Drobné povídky a kresby (1895)

Karel Leger

Diplomatická verze Ediční verze
DROBNÉ
POVÍDKY A KRESBY.
VERŠEM NAPSAL
KAREL LEGER.
V KOLÍNĚ. NÁKLADEM KNIHKUPECTVÍ JANA HANTÁKA. 1895.
[1] TISKL J. PAK V KOLÍNĚ.
[2] MILÉMU PŘÍTELI ALOISU ŠKAMPOVI VĚNOVÁNO.
[3]
Ve starém zámku.
Městečko malé, kdesi na Polabí, v okolí pole chudá, písčitá, zde-onde lesík prořídlý a slabý a vyschlá obec pejřem pokrytá. Ve strmých březích Labe kol se vine, nad nimi vrby, olše, hlohy stinné, na lukách močál zbylý po povodni, tu a tam lípa a kaplička pod ní. Uprostřed města kostelíček malý, kol něho hřbitov spustlý, chudičký, lip několik tu, jež se neujalyneujaly, a farářovy v úlech včeličky. Za chrámem fara v listí rév se skrývá, a na svět jaksi s úsměvem se dívá. Dál stará škola – střechou slunce svítí, nad vchodem nápis: „Uč se moudrým býti!“ [5] Z ulice smutné vede alej stará do zámku, na němž dlouhý hlodal věk. – Co ptáčat zpívá v aleji té z jara, co prochází se švarných děvčátek! – U zámku park je velký, zanedbaný, z kořenů růží bují šípek planý, dna vodojemů mech a tráva halí; zarostly cesty, sochy oprýskaly. Toť jeviště. – Teď nechať vstoupí herci! – Hle, stezka úzká vede přes louku jak tmavší páska pestrém na koberci, – jde po ní rek náš v černém klobouku. – Pod jeho střechou širou, nekonečnou lze tušit hlavu pro umělce vděčnou. – Čas úředně však představiti reka, oponu vzhůru! – obecenstvo čeká! On klobouk smekl, – opona se zdvihla – a mimovolně přimhuřujem zrak, zář pronikavá před námi se mihla, jak se slunka by zved se tmavý mrak. To zasvítila jeho lebka holá, paprsky slunka jako gloriola se v jasném kruhu kol ní odrážejí a zbytky vlasů zlehounka se chvějí. 6 Obočí hustá jako mračno dvojí se nad očima hrdě zvedají, zrak těká všude, nikdy nepostojí a víčka jeho stále mžikají. Do polou halí obličej mu celý vous bujný, černý, trochu prosivělý a dýmka hrozná visí z jeho houští, z ní jako Perun šedá mračna pouští. Čamara sešlá, polské šaravary a lesklé čižmy pěkně zdobí jej. Zjev jeho celý volá z dálky: „Vari! jsem Prokop Skála! cestu udělej!“ – Divoce planou těkavé mu oči a jako proutkem nonchalantně točí mohutnou holí se Žižkovou hlavou. – Tak po lukách se k zámku brodí travou. Ze zámku vyšel právě stařec malý, zastínil zrak svůj suchou pravicí a pod ní oči náhle vzplápolaly a úsměv sladký kmit se na líci. K poutníku z dálky obě ruce zvedá a k němu kvapí, že až hlava šedá s čepičkou zlatou v chůzi se mu třese. – Ach, srdce celé v ústrety mu nese! 7 „Prokope!“ volá, „dlouho jsem tě čekal, že konečně jsi ke mně přišel zas! Povědět musíš, kde jsi stále těkal, kdes byl ten celý nekonečný čas?“ – „Ve službách vlasti!“ Prokop vážně praví. „Ať kdekolivěk vděčný národ slaví své syny velké, kterých více není, – já pomáhat tam spěchám bez prodlení. Ty oslavovat, kteří pro vlast mřeli, jí věnovali všechnu sílu svou, to srdce káže, povinnost tak velí, – já nevynechám slavnost jedinou. Po vlasti chodím ode města k městu a podniknu i sebe delší cestu, – ač sotva stačím, – údy bolí z toho, neb velikánů máme trochu mnoho. I zdejší obec teď se rozpomněla, – čas nejvyšší však v pravdě k tomu byl! – že slavnost velkou též by strojit měla, že jednou tady jakýs básník žil. Den slávy zítra, – nuže, zde jsem celý, kam vlasť mne volá, povinnost kde velí. – – Chci pro dnes užit pohostinství tvého a posilnit se sklenkou mělnického.“ – 8 „Jsi vítán, vítán!“ a stařec zahovoří, „vše snesu ti, co pustý chová dům!“ – A došli k zámku, vstoupli do nádvoří gotickou branou, jež se valí v rum. Kol mrtvé ticho, – nikde ani hnutí. Zeď hradební jest polo na spadnutí a dům sám vetchý, plný děr a mechu, jen břečťan halí po samou jej střechu. „Vše pusto tady!“ stařík truchle řekl, „vznešená vrchnosť špatně vzpomíná“ (při slově „vrchnosť“ čepičku svou smekl) „a ze zámku již pouhá ruina. A já sám vetchý v zámku opuštěném!“ Zakýval hlavou se hlubokým stenem a k nebi zvedl pohled plný bolu. „My rozpadnem se jednou ve prach spolu!“ A chodbou temnou hosta svého vedl ve skrovný pokoj, ve svůj tichý byt. Tam Prokop Skála na pohovku sedl a spěchal pak se dýmem zahalit. A zatím správec sháněl bez únavy, co spižírna a sklep co choval tmavý. Ač hody možná bohatší být měly, vesele sklenky o sebe přec zněly. 9 Dva druzi sešli po dávném se čase, tož vyprávět si mnoho musili. Zhas’ dávno den, noc venku černala se a v jizbě posud sklenky zvonily. Vyprávěl Prokop, jak se národ činí, že plno slávy po Čechách je nyní – a správec malý stěžoval si druhu, že samota mu valně nejde k duhu. A pozdě bylo, – myslím půlnoc skorem, když zacinkaly číše naposled. – Kmet správec hosta dlouhým korridorem se světlem v ruce do ložnice ved. Ložnice velká panskou byla jednou, – teď puká strop a čalouny již blednou a s pavučinou prach se na vše věsí a hrobem zdá se postel pod nebesy. Hle, obraz dívky proti loži visí, naň hostitel se truchle zadíval a dlouho hleděl v dívčí něžné rysy, ač vrstvou silnou prach je pokrýval. Cos jako lítosť zachvělo mu retem: – „Růžové poupě, svadlé před rozkvětem! Komtesa Anna, – šestnáct let jí bylo, když srdečko ji malé dobušilo. 10 Již dávno tomu“ – kleslým pravil hlasem, „ach, myslím, že už celý lidský věk! však v tento pokoj zabloudím-li časem, vždy na ten obraz hlednu mimoděk. Hle, její velké modrojasné oči, kamkoli kročíš, za tebou se točí, jak o soustrasť by prosily tě tiše, – či jak by kohos hledaly tu spíše. Ach, byla krásnou! – Je však pozdě, hochu, a tvoje dýmka, tušímtuším, zhasíná. My u sklenice zdrželi se trochu a zítra slavnosť brzo začíná. Nuž, dobrou noc! – Však teď jsem vzpomněl právě při pouhé zmínce o zítřejší slávě.:slávě: víš, – onen básník býval v zámku tady písařem tehdy, – při tom zmíral hlady –“ „To bývá tak!“ děl Prokop zamyšlený, „však ukáže mu národ vděčnost svou! Na jeho hrob a pomník drahocenný se deštěm zítra věnce posypou. Vavříny, palmy, stužky plné zlata, – znít jeho jménem každá bude chata a budou zvučet noviny i zvony a prodávat se z cínu medaljony.“ – – 11 A „Dobrou noc!“ pak přátelé si přáli. V ložnici tiché Prokop osaměl. – Vyhledl z okna. Venku hvězdy plály, svit luny na skle lámal se a chvěl. – Pak svíčku zhasil, ulehl si v lože – Skráň do podušek atlasových vlože se nutí k spánku, sen však nepřichází. A měsíc žertem paprsky naň hází. Ložnice plna měsíčního svitu a rek náš marně oči zavírá a marně brání divnému se citu, jenž náhle se mu k srdci prodírá. To možná bázeň? – On! a bát se! k smíchu! však trochu teskno v hrobovém je tichu. A z obrazu dvé jasnomodrých očí tak divně patří a po něm se točí. Komteska Anna! – Po smrti snad straší? To pěkné dítě jako růže květ! A Prokop sám teď od sebe sen plaší a rozvahu se snaží udržet. A hledí, – hledí, – – ze tmavého rámu zří sestupovat mladou sličnou dámu. Obličej její mile, dětsky něžný, šatičky její jak obláček sněžný. 12 Na vlasech pudru zlatý prášek leží, kol hebké šíje z krajků límeček, na hrudi útlé růžička je svěží. – A květ i dívka mrtvy celý věk! Střevíčkem malým již se dotkla země, jen roucho bílé šelestilo jemně při kroku jejím. – Ke stolu šla tiše, – v paprscích luny vznášela se spíše. Ve starodávné usedla si židli a v ručkách jejich papír zašuměl. – Ač údy hrůzou pomalu mu stydly, zved Prokop hlavu, všechno vidět chtěl. Teď zpozoroval teprv knížku malou na stole ležet. – S pílí neskonalou nepohnouc brvou děvčátko v ní četlo – – Těm jasným očkám stačí luny světlo! Ta očka jasná! – Prokop dobře viděl, jak blankyt jejich tajný kalil žalžal, a kdyby nebyl – hrdina! – se styděl, sám nad děvčátkem snad by zaplakal. Po tváři její slzičky se kradly, v tu knihu malou beze zvuku padly a krůpěje jich staré listy pily, – dnes dosyta se jimi opojily! 13 A dlouho, dlouho v čaruplné záři nad knihou dumal světlý vábný zjev. Růměnec zkvetl v dívčí bledé tváři, pod pletí jemnou jak by vřela krev. Nadšení svaté ve zraku jí plálo a rek náš viděl, – či se mu to zdálo? – že s ňader útlých sňala kvítek svěží a že ta růže na knize teď leží. Však toto spatřil sotva okem jedním. V tom měsíc uhas, mračny zatopen, – zjev náhle zmizel. – Tma jen byla před ním a na víčka mu padl těžký sen. Jak opil by jej dech té slíčné růže, on tvrdě spal, – jak rek jen spáti může. – Den dávno byl a městem hudba táhla, když otvíral zas oči poznenáhla. Se smíchem nad ním hostitel stál šedý. – A Prokop rychle z lože vyskočil, – u stolu ale zastavil se bledý a rozechvěn se k starci otočil. „Co značí toto?“ promluvit moh’ s těží. – – Na stole kniha, stará kniha leží, na knize růže, sladce ještě voní a jak by rosa třpytila se po ní. 14 Když o zjevení vypravoval dlouze, hlas Prokopu se jaksi trochu chvěl. Však šedý správec hlavou kýval pouze a vetchou knihu mlčky prohlížel. Pak na starý se obraz v dumách díval a pohnutí své marně tlumil, skrýval. Děl: „Pravda!“ – Divně jeho slova zněla, „v živůtku dříve růžový květ měla. Ubohé dítě! Slýchával jsem jednou cos o nešťastné lásce vyprávět. Smrť sáhla na ni svojí rukou lednou a čítali jí sotva šestnáct let. Uvadla touhou, jak ta růže svadne, – ach, škoda, škoda růžičky té vnadné! Hle,“ – zvedl knihu, – „co komteska četla za kouzelného měsíčního světla. Toť verše toho, jehož jméno právě jsi přišel slavit, hymny jemu pět, – snad k vavřínům a palmám, k jeho slávě též ona jeden přidat chtěla květ!“ – A Prokop Skála rychle kvítek chytí: „Chci přání její ihned vyplniti! Před jeho pomník, mezi věnce skvělé položím růži, – dárek od zemřelé!“ 15 Však správec šedý zadržel mu ruku: „Nech, příteli, zde vonný kvítek ten! Na světle denním, ve slavnostním hluku snad zmizel by jak kouzlaplný sen. Jen duchu patří dárek z mrtvých říše, na jeho knihu položme jej spíše, – při hlučné vřavě, křiku lidu všeho nebude jistě přítomen duch jeho!“ – – Jásotem chvělo městečko se celé, prápory vlály s bran a stožárů, – od rána zněly dlouhé řeči skvělé a podvečer pak cinkot pohárů. – – V ložnici tiché, zase opuštěné květ růže ležel v knize otevřené. Ty staré básně plny vůně byly, však ve městě ji věru necítili. – 1888
16
Šafář.
Ještě ranní mlha v šírém leží kraji, ještě slunce nízko, – podřimuje zpola. – V Urbánkovském dvoře právě zapřahají do pluhů i k vozům. Zaskřípěla kola, zadupali koně. Z otevřených vrat s práskáním a křikem chasa orat jede do zažloutlých širých smutných strnišťat. Pozadu jde šafář a obláčky šedé z jeho dýmky zvolna jen se plouží za ním, dlouhé pruhy tvoří v tichém vzduchu ranním. Chlapík neveliký, osmahlý a sivý, – sevřené rty někdy úsměšek mu zkřiví, čtveračinou maně zablýská se zrak, v oholených tvářích objeví se důlky, zachvějou se brvy, – v okamžiku však, jakoby si všímal jenom svojí lulky, skromně hlavu sklopí, – sama pokora. – Podkůvkama zvoně vyšel ze dvora. 17 Za dvorem jsou pole, šírá, dobrá pole, žeň z nich bohatá už dávno ve stodole, řepy žloutnou valem, podzim už se blíží. – Ponenáhlým svahem do dálky se níží trochu jednotvárná fádní rovina skorem beze stromů. Bílá pěšina tu a tam se vine. Úvoz nehluboký jarní vodou vyryt v úrodnou je zem, šípek s babíhněvem krášlí jeho boky. Z dálky z mlhy ranní skoro přímo sem silnice se táhne, kolem dvora vede s dvojí řadou starých štěpů urostlých. V polích ještě všady plno rosy šedéšedé, všady plno záře, tajemného třpytu, mír a ticho kolem. – Skřivan jen se zdvih s jásotem a písní pluje do blankytu. Na koníku vraném stinným stromořadím švarný mladík jede, – jede zadumán. Šafář provází ho pohledem už hadím, s úsměškem dí k sobě: „Eja, mladý pán! Zase teprv ráno navrací se z města, – věru že je drahá každá jeho cesta! Bohpomozi statku!“ – Jede mladý pán, bičíkem svým šlehá, hlavu k ňadrám chýlíchýlí, po probděné noci jeho tvář je bledá, 18 oči nevědomky přimhuřuje chvíli, budí se však rychle, hledne, hlavu zvedá, v sedle zahoupá se, rovnováhu hledá, ostruhy pak vtiskne zlehka svému koni, koník v poklus dá se a podkovy zvoní. Když hospodář mladý dojel k šafáři, trochu krve jemu vniklo do tváří, – zastyděl se trochu? Šafář jen se kloní, klobouk málo zvedne, na rtu hrá mu smích. „Eja, mladý pane, vracíme se domů se slunéčkem ranním z hodů veselých? Inu, mládí, mládí! co se divit tomu, když tak od podlahy muzikanti hrají, v kole jako větrem chvílky ubíhají. A panenky švarné – srdce v těle bouří! Eja, mladý pane, jářku, Jeníčku –“ (šafář levé oko rozpustile mhouří) – „ať nám nenalíčí kterás vějíčku, zle by potom bylo, ach, zle srdíčku! Či už chytilo se?“ – Místo odpovědi bičíkem jen zprudka zašvih mladý pán a vraníka bodl trochu rozhněván, do dvora vjel klusem. – Šafář za ním hledí, podepřený na hůl dumá, hlavou kývá: 19 „Nebožtík tvůj otec, – dej mu pán bůh nebe, – na pravou by cestu jistě doved tebe!, matka shovívavě na vše jen se dívá, což by také zmohla? – inu, již tak bývá!“ – Do polí šel dále k sobě hovoře, – mladý pán však zatím zmizel ve dvoře. I jde šafář polem, po zelené mezimezi, starostí mu mnoho v šedé lebce vězí. Ovoce už zraje po alejí všude, aby člověk hlídal neustále jen, žito pod oborou zítra sít se bude, – inu, plno práce má teď každý den! Děvčata dvě mladá veselá a svěží úzkou polní cestou v ústrety mu běží. „Do díla tak pozdě?“ šafář se jim směje, „z postýlky se nechce? inu, kam se děje!“ Čtveračina jemu zableskla se v oku a již lapil jednu kolem štíhlých boků, – druhá uhnula se. – Lapená se vzpírá, ale šafář pevně svoji kořist svírá. „Hubinku jen jednu!“ lichotí a prosí. Červená se děvče: „Viděl by nás kdosi!“ – Těsněji ji sevřel do objetí svého, – políbil ji. – Vzkřikla: „Vida, šedivého!“ – 20 Odstrčila starce a s veselým smíchem dívky ubíhají. – „Ještěřice jsou! Jakoby to bylo nějakým snad hříchem!“ šafář hučí k sobě. Pálí dýmku svou a přes pole kráčí mlčky hlavu kloně. Z daleka jej shlédna oráč pobíd koně a hlouběji v půdu pouští ruchadlo. – Zahuboval, – přešel, – oráč odpočívá. Šafáři však něco právě napadlo. Po aleji dlouhé zvědavě se dívá, – robotí tam cosi mladá čeledinka, – pousmál se šafář. – Zvolna kráčí blížblíž, na pět kroků od ní ve stín used již. Hledí, hledí na ni. Jaká švarná žínka! šátek odhodila s černých vlasů svých, rukáv vykasala z loktů kulatých, pod živůtkem volným ladně hruď se kleneklene, její pěkné nožky bosé opálené umyty jsou v rose, – na rtu hraje smích, svěžestí a zdravím její tváře planou. Někdy na šafáře ohledne se stranou. – Sedí šafář mlčky spokojen a tich, pokuřuje zvolna, sladce usmívá se, pase lačné oči na té mladé kráse, 21 podepřel se o strom, je mu blaze tak! pokyvuje hlavou, přimhuřuje zrak; vidí snědý loket, jenž se kmitá v práci, snědé lýtko, jež se pod sukýnkou ztrácí – – Pomalu se hlava na ňadra mu níží, dýmka uhasíná, spánek víčka klíží. – Usnul. – Co mu asi kreslí lehký sen? V polích ticho jasno. Probudil se den. Slunko hřeje. – Mžikem pavučiny třpytné po poli se zjeví, – stále hustěji, slabý větřík dýchne, – strhá je a chytne a odnáší sebou z pole k aleji. Babí léto letí! Nit za nitkou plujepluje, o hlavu se starci zvolna zachycuje. A nežli se ještě ze sna probudilprobudil, jako starý pavouk zapředený byl! 22
Naposled!
