ČERVNOVÝ VEČER
Svítivý letní den se do hor tratí
a rudě zlatí
kvetoucí louku, spící v jase,
po které bílá cesta rozběhla se
k blízkému lesu, jehož smrky stojí
jak v černé zbroji
rytíři chmurně mlčící.
A po té stezce, k níž se tísní
třezalky žluté, modré šalvěje,
kopretin, rmenu bílé závěje,
večerem kráčí s tichou v duši písní
a trhá květy sluncem dýšící,
jak v tanci jde a cesta před ní svítí,
zář červánků jí šedé šaty nítí
a růží hoří v jejím vlase.
Leč tmavý stín již loukou rozrůstá se,
potichu plíží se až k stezce jasné,
zde chvíli váhá,
pak černou rukou po ní sahá,
a stezka zhasne.
[15]
Tu ona zpět se rychlým krokem vrací,
šat její temní, tvář se ztrácí
v tmě večera, jen bílou kytici,
v náruči její šerem svítící,
zřím blížiti se víc a víc –
tu všechny touhy mé a snění
jak noční motýli jí letí vstříc
a zapadají v květy kytice,
jež stkví se šerem září měsíce.
[16]