Zrcadlení (1938)

Alfons Breska

Diplomatická verze Ediční verze
ZRCADLENÍ
[1] ALFONS BRESKA
ZRCADLENÍ
1938 MELANTRICH
[3]
JARNÍ VÍTR
Jak vlna, které vánek tkne se po zimním spánku perutí, jak břízy peň, jenž v lesku vlahém až do kořen se zachví blahem, i srdce mé se něhou třese – je, lásko, tvé to dotknutí? [5]
TAJEMSTVÍ
Co v srdci mém se děje? Ó, tajuplný taj! V něm jarní vánek věje, že blahem chví se kraj. V sasanek něžných zvoncích po cestách k údolí na ojíněných stoncích to tiše hlaholí. Nad tajícími sněhy zní jejich vroucný hlas, v té písni houslí něhy, v ní luny stříbrojas. Jar zašlých voní dechem, lká hudbou ztlumenou – vře srdce samým vzdechem a ozvěn ozvěnou. [6]
V ČERVÁNCÍCH
V západu záři alej plane, v bělostně zkvetlých korunách se sněti na snět slunce kane a zlatem crčí v cesty prach. Třešněmi spěchá jara vání kouzelnou hudbou lásky dum, ó, tichý ševel, šepotání, podivný vzruch a snivý šum! Rtů dívčích něha z květů voní, jež plaše svítají mi vstříc a na větvích se ke mně kloní, jak chtěly by mi něco říc’. V šumění útlých ratolestí, v odlesku zlatých červánků své srdce cítím rdít se v štěstí a zachvívat jak ve vánku. [7]
MODRÝ VEČER
Letní večer níž se chýlí, modrý soumrak v údolí, kudy bílá cesta pílí, lemována topoly. Někde v dálce zvoní zvony, za horami tiše zní, jejich zádumčivé tóny nese vítr večerní. První lásky teskná snění vanou modrým večerem, sladký žel a okouzlení procitají v srdci mém. Z lesů vzchází měsíc bílý, zmlkly zvonů hlaholy; moje touha v dálku pílí jako cesta topoly. [8]
MÁJOVÁ NOC
Májovou nocí vonnou zbloudil jsem do zahrady... Kvetoucích třešní řady v měsíčné záři tonou. Za půlnočního ticha aleje pod závoji bělostných květů stojí, z nichž cudná něha dýchá. V stříbrném luny lesku na nejútlejších snítkách jiskří se květy v kytkách a plátky stelou stezku. Toť elfů sad je bílý, kde větví sta se snoubí v sněhová květná loubí, v architekturu vílí. Tajemná říše duchů, kde v jiskření a třpytu záhada dřímá v skrytu v kouzelné noci vzduchu. [9] V čem taj ten, těžko říci, jen štěpy kolem bílé zří nějak potměšile, ač tváří se jak spící. Dřív přijít malou chvíli a byl bych na pažitu v měsíčném mlžném svitu přistihl v tanci víly. Teď prchly v houštin taje... Jen vodotrysk tu stojí a s lesklou koulí svojí si jako kejklíř hraje. [10]
VLČÍ MÁKY
Vlčí máky kvetly všude po úbočích, na cestách, velké vlčí máky rudé, samý purpur, šarlat, nach. Na výsluní žhavě plály, skláněly se ve vánku, zkvetlé svahy v ohni stály rudozlatých červánků. Běhali jsme šťastni spolu mezi květy po stráni nahoru a hned zas dolů za smíchu a jásání. Za soumraku v květy máků klesli jsme jak zmámeni, zlata odlesk v hloubi zraku, tváře v nachu plameni. [11]
LÉTO
Kol se všech stran se růže tísní až k domu zdím a do oken v bzukotu krovek, cvrčků písni, jež jemně zvučí celý den. Vše jiskří v prudkém slunce jase, zde barvu má i věcí stín, že žluti plápolají, zdá se, a červeň hoří nad rubín. Jak ostrov barev žárem dýchá, do třpytů vnořen, celý sad, zapadlý koutek v kraji ticha, kde únik času není znát. Zde člověk sotva sebe cítí v dnů letních sladké pohodě, jak tůně v slunci dřímá žití, modř nebes leží ve vodě. [12]
ŽNEČKA
