FŮRA.
Až do nebe naložena
jede s pole fůra sena
veliká,
seno kypí z vozíka –
hrozivě je nachýlena
z prava boku k leva boku,
koním dech až uniká,
postávají, co pět kroků.
Na fůře, hle, Mariana,
sedí jako slunce z rána
spanilá,
hubičky všem posílá,
zasypává jimi Jana:
blažen podle vozu kráčí,
klobouk spad’ mu do týla,
fůru podpírá neb tlačí.
Fůra vjíždí na zatáčku,
v tom se kácí, jemináčku!
už to je:
Mařka slítla přes oje,
70
Jan ji zachytil jak hračku –
seno rozmetáno leží:
koňům strhlo postroje,
na pomoc ves celá běží.
Ondrušák.
Už ty kosy dosekly,
už ty hrábě dohrabaly,
kosci všechno dořekli,
hrabačky vše překlepaly,
dojedlo se do drobečka,
dopila se kořalečka,
nezbývá nic jiného,
než jít: každý do svého.
71