ZÁVOJE
Když dal osud píseň tobě –
jen ne dlouhou, jen ne dlouhou!
Neruda
1927
Zátiší Knihy srdce i ducha
[3]
Rozhovor
Hleď, západ zhasíná, a cesta daleká!
– Kam spěcháš? Ke hrobu... Ó postůj chvíli přece!
Noc bude hluboká, zda tebe neleká?
– Hleď, purpur oblohy jak roztál v modré řece!
Jsou kraje bez lidí, a vzdálen je náš cíl.
– Bůh v hmotu zakletý tu tiše mluví s námi.
Děs mrtvé samoty nás tady zachvátil.
– Ó ticho bez konce! Pojď, usnem pod hvězdami.
5
Lazar
Učinil jsi zázrak, velký rabbí,
ze záhrobí vzbudil’s mě pln síly,
dýchám znova, vidím jarní slunce,
slyším ptáky v stromoví svých zahrad,
a mé sestry pláčí usedavě
úžasem a radostí a hrůzou.
Věru, ty jsi bůh, buď věčná sláva
tvému jménu, sláva hospodinu!
Já však jsem jen člověk; všechna muka,
jakých v žití předešlém jsem zažil,
čekají teď v druhém žití na mě,
co jsem trpěl, ztrpím po dvakráte,
a když přijde radost, vystřízliví
pomyšlením na smrt, již jsem poznal.
Bylo po všem, po plese i trudu,
i ta lítost sester ztichnout mohla
u skalního příkrovu mé hrobky.
Ale tobě zázraků je třeba,
aby slepí viděli tvou slávu,
a já žebrák jsem ti vděčen, pane,
mrtvolu mou že jsi v důkaz volil.
Aby lidé v tebe uvěřili,
6
dal’s mi ještě chvilku lidských vteřin,
aby byli pokořeni mocní,
ubožáku kázal’s ožít znova,
znova prožít smutek dočasnosti.
Sláva tobě, rabbí, věčná sláva!
Z vůle tvojí bude tedy žíti
ještě chvíli, kormoutit se zase,
snášet úpal dne i tíhu nocí,
pod jhem práce svíjet se a stárnout,
věřit v tebe, jenž jsi nesmrtelný.
Co mi zbývá? Zemru ještě jednou!
7
Studánky jara
Studánky jara, nejste zasypány?
Po leta úpal života jsem snášel,
mlčením pyšným hojil jsem své rányrány,
v kterých to hájích ještě jsem vás našel?
Oželel vůně jsem rozváté,
oželen byl jsem už stokráte,
a vy zas ze hlubin tryskáte?
Byla noc letní, krátce minula mi,
vychladla zase pohádka mé krvekrve,
kterak že znova vzbouzíte se samy,
svěžejší, čistší, než jste byly prve?
Mrtvá má mladost jak za živa
za letních půlnocí zářívá
ve vás se radostně omývá.
8
Píseň
My vyšli mládím opilí
– víš, duben byl, a kvetly keře –
a v slunci modří motýli
se chvěli jitra při nádheře.
Kam jejich modrý zázrak zapad’,
tam plálo nebe na chvíli,
my nemohli jsme ani chápat,
že zemrou, než se nachýlí
v hor věnec den ten spanilý.
Víš, červen byl, a růže kvetly,
a tvoje líce zářily,
a v slunci zářil vlas tvůj světlý,
v nějž paprsky se chytily.
My nemohli jsme ani chápat
– tak plálo nebe na chvíli –
že letní slunce spěje v západ,
a v lesy až se nachýlí,
že zhyne den ten spanilý.
Hleď, javor rudne v stínu skal,
to bude říjen, moje ženo!
9
Jak modrým vínem v dál a v dál
je v přírodě vše opojeno.
A v modrých lesích rudne západ
a do modra se rozptýlí –
my nemůžeme ani chápat,
že zemřem, až se nachýlí
v noc neznámou den spanilý.
10
Večerní píseň
Když se večer sklání
nad rybníky, nad nivami,
slyš to tiché lkání
houštím, lesy, planinami!
Vstalo z vůně kraje,
z hustých korun starých stromů,
cesta vydechla je,
kudy brav šel z pastev domů.