Jak na žně čekající ovsů klasy, sršící sluncem, jsou tvé plavé vlasy, kde rudá stužka květy vlčích máků se prokmitává mezi stébly v poli; obloha modrá, jež se nad údolí ke hvozdům klene, ze tvých klidných zraků v dálku se dívá; rty tvé rozpukané jak země výhní srpnového dne po vláze dychtí; meze z tebe voní vyhřáté sluncem, vše je v tobě stkané z paprsků žhoucích, z polních květů, chrp, když cvrčků píseň, motiv léta, zvoní. Jsi jako Ceres: v ruce lesklý srp, na žebřinovém voze mlčky v kraje díváš se, dýcháš, všecko v tobě zraje. [13]
STŘÍBRNÉ STOPY
Úsvitu světlo rudé hor jasní vrcholy, mha ranní prchá všude po dešti z údolí. Kře, trávy vítr čeří, střásaje krůpěje, na louce tmou se šeří vod plné šlépěje. Časně kdos tudy spěchal, než ještě svitl den, stop řadu v půdě nechal, v mém srdci lásky sen. Již slunce výš se noří, v kraj jasy stékají, teď stopy stříbrem hoří a k slunci spěchají. [14]
ČERVNOVÝ VEČER
Svítivý letní den se do hor tratí a rudě zlatí kvetoucí louku, spící v jase, po které bílá cesta rozběhla se k blízkému lesu, jehož smrky stojí jak v černé zbroji rytíři chmurně mlčící. A po té stezce, k níž se tísní třezalky žluté, modré šalvěje, kopretin, rmenu bílé závěje, večerem kráčí s tichou v duši písní a trhá květy sluncem dýšící, jak v tanci jde a cesta před ní svítí, zář červánků jí šedé šaty nítí a růží hoří v jejím vlase. Leč tmavý stín již loukou rozrůstá se, potichu plíží se až k stezce jasné, zde chvíli váhá, pak černou rukou po ní sahá, a stezka zhasne. [15] Tu ona zpět se rychlým krokem vrací, šat její temní, tvář se ztrácí v tmě večera, jen bílou kytici, v náruči její šerem svítící, zřím blížiti se víc a víc – tu všechny touhy mé a snění jak noční motýli jí letí vstříc a zapadají v květy kytice, jež stkví se šerem září měsíce. [16]
MODRÝ ZVONEK
Na tmavé lesní pěšině, z azuru stkán, pod stromy zvonek ve stíně kvet zadumán. Nepronik listím světla třpyt ve hvozdu stín, a modrý zvonek světu skryt lkal z kapradin. Zde marně kvetu ubohý, lkal zvonku hlas, nevidím modré oblohy, ni slunce jas. A zvoneček se rozplakal, v kapradí kles; leč odmítavě, chladně stál kol temný les. [17]
NA HŘBITOVĚ
Pod květy lípy větve kloní, z nich k nebi stoupá sladký dech, v zbujelé trávě cvrček zvoní, bělásci tančí po hrobech. Na stezkách záře slunce jásá a zlatí vetchých křížů řad, na které občas vítr střásá s haluzí pršku květů rád. Smuteční vrby vlasy vlají nad hrobu šachtou zející, kde v slunci ženy naříkají, v závojích černých truchlící. V zatuchlé tmy se rakev spouští, dusivé ticho nastává... Tu náhle z kvetoucího houští vytryskne píseň jásavá. Jak stříbra déšť se řinou tóny ve vůních, v záři sluneční, a zanikají pláče stony, jen píseň vítězněji zní. [18] V temnoty hrobu hroudy duní, poslední klesla na rakev... Motýli tančí v květů vůni a z houští jásá kosa zpěv. [19]
SKRYTÁ STEZKA
Znám jednu slunnou stezku, kam zřídka zbloudí pták, je plna vůně, lesku a zří jen do oblak. Žhne zrajícího žita po stranách širý lán, jímž modro chrp se kmitá, když klasy zčeří van. Vzduch tymiánem voní, hrá cvrček v obilí, jak zmámeni se honí nad žitem motýli. Blankytně modré zvonky, třezalky, rmen a sléz své útlé chýlí stonky, když brouk se na ně snes. Do prohřátého ticha cos časem zašustí, to snivě květ si vzdychá, jejž včela opustí. [20] Toť stezka vhodná k snění dvou milenců; ó, žel, že dávno snů již není, s nimiž jsem kdys tu šel. [21]
VODNÍ VÁŽKA
