Epitaf
Tvůj bratr ztlel tu ve tmách mohyly
mdlý poutníku, zde postůj na chvíli!
Prach jeho dál zas víří ve světle,
sní v kamenu, plá v růži rozkvetlé.
Viz modré nebe, poslyš lesů kvil,
v tu nezměrnost se zase navrátil.
A přece plač a k rovu skloň se níž –
on žije dál, však neví o tom již.
Plač, poutníku! I v růži rozvité
on žije dál a nezří krásy té!
15