Vše marno, – vím to. Žádná naděje! Což lesní vzduch a lék tu prospěje! Života jiskra zvolna dohořívá, snad jenom den či týden už mi zbývá. – Však nenaříkám. – Věru, zdá se mi, že dlouho dost jsem bloudil po zemi a nohy mé už zvolna umdlévají, – na prsou cítím hroznou, divnou tíž – – Nu, odpočinu brzo, brzo již! ––––––– Jsem tedy zas v tom milém našem kraji, ve vísce rodné, v tichém údolí. – V zahradách třešně právě rozkvétají a jarní sloky ptáci šveholí, na polních cestách roste trávník mladý, na střechách ožil starý suchý mech, hle, nový život pučí, kypí všady, 23 sám cítím Vesny čistý vonný dech! – Je zde tak krásně! – Chtěl bych zemřít tady! – Jsem doma, doma! – Večer skoro byl, když k rodnému jsem prahu dorazil. Stařičká matka stála přede vraty, vstříc běžela mi: „Hošku, hošku zlatý, konečně mám tě!“ – Za ruku mne vzala, hleděla v oči, hořce zaplakala: „Ó, jak jsi bledý, ubohé mé dítě!“ Sám z nenadání v očích vlhko cítě já sklonil se a líbal ruce její. – Můj starší bratr, statku hospodář, mě vítal krátce, však tím srdečněji a zadíval se pevně v moji tvář. „Je vidět“ pravil, „že ve školském puchu ti nesvědčilo, bratře, mnoho as. Nu, vše se podá. V čistém jarním vzduchu okřeješ u nás za nedlouho zas. Za týden všechno k lepšímu se změní!“ – On je tak zdráv a statný k závidění! Švekruše Anna, jeho mladá žena, mě přivítala sličně uzarděna, tvář políbit si zlehka nechala, pak z kolébky mi děcko podala. 24 „Náš Jaroslávek!“ s důvěrou mi praví, „hle, jak je velký, růžový a zdravý!“ – Chci vzíti jej, však do pláče se dal, snad pohled můj jej tolik polekal. Ba, strašidlem se dítěti zdám asi! – „Kde Márinka je?“ bratr v tom se ptal, („mé ženy sestra“,sestra,“ pro mne dodával). „Jest ti to diblík malý, černovlasý a černooký, milý, žvatlavý – a doufámdoufám, že tě často pobaví. Bůh sám ví jenom, co si vymyslila, že beze stopy najednou se skryla. Snad před tebou se jako maličká drobátko stydí – – –“ Tuším: husička. Světnice malá úhledná a tichá – jak se tu mnohem svobodněji dýchá! V peřinách voní suchá rezeda, – kdo útulnější hnízdo vyhledá? Sen lehounký mně ihned oči sklížil a suchý kašel, jenž mne dávno tížil, dnes nevzbudil mne ani jedenkrát, – tak lehce snad se bude v hrobě spát! A časně ráno, sotva svitl den, já probudil se divně osvěžen. – 25 Pohlednu oknem na dvůr rozlehlý. Tam živo již. Hle, s křikem vyběhly z kurníku slípky, kohout vojevodí, kachňata drobná v kaluži se brodí, holubi se střech na zem sletujíce tleskají křídly. – Vlašťovka jak střela kol okna mého těsně přeletěla. A ze senníku otep vonné píce vynáší chasník. – Se svalnatých paží rukávy shrnouc čeledinka mladá z hluboké studně čerstvou vodu váží a s hlavy šátek do týla jí padá a černé vlasy pod ním lesknou se jí. – Za dvorem sad je. Přes plot roste bez a velké štěpy plné květů dnes i přes něj větve k zemi uklánějí. Za nimi v dálce slunko vycházelo a plamenem se celé nebe rdělo. Krvavá záře korunami stromů proudila přes dvůr až do oken domu, – má jizba celá zlatem zaplála. V tom ze zahrady do zátopy světla vyběhlo děvče, růže nerozkvětlá, – však poupátko, jež puká bezmála. 26 V té záři divné zdálo se být vílou, v šatečkách krátkých, se zástěrkou bílou. Běžela k domu, – nesla v ručkách svých kytici květů ještě zrosených. „Márinka!“ hlavou kmitlo se mi maně, – „proč děvčátko si přivstalo tak ranně?“ – Dím: „Dobré jitro!“ – Jak se zarazila, po očku na mne ohlédla se jen a rděla se, – tím krásnější však byla! já hleděl na ni vskutku potěšen. Stud přemohla a k oknu přistoupila a do výše mi kytku podává, s úsměvem plachým klopí černé zraky. Já kytku vzal a při tom bez práva hezounkou ručku zachytil jsem taky. Však vysmekla se jako hádě hned a zasmála se. Pronikavý hled upřela na mne, (však se nehněvala), a jako laňka na útěk se dala. – ––––––– Čas k omrzení. Stále den co den déšť mrazivý mně šlehá do oken, tak děsně klidně, tiše, vytrvale. Jak ve vězení ve své jizbě malé 27 uzavřen vzdychám, hynu dlouhou chvílí. Studovat něco? K tomu nemám síly, a nač? a proč? Vždyť – – Román nedočtený na stole leží, – víc mne nebaví, a myšlénka mne každá unaví. Můj bože! bože! klidně beze změny na okno tepou drobné krůpěje. Zakrývám uši, – což to prospěje! Chci usnout – marno! slyším všude je! Matička stará přijde často ke mně, usedne v koutku, na mne pohlíží a pláč a vzdechy tají s obtíží, však v každém slově ozývá se temně zoufalství tiché. – Neví, netuší, jak bolí mne a mučí pohled její. Své oči před ní klopím v beznaději; červ jakýsi mně hlodá na duši. – – Ach, zde mne všichni umučiti chtějí svou pozorností, marným těšením! Švekruše Anna s divným uměním postřehne vždycky právě onu chvíli, kdy duch můj ztýrán hyne umdlením a v dumách zbloudí k tajemnému cíli, jenž za hrobem nás naposledy čeká, – tu s usměvavým ptá se pohledem, 28 zda spokojen jsem s jejím obědem a pečeně zda dosti byla měkká. – A Márinka – mne omrzela vskutku. Proč do očí mně často tak se dívá pohledem plným jakéhosi smutku a proč tak často v očích slzu mívá? Snad ubožákem se jí býti zdám? – O soustrasť dětskou věru nežádám! A popouzí mne do opravdy k hněvu, když sousedé k nám přijdou na návštěvu. A protivní mně všichni stejně jsou: strýc Bartoš, který rád má politiku, strýc Borovička, který podle zvyku vždy přináší si hroznou dýmku svou, strýc Petr, jenž by tvářema moh svítit, strýc kovář, z něhož dým je stále cítit, i učitel, jenž páchne stuchlinou. A ženy, ženy! Přicházejí radit a každá tvrdí, že mne vyléčí. Ta káže teplo, ta zas prsa chladit, ta pijavky chce do týla mi vsadit a jiná nese zrovna bez řečí řeřichu s medem, sádlo zaječí. A tisíc léků ještě jiných znají, – což divu pak, že zdrávo v našem kraji! – 29 I děvčata sem chodí na výzvědy. Nemocný student, vyzáblý a bledý, číms podivným se musí zdáti jim, těm statným dívkám, zdravým osmahlým. Z nich jedna – Berta – mohla by být kněžnou. Tvář její není andělsky snad něžnou, však lehká chůze, každé její hnutí, postava, pohled, hlava vztyčená, hruď vyklenutá, plná ramena jí záviděti opravdu mne nutí. A závidím jí dětskou veselosť. Do smíchu ráda dá se s celou chutí a rozpustilou bývá víc než dost. A smějeli se, znát je, jak se chvějí pod volnou bluzou mladá ňadra její. Jen kypí zdravím. – Jaké svůdné tělo! i asketu by jistě rozechvělo! Rozkošné tělo! – – A nic, nežli tělo! Proč opáčí mně jakýs vnitřní hlas: prach jsi a ve prach obrátíš se zas? Proč myslím, jak by ve svůdném tom těle hladoví červi měli slavný kvas? – Odvracím tvář svou od ní omrzele. – Však nejvíce mi ze všech protivným je starý doktor s tupým klidem svým. 30 Pozorně vždy mně prsa proklepává, na to i ono lhostejně se ptává, i říká: „Vida! hleďte: lepší se to! Jen dáli pánbůh příhodné nám léto, procházky časté uzdraví vás již – –“ A já si myslím: Ne, mne nezmýlíš! „Eh, lžete!“ pravím, „vždyť to cítím sámsám, jak nemoc v prsou dál a dále hlodá a víc a více síly pozbývám!“ On hlavou kývne: „Ale – vše se podá! chorobné části možno zkamenět –“ Ne! prchlé zdraví nevrátí se zpět! A brzo, brzo volněji mi bude, duch zvedá křídla výš a výše v let – – Pohlížím k nebi, – zamračeno všude. Však za tou šedou rouškou oblaků je jistě nebe čisté bez mraků? ––––––– Prořídla mračna. – Tvůrčí mocí svou slunéčko divy tvoří najednou. Ten tichý smutek, který všechno dusil, radosti plesné ustoupiti musil. Na dvoře, v sadech, v lukách, na poli zní děvčat smích a ptáci šveholí. 31 Květ za květem se z vlhké půdy tlačí, květ vedle květu, sotva místo stačí. A osení už mnohde proléhá. – Jak je mi lehce! Nápěv čtveračivý v mé paměti se maně rozléhá. Jak je mi volno! – Věru, jaké divy! Jakoby nemoc náhle zmizela, jakobych zdráv byl opět docela! Počínám skoro věřit lékaři, že lékům jeho snad se podaří zastavit nemoc v jejím zuření a chorobné že části zkamení. Vždyť opravdu mně stokrát lépe již! Zmizela s prsou protivná ta tíž, – svět – život zase počíná mě lákat. Dnes chtěl bych zpívat, dovádět a skákat! Rozkošná Berta přišla na dvůr k nám, rozmlouvá s Annou – pod mým oknem stojí. Ó, cítím, že se touhou zachvívám a chtěl bych náhle celou silou svojí ji chytit, nechať vzpírá se a brání, vzdor její zlomit, nedbat zaříkání a opojený rozkoš lásky pít! Chci býti zdráv! chci milovat! chci žít! ––––––– 32 V olšinách ukryt dlouho už jsem čekal. A možná marně? – vskutku jsem se lekal. Konečně cestou podle potoka se mihla Berta – štíhlá, vysoká. Šáteček prostý, všední, červený, přes čelo nízko měla stažený, jím před slunéčkem svoje líce chrání. Srp nese v ruce – na lošanské stráni žít bude trávu, jak mi včera řekla. – Z úkrytu před ni náhle vystoupím. Jen zasmála se, nic se neuleklaneulekla, a když se ptám, zda provázet ji smím: „Vždyť pro každého je tu cesta!“ děla. Jdem chvíli spolu a já zmaten zcela, cos bláhového šeptám zajikavě, – žár v prsou mých, – krev valí se mi k hlavě. A Berta ani slovem neodvětí, odvrací hlavu šátkem zakrytou. Umlkám také, – počínám se chvěti a hledím na ni. – Ňadra se jí dmou, z mladého těla sladká rozkoš sálá. Jak se mi krásnou v této chvíli zdála! – Proč odvrací se neustále jen? Divokou touhou náhle uchvácen chci pohlédnout jí také do očí. Za ruku prudce lapím ji a svírám. 33 Ni slova zas, – jen rychlej’ vykročí. Nuž, obejmu ji, – do očí jí zírám. Ty temné oči! a v nich hraje smích. – Polibek jeden se rtů růžových jí uloupil jsem, – jak tu kořisť cením! Vykřikla zlehka – hned se vysmekla. Já zastavil se zemdlen rozechvěním. V olšinu řídkou Berta utekla, však brzo, brzo uvolnila v kroku a ohlédla se. Pátrám v jejím okuoku, zda nehněvá se? Ani stopy hněvu a rtík se trochu špulí do úsměvu. A úsměv tento asi tolik značí: „Proč ostýcháš se? líbej! spěš, nu, spěš! tys bláhový, že více nebereš!“ – – Dnes jediné mi políbení stačí. ––––––– Nedbaje rosy, nočního ni chladu jsem pozdě večer vyšel na zahradu. Horečkou vnitřní tváře moje plály, a cítil jsem, jak v prsou mne to pálí, – má choroba se opět ozvala. Však vášeň má i touha vzrůstala. – Kol bylo tichoticho, mrtvé ticho všude, jen luny svit se mezi listím chvěl. 34 Spí Berta již? či na zahrádce bude? Chtěl bych ji vidět, zlíbat bych ji chtěl! Jak zločinec se plížím přes zahradu, stín vyhledávám, houštinou se kradu, plot přeskočím. – Mé srdce divě buší, na blízku rozkoš, sladkou rozkoš tuší. Na lávce z drnu sama Berta čeká! dech zatajuji – ať se nepoleká. Ve svitu luny, v noci, o samotě je svůdná tak! – A vášeň svoji krotě v houšť ukrývám se. Ovanul mne chlad, jak těžko dýchám! udusím se snad – a šátek, který přitiskl jsem ke rturtu, je zbarven krví. Ej, což toho dbám, – je Berta zde a já s ní sám a sám. Mou je ta kořisť! – – Co to bylo? – K čertu! Stín jakýsi se po pěšině kmit’: Benešův Vojtěch, selský hoch to hrubý. Já mimovolně do rtů zaťal zuby. Hle, jak se přikrad’, ze zadu ji chyt’, přitiskl k sobě, na tváře ji líbá a rozesmál se nahlas hrubě tak! A Berta? – Bože! neklame mne zrak? se směje s ním a tváře neuhýbá, 35 rtům jeho sama nastavuje ret. – Mne zamrazilo, počal jsem se chvět, – to bezpochyby smrť už na mne sáhla! A slyšel jsem, jak Vojtěch dívce děl: „Tož Vraných student tebe líbat chtěl?“ Rty uštěpačně Berta jenom stáhla. Dí: „Čekal na mne u olšiny naší, – on za živa už do opravdy straší! Však jistě má už jinou vyvolenou!“ A shýbla se a prstem kreslila do písku cosi – a pak pravila: „Hleď, tahle bude brzo jeho ženou!“ – A Vojtěch smál se. – Vstali po chvíli a s očí se mi brzo ztratili. Kol bylo ticho, pusto, smutno tak! Já klesal mdlobou, kalil se mi zrak – co nakreslila, chtěl jsem vidět však! Dotěrné mdlobě vší silou se bráním a ku lávce se plížím s namáháním, zrak sobě mnu a hledím dech svůj taje. – V tom pronikla mi prsa bolest žhavá. Prostými rysy v písku kreslena je umrlčí hlava. – – ––––––– Nu, co to bylo? Bděl jsem nebo snil? Snad šílenství to krátký záchvat byl? 36 V mém srdci život vzkypěl naposled, teď je tam ticho, pusto, mráz a led. Na stráni v polích leží hřbitov malý. Nizounké rovy čerstvý trávník halí a mír je pod ním. – Bloudil jsem tu dnes, hluboký smutek na srdce mi kles. Na křížích čet jsem jména zemřelých. Kam poděli se? Kde jsou? Co je z nich? Co bude ze mne? – Slunce zapadalo a nebe ohněm krvavým se vzňalo. Márinka za mnou přišla na hřbitov. Pod černým křížem na zapadlý rov jsme usedli a pohlíželi němi v kraj ozářený nachem červánků. A slunce zvolna chýlilo se k zemi, klesalo pod ni – ve hrob ke spánku. Zapadlo – shaslo – celý kraj se tměl, vše sesmutnělo. Teskně v dáli zněl vesnický zvonek. Moje družka malá si povzdechla a ke mně zašeptala: „Viď, za hrobem že opravdu je nebe?“ – Chtěl bych tam, dítě, opět potkat tebe! 37
Pohádka.
