ŠKÁDLENÍ.
Šohaji.
Jak se vám hrabe, jak se vám suší?
Dívky.
Všelijak!
Šohaji.
Skřivánek, možná, v práci vás ruší?
Dívky.
Žádný pták,
spíše nás ruší hovory hochů,
skřivánčí zpěvy ani však trochu.
Šohaji.
Smíme k vám dojít?
Dívky.
S hráběmi leda.
Šohaji.
Nemáme žádných.
55
Dívky.
Buďte tam teda!
Šohaji.
Nám se však samým po vás tu stýská,
do očí patřit chceme vám zblízka.
Dívky.
Patřiti jděte na rybník s hráze,
nám bez šohájků suší se blaze.
Šohaji.
V rybníku plují žížaly, žáby,
nečisté prádlo perou v něm baby,
nás vaše očka zdaleka vábí:
v nich se to modrá, jiskří a blyští,
z nich vyčíst můžem osud svůj příští.
Dívky.
Nic nevyčtete: planou v nich hněvy.
Šohaji.
Hněv přemůžeme láskou a zpěvy.
Dívky.
Píseň.
Synečku rozmilý,
až den se nachýlí,
56
až zajde slunéčko,
přijď ke mně na chvíli.
teskní mé srdéčko!
Ó, přijď mě potěšit,
do noci budu šít
do práce zabrána.
Přijď, můžeš u mne být,
šohájku, do rána!
Šohaji.
Kam že vede ten chodníček,
kam?
Dívky.
Vede zrovna do růžiček
k nám.
Šohaji.
To já po něm taky půjdu,
vonné růže trhat budu
tam.
Dívky.
Šohaj po něm pomýlí,
dobře cesty neví-li:
57
je tě plna skal a srazů,
jam,
nedošel by bez úrazu
k nám.
Šohaji.
Dojdu třeba přes propasti
k vám,
navzdor trnům všem a strasti,
tmám.
Dívky.
Moc si troufáš, mladý muži!
Komu však já jednu růži
dám:
trefí ke mně po chodníčku
touhou veden po mém líčku
v tmavé noci bez pomoci
sám!
Kosci.
Píseň.
Dejte hrábě staré bábě,
hocha dejte děvčeti,
červa hladovící žábě,
58
rosnou krůpěj poupěti,
a mi sklenku vína, bratři:
každému to, co mu patří!
Pole uhrabuje bába,
hocha líbá panenka,
na potoce kuňká žába,
v trávě kvete pomněnka,
piju vínko, blaho v duši:
každému dát, co mu sluší!
Krhut.
Romance.
Hrabačky v kopku
ukryly robku
před mužem;
přiběhl vzteklý,
se smíchem řekly:
„My ti ji hledat pomůžem,
pak-li nám, Válku,
dáš na kořalku.“
„Vy mlsné babky,
nedám ni kapky
kořalky,
jen byste pily –
59
Ženu jste skryly,
hleděla jenom zahálky:
prohledám všude,
však kdesi bude.“
Babky se smály,
a nahrabaly
kopku výš;
muž kolem slídí,
cíp šatu vidí,
radostně volá: „Mám tě již!“
Rozbourá kopku,
vytáhne robku.
„Teď budeš bita,
žes v kopce skryta
mlčela.“
„Pomozte, ženy!
Muž rozezlený
chce zabíti mne,“ křičela.
Babky se shrkly,
očima mrkly.
Spoutaly muže:
„Nic nepomůže,
dáš nám pít,
a ženku svojisvoji,“ –
60
výhrůžně stojí –
„pro nic a za nic nesmíš bít:
sic, spiaté ruce,
zahyneš v muce.“
Muž hrozí, laje,
a pak se háje
ze svých vin,
sláb jako děcko
slibuje všecko:
kořalku sladkou, křížal klín.
Vážně slib vzaly,
obvazy sňaly.
Narovnal plece,
zkrotl však přece,
byl sám cit,
své malé žínce
dal po hubince,
rozvěrným babkám jíst a pít:
kolem kol byla
dohoda milá.
Hrabačka.
Píseň.
Nebuď zlý, mužíčku,
nevzdoruj,
61
obejmi ženičku,
vždyť jsi můj:
rodičům vzdorují
spurné děti,
muž bere ženičku
do objetí.
Nevzdoruj, mužíčku,
radš se vaď,
ženičku po líčku
bílém hlaď:
rozumný mužíček
nevzdoruje,
ku ňadrům ženušku
přivinuje.
