nám v uši. Hospodář. Hleďme, jaký prorok! Mne však nepostraší, vím, dnes suché seno svezu s louky naší. Hospodyně. Muži, nevím, nevím... Ptáci nějak tichnou, pod lipami v poli stojí Šrubář s Michnou, nějak rozrušeně patří na oblohu. Hospodář. Chacha! Zrovna oči vyhledět si mohu, nic nepozoruji: jasná je a skvělá. 50 Hospodyně. Mně se však zdá, muži, že se nějak bělá, nejen že se bělá, že se nějak kalí. Muži, nemýlím se, vidím mráček malý: jak plachetka dívčí visí v modru nebe, hle, jak nadouvá se, až mě hrůzou zebe, jak obluda dračí stanul u slunéčka. Hospodář. Věřím, teď už věřím, pravdu mluvil Klečka. Už i větřík chladný od severu vane: přijde cosi, přijde. – Hřmí už, Kriste Pane! Shrabujte hned seno do jediné kupy, před lijákem prchnem blízké do chalupy. Hospodyně. Kropí! Hospodář. Co je dělat: Bohu poručeno! Ach co práce stálo usušené seno. Zmokne, ztratí vůni: ale marné nářky! A že nevidím tu dcerky naší Mařky? Hospodyně. Šla přizvati k senu Pavliščenu s dcerou. 51 Hospodář. Pozdě: deštné kapky do sena už perou. Borutka. Však už přestává zas, milý hospodáři: nad Smrkem se jasní, slunéčko už září. Hospodyně. HIe, na slezskou stranu bouře přehnala se. Hospodář. Budiž Bohu chvála! seno uschne zase. Klečka. Píseň.
Jak jsem pravil, už je tak: od severu letí mrak, hrozí blesky, krupobitím, trne háj, luh s klasy, s kvítím. Jak jsem pravil, už je tak: běží za mnou žena – drak – v krčmě popíjím už z rána – běží pro mne rozhněvaná. Jak jsem tušil, už je tak: s nebe zmizel černý mrak, 52 za horami zahřměl ještě, rozplynuv se v trochu deště. Jak jsem tušil, už je tak: v holoubka se změnil drak, ženka pěstmi pohrozila, ke mně sedla, se mnou pila. Kosci. O hodech.
Vede chlapa roba: podnapilí oba upadnuli na ledu, zůstali tam ležet a nemohli běžet k hodovému obědu. Prospali se oba. Nejprv vstane roba, potom pozvedá se muž: „Je tu chladno hrubě a jíst chce se hubě; milá ženko, pojďme už.“ 53 Hrabačky. Píseň.
Dnes slunéčko vypíká, ach, vypíká! My nemáme sluníka, ach, sluníka! Pot nám lije s čela, vlasů, pozbudeme všechnu krásu. Aspoň listem lopuchy, ach, lopuchy! chraňme tváře, děvuchy, ach, děvuchy, sic budem mít nad cikánky snědší líce, snědší spánky. Slunéčko nás opeče, ach, opeče! milý od nás uteče, ach, uteče! sličnější si dívku veme, my na ocet zůstaneme. 54

ŠKÁDLENÍ.
Šohaji. Jak se vám hrabe, jak se vám suší? Dívky. Všelijak! Šohaji. Skřivánek, možná, v práci vás ruší? Dívky. Žádný pták, spíše nás ruší hovory hochů, skřivánčí zpěvy ani však trochu. Šohaji. Smíme k vám dojít? Dívky. S hráběmi leda. Šohaji. Nemáme žádných. 55 Dívky. Buďte tam teda! Šohaji. Nám se však samým po vás tu stýská, do očí patřit chceme vám zblízka. Dívky. Patřiti jděte na rybník s hráze, nám bez šohájků suší se blaze. Šohaji. V rybníku plují žížaly, žáby, nečisté prádlo perou v něm baby, nás vaše očka zdaleka vábí: v nich se to modrá, jiskří a blyští, z nich vyčíst můžem osud svůj příští. Dívky. Nic nevyčtete: planou v nich hněvy. Šohaji. Hněv přemůžeme láskou a zpěvy. Dívky. Píseň.
Synečku rozmilý, až den se nachýlí, 56 až zajde slunéčko, přijď ke mně na chvíli. teskní mé srdéčko! Ó, přijď mě potěšit, do noci budu šít do práce zabrána. Přijď, můžeš u mne být, šohájku, do rána! Šohaji. Kam že vede ten chodníček, kam? Dívky. Vede zrovna do růžiček k nám. Šohaji. To já po něm taky půjdu, vonné růže trhat budu tam. Dívky. Šohaj po něm pomýlí, dobře cesty neví-li: 57 je tě plna skal a srazů, jam, nedošel by bez úrazu k nám. Šohaji. Dojdu třeba přes propasti k vám, navzdor trnům všem a strasti, tmám. Dívky. Moc si troufáš, mladý muži! Komu však já jednu růži dám: trefí ke mně po chodníčku touhou veden po mém líčku v tmavé noci bez pomoci sám! Kosci. Píseň.