Za vrcholky lesů, labských doubravin slunéčko se chýlí. Mlhami a chladem už se hlásí večer, – temný táhne stín přes omšené skály, nad rozpadlým hradem. Borovice stojí po vysokém valu černy, nepohnuty, v tesknotě a žalu. Pod náspem tam v šeru rudý oheň plane, jiskry vyletujívyletují, a kam vítr vanevane, po zemi se válí těžký čpavý dým. V kotlích nad ohništěm varem klokotným kypí to a šumí, přelévá se pěna. – Sedí sivá baba k ohni nakloněna, divná robí kouzla, divná mluví slova: „Noc již tu a práce ještě nehotova! Znova počnu, znova! Plaménky ať vzlétnou, výše ať se plazí, však se chvěju zimou, u srdce mne mrazí. 38 Výše! výše! výše! Nechať nový život z plamenů těch dýše! V kotli vře to divě. V pekelném tak žáru ječí smutné duše. Vzdechy tlumené a zas hadí sykot slyšet z plamene. Přes kraj pěna stříká a mění se v páru, nad ohněm se sráží, hlavu ovijí, čarovná mne vůně dusí, opíjí – Ha! krev čerstvou čichám, jakby tryskla z rány! Však ji také cítí havrani i vrány, ozvali se houfem v rumech pusté brány. Přiletují blíže, níž a níže!“ – Ptá se starý havran: „Jaký nápoj kletý kypí dnes to zase v kotlích paní tety?“ Čarodějka:
„Aj, kmotránku černý, nápoj čarodějný, na celičkém světě sotva najdeš stejný! Živá voda tady, mrtvá voda tam, bez klamu a šalby, žádný modní klam! Pokrop mrtvou vodou údy usekané, hned přirostou k tělu. Jak jen krůpěj skane, 39 sťatá hlava k tělu připojí se zas, květ zlomený k růži, k stéblu spadlý klas. – Chladné, mrtvé tělo pokrop živou vodou, zvítězí moc kouzla jistě nad přírodou. Zdráv umrlec vstane, třeba byl už v zemi, ba oživne divem každý kámen němý. A kdo jenom smočí v této šťávě ret, omládne v té chvíli o padesát let!“ – Havrani jen vážně hlavou zavrtěli: „Nu, to bychom jednou také vidět chtěli!“ Starý havran pravil: „Oh, kmotřičko zlatá, věřím, že co tvrdíš, všechno pravda svatá. O mrtvole jedné nedaleko vím, dovol, o zázraky ať se pokusím. Je to celý národ. Znáš ho! S hrdým čelem chodíval on světem. (Létali jsme s ním po bojištích mnohých). Zhynul v boji smělém a teď jenom hady živí vlastním tělem. Vrahové jej lití rozsápali v kusy. – Krůpěj vody živé, čarodějko, dej a on na vzdor vrahům znova vstáti musí!“ Sešklebila baba zvadlý obličej: „Milý brachu!“ řekla, „čeho žádáš, měj! 40 Z obou kotlů vzíti vzácný mok ten smíte, ale pozor, pravím, ať se nezmýlíte!“ – A jak čarodějka jenom dovolídovolí, do zobáků vody nabírali ptáci a již těžkým letem v daleku se ztrácí. – U chladné se všichni slétli mrtvoly. Leží mrtvý národ, údy rozmetány, srdce vytrženo, všude zejí rány. Milosrdní ptáci kropí živou vodou, zvítězí to kouzlo jistě nad přírodou! Aj, ba věru, divy! Život už se jeví, už se mrtvé údy hnuly dokola. Vstane sťatá hlava, kde je, ještě neví, ale novým ohněm pohled plápolá. Jazyk řeči nabyl, hovořit se učí, ale v každém slově kus cizoty zvučí. Pozvedly se ruce, pěstě zatínají, oh, ty ještě nyní dobře bít se znají! Čarodějná síla nohy k běhu pudí, prudce bije srdce, vytržené z hrudi. Kouzlo přemohlo tu smrti dlouhý sen. – Ožily už nohy, ruce, hlava, ústa, – – ale žádný z údů k tělu nepřirůstá. Každý díl tu žije, pro sebe však jen 41 a tak jako cizí neznají se ani! – Učená se hlava koulí do ústraní, ruka pravá s levou do boje se dává a pěsť zaťatá se o pěsť roztřískává. A ty nohy, hleďte! přepodivná věc: jedna na Rus měří, druhá do Němec! Bezhlavý trup kamsi bez cíle se valí. – – – Zděsili se ptáciptáci, do křiku se dali, obletují plaše živou mrtvolu. „Běda, běda, běda! my jsme zapomněli, mrtvou vodou dříve kropiti jsme měli, aby údy s tělem srostly pospolu!“ A jak řekli, činí, – hned se práce chopí, mrtvou vodou údy i to tělo kropí. A hle, divy, divy! Jak jen krůpěj skane, k tělu přirůstají údy rozmetané. Ku ramenu ruka, k hrdlu hlava sťatá, – na hrdle ni známky po sekyře kata, – na rozrytých prsou zhojily se rány! Hledí na div ptáci, havrani i vrány. – Leží, leží tělo, celé, krásné, bílé, bez jediné jízvy, v plné mladé síle. 42 Tělo celé, svěží, ale – bez života, bez ducha a krve, tělo – mrtvá hmota. Starý havran vykřik’: „Pěkné! Ale škoda, že nám nyní zase – schází živá voda!“ 1891
43
„U zlatého slunce.“slunce“.
(18. června 1757.)
Zlé to byly časy, – léta plná hoře, selská pole pustá, – i na panském spoře obilíčko boží sotva živořilo. A což po vesnicích neveselo bylo! Správec Luňák vládl na radimském dvoře, (však písnička mnohá ještě zbyla o něm,) poddané své týral, sedlák byl mu koněm, dřeli, orali mu, – ale bez obroku, hlad a bídu měli a jen slzy v oku. Na Radimi vládl, tam svá pouta koval, ale karabáčem až k nám dosahoval. Byl jsem svobodníkem, – což to v oné době! Kdo by se nás ujal proti panské zlobě? K tomu vojna ještě. – Vojska krvelačná honila se krajem jako temná mračna, loupili tu stejně: nepřítel i naši, pouhá upomínka doposavad straší! Mně nejhůře bylo, neboť měl jsem syna 44 hocha statečného. – Čí to byla vina, pojednou že počal mladou hlavu nížit, k radimskému zámku potají se plížit? Dcerušku měl správec. Ta mu udělala; ukradla mu srdce, ale své mu dala. Nikdo ani nesnil, že se rádi mají, – konečně však přece – nic se neutají. A když Luňák zvěděl, zuřil divým vztekem, dceru dlouho věznil, sotva přes práh směla, pro tu svoji lásku mnoho vytrpěla, zámek prý se třásl kletbami a jekem. Václava nám vzali za nejbližší noci, odvedli ho k vojsku. Smutni, bez pomoci zůstali jsme s matkou na tom světě sami. Ženu svou jsem těšil: „Neplač, duše moje!“ (ale bolesť krutá srdce svírala mi) „vždyť přec mnohý vyjde z nejhoršího boje, vždyť je všady pán bůh, všady dobře vidí a i mezi vojskem snad jsou přece lidi. Trochu světem projde, aspoň zapomene a přinese domů čelo vyjasněné. Hrstku stříbrňáků pod ohništěm máme, ještě přišetříme a pak výkup dáme!“ Jeden před druhým jsme bolest ukrývali, ale teď i sousta šetřit jsme se jali. 45 Tehdy na silnici živo bylo stále, chystala se vojna na pruského krále. Táhly řady vojska, rachotila děla, prachem zahalena jízda uháněla. „U zlatého slunce“ plno bylo hostí, pro dva staré lidi práce víc než dosti. Krčma na silnici, – trefí do ní slepý, pro žíznivé sotva stačily nám sklepy. Jeden zlatem platil, druhý kletbou zase, vše se tehdy bralo v bouřlivém tom čase. Zlá to byla doba! – Hůře ještě bylo, když se pruské vojsko až k nám přivalilo. Po kraji se lačně za kořistí honí, co nevzali naši, vyloupili oni, po dědinách zbyla bída jen a nouze. – Pak se povídalo, – ale šeptem pouze, – císařské že vojsko pomalu se blíží. Nepřítel však plenil, loupil po vůkolí, úrodu nám skromnou zadupával v poli, po dědinách sháněl výpalné a spíži. – A když jednou oknem pohlédl jsem z rána, královo tu vojsko rojilo se všady, přes pole se táhly pěších dlouhé řady, jízda kol se mihla jako větrem hnána. 46 Hřmí? – To drobná střelba hučí od Křečhoře, na protější kopec vyvážejí děla – – „Zle je!“ pravím ženě, která se jen chvěla. „Na krajinu naši těžké padne hoře. – Zde se budou měřit, budiž pán bůh s námi!“ Měli jsme tu úkryt tehdy nám jen známý (ve světničce v zadu). Lepší svoje jmění tam jsme ukládali oba poděšeni, tam i moje žena v bázni ukryla se. Mne však dusilo tam, – vyběhl jsem zase. – Však jsem tehdy hostům sloužit nepostačil, stále nový zástup do dveří se tlačil. Sami točili si, – já se z dálky díval, platili jen maně, jestli čas jim zbýval. Ten mi tolar hodil, ten bochánek chleba, jiný karabinu, plášť vojenský třeba, ten oltářní svícen možno velké ceny, nebo zlatý křížek selce uloupený. Mnohý ale také místo všeho vděku bambitkou mi hrozil v nesmyslném vzteku: A když minul nával, vycházel jsem z domu, poslouchal jsem, hleděl – – Střelby přibývalo, víc a více mužstva do boje se hnalo, už i těžká děla hučí hlasem hromů. 47 Vidím, jak se v poli táhne střelců řada, ten či onen náhle potácí se, padá, – rakouské to kule až sem doletují. Na křečhořském vrchu bodáky se třpytí nad nimi zde onde bílé mráčky plují. Pravím: „Dej bůh štěstí! naši postupují, za nedlouho tady do křížku se chytí!“ Při tom ruce spínám ve hrůze a strachu. Pode mnou i země počala se chvěti, – ach, to pruská jízda plným tryskem letí – – Když se rozplynulo šedé mračno prachu, cesta ku Radimi chvílku volná byla – a hle, koleska se na ní objevila. Bělouši dva před ní, – hoj, podobné oře má jen správec Luňák na radimském dvoře! On sám řídí koně plaché zapěněné, kletbami a bičem ku předu je žene. Vzpínají se, děsí, – náhle divým skokem vůz hodili stranou, – položil se bokem. Zadržuju koně, – správec v prachu leží, vlásenku si rovná, pak se zvedá stěží. Z rozbitého vozu vyskočila hbitě panna Apolena, roztomilé dítě. A za ní se táhne hrůzou sotva živý jakýs panic starý, suchý, zimomřivý. 48 Chceme kočár zvednout, – ale jako včely nad hlavou nám ostře koule zabzučely. „Běda!“ suchý panic pozbývaje dechu „běda, běda!“ volá, jako jelen skočí, sehne se až k zemi, zakrývá si oči, po paměti skáče pod ochrannou střechu. Správec ještě stojí, ohlíží se vzdychá, strach v něm přemáhají stud a panská pýcha. „Nelze dále!“ pravím, „roste nebezpečí, zůstaňte tu u nás, nežli bouřka ztichne!“ – Velmožný pan správec jenom znova vzdychne, strach už lomcuje jím, pozbavil ho řeči. Panna Apolena vlídně na mne zírá, nechvěje se, ale žal jí hrdlo svírá. Vypřaháme spolu koně zapěněné, vrátkama je potom pouštím na zahradu, ať se třeba v květech pasou podle hladu. – Ohlednu se zpátky. Vida, jak se žene správec za hubeným! do dveří jen skočí! Z rozbitého vozu různé zvedám zboží, – tu mi panna ručku na rameno vloží. „Kde je Václav?“ ptá se a vlhnou jí oči. S upřímnou mne láskou kolem krku chytí: „Bez něho, můj otče, smutné živobytí!“ – A v tom ode Bříství zahučelo temně, – naši z děl to pálí, – zachvěla se země, 49 do zděného štítu kule udeřila, kámen vydrolila, duníc padla na zem. Stál jsem bez pohnutí, tetelil se mrazem. „Majetek nám ničí!“ – Ale dívka milá do hostinské síně násilím mne vedla. Dvojice mých hostí v temném koutku sedla, vzdychají, však přece na reky si hrají: „Je klenutí pevné?“ jen se vyptávají. Jak se Luňák chvěje, vzadu cop se kývá, – z Radimi pan správec vždy nejdelší mívá. Ubohou však dívku ved jsem ku své ženě, v úkrytu tam bouřku přečká nerušeně. Jako vlastní dcera objala ji vřele: „Požehnej mi“ – prosí, – matičko„matičko má zlatá!“ Stará zaplakala soucitem k ní jata, křížek udělala na bílém jí čele. A panenka dobrá stýskati se jala: „Však jsem vlastní matky ani nepoznala! Matky nepoznala, ani lásky její, bez radosti žiju v trpké beznaději. Václava mi vzali, srdce mé i duši, ku prosbám a nářkům tupí jsou a hluši. Otec pravil krutě: „Smutno na Radimi? Pobudeš tu jenom do nejbližší zimy. 50 Pro tu sedlačinu slabá jsi a měkká, ve městě už na tě samá radost čeká. Pan Tadyáš Zobl, radní písař ctěný, dům má na náměstí, ale nemá ženy. Chceš-li za něj jíti? slavně se tě táže.“ – Kterak odporovat, když mi otec káže? Jezdíval k nám písař vyzáblý a starý, sladce usmíval se a nosíval dary. Já na blízku jemu hrůzou jsem se chvěla, jedovatou zmiji jak bych uviděla. Včera večer přijel, babsky jal se kvílet: „Běda! spaste duši! bude se tu střílet!“ A zelený hrůzou i přede mnou stane. „Bojíme se?“ praví. Ano, vás, můj pane! Václava mi vzali, co tu ztratit mohu, o smrť každodenně modlívám se k bohu. – Potom sami s otcem robotit se jali, po celou noc zlatozlato, šperky zazdívali. Ráno odjíždíme. – „Kam?“ já optala se. Starý ženich sladce usmívá se k tomu: „Kam, srdéčko, jinam, než do mého domu! jistý je tam úkryt v bouřlivém tom čase, budeme tam u mne milostivou paní!“ – Ne, pod jeho střechu nechci vejít ani! Ukryjte mne před ním, zůstanu tu s vámi, Václava se dočkat dobré nebe dá mi! 51 Ukryjte mne, drazí, chci být vaší dcerou!“ Cítil jsem, jak slzy v oči se mi derou, raději jsem vyšel. – Z dálky hučí děla, každým okamžikem okna zařinčela. U tabule vzadu hosté dva se třesou. „Děla –“ správec míní, – „snad sem nedonesou.“ „Kdož jim může věřit!“ smutně druhý vece, „pěkně je tu, – ale doma líp je přece!“ Zase zahřímalo, starý dům se třese. Vyskočili, ztuhli, křičí: „Modleme se!“ Otčenášek spolu odříkávat chtěli, ale neuměli. – Venku střelba tichne. Správec pookřívá: „Dlouhá chvíle!“ vzdychne, „Karty, jářku karty kdybychom tu měli!“ Pan syndikus na to slůvkem neodpoví, ve hlubokých kapsách jenom cosi loví a na konec karty z hlubin vydobývá, na soudruha svého vítězně se dívá. Zasmáli se oba, „dudáčka“ hned hrají, jeden, dva, tři, čtyři šeptem počítají. Hrají, počítají, – nic jich nevyruší, jenom někdy koule, která do zdi buší, tu se pokřižují, řeknou: „Spaste duši!“ – Vyjdu před hospodu. – Vojska táhnou kolem, dým se zvolna vznáší nad krvavým polem, 52 na návrší – vidím – hoří celá víska. – V tom se po silnici tlupa jezdců žene, bože, všechno na nich zlatem jen se blýská, koně jako oheň, zbraně vyleštěné – – Sám král Bedřich byl to, za ním jeneráli. U „zlatého slunce“ za okamžik stáli. – Čepičku jsem smekl, kloním se až k zemi a on vlídně mluví, ale já byl němý. (Mluvil po slovansku, – jenže divně trochu.) „Máš-li sklenku vína, šedivý můj hochu?