HOSPODÁŘ, KOSCI.
Ondrušák.
Hospodáři, vítejte nám!
Kokeš.
Ať se daří vašim senám.
Lukšík.
Ať vám proschne na slunéčku
jak líbezné koření.
Tragan.
A ať chutná dobytečku
jak růžové lupení.
Klečka.
Ať z té libovonné píce
krávy tuční, dojí více.
Hospodář.
Dej to Pánbů, kosci milí,
při práci vám dodej síly.
Díla kus jste vystavili.
25
Ondrušák.
Pohoda je tuze hezká:
pěkně se nám kosí dneska.
Hospodář.
Poodložte chvilku kosy:
nesu na posilu cosi,
je to samožitná pravá,
po ní nerozbolí hlava.
Lukšík.
Však už někdo po ní prah’prah’.
Klečka.
Vše vybreptneš: sper tě ďach!
Hospodář.
Nepoškodí malá míra:
k zákusku dám s chlebem sýra.
Ondrušák (vypiv).
Dobroučká je, buď jí chvála!
Kokeš.
Celého mne rozehřála.
Lukšík.
Ta i umrlého vzkřísí!
26
Krhut.
Rozezpívá jazyk chabý.
Tragan.
Roztancuje staré baby.
Klečka.
Opila prý čerta kdysi.
Romance o čertu.
Kosci sedí u svačiny,
chléb před sebou, plný džbán,
na pochmurném čele stíny,
přistoupí k nim divný pán,
půl jak cikán, půl jak kníže,
kosci zvou ho k sobě blíže.
„To je dneska vedro, pane!“
„Ba je, na mou duši je.“
„Slunko jako výheň plane,
pot nás všechny zalije.“
„V hrdle nesmírně mi prahne,“
směle po sklenici sáhne.
„Pijte dobrou borovičku.“
„Není to snad otrava?“
„Není, toť lék pro babičku:
27
síly koscům dodává,
barví život do růžova.“
Vypil, nalili mu znova.
Tuze nápoj pochvaluje,
prázdní sklenku za sklenkou,
po děvčatech pokukuje,
kříží zraky s Mařenkou,
na zdraví s ní sobě ťuká:
jeden z kosců hněvem puká.
„Pane, chceš svést čertovinu?“
„Inu, proč ne, však jsem čert.“
„Víš, že zpit jsi, čertův synu?“
„Zpit? No, budiž: rád mám žert,
ale hlavně zpit jsem Mařkou,
jejím zrakem, její tvářkou.“
„Čerte, neukazuj růžků!“
„Potrkám tě, Mařko, chceš?“
„Uschovám se pod podušku.“
„Pod podušku hupnu též.“
„Raděj mlč, jsi na mol zpitý.“
„Mám se tajit svými city?“
„Mlč už, čerte?!“ „Chachachacha:
ty jsi na mne, Mařko, zlá?“
„Jsem a velmi.“ „Kýho ďacha?!“
28
„Svážeme tě do kozla:
svět bez tebe bude jiný,
lepší, míň v něm čertoviny.“
A jak koscům Mařka kyne,
vážou čerta provazy,
z ruk jim nadarmo se vine;
darmo trhá obvazy,
pevně svázán do kozelce,
v smích je Mařce, koscům, selce.
„Co teď s čertem!“ „Do zelí s ním:
bude strašit zajíce,
učiti se sladkým písním
od kosa a pěnice,
koukat zbožně na oblaka.“
„Mařko, milost: nebuď taká!“
„Hlídej zelí!“ – „Budu, budu:
jen přijď vždycky k večeru
potěšit mne v žalu, trudu...“
„Já na čerty neberu:
chci mít od nich pokoj svatý.“
„Tak, tak!“ ztich’ čert v kozla spiatý.
Na čtvrt roku hlídal zelí
v čeladenské zelnici,
úrodu přehojnou měli,
29
na palici palici:
teprv o císařském hodu
pustili ho na svobodu.
Kokeš.
Čerti ve mlýně.
Noc. Kdos venku nadává.
Mlynář s lože povstává:
„Kdo tu tropí křik a hádku?
Že mu dám na ústa kládku!“
„Hoj, mlynáři, jenom zkus!“
vzkřik kdos řídě k mlýnu vůz
po vrch naložený žitem:
zem hřmí koním pod kopytem.
„Odkud v taký pozdní čas?“
V odpověď zní drsný hlas:
„Z pekla s melivem i s mleči:
otevř vrata bez vší řeči!“
„Neotevru ani zač:
do postele lehnu radš!“
„Čerti otevrou si sami!“
Rány slyšet s nadávkami.