Dejte hrábě staré bábě, hocha dejte děvčeti, červa hladovící žábě, 58 rosnou krůpěj poupěti, a mi sklenku vína, bratři: každému to, co mu patří! Pole uhrabuje bába, hocha líbá panenka, na potoce kuňká žába, v trávě kvete pomněnka, piju vínko, blaho v duši: každému dát, co mu sluší! Krhut. Romance.
Hrabačky v kopku ukryly robku před mužem; přiběhl vzteklý, se smíchem řekly: „My ti ji hledat pomůžem, pak-li nám, Válku, dáš na kořalku.“ „Vy mlsné babky, nedám ni kapky kořalky, jen byste pily – 59 Ženu jste skryly, hleděla jenom zahálky: prohledám všude, však kdesi bude.“ Babky se smály, a nahrabaly kopku výš; muž kolem slídí, cíp šatu vidí, radostně volá: „Mám tě již!“ Rozbourá kopku, vytáhne robku. „Teď budeš bita, žes v kopce skryta mlčela.“ „Pomozte, ženy! Muž rozezlený chce zabíti mne,“ křičela. Babky se shrkly, očima mrkly. Spoutaly muže: „Nic nepomůže, dáš nám pít, a ženku svojisvoji,“ – 60 výhrůžně stojí – „pro nic a za nic nesmíš bít: sic, spiaté ruce, zahyneš v muce.“ Muž hrozí, laje, a pak se háje ze svých vin, sláb jako děcko slibuje všecko: kořalku sladkou, křížal klín. Vážně slib vzaly, obvazy sňaly. Narovnal plece, zkrotl však přece, byl sám cit, své malé žínce dal po hubince, rozvěrným babkám jíst a pít: kolem kol byla dohoda milá. Hrabačka. Píseň.
Nebuď zlý, mužíčku, nevzdoruj, 61 obejmi ženičku, vždyť jsi můj: rodičům vzdorují spurné děti, muž bere ženičku do objetí. Nevzdoruj, mužíčku, radš se vaď, ženičku po líčku bílém hlaď: rozumný mužíček nevzdoruje, ku ňadrům ženušku přivinuje. „Odpusť mi, ženuško, chybu mou, a dej mi hubičku upřímnou!“ Tak třeba ženičku usmířiti: smířeným manželům slunko svítí. 62 Hrabačky. Píseň.
Smažíme se na slunéčku v letním vedru od rána, kdo zná v háji studánečku, dones vody do džbána, lekneme už jako ryby: doušek voděnky nám chybí ze skalního pramene, ať si slunko ohněm pálí, douškem mdloba se nám svalí jako balvan s ramene, hruď vydechne osvěžena, hravě dosušíme sena! Smažíme se na slunéčku v horkém potu celý den. Kde jsi, chladný větérečku, vyjdi z lesní skrýše ven, země jako pec je žhavá, vadne strom, keř, kvítí, tráva: vlíbej pocel do čela, proudem po něm pot se valí, ať pak slunkoslunko, jak chcechce, pálí, 63 okřejeme docela, zajásá hruď osvěžena: hravě dosušíme sena! Klečka. Romance o kozách.
Seno šustí na hrabisku: roba volá na Pavlisku, ať zapřáhne kozy, suché seno vozí. Zapřahá hned ku kobyle po dvě černé, po dvě bílé neposedné kozy, sklizeň domů vozí. Kozy táhnou každá jinam, černé táhnou ku smrčinám, k vrbám bílé kozy: darmo pěstí hrozí. Několikrát fůru zvrátí, nepostačí nakládati, zlámal tři už vozy. – „Zatrolené kozy!“ – 64 Krhut. Sedláček se pyšní.
Sedláček se pyšní, že má vinohrad, nedohledný sad jabloní a višní: já však nemám, Bože, země pídě ni, pořádného lože – jenom trápení. Sedláček se chlubí, že má pšenky lán, plné mísy, džbán: já jen zdravé zuby, bezmála nic k snědku, prázdnou komůrku, v sklepě zelí špetku, černých brambůrků. Sedlák nadouvá se, jak má tučný brav, co má koní, krav, jak je štědrým k chase, 65 že má sena, stlaní plné stodoly – a já v tvrdé dlani jenom mozoly. Lukšík. Píseň.
Jen vy si, sedláčku, nemyslete, že všechno pro vás jen zraje, kvete: resedy, hřebíčků do dvou dám hrníčků, abych měl kytičku v zimě v létě. Jen vy si, sedláčku, nemyslete, že v světě pro vás jen štěstí kvete: ač prací udřený, šťasten jsem, blažený, sedím-li u ženy, u dítěte. Jen vy si, sedláčku, nemyslete, že vy jen pána hrát dovedete: nalít dám žejdlíček, zapálím doutníček, almužny trojníček podám Bětě. 66 Kokeš. Romance o koni a mouše.