“ Nesu krůpěj vína, která ještě zbyla, vždyť je v parnu letním každá krůpěj milá! Z tabatěrky zlaté šňupeček mi dává: „Díky“,Díky,“ – praví, – „kmotře! Zdali kmotra zdráva? Chtěli byste v Čechách, abych vám byl králem?“ – „Ba ne, milostpane!“ byl bych řekl málem. Spravedlivou chválu vzdal pak mému vínu a už jedou větrem dále ke Kolínu. – Do domu zas vejdu. Páni ještě hrají, jeden, dvadva, třitři, čtyři pilně počítají. Pan ženich se chvěje, ohlédnout se bojí, „Svět se boří!“ vzdychá, „Ale Kolín stojí? Máme na náměstí chalupečku svoji!“ – – Hodiny se vlekou, přece postupují, 53 poledne už přešlo, slunko ohněm sálá, klidným jasným mořem obloha se zdála, jen obláčky dýmu nad obzorem plují. – Více jsem se ani neodvážil z domu. Hrůza, hrůza, hrůza, hrůza vládla kolem. Suchá zem krev pila, smrť letěla polem. Ranění se vlekli pracně ve stín stromů, po aleji, v sadě i před krčmou mojí. Nedaleko odtud v divém, krátkém boji setkala se jízda. Těžké šavle zněly, muži proklínali, koně zařičeli. V divém harcování po polích se honí, zvolna vzdaluje se ryk a dusot koní. Ku našemu prahu ranění se plíží a svou vlastní krví cestu znamenají, „Vodu! vodu! vodu!“ žebroní a lkají. PomáhámPomáhám, jak mohu. – A hle, tu se blíží mladý praporečník. Pomalu se vleče, klopýtá i padá a krev proudem teče. Došel – o šavli se těžce podepírá, zkrvácen – a přece jasně na mne zírá. Kdo to? – Předtucha mi náhle srdce svírá. Hlednu bedlivěji. – „Václav! Bože milý!“ – Uhodnete, kterak jsme se políbili, (i dnes do očí mně slzy vystupují.) „Kde jsi raněn, hochu?“ – Budiž bohu chvála, 54 poranění jeho se mi lehká zdála. Vymývám mu rány a krev zastavuji. Okřál. Hledím na něj, neodvracím očí, směju se i pláču, svět se se mnou točí. „Švarný je to chlapík, švarný, na mou duši, vojenský šat věru rozmile mu sluší. Kdyby tě tak zřela panna Apolena!“ – „Nemučte mne!“ vykřik’, zbledl jako stěna. „Vím, že zapomněla, – čeho žádat mohu, leda brzké smrti v poctivém kdes boji!“ „Synu!“ zavolal jsem, „nerouhej se bohu! v horečce to mluvíš, dej mi ruku svoji, jsi tak vysílený! šetři zdraví spíše! Blízko je však lékař, který rány zhojí –“ Odvádím jej rychle již do naší skrýše. Objali se s matkou, – oba zaplakali. – V šeru stála dívka, chvějící se, bledá, slzičky jí drobné po tváři se valí, ale usmívá se, bílé ručky zvedá. „Václave!“ – On vykřik’, promnul sobě oči, nechtěl zraku věřit. Ale náhle skočí, jako pérko zdvih’ ji, líbal ji a hladil. Inu, mládí, mládí! O krk bych se vsadil, na palčivé rány že zapomněl zcela. Vždyť pro každou bolest ona léky měla: sladké políbení. Šeptali si spolu 55 a my staří na ně v radosti a v bolu mlčky pohlíželi. – Takové jsou děti, otce nechá státi a touhou se chvěti, panence své nejprv do náruče letí! Vidí jenom sebe, zrak jim láskou hoří. – – Vzdechl jsem a vyšel, – ať se vyhovoří! Slunéčko už volně k západu se kloní, kol našeho domu ještě šavle zvoní, ještě kule hvízdá, ještě zem se chvěje, anděl smrti kolem perutěma věje. Ještě krev se kouří, ještě nová plyne, každým okamžikem sto životů hyne. – Sám král Bedřich přijel, vešel do hospody, zamračen byl velmi. Vypil sklenku vody, vzadu ruce složil, procházel se v síni, do rtů jen se hrýže, mrak mu čelo stíní, hlas jeho se chvěje, – nadarmo hněv tají. A já v duchu hádám: „Naši vyhrávají!“ – Uprášený pláštík, klobouk s hlavy shodí a jak zadumaný semo tamo chodí, vonný tabák trousí z tabatěrky zlaté. – V zadu moji hosté ještě v karty hrají, jeden, dva, tři, čtyři, vážně počítají, jejich počty ani sám král nepomate. – 56 S krále na správčíka hledím v udivení: rodný bratr bratru podobnější není! Klobouky a pláště kdyby vyměnili, správec moh’ by vládnout až po sinné moře a král Bedřich zatím na radimském dvoře pšenku sít a klidit a dělávat „tchoře“. (Doved by to jistě, – tak podobni byli!) Pobočník tu králův do světnice vletí, cosi rychle hlásí, – nelze rozuměti, ale špatné zprávy možno číst mu z očí. Král ze dveří kvapí a tak velmi spěchal, že klobouk i pláštík u nás ležet nechal! Venku zahromoval, na vraníka skočí, ostruhy mu zatne, – kůň se pod ním svíjel – a již letí zpátkyzpátky, odkud ráno přijel. Za ním jenerálů celá smečka cválá. – A já porozuměl snadně tomu spěchu: „Naši vyhrávají! budiž bohu chvála, – jenom ať nám při tom nezapálí střechu!“ – Zřídlé pruské pluky ustupují z boje, rakouská je střelba z dálky doprovází, dým a oheň chrlí, těžké kule hází. Poslouchám je v bázni, plný nepokoje. – V koutku páni hosté ještě v karty hrají, jeden, dva, tři, čtyři ještě počítají. 57 V tom se okenice na zem sesypala, oknem koule vlétla, padla na tabuli, poskakovat kolem jako míč se jala, pánům pestré karty divně pomíchala. Strachem zkameněli, údem nepohnuli, vytřeštěně hledí na nezvanou kuli, copánky jen hrůzou zvedají se vzadu. Křísím je, však marně. – Led na čela kladu. První starý ženich sebral paměť svoji a zděšeně jektá: „Ale Kolín stojí?“ – Venku ryk a lomoz. Běda! nová hrůza! za vojskem se táhne loupeživá lůza. Rovni dravým vlkům, nenasytné zvěři, hle, jak toulají se po krvavém poli, mrtvým rouhají se, poraněné kolí, loupí, obírají! – Blíž a blíže měří – – Poděšený volám: „Pruští marodéři!“ – Hle, již tlupa divá je u našich dveří. „Běda nám všem, běda, jestli dále vrazí! neznají ni boha, ani slitování!“ Otřásli se hrůzou oba vzácní páni i mne samotného u srdce až mrazí. „Nebojí se boha, lupičové vzteklí, ale svého krále přece by se lekli?“ 58 Myšlénka ta sotva prolétla mi hlavou, věřil jsem, že najdu k spáse cestu pravou. Před radimským správcem padnu na kolena. „Na chvíli jen“ – prosím, – „buďte pruským králem!“ – „Já – a pruským králem!“ chvěje se a sténá. Krátce vysvětluju. – Omdléval mi málem, až krůpěje potu na čele mu stály. „Spaste nás!“ – A: „spaste!“ také ženich prosí. – Marně odporoval, vykládat chtěl cosi. Klobouček a pláštík po Bedřichu králi oblékli jsme jemu. Měli jste jej vidět, král se na mou věru nemusil zaň stydět! Nechať lupičové odváží se dále, prchnou, až tu spatří živoucího krále! Venku ryk a vřava, šavle jasně zvoní a pod okny slyšet dusot mnoha koní. Zaduněly rány do dubových dveřídveří, rozhodná to chvíle! – Ale místo vrahů, místo loupežníků na domovním prahu zjevili se náhle naši švališéři. A jak pana správce shlédli, zajásali: „Král! král! Bedřich! Bedřich!“ volati se jali. Trnu. – Zařinčely šavle vytasené a již celá četa ke správci se žene. 59 Důstojníček mladý poskakuje v čele ostruhama břinká a doráží směle. „Vzdej se! neunikneš! Konečně tě máme, hned ti pevná poutka na křídelka dáme!“ Pana správce lapli. Volá: „Drazí páni! a vždyť já to nejsem! mějte smilování!“ „Vida, zapřel by se!“ důstojníček praví, „však mne o medalji přece nepřipraví! Chopte se ho!“ káže – Marně se jim brání. Vynesli jej z domu, na kůň posadili, než se vzpamatoval, bůh ví kde s ním byli. – Večer už se blížil. – Domluvila děla. Zkrvácená pole tichým nářkem zněla a ta naše země bolestí se chvěla. Krev, krev lidskou pila od božího rána! K bohu na kolenou jsem se modlil tiše. – S Václavem už také vyšla ze své skrýše panna Apolena celá polekána. – „Viď, miláčku“,miláčku,“ prosí, „neodejdeš více?“ – Ale hoch náš bledý nevyjasnil líce. – Tu jenerál Hadík stanul před hospodouhospodou, a nežli jsem jemu podal sklenku s vodou, spatřil mého syna. Pravil: „Hola, hochu! Toť je z mého pluku práporečník mladý! 60 Šavličky tě pruské polehtaly trochu? hm, panenka švarná vyléčí tě tady! Proto ty jsi vylét jako sokol z řady! Měl jsem z tebe radosť, jak jsi rubal vrahy, statně jsi se držel a patří ti sláva, věru medalii máš mít podle práva! Řekni, kterou chtěl bys?“ – A můj synek drahý na ňadra si přitisk Apolenku svoji: „Tuhle, jenom tuhle!“ – Jenerál se směje, kroutí vousy šedé. „Zle je, hochu, zle je! Tuším, že jsi ztratil mladé srdce v boji a takovou ránu nikdo nezahojí nežli –“ Apolence jenom očka září. – Pohladil ji starý po hebounké tváři a děl: „Zda-li pak mne pozveš na veselí?“ – Nu, a neuplynul ani měsíc celý, Václav Apolenku vedl ku oltáři. – Počal hospodařit tady s mladou ženou. Zvykla u nás brzo a po boku chotě nestýskalo se jí ani na samotě. Opravili spolu krčmu pobořenou a vždy bylo s nimi požehnání boží. Statek denně roste a děti se množí. – Už se o dědečka dobře postarali, hle, vnoučátek hejno pro radosť mi dali! 61 Po oddavkách brzo správec přišel zpátky, ale jak se změnil za ten měsíc krátký! Kde byl, nepověděl, skromný byl a tichý, zapomenul na vše, odpustil i dětem a pokání činil za své staré hříchy. – A pan radní písař? – Dopovím už letem. Zmizel Pod hambalky po dva dni se skrývalskrýval, a když jsem jej našel, stín z něho jen zbýval. Chlácholím jej, – marně, – promluvit se bojí, ze tmavého koutku zvedá hlavu svoji, chvěje se a šeptá: „Ale Kolín stojí?“ – „Stojí!“ pravím, „stojí!“ – „Stojí?“ – „Stojí! stojí!“ 62
Vávrovo Štěstí.
Výdělek byl malý, – nestačil. Což měl Vávra dělat? Pytlačil! Pušku sic mu páni brzo vzali, však to Vávru, věřte, málo znali. Starý pytlák nerad povolí, – počal oka líčit po poli. Nalíčí, jde, stranou sedne, – vyčká, – za chvílku, hle, v oku koroptvička. Co se jednou stalo, víte-li? Nalíčil svá oka v jeteli, nalíčil je večervečer, a když přišel z rána, všechna oka byla přetrhána. Jenom jedno zbylo, – – ale v něm! Vávra celý strnul podivem. Takového ptáčka kdo se nadá? dívčina v něm chytila se mladá! 63 Ještě dítě z pola, nevelká, asi jako polní křepelka, ale oči, oči svítí za to a ty měkké vlásky – ryzí zlato. Za bělounké nožky chycena seděla tu v brázdě schoulena. „Pusť mne domů!“ prosí, „Vávro zlatý, nenechám tě věru bez odplaty!“ Vávra jenom hlavou zavrtí: „Nevěřil bych tomu do smrti! Hezký ptáček! Jak se očka svítí, – kterak, koroptvičko, říkají ti?“ „Jmenuju se Štěstí“,Štěstí,“ děla mu, „pusť mne, pusť a já tě nesklamu!“ – „Vida, vida!“ Vávra na to vece, „svoje štěstí chyt jsem jednou přece! Z rukou pustit měl bych si je zas? Vždyť jsem na ně čekal dlouhý čas! Se mnou půjdeš do chaloupky chudé, s tebou veseleji snad tam bude!“ 64 Tak si Vávra Štěstí domů nes, div že cestou nevýskal si dnes! V komůrce je zavřel, ať se vzpouzí! a hned bylo po bídě a nouzi. Jako pán teď chudák Vávra žil, všechno měl, nač jenom pomyslil, jídla, pití, co jen hrdlo ráčí, ve smetaně denně chleba smáčí. Šel-li na lov, – jak ho postřehly, koroptvičky samy přiběhly. Jako v ráji zlaté časy míval, z dýmky kouřil a z okna se díval. Ale Vávra při tom štěstí zpych’ a to, víte, už je velký hřích. Zvedal bradu, po pansku se choval, na konec se, chudák, zamiloval. Hříšná pýcha smysly pomate, – vyhlédl si děvče bohaté. Bylo hezké, jmění mělo k tomu, ale srdce, srdce chybělo mu! 65 Vávra dal si klobouk na stranu. „Tři tisíce“ pravil, „dostanu! To je více nežli samo štěstí, peníze i k nebi cestu klestí!“ – Byla svatba, jakých není dnes, kmotr Vávra pozval celou ves, ani jedněch dveří nevynechal, jenom svoje Štěstí doma nechal. Tančilo se celý týden snad, seběhli se lidé odevšad, kdo má nohy, točí se a skáče, – jenom Štěstí, – Štěstí doma pláče. – Do chalupy když si žínku ved’, radost Vávra ztajit nedoved’. „Já jsem v nebi!“ šeptal v ouško ženě. Zbudila ho ze sna netušeně. Postavit si umí hlavu svou, dupnouti si nožkou maličkou, převracela všechno horem dolem, kmotr Vávra byl tu pátým kolem. 66 Slídila tak jednou po dvoře, na půdách i v síní, v komoře, do štěrbin i za truhlice hledí. Vidí, – v koutku děvčátko tu sedí. Jak je shlédla, honem běžela, v přístodůlku chytla manžela. „Kdo je tohle?“ volá, „kdo je? kdo je?“ – „Ale, ženo, to je Štěstí moje!“ Marně žínku těšiti se jal, – řekla: „Vávro, proč pak jsis’ mne bral? Máš-li ženu, nemáš míti Štěstí!“ A už po něm svojí bílou pěstí. A pak zase zpátky k dítěti jako divá skokem přiletí. – Vyhnala to Štěstí přes práh domu, na cestu mu dala kletbu k tomu. – Smutně Vávra hleděl za Štěstím, nejraděj by odtud utek s ním. Štěstí prchlo v dálku zamlženou a on doma zůstal – se svou ženou. 67 Ó, jak smutno, teskno bylo mu! Černý Smutek přišel do domu, svár i hádky domácími jsou tu, Bída s Nouzí hledí ze všech koutů. Stýskalo se kmotru po Štěstí, povzdechl si často s bolestí. Žena hučí, – Vávra nezvyk tomu, nejraději vytrácel se z domu. Jak jen čas a žena dovolí, rozběhne se tajně do polí, ze zvyku tam svoje oka klade, chytá zase koroptvičky mladé. Vyhýbá se hajným s obtíží, žíněná svá oka prohlíží, prostírá je znova, ale běda! kořisti tu marně, marně hledá. Škoda dny tak planě tráviti, koroptvička se mu nechytí, ani pírka v léčkách nikdy není, nepomahá žádné zlořečení. 68 Jednou v zimě nalíčil si zas. – Sněhu bylo! nejlepší to čas. Nalíčil si večervečer, a když přišel z rána, všechna oka byla přetrhána. Jenom jedno zbylo. – Štěstí v něm! Hledělo naň s tichým úsměvem: „Věru že máš štěstí, Vávro milý!“ – Vávrovi se oči zakalily. „Zlaté moje Štěstí!“ pravil pak, rukávem si otřel vlhký zrak. „Vzpomínal jsem na tě v žalu mnohém, – ale dnes jdi, Štěstí, s pánem bohem! Řekni pravdu, co mi dáti chceš? Jedno jen a více nemůžeš! Jenom v zemi měkké lůžko tmavé, – to by bylo moje štěstí pravé!“ 69
Uhranutý.