30
Jedna rána stačí jen
a vrata jsou dokořen,
druhou ranou z vrat je troska:
proklínaje vjíždí vozka.
Mlynář jako litice
vyběh’ na práh mlýnice:
„Kdo si tu tak zpupně vede?“
Vozka klna na dvůr vjede:
„Vstaň, mlynáři Kopřivo!
Vezu vzácné melivo:
smeleš všechno do svítání,
sic...“ a nocí znělo lání.
„Smelu tomu, koho znám.
Kdos ty, nevím.“ – „Satan sám!“
„Nač je tobě mouky třeba?“
„Nemáme už v pekle chleba.“
„A já pro čerty mám mlet?“
„Mel, mlynáři, mel a hned!“
„Není kapky vody v strouze.“
„O vodu je malá nouze!“
Na vantroky satan pliv’
a hned voda teče z niv,
31
jak za jarních dešťů tekla.
„Nu, teď věřím, žes duch z pekla!“
Kolo žene vody sláp,
mlýn už klape „klapy, klap“,
mlynář uleh’ do postele,
čerti sypou, mlýn sám mele.
Ranní svit než v mlýn se vkrad’
domleto, mlýn zůstal stát,
mlynář chválí Hospodina,
čerti jedou s moukou z mlýna.
Lají, perou do koní.
V tom klekání zazvoní,
stane vůz a čerti zmizí.
V pytlech samé zlato ryzí.
Ondrušák.
Louka hnedle bude pokosena,
pěkně v suchu dostanete sena.
Hospodář.
Nevím: větřík může přinést cosi
a než nadáme se, oblak sena zrosí.
32
Lukšík.
Není možná, obloha je čistá:
několik dní pohoda je jistá,
včelky do políček pospíchají
a v obilí všichni cvrčci hrají.
Ondrušák.
Sázet bych se chtěl, že bude krásně:
na hřadu šly slípky včera časně.
Tragan.
Má-li prška býti, tu náš děda
na bolesti naříká, až běda,
hned ho píchá v kříži, hned zas v noze,
na loži se válí, v líci mraky –
sotva chmury černé na obloze
vyprší se, vyjasní tvář taky.
Kokeš.
Obávám se západního větru,
zaduje-li, přižene hned cosi.
Hospodář.
Náš pan farář věří barometru.
„Stoupá,“ děl mi, „chystejte si kosy,
33
secte louky, pohodička bude,“
a popatřte: sekou lidé všude.
Ondrušák.
Ke všem čertům jděte s barometrem.
Na faře jsem sekl s bratrem Petrem
žito loni – jako cepy klasy –
a prohodím: „Dneska zmoknem asi.“
„Z čeho pršelo by, Ondrušáku?“
dí pan farář. „Inu,“ pravím, „z mraků.“
„Nehněvejte pána Boha radši,“
na rtech úsměv, blíže ke mně kráčí.
„Odvolejte proroctví svá hloupá:
barometr od rána už stoupá.“
„Neodvolám, poníženě prosím,
vím, že zmoknu, nežli žito skosím,
sázel bych se třeba o čtvrt hrachu.“
„Nuže platí: prohrajete, brachu.“
Neprohrál jsem: poledne než bylo,
obloha se stměla, zahřmí a už lilo,
do košile promokli jsme s Petrem,
a pan farář prohrál s barometrem.
Klečka.
Hle, hle, hrabačky už jdou
i se starou Borutkou:
34
suchá, vyzáblá jak kostra
jako husar kráčí zostra.
Kokeš.
Dělá ráda vojevůdce.
Krhut.
Ještě raděj klepá svět.
Ondrušák.
Která nesklepla by ráda,
ať je stará nebo mladá?
Hospodář.
Má však přičinlivé ruce.
Klečka.
Odseknout však umí hned.
Hrabačky.
Sekáči,
koste trávu spěšně,
neseme vám třešně
nejsladší.
Buchet jsme vám napekli,
povidlových koláčí,
35
kyšku nesem v ucháči,
byste žízní nelekli.
Borutka.
Hospodáři, už jsme tady:
šest hrabaček dohromady.
Hospodář.
Vítám vás mezi nás,
přicházíte v pravý čas,
s kosci právě do páru.
Tragan.
Bylo vzít jen fujaru,
cimbalistu s dudáčkem,
mohli jsme si povyskočit
a sušení sena počít
kulanou neb kozáčkem.
Borutka.
Počnem s Pánem Bohem radši.
Hospodář.
S Pánem Bohem počněte.
Borutka.
A práce nám pokvete.
36
Ondrušák.
