Lazar
Učinil jsi zázrak, velký rabbí,
ze záhrobí vzbudil’s mě pln síly,
dýchám znova, vidím jarní slunce,
slyším ptáky v stromoví svých zahrad,
a mé sestry pláčí usedavě
úžasem a radostí a hrůzou.
Věru, ty jsi bůh, buď věčná sláva
tvému jménu, sláva hospodinu!
Já však jsem jen člověk; všechna muka,
jakých v žití předešlém jsem zažil,
čekají teď v druhém žití na mě,
co jsem trpěl, ztrpím po dvakráte,
a když přijde radost, vystřízliví
pomyšlením na smrt, již jsem poznal.
Bylo po všem, po plese i trudu,
i ta lítost sester ztichnout mohla
u skalního příkrovu mé hrobky.
Ale tobě zázraků je třeba,
aby slepí viděli tvou slávu,
a já žebrák jsem ti vděčen, pane,
mrtvolu mou že jsi v důkaz volil.
Aby lidé v tebe uvěřili,
6
dal’s mi ještě chvilku lidských vteřin,
aby byli pokořeni mocní,
ubožáku kázal’s ožít znova,
znova prožít smutek dočasnosti.
Sláva tobě, rabbí, věčná sláva!
Z vůle tvojí bude tedy žíti
ještě chvíli, kormoutit se zase,
snášet úpal dne i tíhu nocí,
pod jhem práce svíjet se a stárnout,
věřit v tebe, jenž jsi nesmrtelný.
Co mi zbývá? Zemru ještě jednou!
7