„Odpusť mi, ženuško,
chybu mou,
a dej mi hubičku
upřímnou!“
Tak třeba ženičku
usmířiti:
smířeným manželům
slunko svítí.
62
Hrabačky.
Píseň.
Smažíme se na slunéčku
v letním vedru od rána,
kdo zná v háji studánečku,
dones vody do džbána,
lekneme už jako ryby:
doušek voděnky nám chybí
ze skalního pramene,
ať si slunko ohněm pálí,
douškem mdloba se nám svalí
jako balvan s ramene,
hruď vydechne osvěžena,
hravě dosušíme sena!
Smažíme se na slunéčku
v horkém potu celý den.
Kde jsi, chladný větérečku,
vyjdi z lesní skrýše ven,
země jako pec je žhavá,
vadne strom, keř, kvítí, tráva:
vlíbej pocel do čela,
proudem po něm pot se valí,
ať pak slunkoslunko, jak chcechce, pálí,
63
okřejeme docela,
zajásá hruď osvěžena:
hravě dosušíme sena!
Klečka.
Romance o kozách.
Seno šustí na hrabisku:
roba volá na Pavlisku,
ať zapřáhne kozy,
suché seno vozí.
Zapřahá hned ku kobyle
po dvě černé, po dvě bílé
neposedné kozy,
sklizeň domů vozí.
Kozy táhnou každá jinam,
černé táhnou ku smrčinám,
k vrbám bílé kozy:
darmo pěstí hrozí.
Několikrát fůru zvrátí,
nepostačí nakládati,
zlámal tři už vozy. –
„Zatrolené kozy!“ –
64
Krhut.
Sedláček se pyšní.
Sedláček se pyšní,
že má vinohrad,
nedohledný sad
jabloní a višní:
já však nemám, Bože,
země pídě ni,
pořádného lože –
jenom trápení.
Sedláček se chlubí,
že má pšenky lán,
plné mísy, džbán:
já jen zdravé zuby,
bezmála nic k snědku,
prázdnou komůrku,
v sklepě zelí špetku,
černých brambůrků.
Sedlák nadouvá se,
jak má tučný brav,
co má koní, krav,
jak je štědrým k chase,
65
že má sena, stlaní
plné stodoly –
a já v tvrdé dlani
jenom mozoly.
Lukšík.
Píseň.
Jen vy si, sedláčku, nemyslete,
že všechno pro vás jen zraje, kvete:
resedy, hřebíčků
do dvou dám hrníčků,
abych měl kytičku
v zimě v létě.
Jen vy si, sedláčku, nemyslete,
že v světě pro vás jen štěstí kvete:
ač prací udřený,
šťasten jsem, blažený,
sedím-li u ženy,
u dítěte.
Jen vy si, sedláčku, nemyslete,
že vy jen pána hrát dovedete:
nalít dám žejdlíček,
zapálím doutníček,
almužny trojníček
podám Bětě.
66
Kokeš.
Romance o koni a mouše.
Moucha štípla koně,
potáh’ za opratě,
padla bílá sukně
na červené gatě,
slyšet dívčí smíchy
a vozkovo lání:
„Stůj, ty stará herko,
čert tě popohání?!“
A slyš, stará herka
odpovídá basem:
„Uštípla mne moucha:
maně potáhla jsem.“
Moucha se však brání,
hlásek tenulinký:
„Žertem jsem tě kousla
trochu do slabinky.
Tys hned, stará herko,
ocasem mne šlehla!“
„Vždyť tys mne tak kousla,
jak když bodne jehla.“
„Mlč, mlč, herko stará,
vždyť tys ranám zvyklá,“
67
a zas kousla herku,
herka vozem smýkla.
Všichni popadali,
co na voze stáli,
gatě láteřily,
sukýnky se smály,
vozka laje herce,
herka laje mouše,
moucha laje koni,
do slabin ho kouše.
Koníček se plaší,
zvedá šíj jak divý
a uhání s vozem
přes pole a nivy,
vůz narazil na strom,
rozlétla se kola,
herka uřícená
klesá mrtva zpola.
Chytá dech a chroptí
žalostivým hlasem:
„Teď je se mnou konec,
vidím – dotáhla jsem!“
68
Muška se však směje,
tenkým hlasem praví:
„Nebude-li tebe,
štípat budu krávy.“
69