Ale když jste byla mladší,
tanečkem jste počínala,
až kolem vás sukně vlála,
až za vámi vlály vlasy
v kole tancující chasy.
Píseň.
Hraje cimbál: ciny, ciny,
netančí jen, kdo je líný,
každý do kolečka spěje,
víří, pot až s něho leje.
Hraje cimbál: ciny, ciny,
matka vede dcery, syny,
s babičkou i dědouš chvátá,
opuštěna zeje chata.
Hraje cimbál: ciny, ciny,
až se roztančí i líný,
roztančí se s chromým chromá,
slepý pes jen zůstal doma.
Dívky.
Lenko!
„Lenko, Lenko, pospěš z kolakola,
hospodář tě domů volá!“
37
„Proč bych tolik pospíchala?
Tancuje i muška malá,
tančí lesní šotek, víla:
a já bych si neskočila?
Tančím právě s Janíčkem:
nesmím mu dát košíčkem.“
„Lenko! Lenko, pospěš z kola,
hospodyňka tebe volá:
máš nasíci honem trávy
pro hladové naše krávy.“
„Jak pak sloužiti mám krávě,
když tancuji s milým právě?
Hrát až hudci přestanou,
krávy trávy dostanou.dostanou.“
Všichni.
Romance.
Shrabovaly seno baby
u myslivce Kolibaby,
od Korábu bouř se hnala,
každá honem shrabovala.
Hrom zaduněl na Korábě,
babám vypadly z ruk hrábě,
každá domů utíkala,
jedna dále shrabovala.
38
„Utecte si, baby, domů,
nebojím se blesku, hromu,
větru, co mi trhá haby:
bojím se jen Kolibaby.
Myslí jenom na nebožku,
dívek nevšímne si trošku,
zdaleka se na ně mračí,
do práce zve baby radši.“
Zahrabuje s velkým chvatem,
vítr cloumá jejím šatem,
šáteček jí serval s hlavy,
do vlasu vjel – do hedbáví.
Vlasy tmavší nad havrany
rozvlál kol ní na vše strany,
že po větru jak plášť pluly:
myslivec stál ustrnulý.
„U myslivce KolibalyKolibaby
hrabat smějí staré baby,
tam nějaká dívka mladá
seno moje hrabe, skládá.
Kdo pak jsi ty, dívko smělá?“
„Matička má ochořela:
39
zahrabat jsem přišla za ni –“
v bázni sličnou hlavu sklání.
„Zítra můžeš přijít zase:
a poroučej mojí chase,“
pohladil jí vlasy, líčka.
„A co řekne nebožička?“
„Nebožku nech na pokoji:
ty teď budeš ženou mojí.“
Doprovázel dívku domů.
V horách dozněl rachot hromu.
Tragan.
Romance.
Pět šohajů louku seče,
pod loukami voda teče
nehluboká, plná ryb –:
není ryba jako ryba,
kdo ji chytne, bude chyba,
pustí-li ji, bude líp.
Jeden šohaj ryby loví,
jestli chytne rybu – kdo ví!
panenku spíš uloví:
pět děvčátek se tam koupá,
40
až se voda vlní, houpá,
až je úzko hochovi.
Rybku v náručí už nese,
na mech ustýlá jí v lese,
přitulí se vroucně k ní,
bylo vřelé obejmutí:
„Líbej, hochu, podle chuti,
nikomu však neřekni!“
Druhý šohaj taky loví,
jestli chytil rybku – kdo ví!
panenka to byla spíš,
odnáší ji do doubravy,
snímá bílý věnec s hlavy:
„Synku, ať mne nezradíš!“
Třetí šohaj loví taky,
a vylovil černé zraky,
černé vlasy, žhavou líc –
mladé břízy oba skryly:
„Synečku můj roztomilý,
nepovídej nikde nic!“
Čtvrtý čtvrtou pannu nese,
jako osika se třese
lásky sladkou závratí,
41
kles’ s ní do trávy a kvítí:
„Na věky chci tvojí býti,
kdy chceš, smíš mě líbati!“
Pátý šohaj k vodě běží.
Ve vlnách, hle, panna leží,
rozpuštěné pletence,
kolem boku tančí pěna,
leží bledá, utopená:
skočil k mrtvé panence.
Dívky.
Romance.
Stojí houfek Valašek
před nebeskou branou,
každá jako rarášek
tvářku rozesmanou:
„Což nás vrátný nevidí,
že nás nechá státi?“
„Snad spí!“ – „Že se nestydí!“
„Třeba zabouchati!“
„Nebouchejme, děvčata,
ještě pohněvá se:
je to starý pantáta,
přísný k mladé chase;
raděj zavolejme naň
42
tichým, milým hláskem,
jinak, pohněvanou skráň,
přijde na nás s páskem.“
„Netřeba se ho nic bát:
zabouchejme, holky,
svatý Petr není kat,
pak mu nesem vdolky,
sladký, chutný perníček
k domácímu vínu,
šňupavého balíček,
starců medicinu.