U jezera v úžasu zádumčivý modřín stojí, zřízří, jak vzlétla do jasu tanečnice se závoji. Kolibřičí princezna v drahokamů lesklém šatě, usměvavá, líbezná, třpytící se v slunce zlatě. Spatří odlesk hlubinou, v safír ztrne, jata sněním, náhle nad vod hladinou letí za svým zrcadlením. Ve své kráse zjevné všem, žijíc pouze snů svých bludem, duše mé je symbolem, ženoucí se za přeludem. Nad ní nebe modř se tmí, pod ní vody hloub se chvěje, tak se chvíli v slunci skvěje mezi dvěma propastmi. [22]
U TŮNĚ
S nebe se měsíc leskne tak chorobný a mdlý a v hloubi tůně teskné smuten se zrcadlí. Nad ním se vrba kloní, jež hořem usýchá, když vítr zbloudí do ní, bolestně zavzdychá. I rákosí se sklání, jak noční chlad jím vál, jako by v tichém štkání kdos živý zavzlykal. Mé srdce chví se v bolu, ten slyšíc věcí sten, a kormoutí se spolu pro hmoty smutný sen. [23]
KLEKÁNÍ
Slyš ston a ston a sten a sten, jímž kvílí zvon, když zmírá den. Můj plaší sen ten žalný tón, ten sten a sten a ston a ston. A stínů shon v mém srdci jen, jen sten a ston a ston a sten. Žal probuzen lká z duše clon svůj ston a sten a sten a ston. [24]
VZPOMÍNKA
Jdu v lesů nočním stíně, pohřížen v šeré sny; tu a tam na pěšině jas luny stříbrný. Zásvětní ticho v lese, ční mrtvě každý kmen; jak pláč se v srdci třese ztracené lásky sen. Bez nejmenšího ruchu jdu v truchlých vzpomínkách, jak šel bych říší duchů po strmé stezce v snách. Cos chvílemi si steskne, řekl bys, někdo vzdych, a černé ticho teskné zas houstne ve větvích. A bloudím v lesů stíně, pohřížen v šeré sny; tu a tam na pěšině jas luny stříbrný. [25]
ŘÍJEN V LESE
Benátským zlatem svítí v lese javory staré, s nichž se snese chvílemi v truchlém šelestu povadlý lupen na cestu. V podzimním slunci z hloubi ticha tlumeně v korunách to vzdychá, za vzdechem vzdech zní ve stromech, a nové listy strou se v mech. Oblohou vítr mraky honí, hned slunce plá, hned stín je cloní, a řidnoucími větvemi ve hvozdě jasní se a tmí. Závějí listů kráčím hebce, cos tiše stůně, smutně šepce, rtů zmírajících úsměvem loučí se teskně v srdci mém. [26]
PODZIMNÍ ZAHRADA
Přes noc zahrada se celá proměnila, zezlátla, zprůsvitněla, zduchověla, všechny krásou pomátla. Zahořela v bledém jase, v jakéms vnitřním nadšení, jako kdyby zjasnila se vlastním leskem, skrytým v ní. V každém listě třpytné chvění, v každé snítce záření, vše je duše, odhmotnění, světlý úsměv, zasnění. Vše, co vonělo a kvetlo, co v ní zrálo letních dnů, vysílá teď měkké světlo upomínek, odlesk snů. Zářné ticho, nikde stonu, každý kmen a každý list usmívá se ve svém skonu, se vším smířen, vším si jist. [27]
LUNĚ
Pronikáš loubí i lesů tiš, do skryté hloubi mé duše zříš. Okouzlující tvůj hebký jas tajemství spící oblévá zas. Na vraky citů, na žal a stesk tvých měkkých svitů line se lesk. Na vše, co leží tam na dně řas, tvůj, luno, sněží soucitný jas. Už slyšet není sten z hloubek znít, vše zapomnění a jas a klid. [28] OBSAH
[29] JARNÍ VÍTR TAJEMSTVÍ V ČERVÁNCÍCH MODRÝ VEČER MÁJOVÁ NOC VLČÍ MÁKY LÉTO ŽNEČKA STŘÍBRNÉ STOPY ČERVNOVÝ VEČER MODRÝ ZVONEK NA HŘBITOVĚ SKRYTÁ STEZKA VODNÍ VÁŽKA U TŮNĚ KLEKÁNÍ VZPOMÍNKA ŘÍJEN V LESE PODZIMNÍ ZAHRADA LUNĚ
[30] TATO KNÍŽKA VERŠŮ VYŠLA V PRAZE V ŘÍJNU 1938 TISKEM PRAŽSKÉ AKCIOVÉ TISKÁRNY NÁKLADEM KNIHKUPECTVÍ MELANTRICH VE 100 EXEMPLÁŘÍCH, Z NICHŽ TENTO JEST 15
E: av; 2004 [32]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pražská akciová tiskárna; Melantrich
(Tato knížka veršů vyšla v Praze v říjnu 1938 tiskem Pražské akciové tiskárny nákladem knihkupectví Melantrich ve 100 exemplářích, z nichž tento jest 15)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 32