Jmenoval se Plachý, – na vsi žil, u sousedů ctěn a vážen byl. Otec sedlák, – byly lepší časy, – ze syna chtěl pána míti asi, do latinských škol jej poslal z mládí. A tak tedy za několik let prošel třídy čtyři – možno pět – – kde jsou nyní jeho kamarádi! Doktory jsou, pány velebnými, professory, politiky snad, česká vlasť se právem chlubí nimi. Ale Plachý? Jak by do tmy pad’. Otec zemřel, on se vrátil domů, převzal statek, hojně dluhů k tomu a tak tady s boží pomocí pracoval a lopotil se v potu od časného rána do noci. Někdy proklel veškerou tu psotu, 70 připoután však ku zděděné hrudě přivyk brzo svému osudu. V úzkém kruhu, v práci jen se trudě „Nač mám stýskat?“ pravil, „nebudu! Nač se v poutech bez výsledku zmítat? tím víc otrok cítí řetězy! Raděj vzdát se, raděj nepřemítat, čas nade vším jednou zvítězí. Však si zvyknu taky, jako jiní, co mně v duši protiví se nyní, potěšením potom bude snad. Ale má-li statečku se dařitdařit, třeba píle, třeba hospodařit, abych i s ním židům nepropad’. Sám jsem čítal také vzletné básně, pod doškovou střechou jak je krásně, v polích, v lukách, v tiché dědině klid a štěstí že jest jedině. Nuže, štěstí odpustím už bohu, ale klid snad přece najít mohu!“ – Hospodařil s neunavnou pílí, lopotil se, veškeré své síly věnoval jen půdě zděděné. A z té země potem svěcené 71 hojná žeň mu vždycky vyrůstala. Vzal si ženu, – aby pomahala, – hodnou, zdravou ženu s pěkným věnem a na statku vzorně upraveném sídlilo teď požehnání boží. Žena pilná ruce nezaloží, však i k žertu najde času dost, jako zvonek zvoní úsměv její. – A což bylo ještě veseleji, když po roce přišel malý host. A po čase za ním druhý, třetí. – – Dvůr teď zníval štěbetáním dětí. Ale pán bůh, který děti dal, také statku hojně požehnal. A hlas jeden po celém zněl kraji, u Plachých že jistě šotka mají. „Ten je šťastný!“ pošeptmo se jistí, na Plachého hledí se závistí. Hospodář se tomu smával jen, po statku se rozhled’ spokojen, objal ženu, říkal s přesvědčením: „Více nežli statku té si cením! To ten šotek, jenž mi hospodaří, na co hledne, všechno se tu daří!“ – A žena se při tom štěstím rděla, vždyť jen v lásce k němu žila celá. – 72 Odešlo tak asi deset let. – Možno, že se jinde změnil svět, však ta víska stejně byla prostou, – jen ty děti jako z vody rostou. Jestli někdy politický vír i v tom koutku rušil svatý mír, povrchu jen přelét beze stopy. Sotva že se v krčmě někdo vzchopívzchopí, o stůl třískne plnou sklenicí: „Tatík Žižka na to, třeba slepý a pak za ním naše selské cepy, to by byli praví řečníci!“ A zas ticho v celé vesnici. – V prostřed toho pokojného lidu uvyk zcela blaženému klidu. Jako jiným rodná dědina pomalu mu byla celým světem. Jestli někdy jenom jako letem na vzdálené světy vzpomíná, usměje se, s přesvědčením řekne: „Však i u nás je to dosti pěkné!“ – Jindy kniha vyruší ho zas, k přemýšlení láká ho a svádí, slyší jak by starý, známý hlas. Vzpomene pak na ulétlé mládí, na touhy a plány mladých let, 73 mimovolně vzdychne, hlavu skloní. Tehdy to byl jiný lepší svět! – – Ale mladosť? již je dávno po ní! mladé sny? jen pouhý dým je z nich! Cosi teskně ozývá se v duši a klid srdce na okamžik ruší. – Co z těch snů a citů bláhových? – Však si dumat dlouho nedovolí, vždyť je plno práce doma, v poli, zahálet jen, byl by věru hřích! Hodil knihou, – nač si kazit zraky, vždyť ti druzí u nás nečtou taky! A když žeň se jemu vydařila, stodola a sýpka plná byla, děti zdrávy, zaplaceny daně, s čeládkou když neměl nesnází, spokojeně říkal mna si dlaně: „Ku štěstí snad nic mi neschází!“ A tak život klidným plynul tokem. Zdravý byl a silný hospodář, ale přece starším každým rokem. Plný vous mu krášlil snědou tvář. Chladný, vážný neznal vášně skorem, pomluva se neodváží naň, ztvrdlá prací byla jeho dlaň. Sousedům byl příkladem a vzorem. – – 74 Jednou v letě v polích po mezi procházel se kolem svého chodě, ruce v kapsách, cinkal penězi, pohvízdával, hleděl po úrodě, spokojený usmíval se málem, na své půdě byl zde jako králem. Prošel kolem kvetoucího žita, kolem pšenky, kolem jetele. Ticho všady. Pod mezí jen skryta křepelička tloukla vesele. Skřivánek se ozval s modré výše. Bílé mráčky lehounce a tiše od východu v západ letěly. V širých polích pusto prázdno bylo, živé duše oko nespatřilo, jako bývá venku v neděli. – Po mezi tak došel k cestě polní. Ze staré a pěkné aleje sotva zbytky zde – tam ještě kol ní. Hluboko jsou vryty koleje v černou půdu, svěží trávník roste kolem cesty a v něm květy prosté. Plachý stanul. Kdo tam pod jabloni? Mladé děvče, slečna jakási. Neodolal, ohlédl se po ní, (zvědavosť se vždycky ohlásí!) 75 Její tvář je půvabná a svěží, ale smutná, – či to pouhý stín? Klobouček a kniha vedle leží, bílé ručky položila v klín, – několik tam polních květů vadne. – Černý vlas je rudou stužkou spjat, nenádhernýnenádherný, ale vkusný šat, – vše jí sluší, hezké je a ladné. Hledí před se – kamsi do daleka, zadumaná, – na někoho čeká? Patřil na ni chvílku, – je to hřích? odejít chtěl, – v tom se obrátila a dvé očí temných hlubokých spočinulo na něm. Bože, v nich jaká že to kouzelná moc byla? Z jejich temna jakby jiskry plály, Plachý cítil, že ho v duši pálí. – Zvedl klobouk, upřel oči v zem, nepromluvil, do rtů zaťal zuby, rychle přešel, myslil se hněvem: „Hle, kterak jsem nevlídný a hrubý! Aspoň slůvkem měl jsem pozdravit! Červenám se jako hošík malý!“ – Zas ten pohled duší se mu kmit, zase krev mu do tváří se valí. Kdo to děvče? Co mu po něm však! 76 Kráčel cestou – stále pomaleji. Kam jen pohled’pohled’, viděl oči její hluboké a snivé – sladké tak – – Rozhněval se. Vzdorně hodil hlavou; zapomenout snad by nedoved? Přemohl se. S tváří usměvavou přišel domů klidný na pohled. Jako jindy políbil svou ženu a dohlížel k práci na dvoře v duchu stále k sobě hovoře: „Co mi po ní? ani nevzpomenu!“ Však ty oči ještě před ním plály, zdálo se mu, že jej v čelo pálí, ale v prsou cítil pusto, zimu. A když večer lehl unaven, divné oči spáti nedaly mumu, a když usnul, nepokojný sen dvě ty jiskry před ním rozžhal zase. Podivná z nich k němu plála zář a ta jemná, čistá, dětská tvář krásnější mu ještě zjevila se. Z rána myslil: „Nevzpomenu víc!“ – S vynuceným uvažoval klidem: „Co se stalo? Pěkná bledá líc v našich polích, v našem žírném kraji, kde jen dívky zdravé růměné 77 jako třešně na sluníčku zrají, zdá se zjevem z říše vzdálené. U nás dívky knížek nečítají, před sluníčkem neutekou v stín, líně rukou neskládají v klín! V paměť se mi vloudil zjev ten cizí, při práci však také jistě zmizí!“ – Přešel týden, druhý, – ale divy, v paměti mu zůstal jako živý svůdný obraz oné dívčiny. Myslil na ni. Byly hodiny, kdy sám v dumách kolem statku bloudil. Smuten býval v středu rodiny, úsměvu mu na tvář nevyloudil ani štěbet dětí veselých, ani ženin žert a lichocení. Rád se ztrácel v jakés plané sněnísnění, a když procít’, říkal: „Hřích, ba hřích!“ – A hle, osud: Jednou z nenadání uviděl ji opět, v údolí, u potoka, pod květnatou strání rozlehlé kde stíní topoly, houští vrb se nad pěšinu sklání. Ticho, pusto bylo v okolí. Sama v dumách se sklopenou hlavou v ústrety mu šla tou stezkou tmavou. 78 Stanul a krev mizela mu z tváří, divá bolesť hruď mu sevřela. Hledí, hledí, – jen mu oči září. Dívka blíž a blíže kráčela a on myslil: „Jsme tu sami! sami!“ Hle, v tom ve stín mezi houštinami sluneční se vedral paprsek, ozářil ten zjev tak ladný, milý, dívčí krásu, něhu, pel i vděk. Zvedla hlavu, – zraky zasvítily, ale hned se pod brvami skryly. „Dobrý večer!“ řekla potichu. Dech se tajil, – cos mu hrdlo svírá. Hledla na něj. Zpola ve smíchu, zpola v bázni do tváře mu zírá. „Dobrý večer!“ řekla hlasitěji. S jakým plesem chyt’ by ručky její, bílé ručky a je zulíbal! S místa však se o krok nehýbal. Stezka úzka – vyhnout nemohla se, potřetí jej oslovila zase. „My se jednou potkali už, tuším!“ „Ano!“ řek’ a dýchat začínal, „ano, jednou a já vzpomínal! Odpusťte, že podruhé vás ruším!“ Hlas mu selhal, – zasmála se k tomu, 79 ale rázem utich’ její smích. – Blýsklo se mu v očích hlubokých, slyšelaslyšela, jak srdce bušilo mu. „Chtěl jste, pane?“ šeptla v rozpacích. „Chtěl jsem – chtěl jsem – –“ pravil, lapal slova. (Co chtěl, bože! ano, co tu chtěl?) Na chvíli se dlouhou zamlčel. „Chtěl jsem –“ počal zmaten znova, – „chtěl jsem knihu, kterou v ruce máte!“ Zeptala se: „Zdali knihy znáte?“ Otázka ta jaksi divně zněla. „Jsou to básně!“ na omluvu děla. – „Však i básně jedenkrát jsem čítal!“ Proč to řekl, o tom nepřemítal, ale teskně tak zněl jeho hlas, že naň dívka udivena hledla. Vzpomínka ta trpká byla as. Jeho pohled snésti nedovedla, zarděla se. Rukou třaslavou podala mu mlčky knihu svou. Vzal ji. Úsměv kmit’ se na rtu jemu. „Odvykl jsem knihám za léta, – nebudu snad rozuměti všemu, co tu veršem praví poeta! Zeptám se však.“ – „Vysvětlím vám ráda –“ „Zítra?“ ptá se a zároveň žádá. 80 „Zítra tedy, v tomto místě zase?“ – „Zítra!“ ale sama děsila se. Co si o ní muž ten pomyslí? jaký cíl má? jaké úmysly? „S bohem!“ řekla, chladnou býti chtěla, ale jako vlčí mák se rděla, v rozpacích a studu odcházela. – Nepohnul se, – hleděl za ní jen, bylo mu, jak snil by sladký sensen, a když posléz v houšti zmizela mu, jak by procit’ z lahodného klamu. Zamračen se vracel domů zpět, v ten svůj úzký, všední, prostý svět. Sousedé jej zdraví, – neodvětí, nepohledne ani na své děti. Když jej žena kolem hrdla vzala, s úsměvem by tvář mu zulíbala, vytrh’ se jí prudce z náruče, zamračil se, – cosi zahuče, do sadu, kam nikdy nechodíval, odešel. Tam za křovím se skrýval, četl mlčky. Po tak dlouhém čase knihu básní v rukou držel zase. A hle, cítil rozkoš podivnou! Jako jarním slunkem oživnou dávno zimou ztuhlé, zvadlé květy, 81 tak i v jeho duši ve chvíli vzpomínky se mrtvé vzbudily. Bylo, bylo před dávnými léty, jinak hleděl v širý boží svět, chystal křídla mladý orlík v let v modrou výši v dálku nedohlednou. – Vůle boží! Padl k zemi zpět, k černé zemi, k černé zemi zpět, pod ní zmizí beze stopy jednou. – Jakáž běda? Rozplynul se sen. Přečet knihu. Zpátky zachmuřen navrátil se domů. – Za stůl sedne, na ženu ni děti nepohledne, v dumách hlavu o dlaň opírá. Setmělo se. Lampa dávno hoří, k večeři už žena prostírá. Kolem smutno. Nikdo nehovoří, děti v koutku sotva dýchají. Matka stírá slzu potaji, – po boku mu sedne, tváře hladí. „Nemocen jsi?“ – To i ono radí. „Jaký smutek na duši ti pad’? Zlé tě oči uhranuly snad?“ Odstrčil ji. Řekl: „Nic mi není!“ a před spaním nedal políbení ani dětem ani ženě svojí, 82 pohlednout jim v oči snad se bojí. – Probděl noc. A podrážděný vším ráno vyšel. Hlasem chraptivým okřik chasu. Dlouho chodil dvorem s netajenou zlostí, s němým vzdorem. Vlastní život se mu náhle hnusil a – což platno! – tady žíti musil. Vytratil se z domu. – Ku potoku zašel s knihou. Čekal – dlouho tak! – a když zaslech’ šumot lehkých kroků, chtěl se vrátit, studem zdržen však jenom stál a mlčky klopil zrak. Přišla! přišla! Sama rozpačitě zdravila jej. Bílou ručku svou podala mu jaksi s obavou. Proti němu byla pouhé dítě! Hovořili, – zprvu nesměle, ale přece jako přátelé. – O knihách a o tom světě jejich, o umění, o lidech a dějích vypráví mu děvče zardělé. Plachý skrovné vzpomínky své sbírá, v oči její, v černé oči zírá. A hle, kterak vichrem minul čas! Loučila se. Novou knihu zas podala mu. Vzal ji. Ruku její 83 zachytil a stiskl důvěrněji. Zlehka se mu vymkla zmatená, s výčitkou naň mlčky pohleděla a jak holubička splašená zardělá mu skokem uletěla. Zaťal zuby. Když se domů vrátilvrátil, nečet v knize. Náhlý stesk ho schvátil. Cože s knihou? odhodil ji v kout, škoda věru do ní pohlednout! Jaký prospěch z učení a čtení? zda se jeho osud o píď změní? Rovná cesta před ním. – Osud velí: po té jíti musí život celý. Ten dvůr, víska, žírná pole, pluh, to mu dáno, to mu celým světem. Však tu jeho líhu dobrý bůh požehnává obilím i květem! Zasmál se a obrátil se k dětem, zulíbal je vřele všechny řadou, vyzved v rukou svoji ženu mladou, na čelo ji šťastnou políbil: „Opravdu jsem včera churav byl! Teď jsem tvůj, tak jako dřív jsem býval!“ –- A byl klidný. Druhého dne však – s hodin starých neodvracel zrakzrak, nepokoj svůj s namáháním skrýval. 84 Náhle vstane, vyjde ze dveří, vyjde v pole. – „Podívám se k lidem!“ praví ženě s vynuceným klidem, ale sám už sobě nevěří. Na opáčnou stranu zaměří, za chvíli však došel spěšným krokem ku známému místu nad potokem. Již tu byla! Ona! přišla zase! Z daleka mu kývla, usmála se. – Zachvěl se a k čelu tiskne dlaň. Dobře ví, že měl by prchnout zpátky, ale ona, ona čeká naň! – Sklonil hlavu, skončen zápas krátký. – Přistoup’ blíže, chladný na pohled, neobratně její ručku zved’, políbil ji. Cítil, jak se chvějí v jeho pěsti drobné prsty její. Neprchala, ruku nevymkla mu, v tušení jen jakéms tesklivém oči k němu zvedla s údivem, – nebylo v nich posměchu ni klamu. Přinášela knihy. – Zamračený drsným hlasem odřek’: „Nechci číst! Černým písmem potištěný list jaké může býti pro mne ceny?“ Beze slova pohlížela naň. – 85 „Sedlák jsem a mozolná má dlaň, duch můj kotví v této černé zemi. – Což ty knihy, které nosíte mi? Což ty světy, které kreslíte mi? Radíte, bych srdce oderval od té hrudy, od té svojí země, učením bych též se lepším stal? Nechci!“ řekl rozhodně a temně. „Nechci! Jak jsem, takým přijměte mě!mě!“ Jako list se před ním dívka chvěla, rozhněvat se, zamračit se chtěla, dupnout nožkou, vzkřiknout, by se vzdálil, bez hnutí však stála ztrnulá, – bála se ho. Jeho pohled pálilpálil, a když přece pak se pohnula, pevně chytil ruce její obě, silou dravce přitáhl ji k sobě. „Proč jste přišla! vy jste vinna vším!“ pravil temně hlasem zlomeným. Zaplakala. – V tom se vzpamatoval, pustil ručkyručky, které uchvátil, divoce se od ní odvrátil, do dlaní tvář přitiskl a schoval. Líto jí ho bylo bezmála! 