Moucha štípla koně, potáh’ za opratě, padla bílá sukně na červené gatě, slyšet dívčí smíchy a vozkovo lání: „Stůj, ty stará herko, čert tě popohání?!“ A slyš, stará herka odpovídá basem: „Uštípla mne moucha: maně potáhla jsem.“ Moucha se však brání, hlásek tenulinký: „Žertem jsem tě kousla trochu do slabinky. Tys hned, stará herko, ocasem mne šlehla!“ „Vždyť tys mne tak kousla, jak když bodne jehla.“ „Mlč, mlč, herko stará, vždyť tys ranám zvyklá,“ 67 a zas kousla herku, herka vozem smýkla. Všichni popadali, co na voze stáli, gatě láteřily, sukýnky se smály, vozka laje herce, herka laje mouše, moucha laje koni, do slabin ho kouše. Koníček se plaší, zvedá šíj jak divý a uhání s vozem přes pole a nivy, vůz narazil na strom, rozlétla se kola, herka uřícená klesá mrtva zpola. Chytá dech a chroptí žalostivým hlasem: „Teď je se mnou konec, vidím – dotáhla jsem!“ 68 Muška se však směje, tenkým hlasem praví: „Nebude-li tebe, štípat budu krávy.“ 69

FŮRA.
Až do nebe naložena jede s pole fůra sena veliká, seno kypí z vozíka – hrozivě je nachýlena z prava boku k leva boku, koním dech až uniká, postávají, co pět kroků. Na fůře, hle, Mariana, sedí jako slunce z rána spanilá, hubičky všem posílá, zasypává jimi Jana: blažen podle vozu kráčí, klobouk spad’ mu do týla, fůru podpírá neb tlačí. Fůra vjíždí na zatáčku, v tom se kácí, jemináčku! už to je: Mařka slítla přes oje, 70 Jan ji zachytil jak hračku – seno rozmetáno leží: koňům strhlo postroje, na pomoc ves celá běží. Ondrušák. Už ty kosy dosekly, už ty hrábě dohrabaly, kosci všechno dořekli, hrabačky vše překlepaly, dojedlo se do drobečka, dopila se kořalečka, nezbývá nic jiného, než jít: každý do svého. 71

PŘI NÁVRATU S POLÍ.
Borutka. Romance.
Jednou večer pod Hutiskem potkám kohos s černým psiskem, klobouk přitisknutý v čelo – zabylo mi neveselo. Zabylo mi úzko tuze. Ptal se: „Kam tě vede chůze?“ Hlas mi zazněl nějak známě. „Do mlýna jdu k panímámě.“ „Nemáš-li nic proti tomu, doprovodil bych tě domů.“ „Co bych proti tomu měla?“ Strachy jsem se všecka chvěla. „Mněl jsem, že se budeš báti?“ Chce mne kolem pasu bráti: vytrhnu se beze slova – chce mne obejmouti znova. 72 „To nikomu nedovolím!“ a utíkám cestou k polím. On se za mnou se psem pustí: strach můj v horu počal růsti. Jako v pytli tma je všude. Myslím si, co se mnou bude, v tom mi noha zaklopýtne, padám. – On mne v náruč chytne. „Teď tě nepustím tak snadno!“ Cítím v těle s horkem chladno. „Slíbíš mi na odčiněnou, že se staneš mojí ženou.“ „Ženou? Vždyť vás neznám, pane.“ Líce moje hněvem plane. „Opravdu mne neznáš, Milo?“ Mžikem se mi vyjasnilo. „Kde ses tu vzal, synku milý?“ „Od vojska mne propustili. Však jsem tam byl pořád chorý: tys mi scházela a hory.“ 73 „Všaks mi také všady scházel.“ Zobjímal mne, vyprovázel do mlýna a domů zpátky. Svatba byla na obrátky. Všichni. Půl jdem v husím pochodu, půl jdem jako procesí, kol večera lahodu s purpurnými nebesy, kde skřivánek dozpěvuje píseň, která okouzluje ňadra prací zpocená, jak nebeská ozvěna. Hle, tam první hvězda vzchází, a tam druhá, třetí tu: Bůh je jako kvítí hází po nebeském blankytu, nítí jich tam na tisíce, aby zjasnil naše líce, v ňadrech vzbudil důvěru, že v něm máme opěru. 74

DOSLOV.
Buďte písní slaveni, jež tlučete skloněni na silnici kamení. Nebo v lese kácíte duby staré, věčité, stokrát bleskem rozryté. Nebo vycházíte v luh v ruce kosu, hrábě, pluh: vám je nejblíž pravda, Bůh. Skřivanní zpěv nad hlavou, vám je práce oslavou a ne daní krvavou. Milujete celý svět, ženu, dítě, ptáky, květ, život tkaný z krás i běd. Dlíte v chatě dřevěné ve prostotě blažené, až je žití skončené. E: dp + až; 2002 75