Volat sotva uslyší:
zabouchejme pěstí
„buch, buch“.“ „Kriste Ježíši,
hluch-li, naše štěstí!“
„Hluchý musí být jak peň:
čtyři dívky tlukou,
svatý Petr nejde ven,
nehne nohou, rukou.
Zabušme naň naposled
ze vší svojí síly!“
Svatý Petr vyšel hned,
stařec sněhobílý:
„Co si, dívky, přejete?“
43
ptá se, v ruce klíče.
„Snad do nebe nechcete?“
„Chceme, pane strýče.“
„Žádných zásluh nemáte,
moc jste ještě mlády,
života běd neznáte,
leda jeho vnady:
po života zápasech
otevru vám bránu,
s vráskami, sníh ve vlasech,
uvedu vás k Pánu.“
Domluviv, se usměje
s nebeského prahu
a zamyká veřeje
ku věčnému blahu.
Dívky, rozesmanou líc,
domů pospíchají,
mládenci jim běží vstříc,
muziky jim hrají.
Ondrušák.
Romance.
„Už je louka pokosena:
půjdem, ženo, sušit sena.“
44
„Půjdem: to se řekne lehce,
ale mně se, muži, nechce.“
„To je horší než zle, ženo:
musím dojít pro poleno.“
„Skočím honem na komoru,
zavru dveře na závoru.“
„Skočím honem pro sekeru:
zámek, dveře rozeberu.“
„Do peřin se všecka skryju,
usnu, buď: já neožiju.“
„Pohladím ti kyjem záda,
hned ožiješ, půjdeš ráda.“
„Bez nucení půjdu radši,“
a smějíc se s mužem kráčí.
Borutka.
Romance.
Šablaturka suší seno,
vyvolává: „Apoleno,
pomoz staré babě!“
„Mám zlomené hrábě!“
45
„Zlatá Apolenko, teda
vypůjč hrábě od souseda,
než se vítr změní.“
„Soused doma není!“
„Sběhni honem ku kmotřence:
půjčí hrábí Apolence,
v zásobě má dvojí.“
„Kmotra krávu dojí!“
„Bouř jde, chvějí se až doubky,
zaskoč někam do chaloupky:
půjčí hrábí mnohý.“
„Mám bolavé nohy!“
„Tak zavolej mého muže,
ať mi honem vypomůže,
nežli s mračen slije.“
„Muž tvůj v krčmě pije.“
„Tož zavolej mého syna,
že už pršet započíná,
ať pomůže matce.“
„Syn spí na zahrádce.“
„Ach, já přenešťastná roba,
pije muž.“ „Pijete oba!“
46
„Lenocha mám syna.“
„Vším jste sama vinna!“
Lukšík.
Romance.
Janek snopek vymlátil,
na trávník se vyvrátil,
cep odhodil, přivřel víčka,
a byl v limbu u Pánbíčka.
Překrásný se mu zdál sen,
že měl devadesát žen,
jedna hezčí nežli druhá,
samá krajka, samá stuha.
Líbaly ho, hladily,
z toho byl jak opilý,
každé na chvilku spal v klíně
a bylo mu strašně líně.
Máma volá: „Janíčku,
zdvihni zlatou hlavičku!“
Ale Janek, dále leže,
chroupáchroupá, jak když pilou řeže.
„Vstaň, můj kvítku medový,
vyhni z cesty hadovi:
47
táta s karabáčem běží,
utec!“ k synovi se něží.
Až ucítil karabáč,
skočil Janek – lenoch-spáč:
„Cože, pro Boha, se děje?!“
„S karabáčem jdu na zloděje.
Kradeš Pánu Bohu čas!“
slyší otcův přísný hlas.
„Ležel bys jen jak kus dřeva:
lenoch lenošný jsi – pleva!“
„Ještě syna zabiješ:
no, ty pěkný táta jseš!
Nech ho, mlátit půjdu sama.“
„No, tys mi zas pěkná máma!“
„Syna zabít nenechám!“
„Mámo, víš, co? Odjechám.“
„Kam?“ „Do světa, na sta mílí.“
„Snad neblázníš, synu milý?“
„Odjechám až ku lesu,
tam si lehnu do vřesu:
líbezné tam vanou chládky,
prospím se a – přijdu zpátky.“
48
Hrabačky.