86 A když více jeho pohled žhavý nepálil jí v čelo, okřála. „Zlý jste věru! ošklivý jste!“ praví, „z vašich očí sálá hrůza, děs! Slibte mi, že nikdy, nikdy více nebudete takým, jako dnes!“ – (a stud krví zas jí zbarvil líce,) „takovým, zlým, divným jako dnes!“ – Ohledl se po ní. Neklamala, ke smíření první ruku dala. „Odpusťte mi!“ jenom zahučel. „Divoch jsem, ba dravec zdivočelý, slepě žil jsem v poušti věk svůj celý a teď kvítek, jenž mi vypučel vedle cesty, sám bych urvat chtěl, strhnout, zkazit drsnou tlapou svojí!“ – Usmála se, odpustila již, jako školák před ní skroušen stojí, ostýchá se o krok stoupit blíž, holubičku poplašit se bojí. – Přijal knihy, slíbil pilně číst. Doma sotva prohléd’ první list. Hledí v knihu, ale před očima zjeví se mu náhle její tvář. Již jej mocí sladká závrať jímá. Zapomíná na vše hospodář, 87 na rodinu i na pole žírná. Slova ženy laskavá a mírná vyhání ho z domu. Stesk a žal celý statek chmůrou opřádal. Neptá se ho žena, kde že bloudí, ví, že z něho slova nevyloudí lichocením ani úsměvem. Blíží-li se ostýchavě k němu, odvrací se od ní se hněvem, klne jí a životu a všemu. Ale když se dočká chvíle té, kdy ví dobře, že naň u potoka čeká zase víla černooká, zapomene sudby prokleté, nedbá boha ani soudu lidí, jenom ji a její úsměv vidí. Jak se změní! kterak divotvorně v okamžiku kouzlo vítězí! Doma hledí jako dravec vzdorně, který hryže svoje řetězy, a zde před ní hlavu skromně kloní, život, spásu duše dal by pro ni. Ona, dítě, s nevinným svým smíchem z dálky vždy mu ruku podává. Že by vše to mohlo býti hříchem? Možno snad, že tiskne bez práva 88 mozolnou tu ruku, nepatří jí. Hříchu stín však že by tady vznik? Vždyť to pouhá chvílka, okamžik, dřív než začal, odlétá a míjí. – Těšilo ji, neurvalce toho krotit slovem, hledem jediným, těšilo ji v knihách čítat s ním, třeba býval roztržitý mnoho. Co zná sama, všemu nejraděj den ode dne učila by jej velikého nevděčného žáka! Jindy ptá se, lichocením láká zpověď věrnou o životě jeho. – Zarputile Plachý mlčíval, čelo chmuřil, v zem se zadíval; přece však se dopátrala všeho. Znala jména jeho dětí všech, v prostřed vísky v řadě černých střech jeho statek v dálce rozeznala. Pole svá jí Plachý ukázal, starosti a žaly jeho znala. – Ale sám se nikdy netázal. Stačilo mu vídati ji denně. Věděl jen, že z města přichází. Pověděla sama otevřeně: churavou že paní provází, 89 do podzimu v přívětivém kraji po lékařské radě zůstat mají. O životě městském vypráví mu, o zábavách lidí vznešených, – však se ona jenom nudí v nich. – Poslouchá a myslí: „Do podzimu!“ – Po žních bylo, podzim blízko už. U Plachých je smutno. Žena vadne, zamračen a mrzut chodí muž, – jako kletba na všechno když padne. Sletují se drobné jiřičky, ze hnízd teplých, z tiché vesničky, divná moc je do daleka volá za hory a doly, za moře, letí, letí, žádná neodolá. Opadává lípa na dvoře, na zahradě pusto, smutno v poli, klepot cepů duní ze stodoly, na zežloutlých lukách ocún bledý pozvedá se z trávy vadnoucí, babí léto předou pavouci. Podzim! podzim! Jednou naposledy setkali se opět oba spolu. Dívka přišla, – v srdci osten bolu, v očích slzy a ten úsměv vlídný 90 ke soustrasti zdál se vybízet. Plachý zamračený, chladný, klidný, do krve jen hryzl bledý ret. Kolem ticho. Listí opadává vlhké rosou – cestu přikrývá, v černou zem je zadupána tráva. V polích mha se válí šedivá, všude, kam se oko podívá, smutno, smutno! Ruce podali si, stáli mlčky, vzpomínali jen. Zde, můj bože, potkali se kdysi, – což to všechno bylo pouhý sen? a což pranic dnes už pravdou není, než ta hořká chvíle rozloučení? A když dívka svoje oči zvedla, před ní byla cizí, hrozná líc, ne, to nebyl věru Plachý víc! – zděsila se, vykřikla a zbledla. Patří na ni, – oči vytřeštěné, všechna krev se do skrání mu žene, temné vrásky leží na čele, oči planou vpadlé, zardělé, krůpěj krve na rtu černala se. Hrubé prsty, které násilou dívčí ruku tiskly spanilouspanilou, pálily a mrazily hned zase. 91 Zkoušela, zda ruku vyprostí, – marno vše! a plna úzkosti „S bohem!“ křikla. Přitáhl ji blíže, jako loutku zved ji bez obtíže. Sepjala jen ruce. „Propusťte mě!“ – Hleděl na ni. – „Poslyš!“ pravil temně. Do tváří jí pálil jeho dech a svým rtem se dotýkal jich skorem. „Poslyš! neklop oči s němým vzdorem, mou jsi, mou a zapírání nech! Ty jsi přišla rozloučit se, – vím, s úsměvem svým věčně laskavým podati mi ruku, bílou ruku, říci „s bohem!“ na památku snad dát mi kvítek, jenž by zítra zvad’, zanechat mi zoufalost a muku, v srdci chorém jedu krůpěje, marné touhy, klamné naděje. Vím, tys tady se mnou bavila se, naše pole širá nudná jsou, já ti byl tu hříčkou, zábavou, na čas jenom. – A dnes prcháš zase? Vím, je podzim a ty s vlaštovkami už se chystáš ráda odtud v let v ten svůj lepší, rozmarnější svět, o kterém jsi tolik říkala mi. 92 Poslyš, jsme tu na pustině, – sami. Věříš, tím že já se spokojím, sklopím hlavu, trochu popláču si, šťastný, že ti ruku zlíbat smím, řeknu: ano, tak to býti musí? Myslíš, že se vrátím k hrudě svoji, že mě dobrá sklízeň upokojí a že prací znaven, v pouta jat ve snách budu na tě vzpomínat? Nechci! Věř mi, ty se klamešklameš, dítě! Vlaštovičko, nepustím tě v let, hrubá moje ruka uchvátí tě, utrhnout chci sobě jeden květ!“ – A rty jeho divou vášní sprahlé dotekly se dívčích tváří náhle, zavřela jen oči zděšená. „Pověz, pravdu pověz, co jsi chtěla, když jsi, krásou jejich nadšena, o světech mně cizích vyprávěla? Zalíbil se, věř, mi svět ten váš, krásný je a teplý, jak jej znáš, lepší toho, který já znal posud, v kterém ukoval mne zlý můj osud. Zde jen práce, povinnost jen tuhá, jednu skončíš, vyroste už druhá, starosti a bída den co den. 93 A tam u vás, – nezkalené nebe, knihy, hudba, lásky sladký sen. – S rozkoší jsem poslouchal vždy tebe. – Žil jsem v práci, v trudu celý věk, – jediný jen zlatý paprsek zachytit chci aspoň hrubou rukou. Odtud! odtud! štěstí okusit! chci, má vlašťovičko, s tebou jítjít, a co zde mne poutá, jest mi mukou! Strhám pouta, strhám všechny pásky, zapru boha, zapru sebe sám, povinnosť i čest svou zadupám, – půjdu s tebou! za paprskem lásky! Řekni: miluješ mne?“ – Najednou z tvrdých rukou pustil kořist svou. „Řekni, máš mne ráda? Jenom trochu – málo, jenom tolik, co by srdce hřálo? Řekni, máš mne ráda?“ – Ve zracích bázeň kmitla se mu. V rozpacích čelo přetřel, krotký jako dítě. Do vousů jen hučel: „Miluji tě!“ – S úzkostí a strachem hleděl na ni. Zakryla si oči bílou dlaní. Dvě jen slova měla: „Odpusťte mi!“ 94 A pak zvedla k němu zvlhlý zrak, usmála se teskně, smutně tak a zas řekla jenom: „Odpusťte mi!“ Sklopil oči beze slova k zemi. Nezradila tvář, co v něm se dělo, všechno, všechno na vždy v srdce skryl. Vrásky jenom pokryly mu čelo, okamžik jej v starce proměnil. Neviděl, jak z dálky kývala mu bílým šátkem ještě naposled. – – Dlouho stál, pak mlčky hlavu zved’, hleděl tupě kolem. – Konec klamu! – V pustých polích těžká mha se válí, brázdy černají se. Viděl v dáli starou černou střechu svého statku. Těžkým krokem kráčel k domovu mlčky, zamračený – – 95
Země.
Muž do továrny chodí po práci a žena doma, po dvoře i v poli den jako den se v potu trmácí, až ruce pálí, pukají a bolí. Kravičku straku ráno podojí a potom s dětmi na pole se vydá, nejmladší v brázdě uspí, ukojí, dvé starších pak to ubožátko hlídá. A na kolenou sama po poli v té hnědé hlíně hrabe, kopá, pleje, pohlédnout sotva že si dovolí po dětech zpátky, co se s nimi děje. A do práce se celá ponoří, sluneční úpal mučí ji a dusí. – – Z těch bylinek, jež tady živoří, rodině celé chleba vyrůst musí! 96 Jak koroptev se v poli popelí a zápasí tu s neústupnou hrudou. – Však jestli pán bůh dobrý nadělí, před hladem v zimě děti jisty budou. K té hnědé zemi hloub se nahýbá, vždy soucitně se dotkne jí a jemně a div to pole vskutku nelíbá, – vždyť jejich je ten kousek tvrdé země! Tři míry jenom, – pole hubené, však pro ni, ubohou, je celým světemsvětem, a práce-li ji zmahá, vzpomene: „To patří nám, to patří našim dětem!“ Co krvavého potu vylito na tyto brázdy, hnědé hrudy vědí. Však na vlastním přec méně bolí to, – tu krev i s polem děti aspoň zdědí. Vždyť jiní také tak se trmácí a pro cizího, – hůře, nežli ona! Jí dobře jest, – když zemře při práci, na vlastní půdě – bohudíky! – skoná! 97 Skřivánek zpívá nad ní ve výši, s jásavým zpěvem v oblohu se ztrácí. – Nezvedne hlavy žena, neslyší, ji volá pole, vždy ji volá: „K práci!“ V poledne sotva děcko pochová a mezi větší suchou kůrku dělí a v robotu se vrací poznova. Však ztracené té chvílky dlouho želí. Když konečně se večer přiblíží, s povzdechem domů děti vede zpátky, však stokráte se ještě ohlíží. Je tolik práce a den je tak krátký! V zapadlé vsi tam dole v údolí pln děr a ran a stářím už se kloně je domek jejich. – To však nebolí, v tom chudém koutku dost je místa pro ně. Když pomalu se večer sešeří, u kamen z ticha kroužkem děti sedí, tu vytratí se matka ze dveří, až na silnici vyjde, do tmy hledí. 98 A z tmy se noří temné postavy, z továrny na noc dělníci se vrací. Jdou těžkým krokem. Cesta unaví, když člověk zemdlen celodenní prací. Pokryti prachem, bledi umdlením jdou porůznu a sotva pohnou rtoma, ze starých dýmek pouští čpavý dým a duchem jistě už jsou napřed doma. Zde sám a sám jde také její muž, – hle, poznal ji a z daleka jí kyne. Poskočí žena, dlaň mu tiskne už a k boku se mu lichotivě vine. A doma děti naň se zavěsí, on s úsměvem sese, blažený, k nim shýbá, mazlíčka potom na klín vezme si a krmí jej a do vlasů jej líbá. Až do dna vždy se u nich dojídá – a po večeři, když si manžel hoví, o sterých věcech žena povídá. On mlčí, dýmá, sotva slůvka poví. 99 V továrně vše je stejno beztoho, ty stroje se tak jednotvárně točítočí, a strhne-li to někdy někoho, na jeho místo ihned druhý vkročí. Však doma! ano! Jeník rozpusta tvář poranil si (však se mu již hojí!) a Anduličce zoubek vyrůstá a kravka stůně, jaksi málo dojí – – Je mnoho příhod stejně velikých, o kterých jemu vypravovat musímusí, a někdy při tom na rtech zahrá smích a zase jindy žal i slova dusí. Však vypráví-li žena o poli, kdy přestati má, nikdy ani neví. Což pole, pole! Přijď tam kdykoli, cos nového tam vždycky se ti zjeví! Tam klíčí, vzchází, roste obili a vymetá a kvete, zvolna zraje. Dubnové mrazy řepu spálily a plevelem teď příliš dusena je. 100 Však to se zlepší. Trávu vypleje a deštík vlažný oživí vše znova. – Tak od jara tu roste naděje – i pod sněhem ji dobré pole chová. Na jaro v zimě vzpomínají už a na podzim a sklizeň myslí z jara. Jen poslouchá a usmívá se muž, – vždyť také on se o své pole stará! O svátcích, když mu práce dovolí, – (továrna jestli chvílku odpočívá,) – tu vyjde k němu, hledí po poli, na každý lístek přátelsky se dívá. A jestli někdy třeba pomoci, když dobrou ženu zmahá namáhání, sám na pole jde kopat za noci a do továrny odtud za svítání. A v pošmurných těch stěnách uvězněn, kde pára syčí a kde hučí stroje, na ticho polí myslí celý den. – „Ach, pole, pole! Zlaté pole moje!“ – – 101 Jedenkrát domů přišel mrzutý, v den sobotní – a mlčky za stůl sedne, pokrmy před ním stojí netknuty a na ženu a děti nepohledne. Mzdu vydělanou na stůl pohodí a jednou rukou čelo podepírá. „Nešťastný, kdo se chudým narodí!“ děl rozhněvaný a pěsť maně svírá. „Hle, co pán – boháč – platí za práci! Dnes, vidíš, opět menší mzdu nám dává. Div člověk víru v boha neztrácí, – což pro chudého nikde není práva? Však dovedem si sami pomoci, bezpráví jednou obrátíme v ruby, jsme lidé též a žádní otroci!“ a smál se divně, lál a skřípal zuby. – – – A: „Nepracujem!“ řekli dělníci. Továrna ztichla, stroje zahálely. Stál před továrnou zástup hlučící, – dnes vyslechl tak mnohý výkřik smělý. 102 A v pokřiku to znělo divokém: „Nač při vší práci máme mříti hlady? hoď kladivem, kdo nejsi otrokem, svět otevřen je a dost díla všady! Tam na severu, v Němcích, jiná zem, tam cení práci – a my dělat známe! Dost zadarmo jsme dřeli. Odejdem a za sebou tu bídu zanecháme!“ A smějí se: „Ba věru dobrý plán! My uprchnem’ a bídu nechme doma!“ – Jen jeden muž tu stojí zadumán a poslouchá, však nehne ani rtoma. Když ptali se ho: „Půjdeš s námi přec? Jdem štěstí hledat!“ ani slova nedí. „Na lepší práci jdeme, do Němec!“ – Jen hlavu sklonil a do země hledí. „Snad budeš přece státi ve slovu? vem ženu, děti a pojď s námi taky!“ – Odešel z davu, kráčel k domovu na duši smutek a na čele mraky. 103 Za ruku ženu vzal a na pole, na svoje pole vyšli oba němi. On bledý byl a roven mrtvole a klonil se k té hnědé drahé zemi. Na poli zraje zlaté obilí, ty plné klasy vlní se a šumí. Do očí jemu slzy vstoupily, tvář zakryl si a marně povzdech tlumí. Po cestě kolem jeho druzi jdou, vesele, volně, hledat jinde štěstí. S uzlíkem v ruce, snítku za čapkou, jen dýmku v ústech a hůl v drsné pěsti. Nic nevíže jich. Svět je otevřen. „Pojď s námi, bratře!“ mnohý z nich mu kývá. Co říci má jim? Usmívá se jen, tím úsměvem svou velkou bolesť skrývá. Cos tlačilo jej. Stále níž a níž se chýlil, klesal, padl posléz na zem a dusila jej jakás hrozná tíž. V zem prsty vryl a otřásl se mrazem. 104 A dobře cítil v okamžiku tom, že jeho život kotví v této zemi jak bylina, jak starý pevný strom. K ní připoutaný kořeny je všemi. A nelze vyrvat z půdy kořeny. – „Pojď!“ volá soudruh, „budem jinde šťastni!“ – „Však komu tady –“ dí on stísněný, „nechati měl bych svoje pole vlastní?“ „Vstaň! otročit chceš tady ještě dál? V cizině lépe! prchnem bídě holé!“ – Vstal, vykročil a zase němý stál, – to v cestě leželo mu – jeho pole. A volali naň: „Hleďte otroka! Je zrádce bídný! Nedbá svého slova!“ On zaťal zuby, vzdychl z hluboka a na tu vyschlou hlínu padl znova. A políbil ji s pláčem, – tvrdou zem. Pak zarděl se a ohledl se plaše. „Prokletá země!“ vykřik. – S úsměvem mu řekla žena: „Ale přec je naše!“ 105
Cesta do nebe.