Za sluncem se neslo,
za oblaky, jež se honí,
v nízké meze kleslo,
mateří kde douška voní.
Věř, to duše všeho
v ztlumená se dívá lada,
z ticha velikého
ztlumený ten nápěv skládá.
Touží po měsíci,
který vyjde v příští chvíli,
11
přes rybníky spící
paprsek svůj táhna bílý.
Slyš, ta hudba snivá
houštím, lesy, planinami!
Duše všeho splývá
s květinami, s tvorstvem, s námi.
Splyne se vším němě
korunami starých stromů –
pojď, tu duši země
neseme si v duších domů!
12
Sloky
Sytý, čistý jako víno, v rythmus verše zakletý,
krásný obraz v duši mojí narodil se před lety.
Snad že tenkrát akát kvetl, vonný jak mé ženy vlas,
snad že jasmín na krk její stříbrné své hvězdy třás’,
letní noc snad opojivá objímala bledou zem,
snad že tenkrát ústa moje zahořela polibkem –
nevím o tom okamžiku, ale jistě krásný byl,
že ten obraz v duši mojí zázrakem se narodil.
Po leta v mé duši žije, svítí všemi barvami,
kouzlo ryzí, vzácné básně do dna duše vrhá mi,
cítím velkou sílu její, tuším její linie,
jako píseň Mussetova zářící a svěží je,
vášeň hoří v slokách jejích, horoucností prohřátá,
vlní se a oddychuje jako prsů poupata,
13
světlo nálad rozechvělé zapadá v ní v náruč tmámtmám,
ale stále verš jen jeden z celé básně v duši mám!
Po leta v mé duši žije, čist jak víno, mlád jak sen,
barevný a roztoužený, ale věčně nezrozen.
Verši, čím je krása tvoje, čím tvůj rythmus, jas a cit,
čím tvá vůně, čím tvé tvary, když jich nelze vyslovit?
Necitelný, neúprosný v duši mojí dřímej dál,
bolestný jak muka matky, hrdý jako ideál,
kletbou buď mé tvůrčí síle, která stále klne ti,
myšlenku i formu volej stále v nové oběti,
ženu svou když v náruč tisknu, rozpaluj mě jejím rtem,
když mě nová touha zchvátí, směj se jejím úzkostem,
zotročuj mé dlouhé noci, plaš můj sen a rvi můj cit –
ale znikni, ztrať se navždy, kdybych tě chtěl vyslovit!
14
Epitaf
Tvůj bratr ztlel tu ve tmách mohyly
mdlý poutníku, zde postůj na chvíli!
Prach jeho dál zas víří ve světle,
sní v kamenu, plá v růži rozkvetlé.
Viz modré nebe, poslyš lesů kvil,
v tu nezměrnost se zase navrátil.
A přece plač a k rovu skloň se níž –
on žije dál, však neví o tom již.
Plač, poutníku! I v růži rozvité
on žije dál a nezří krásy té!
15
Romance o modrém květu
Sníh lilií plál, růží nach,
zem nořila se do nebe,
a na lukách i v zahradách
vše kvetlo, plálo pro tebe.
A pro tebe ten širý svět
byl královstvím, jež nezná pout –
jen onen květ, ten modrý květ
jsi neměl utrhnout!
Ta duše květu průhledná,
již nahou chtěl jsi vidět kvést,
ti prchla v modro beze dna
a znikla v bílé záři hvězd.
V ráz tisíc duší za ní hned
a pro tebe tam chtělo plout –
jen onen květ, ten modrý květ
jsi neměl utrhnout!
Teď jedem krajem bez mezí,
a vstává noc, a vstává den,
tvůj krunýř, hrdý vítězi,
jak je tím květem ozdoben!
16
Když v jeho srdce vtiskneš ret,
noc ukryje se v mraků kout –
jen onen květ, ten modrý květ
jsi neměl utrhnout!
A jedem v písni šalmají,
a věnčený ti kyne cíl,
a krásné ženy jásají:
„Hle miláček náš zvítězil!“
Jim hoří v srdcích vášní vznět,
bys jejich srdce spálil v troud –
jen onen květ, ten modrý květ
jsi neměl utrhnout!
Ó co se ctnosti rádo vzdá
a samo v náruč urve tě,
ó co se hrdých plánů zdá,
ó co je slávy na světě!