Panenka domácí.
Hoj! naše panenka domácí,
tuze se nestrhá při práci,
jenom se česá a strojí,
nebo se prochází po poli.
Od práce bývají mozoly:
ona se mozolů bojí.
Náramek na ruce bělounké,
ruměnec na tváři hebounké,
ni klásku nezdvihne v poli,
v zahrádce svije-li kytičku:
naříká, skloněnou hlavičku:
„Ach, to mne ručičky bolí!“
Z procházky rozmilá dceruška
uléhá rovnou hned do lůžka:
„Ach, to jsem umdlená!“ vzdychá,
ach„ach, to si, nebohá, spočinu!“
Stáhne si na oči peřinu:
„Prosím vás, buďte teď zticha!“
Spát nechte panenku domácí,
ve snách se zdává jí o práci,
ve snách jen hrabe a suší:
49
šedivá mámo a tatíčku,
poťte se na rodném políčku,
jí to tak v postýlce sluší.
Tragan.
Strýček Klečka praví, že se k bouři chystá.
Hospodář.
Kdyby raděj mlčel: obloha je čistá,
nikde ani mráčku, ani malé chmury,
slunce rozjásané usmívá se s hůry.
Tragan.
Klečka povídal však, že dá na to duši,
že, co nevidět, hrom zalehne nám v uši.
Hospodář.
Hleďme, jaký prorok! Mne však nepostraší,
vím, dnes suché seno svezu s louky naší.
Hospodyně.
Muži, nevím, nevím... Ptáci nějak tichnou,
pod lipami v poli stojí Šrubář s Michnou,
nějak rozrušeně patří na oblohu.
Hospodář.
Chacha! Zrovna oči vyhledět si mohu,
nic nepozoruji: jasná je a skvělá.
50
Hospodyně.
Mně se však zdá, muži, že se nějak bělá,
nejen že se bělá, že se nějak kalí.
Muži, nemýlím se, vidím mráček malý:
jak plachetka dívčí visí v modru nebe,
hle, jak nadouvá se, až mě hrůzou zebe,
jak obluda dračí stanul u slunéčka.
Hospodář.
Věřím, teď už věřím, pravdu mluvil Klečka.
Už i větřík chladný od severu vane:
přijde cosi, přijde. – Hřmí už, Kriste Pane!
Shrabujte hned seno do jediné kupy,
před lijákem prchnem blízké do chalupy.
Hospodyně.
Kropí!
Hospodář.
Co je dělat: Bohu poručeno!
Ach co práce stálo usušené seno.
Zmokne, ztratí vůni: ale marné nářky!
A že nevidím tu dcerky naší Mařky?
Hospodyně.
Šla přizvati k senu Pavliščenu s dcerou.
51
Hospodář.
Pozdě: deštné kapky do sena už perou.
Borutka.
Však už přestává zas, milý hospodáři:
nad Smrkem se jasní, slunéčko už září.
Hospodyně.
HIe, na slezskou stranu bouře přehnala se.
Hospodář.
Budiž Bohu chvála! seno uschne zase.
Klečka.
Píseň.
Jak jsem pravil, už je tak:
od severu letí mrak,
hrozí blesky, krupobitím,
trne háj, luh s klasy, s kvítím.
Jak jsem pravil, už je tak:
běží za mnou žena – drak –
v krčmě popíjím už z rána –
běží pro mne rozhněvaná.
Jak jsem tušil, už je tak:
s nebe zmizel černý mrak,
52
za horami zahřměl ještě,
rozplynuv se v trochu deště.
Jak jsem tušil, už je tak:
v holoubka se změnil drak,
ženka pěstmi pohrozila,
ke mně sedla, se mnou pila.
Kosci.
O hodech.
Vede chlapa roba:
podnapilí oba
upadnuli na ledu,
zůstali tam ležet
a nemohli běžet
k hodovému obědu.
Prospali se oba.
Nejprv vstane roba,
potom pozvedá se muž:
„Je tu chladno hrubě
a jíst chce se hubě;
milá ženko, pojďme už.“
53
Hrabačky.
Píseň.
Dnes slunéčko vypíká,
ach, vypíká!
My nemáme sluníka,
ach, sluníka!
Pot nám lije s čela, vlasů,
pozbudeme všechnu krásu.
Aspoň listem lopuchy,
ach, lopuchy!
chraňme tváře, děvuchy,
ach, děvuchy,
sic budem mít nad cikánky
snědší líce, snědší spánky.
Slunéčko nás opeče,
ach, opeče!
milý od nás uteče,
ach, uteče!
sličnější si dívku veme,
my na ocet zůstaneme.
54