Znám vesnice i v kraji bohatém, kde zlato plodí dobrá česká zem, v nichž není radost nikdy domovem. Jen práce věčná, věčně žal i nouze, tam nezpívá se, proklíná se pouze – a úsměv blaha ani jediný nezbloudí nikdy v tyto dědiny. Čím více kolem světla, květů v poli, tím smutnější jsou, – tím to více bolí. Ó jak je smutno, věčně smutno v nich! Rozryta náves, bahno v kolejích, chalupy staré, došky otrhané a ze síňky vstříc umrlčina vane. U statků vrata vyvrácena zpola a na prahu tam sedí Bída holá, ba i ty staré stromy za plotem jakýmsi teskným mluví šumotem. Hospodář v potu o život se stará a v těžké chvíli žal svůj zapíjí 106 a žena s pláčem děti povíjí. A mladý lid? – Zde není ani jara. Květ nerozkvete, vadne v poupěti a vrásky hyzdí čelo dítěti. A nade vším své sítě rozestírá žid jako pavouk, lačně kořist sbírá. A v takou jednu vísku neblahou, kde jenom v žalu dni a roky jdou, má zlatá Zdenka přišla náhodou. Má zlatá Zdenka! hezounká a milá mazlíčkem štěstí od kolébky byla. To klamné štěstí hýčkalo ji jen, by zradilo ji krutě v jeden den. V den osudný, kdy mladé srdce její počalo v touze bíti bouřlivěji, kdy láska měkce zaklepala na ně – a zlatá Zdenka byla beze zbraně. Což tehdy ona s duší anděla o stínech toho světa věděla! Pod rodnou střechou u otce a matky, tam život její jako sen byl sladký. Hýčkána láskou, šťastna, ve smíchu, jak holubička čistá, bez hříchu, zlý pohled lidský nespočinul na ní a o neštěstí nevěděla ani. 107 A když jí bylo osmnácte let, děl otec její (byl už vetchý kmet): „Mé zlaté dítě, konec můj se blíží, dnes nebo zítra přijde již můj den, – buď vůle páně, – já jsem připraven. Tvůj osud jen mi dosud srdce tíží. Jak bude s tebou, až mne zakopou? I matka, vidíš, kloní hlavu svou. My odejdeme, – budeš sama, dítě! Sestřičky, bratři tvoji, však to víš, svůj domov každý zařídil si již. Nu, ano, ano, oni milují tě, však jejich vlastní jsou jim přece blíž. Ó, bylo by ti krušno o samotě! Nechť hodný manžel postará se o tě. Než zavru očioči, blahem bude pro mě, když uvidím tě šťastnou v jeho domě.“ – A matka v slzách šeptla potichu: „Pojď, ukázat se svému ženichu!“ – Co se Zdenkou se dělo v oné chvíli! Jak zachvěla se! sotva měla síly těch několik jen kroků učinit, cit přemáhal ji, divný, mocný cit a lekala se, – mráz jí přeběh tělem, však zvyklá mlčky ve svém žití celém být poslušna vždy vůle otcovy, – 108 kam vedli ji, šla – volně se slovy: „Jak chcete, čiňte, rodičové moji!“ A řekli jí: „Hle, tady ženich stojí!“ – Pozvedla oči: mladý statný, byl a po pansku se dneska vystrojil. A všimla si: tvář jeho byla snědá, – tak slunce boží barví na poli – a na rukou měl tvrdé mozoly. To svědectví se falšovati nedá: je dozajista pilný, pracovitý, toť všechny možné chyby vyváží! Že stojí před ní jako v půdu vrytý, že mlčením ji skoro uráží? Vždyť je to na vsi, – možná, není dvorný, však hospodář je mladý Stejskal vzorný. – „To tedy choť můj!“ v duchu k sobě děla a do tváře se jemu zahleděla. Cos zahučel a rychle sklopil zrak a na čele mu vyvstal černý mrak – a zdál se býti starším, starším mnohem! „Toť tedy choť můj, určený mi bohem!“ – A její srdce čisté nevinné počalo tlouci. Řekla v duchu k sobě: „Co souzeno mi, to mne nemine!“ a podala mu svoje ručky obě. 109 A v této chvíli bylo jasno jí, že milovat jej do smrti až musí. – V komůrku prchla. Pláč ji skoro dusí. Však srdce dívčí hned se spokojí. Jen vlídné slovo, úsměv, políbení a pouta víc než svobody si cení. – Za krátko svatba byla veselá. Miláčka svého staří vydávali, – což by se v něčem zahanbiti dali! A hlučno bylo, vřava šuměla. Proč nevěsta jen smutně hleděla? Zamračen ženich neusmál se na ni, po celý večer nepromluvil ani, jak bez vědomí seděl nepohnutý, bez duše tělo, – mrtvolou se zdál. A starý otec jeho za ním stál, šedivý, vyschlý, od lakoty žlutý, a cos mu šeptal, protivně se smál. Pak rodiče jí na vždy „s bohem!“ řekli a horké slzy po tvářích jim tekly, když na čele jí udělali kříž. – Jak na pohřbu, – ba, bylo ještě tíž! Jen nevěsta, ta neplakala již. Matičce, otci políbila ruku, svou podala pak mlčky ženichu. 110 Květ ulomen byl v prvním jarním puku. A starý Stejskal smál se potichu. Pak odvezli ji pustou černou nocí, už patřila jim na vždy bez pomoci. – Hradisko, tuším, slula víska ta neznáma bohu, lidmi proklatá stokráte v bídě v žalech každodenních, kam svoji kořist zavlekl si ženich. – Usedlost jeho byla bohatá, sto korců měl a statek s pěkným dvorem, slul nejbohatším z celé vísky skorem. Hned první den ji vedli do polí a starý Stejskal s pýchou říkal snaše: „Ta luka, pole, – to je všechno naše!“ Však mladý hleděl s tajnou nevolí, že Zdenka při tom chladná je a tichá. Jí protiví se všechna tato pýcha. Jen chrpy hledá, ladnou kytku skládá, ty polní květy vždycky měla ráda! „Hle“,Hle,“ praví, „chrpa kvésti počíná!“ Zaražen starý hledí na syna. Co že to řekla? opravdu se diví! „Což chrpa!“ hučí, „ta nás neuživí! Hleď naše žito, ječmen, řepné lány, jak široké jsou, jak jsou obdělány! 111 Však co to práce, co to potu stojí! Ach, škoda, že mi Pánbůh ženu vzal, ta pracovala, – aby pohledal! – až do poslední těžké chvílky svojí! Dej bože, by se Jiří nesklamal! Tys pěkně rostlá, mladé, zdravé tělo, nu, mohla bys tu v práci platna být. Zde u nás nejsme zvyklí lenošit!“ – Pozvedla hlavu, plakat se jí chtělo, – v prach zahodila kytku dovitou. Proč ranit chtěl ji divnou řečí tou? A mladý manžel? raděj hleděl stranou, proč nebránil jí před tou zřejmou hanou? „Pracovat umím!“ tiše na to řekla. A starý smál se: „Jenom počkej již, zde teprve se práci naučíš! Tam u vás, tuším, ručinka ti změkla, – nu, mazlili se s tebou všichni as, zde na mazlení sotva zbude čas – a kdo chce, jářku, chleba míti denně, ten pracovati musí neumdleně!“ – Sklopila hlavu, nemluvila víc a do dvora jak vrátili se zase, nejtěžší práce rychle chápala se útěchu svoji v práci hledajíc. Od rána pilná chvilku nezahálí 112 a oddechnout si sotva dovolí. Od práce tuhé drobné ručky pálí a krvavé se tvoří mozoly. Však ne! ó ne! to všechno nebolí! Jen starý Stejskal, když ji maně chválí, tu tajenou se zardí nevolí. „Tak, moje zlato!“ šedivec jí říká, „ach, rád ti věřím, že se těžko zvyká, však nelze, víš to, nelze více zpět a není času mnoho rozmýšlet. Jen čile, čile, měj se chutě k dílu, bůh proto dává zdraví ti a sílu a zahálky se jako hříchu střež! Až práci zvykneš, budeš spokojena, jak byla, chudák, moje dobrá žena a na nic více myslit nebudeš! Na marnost světskou nevzpomeneš ani, vždyť na statku jsi za to sama paní!“ – Když rozhledla se v polích kolkolem, kde zlato rodí dobrá česká zem, a těžké klasy kloní se k té zemi, úroda boží zraje přede žněmi: „Což zlato!“ – myslí, – „ale štěstí, štěstí zde v těchto polích nikdo nevypěstí!“ – A manžel chodí dvorem zamračený 113 a sotva sobě všimne mladé ženy, na slůvko vlídné nezbývá mu času. Ba ani úsměv nezjasní mu tvář! Starostí tisíc má vždy hospodář, spolehnout nelze na nedbalou chasu! Sám na poli se raděj lopotílopotí, a když se večer vrací z práce denní a žínka z domu vyjde naprotinaproti, má pro vše jenom stejné zlořečení. Umdlený lehne, sotva ráno vstanevstane, jde ke své práci včera zanechané. Jde těžkým krokem, hlavu nízko kloní, tvář jeho žlutá, plno vrásek po ní, zapadlé oči, pohled upřen k zemizemi, rty sevřené a jako by byl němý. Den za dnem stejně v těžké přejde práci a mládí tak se bez radostí ztrácí. Kdo znal ho dobře, sotva uvěřil, že mladý Stejskal někdy mladým byl. Ustarán, zemdlen sotva jen se plížil, ten velký statek opravdu jej tížil. I hojnou žeň když dostal pod střechu, přec nepopřál si chvílky oddechu. Jen otci svému posteskl si časem: „Jsem k smrti umdlen!“ řekl slabým hlasem, 114 „však což má práce všechna tady platná, když statek ničí žena marnotratná. Sám chodím hůře nežli žebráci a nepřeju si doušku po práci. Však moje žena? jenom hleďte na ni, ta chodí si jak milostivá paní. Co doma měla, chce tu zase mít, ni lahůdek si nezná odepřít!“ – A starý vzdechl: „Nebožky je škoda! a tahle tvoje? – inu, snad se poddá!“ – A večer sám pak snaše domlouval: „Syn“ – pravil – „chodí celý ustaraný. Víš, milé dítě, z lásky si tě vzal. On není hejřil, žádný hejsek planý, je hospodář, že na něm není hany! Proč ty mu sama působíš jen žal?“ – „Já?“ ulekla se. – „Inu ano, ty! Má s hospodářstvím – víš to – trampoty, sám o všechno se tady starat musímusí, bez něho nikde nic se neděje, s čeládkou línou pravé peklo zkusí a doušku piva sobě nepřeje. A co má, chudák, co má z toho všeho? v nic přijde všechno namáhání jeho! Kde hospodyně jako páv si chodí, tam na statku jen neštěstí se rodí!“ – 115 Šla bez obrany, mlčky, beze slov, své lepší šaty, šperky, které měla – to upomínky byly na domov – do pevné truhly na vždy uzavřela. Pak usmála se: „Není škoda jich! po skvostech toužit věru že je hřích!“ A chodila tak jako služka její v oděvu prostém, ale pokorněji. – V den odpočinku, v boží neděli, kdy na zahrádce mužští leželi, kouřili z dýmek, ruce pod hlavou, hleděli kamsi ve výš modravou, – na půdu zticha vyjde odpoledne. Ke svojí truhle stoupne, víko zvedne a poklady své skrovné prohlíží a v upomínek proud se pohříží. Blažený úsměv na tváři jí hraje, – hle, truhla velká plna do pokraje! Co matčina jí láska nadělila! Prohlíží všechno, kousek za kouskem! Jakási vůně známá tak a milá z těch věcí drahých jak by vála sem. Ach, domov, domov! slza oči kalí... To všechno ruce matčiny sem daly: ty šaty, šátky, stužky, cetky třpytné, 116 ty zlaté skvosty, kroužky, jehlice, obrázky svatých, uschlé kytice a vzpomínek – ó, těch tu nejvíce! Jak asi u nás? v myšlenkách se kmitne. – S kostela zvonek volá k požehnání. Však jistě dávno, dávno už tam jsou tatíček šedý s dobrou matičkou. Nad staré knížky drahé hlavy sklání a modlí se tam za dcerušku svou! A před kostelem mladá děvčata – ó, zná je, jsou to spolužačky její. Jak veselá je vždycky cesta ta! jak smějí se a s hochy dovádějí! Povzdechla tiše, – kostela zde není, a mladí nejsou smíchu naučeni. – Pak z modliteb se šeptem pomodlila a v samotě své šťastná, klidná byla. – Až u dna truhly měla něco knih, povídek, básní, – jednu vzala z nich, k vykýři sedla, kde je více světla a četla, četla, – kterak ráda četla! Ty všechny byly ještě z domova, už znala je, však četla poznova. – Zde oddychla si. – Osvěžena zase ke svojí práci krušné vracela se. Tak světívala boží neděli. 117 Až jedenkrát ji starý vystopoval, zavolal syna, s ním se ve stín schoval a z úkrytu pak svého hleděli. Zavrtěl hlavou otec udivený: „Hle, ona čte tu! ó ty dnešní ženy! to pochází z těch nekřesťanských škol!“ – A mladý děl: „Zda tohle činí jiná? Na celý statek, na svět zapomíná a v knihách jenom leží jako mol. Číst? kdo to vídal? snad to pánům sluší, však u nás nikdo nečte, na mou duši!“ Zamračen starý přistoupil k své snaše. Ta polekaná pohledla naň plaše a zarděla se. – „Vidíš, moje zlato, jak sama“,sama,“ pravil, „červenáš se za to! Hle, statek celý hyne, hyne, hyne – a ty si hledáš zaměstnání jiné. Je plno práce, toho nevidíš? Číst – pravím, číst! – se ve dne nestydíš? Nebožka moje, dej jí pánbůh nebe, ta neměla by věru radost z tebe!“ – A mladý k tomu přisvědčil jen krutě: „Ne, milá moje, hájit nemohu tě. Já dlouho mlčel, dlouho shovíval a nedomlouval, raděj tajil žal, ni slova neřek, – ale nyní, nyní! – 118 Co řeknou kmotři, tety, sousedi, až nakonec se o všem dovědí? Ach, řeknou, má to divnou hospodyni! Čte knihy! řeknou, zasypou tě hanou a mně i tobě vysmějí se stranou. Jsi tady paní, – ke všemu ti svolím, – však v knihách čítat – to ti nedovolím!“ – Neřekla slova, mlčky knihu skrývá. – Od této chvíle jako bez boha neděle, svátků nezná ubohá, – to všechno, všechno pro ni všední den – a zítra, zítra – nová práce jen. Přelétlo léto – ovsy posekány a strništěm již žloutnou šíré lány, na půdách voní drobná otava. Pak přišel podzim s prací nejkrušnější. A Zdenka chodí bleda, churava, jí nesvědčí tu, pod oblohou zdejší. Vždy prací umdlen hospodář se mračí, ne, nekárá ji – však i pohled stačí. A starý říká: „Nebožky je škoda!“ a jeho povzdech do srdce až bodá. – Tak přišla zima. Jako příšery mhy beztvárné se nad dědinou chvějí. – Nevlídná zima! Zdenka bála se jí. 119 Ty smutné dni a dlouhé večery! Noc nemá konce, – hodiny se plíží. Šedivý Stejskal sedá u kamen, má dýmku v ústech, mlčky kouří jen, jak výčitka ji mlčení to tíží! Hospodář na stůl lokty podepírá, ve dlaních čelo, v jedno místo zírá. Tak včera, dnes, a zítra bude znova a pro svou ženu nemá ani slova. Jen starý zrakem vždy ji provází. – Jak teskno, smutno! Plaše hlavu kloní, při práci v létě bylo lépe pro ni! A z dusné jizby raděj odchází. Na prahu slyší – starý praví synu: „Do jara, myslím, bude pod zemí!“ A manžel kývne: „Ba že, zdá se mi!“ Zavřela dvéře: „Zhynu! zhynu! zhynu!