A pro tebe ten širý svět
byl královstvím, jež nezná pout –
jen onen květ, ten modrý květ
jsi neměl utrhnout!
17
Hovor při valčíku
Houslemi a flétnou zní to
v rythmický a snivý spěch,
není-liž vám podnes líto
mého srdce po letech?
– Srdce moje chví se tiše,
smířeno je, věřte mi,
a má celá duše dýše
uvadlými růžemi.
Minulost nám v cestu vkročí,
políbí nás na čelo,
přivřete své modré oči,
aby míň to bolelo!
– Co tu růží zašlapáno,
a co touhy po štěstí!
Je to dávno pochováno
s naivní mojí bolestí.
Houslemi a flétnou zní to
v písni dávno rozváté,
18
v neznámo a neurčito
proč mě znova lákáte?
– Zde to bylo! V duši prázdné
pálil mě váš horký dech...
Proč vám noha v tanci vázne
na tom místě po letech?
Vždyť mě podnes v duši pálí
zklamání to strašlivé –
na tom místě rozšlapali
moje srdce bláznivé!
19
Stesk
Ještě jednou, jaro, chtěl bych s tebou prožít
všechen rozruch mládí, čistých snů svých pýchu,
nesplněné touhy v sloky tebou vložit,
proplakat se tebou v samotě a tichu.
Záchvaty mít tvoje, při nichž země jihne,
snivé tvoje toulky, ryzost opojení,
mlhavé tvé dálky, k nimž se touha zdvihne,
slavíky tvých nocí, tvoje slunce denní.
Nemít minulosti, již lze steskem změřit,
budoucnost mít celou, duší svou být vlídný,
věřit všechněm lidem, srdci svému věřit,
jako ve snách bloudit tvými dny a týdny.
K rozkvětu růst teprv na omládlé zemi,
nemít pranic, pranic, a přec všechno míti,
chud být jako žebrák, bohat nadějemi,
štěstí tušit jenom – a tím šťasten býti!
20
Sloky pro hudbu
Chceš-li ještě na chvíli
vzkřísit sen můj spanilý,
nelíbej mé smutné oči,
slzami se zalily!
Slzami jsou zality,
mlhou jsou již pokryty,
do dna duše pálily by
tebe smutné oči ty.
Ale vdechni duši svou,
podnes měkce bělostnou,
v starou onu melodii,
v harmonii srdcí dvou.
V rythmický a snivý rej,
mojí touze píseň hrej,
bílou moji mladost z hrobu
na chvíli mi vyvolej.
V akátové aleji,
v bílé květů závěji
21
naše duše usmířeny
objetím se zachvějí.
Splynou v čistý mládí vděk,
v sliby, jež jsem tobě řek‘,
když jsem v letní noci na rty
vtisk‘ ti první polibek.
Nemysli, co život vzal,
hrej tu mrtvou píseň dál,
nevzpomínej, že jsem v žití
tebe stokrát oklamal.
Všechno to, co štěstím zveš,
oklamal jsem v sobě též,
nevzpomínej srdce mého,
až tu píseň dohraješ!
22
Lípy kvetou v alejích
Lípy kvetou v alejích,
země jako ze sna dýchá,
v jasmínových závějích
červnová noc voní zticha.
Pro sny, jimiž život lákal,
teď bych plakal, plakal, plakal,
pro tvou duši, pro tvůj vděk,
pro vše, co jsem kdy ti řek‘,
pro tvůj první polibek.
Pro tu touhu po světle,
pro tu vášeň, z níž se viním,
pro ty lípy rozkvetlé,
které teď už kvetou jiným.
Pro svou touhu věčnou, věčnouvěčnou,
pro tu lásku nekonečnou,
pro svou mladost nevěrnou,
pro tu krásu nezměrnou,
pro tvou duši nádhernou.
Pro minulost ztracenou,
kudy šli jsme sami, sami
23
v budoucnost svou vzdálenou
pod lipami, pod hvězdami.
Pro to mládí plné krásy,
pro srdce, v něž věřila jsi,
pro tvé slzy, pro tvůj vděk,
pro vše, co jsem kdy ti řek‘,
ale nejvíc pro dnešek!
E: pk; 2004
24