“ jí hlavou hučí. Však se neděsila, vždyť zbytečnou jen opravdu zde byla. Churavá, slabá – jakáž hospodyně! a líp jí bude dole v černé hlíně! – Na půdu vyšla ke svým pokladům, tam klekla na zem, zvedla víko s truhly a výkřik hrůzy ulét zbledlým rtům a ruce její leknutím až stuhly. Vše převráceno, – knihy přeházeny, 120 památky z domu, poklad drahocenný, byl rukou drsnou přehrabán a zpleněn, vetřelcem drzým jistě nedoceněn. Přihrádky prázdné, – měla v jedné z nich pár dukátků a peněz stříbrných. – Kdo že je uzmul? uhodla by asi, – sem nepřichází nikdy nikdo z chasy. To –. Nedomyslí. – Srovnala vše zase a bledá, tichá v jizbu vrátila se. Od kamen starý na ni pohledl a tváří žlutou cosi trhalo mu. Však manžel ani hlavy nezvedl. Děl starý pak a usmíval se k tomu: „Máš, dcero, u nás časy blažené! Nač srdečko si jenom vzpomenevzpomene, předobrý manžel všeho dopřeje ti – a statek zatím do záhuby letí. Ty nevíš nic, že tady žid nás hlídá, – a pro něj dřeme, – ba že, je to bída! Úroky máme platit lichváři, – však co ti na tom? – nevšímáš si ani, jen když ty můžeš v domě býti paní!“ – „Já?“ krev jí vstoupla valem do tváří – „Tvé věno, víš to, bylo malicherné, – tak pro chalupu – a syn nevěděl, 121 když do tebe se maně zahleděl, že nezvykneš tu práci naší perné. Nu, jaká pomoc! Má teď, co si vzal, však jsem ho dosti, dosti varoval!“ – Sepjala ruce, vyděšena byla: „Proč trápíte mě? Co jsem učinila? Jsem vaše zcela, však to dobře víte, a co je méhomého, všechno vzíti smíte!“ – Vstal hospodář a zlostně nohou dup: „Eh, každá věc má vždycky líc a rub! Co platno věno, výbava a jmění, když k hospodářství lásky, lásky není! – pár dukátů tvých má už dávno žid! Však ty jsi stále jako cizí tady. Ty vidíš přece: plno práce všady a sama hledáš pohodlí a klid! Jen po domově, po mamince toužíš, zde pod mou střechou tratíš se a soužíš. Jak byla by tu jakás jiná země, ty nemáš lásku k polím – ani ke mně!“ – „Já?“ zaplakala. – „Ano, ano, ty!“ – Víc nevěděla. Přišly mrákoty a mdloba náhlá k zemi sklátila ji. Když vzbudila se, byla v loži svém, kmotřičky, tetky stojí kolkolem 122 a k nemocné se všechny nahýbají. „Hle, už se budí!“ teta Dvorská praví. Hned dohromady sestrčily hlavy. „Nu, Stejskalko, jak daří se vám, drahá? Co se tu stalo? bil vás manžel, bil? Eh, my to známe, nářek nepomáhá, nést musíme, co pánbůh přisoudil!“ – Jen usmála se, hlavu zvedla málo: „Co se tu stalo? – snad se mi jen zdálo?“ – A kmotry mlčí, smutně na ni hledí, jen Dvorská šeptá: „Však to každá zná! Jen postěžujte sobě, bláhová, to ulehčí vám, – kmotry nepovědí, vždyť samy toho víc než dosti vědí!“ A s úsměvem, jenž plný lásky byl: se vyptává ji znova: „Bil vás, bil?“ Povstala z lože svého mladá žena, „Ne!“ řekla pevně, studem uzarděná, „Ne! nikdy! nikdy!“ – Ženy nevěřily. Zemanka řekla: „Pane bože milý, vždyť přece je to jen váš vlastní muž! Co platný nářek? tak to bývá už! A muž – to pán. Ty poslouchej a služ!“ – Šedivá Douška řekla s přesvědčením: „Ó, což pak Stejskal! takových si cením! a hodnějšího není v celém kraji. 123 V hospodě sotva po jménu ho znají, po celé týdny chvílku nezahálí, – ó, což pak Stejskal! ten je hoden chvály! Už jen se mírni! trpěliva buďbuď, a jestli někdy – inu, bůh to suď! Stejskalka stará, ta to také znala a vím, že jistě ráda umírala... Z každého slůvka hned se nepohorši, vždyť jinde, – jinde je to stokrát horší!“ Přikývly kmotry: „Ba, že stokrát horší!“ Pohledla na ně. Utrpení vryto do jejich tváří, – oči zkaleny, od těžké práce šíje shrbeny a pod hrudí co bolesti je skryto! A bylo jí těch zubožených líto! – A všechny hledí na ni se závistí: „Oh, což je jí! nám stokrát hůře všem!“ tak pološeptem teta tetě jistí, „a musíme se smířit s osudem!“ Kárnice mladá, – nejmladší z nich asi, se usmívala. Měla pěknou líc, rty roztomilé, černé husté vlasy, však pod očima stálé víc a víc se počínala promodrávat kola, a chorobně jí jaksi žloutla pleť. – 124 „Nu, život,“ řekla, „to je trpká škola, a milá kmotra, pozdě vzdychat teď! Pryč je už mládí! i svobodná léta! již ulétla nám až na konec světa! Rozluč se na vždy s marnou nadějí. Nebude lépe! nedočkáš se jara, užívej světa ještě raději!“ – A jak se nahlas při tom rozesmála, všech ostatních se nešťastnější zdála. V tom právě vešel mladý hezký hoch, Kárníkův chasník. Nežli mluvit moh’, již paní jeho vstříc mu poskočila: „Nu, odešel-li z domu hospodář?“ A její pohyb, oči, ret i tvář ji prozradily. Hlavou pohodila a zarděla se. Věru, hezká byla! A najednou se kolem podívá zavlhlým okem, – na omluvu řekla: „Ach, za své hříchy já už za živa si odsloužila polovičku pekla!“ – A za chasníkem prchla ze dveří. A stará Douška zakývla jen hlavou: „Kdo u nich zná to, však jí uvěří! je dozajista mučednicí pravou. Což divu, že se v bídě něčím těší?“ – Však druhé šeptem: „Ale hřeší! hřeší!“ – 125 „Eh, vždyť je mladá, hezká ještě přec, nám starým – toť! – už patří růženec!“ – Tak končila ta celá ženská rada: „Proč naříkáš, vždyť ty jsi ještě mladá!“ – Když odešly, sám k ženě vešel muž a podával jí ruku na smířenou. „Nu, bláhová!“ děl, „nechme toho už, však nezapomeň, že jsi mojí ženou!“ – Jen zašeptala tiše: „Odpusťte mi!“ a sklopila své vlhké oči k zemi. Jen: „Odpusťte mi!“ více ani slova a vrátila se ku práci své znova. Však nebyla to více švarná žena, již přivedl si Stejskal z dálky sem! Bez ducha chodí, bleda, zamyšlena, s utkvělým, tichým, smutným úsměvem a slábne, žloutne, odkvétá den ke dni. Hospodář mrzut vyhýbá se před ní. A starý Stejskal pohledem ji bodá a říká, říká: „Nebožky je škoda!“ – Po novém roce přišla na statek do služby Lojzka, hezká, černovlasá a mladičká, – však chytrá nad svůj věk. A po ní všechna bláznila se chasa. 126 Na statku, tam kde bydlel smutek jen a lakota vše dusí den co den, ba v celé vsi, kde hádky, křik a spory v chalupách vládly, zněly mezi dvory, kde nezazvonil dovádivý zpěv, to cizí byl a neobvyklý zjev. Vždy veselá a hravá, rozpustilá, jak polní ptáče bez starostí žila, vždy smála se a vždycky švítořila, jen dnešek znala, celý roční plat za stužky dala, za šperky a šat. – A hudbu slyšet – už se v kole točí! – a hoši od ní neodvrátí oči. – I starý Stejskal na Lojzku se dívá. Proč směje se? proč neustále zpívá? „Čertovo děvče!“ rozmrzelý říkal, však ponenáhlu také sám jí zvykal a sám se usmál, zpívat-li ji slyšel. Ba, poslechnout ji schválně někdy přišel, Za bradu vzal ji, v rámě popleskal a oči mhouře lichotit se jal. „Čertovo děvče! ale na mou duši, je jako z cukru, hezky jí to sluší!“ – Jen hospodář se mračil rozhněvaný, v ret hryzl se a sotva oči zdvih – 127 Jak protivný je výskot, štěbet planý! Ten bezstarostný jako dětský smích, zde v tomto domě – ach, to věru hřích! Jen počkej, děvče, vše se zvrátí v ruby, dnes zpěv a jásot – zítra, zítra však? – – Na ženu pohled a zaskřípal zuby. Kdys byla mladou, hezkou taky tak, – teď sotva že se po dvoře jen plíží. Eh, ano, ano! život krutě tíží! A jak tak hleděl zamračený na ni, hle služka stane vedle svojí paní, tak mladá, svěží, tváře jako růže, po očku hledí s drzým úsměvem. On sklopil zrak a hučel se hněvem: „Čertovo děvče! jak se smáti může?“ – Smích její jasný rozléhá se dvorem a hospodyně závidí jí skorem a říká: „Dítě, dítě, stiš sese, stiš! vždyť zítra budeš možná plakat již a starosti tě najdou, uvidíš!“ – Však Lojzka jenom hlavou pohodila, dí: „Mám-li plakat, panímámo milá? co bude zítra, kdo se stará dnes? nu, zítra možná smrt mne potká kdes! 128 Kdo chce, ať pláče, lakotí a strádá, já směju se a na světě jsem ráda, chci, pokud čas je, světa užít dnes!“ – A její smích tak rozpustile zvoní, – i hospodář se maně ohlíd po ní. Což teprve, když jaro přišlo letem se zpěvem ptáků, s pestrobarvým květem! Když do pole šla Lojzka po práci, smích se rtů se jí ani neztrácí a zpívá, zpívá od božího rána. Po mezi běží bosa, urousána, srp nebo hrábě nese v rukou sic, však jako v tanci nožky jen jí hrajíhrají, a jak se polem míhá zpívajíc, barevné stužky větrem za ní vlají a v její vlasy, v černé prameny, jsou vonné květy vždycky vpleteny. Hle, jak je pěkná! A ty květy polní opojnou vůni šíří všude kol ní. V olšinách jednou žala u potoka. Den parný byl a voda nehluboká a průhledná se jen jen blýskala. Uhřátá Lojzka práce nechala, 129 srp zahodila, sukénku svou zvedla, – maličko zvedla – noříc do vody osmahlou nohu. Kol se neohledla, nedbala svědků. Však té nehody! Hospodář mrzut hleděl pozdálí, zesinal hněvem. Viděl: zahálí! A rychlým krokem spěchal ku potoku. „Proč nepracuješ?“ – Zasmála se jen a ohledla se, – ve tmavém jí oku to plá a svítí. Stejskal zaražen, neschopen slova hledí, – myslí jen: „Hle, jak je hezká, jako jarní den!“ Pokorně hlavu k ňadrům naklonila, vystoupla z vody, – poslušná tak byla! On pozved srp a podat jí ho chtěl, co počíná, však více nevěděl. Kol boků chyt a silou strh ji blíž. Děl: „Ještěřice! mám tě, mám tě již!“ V horečce řek to. Chvěl se. – Odskočila a prstíkem mu hrozí rozpustilá! Neřekla slova, – jen se usmívá, – je ráda, ano! – tím se neskrývá: vždyť hospodář se před ní zardívá! On hryzl rty, až barvila je krev, v něm vřela vášeň – bouřil stud a hněv. Chtěl přísným zdát se, – všechno, všechno marné! 130 jej zcela zmátl sladký její smích, vší silou chtěl by stisknout v loktech svých to mladé děvče, veselé a švarné! – Však přemohl se, obrátil se zpět, – proň nevykvet ten planý polní květ! Šel, – k domovu šel, smutný, zamračený a v duchu viděl obraz svojí ženy, ubohé ženy, choré, uvadlé, zažloutlé tváře, oči zapadlé, zkalené pláčem, – suché, vetché tělo. – – Cos jako smích mu maně v uších znělo. I zastavil se, rozhlížel se všady. Ne! byl to přelud! Lojzka není tady! – však do opravdy byl to její smích! – Až domů došeldošel, a když na dvůr vkročil, svou ženu pilnou u studnice zočil. Vážila vodu, – v šatech chudobných, na hlavě šátek, který vlasy skrýval. Ta smutná líc a zakalený zrak! eh, opravdu je stará, sešlá tak? Květ kdyby aspoň za ňadra si dala, svých dlouhých vlasů kdyby neskrývala, – nu, nechce se mu líbit, zdá se však! Od práce pilné sotva hlavu zvedne a po muži se ani neohledne. 131 A divná lítosť rázem pojala ho: je bohat, ano, a je ještě mlád, však čeho užil v pravdě dosavad! On neví, co je štěstí, láska, blaho, – zde tento dvůr, to celý jeho svět – a u studně tam jeho žena chorá. Jak smutno tady! Obrátil se zpět, – co vyhání ho z otcovského dvora? Přirazil vrátka prudce s nevolí, zas nazpátek se vracel do polí a po mezích se plížil ku potoku, hned popošel, hned zastavil se v kroku. Cos ku břehu jej vábí k olšinám... Kdos předešel ho. – Starý Stejskal sám! Jak omládl by o několik roků, hle, kolem Lojzky skáče vesele, hned po tváři ji hladí zardělé, hned za stužku ji v zadu popotáhne a při tom sladce šilhá očima a chvílemi si také k srdci sáhne. Však Lojzina si starce nevšímá, žne o překot. – Zrak postihuje stížístíží, jak srp se míhá, – hospodář se blíží. Zamračen přišel. – Starý v rozpacích odskočil stranou, zarděl se a stich. Žne Lojzka jak by zaujata prací, 132 a hospodář s ní oka neodvrací. A tvrdě otci řekl: „Jděte domů!“ – Poslechl starý, jen se usmál k tomu a u potoka Stejskal zůstal sám. – Šel starý domů, k sobě huče zticha: „Ach, toť je děvče, jaké rád já mám, ta nezapláče ani nezavzdychá, jen zpívá si a celý den se směje a její pohled do srdce až hřeje. Eh, kdybych nebyl, jářku, tolik starý sám, – na mou duši! – ale, ďáble, vari!“ – A usmíval se, svadlé tváře hladil, div myšlénky že tajné neprozradil. – A od toho dne ještě zvučněji zpěv Lojzčin zníval Stejskalovým dvorem, zde druhou paní začala být skorem, – však v domě bylo stále smutněji. Zachmuřen Stejskal s němým chodil vzdorem a vyhýbal se ženě raději. Od rána v polích bloudil osamělý a pod večer, když došel k domovu, se ode dveří vracel poznovu a posléz zapad v krčmu židovu. A lidé sotva očím věřit chtěli: 133 do krčmy chodil. – Někdy zamračen do sklenky plné hleděl mlčky jen, však jindy hraje, zpívá si a výská, penízky sype, nedbá, nezastýská. A chasu pozve, celé noci hýří. – I starý přišel. – Syn se nezapýří, jen drze dí: „Té radosti mi přejte! Což? řekněte sám, jaké štěstí znám? tam u nás doma? však to víte sám, – eh, litujte mne, ale nekárejte!“ – A starý otec nad ním zaslzel: „Ubohý hochu! pravdu, pravdu’s děl, na statku smutno, – hynem, hynem, hynem!“ – A do rána tam zůstal se svým synem. Když hudba hrála v krčmě o pouti, nechyběl Stejskal. Po celou noc hýřil, byl všady prvním, pil a v kole vířil, – jak neměly by kmotry žasnouti! A dupal, výskal s divným ohněm v oku a hrát si dával stále notu svou, veselou Lojzku držel kolem boků, div nenosil ji zjevně na rukou. A Lojzka celá na hrdle mu visí. – „Zkaženosť světská!“ kmotry šeptaly si 134 a mračili se vážní sousedi. Však mladý Stejskal všeho nehledí. – A starý otec říká: „Čtveračina! jak dovedla si nakloniti syna! však jenom žena, – žena je vším vinna!“ A žena zatím doma v komoře probděla noci, v žalu proplakala a pode křížem klečíc v pokoře spínala ruce, v žalosti své lkala: „Nebeský Otče! milosti své přej mi, tu tíž, tu bolesť se srdce mi sejmi! Však víš, co trpím! Smiluj se, ó Pane! to ubohé, jež nosím pod srdcem, to děcko aspoň pod ochranu vem! Mne zahub, chcešli!“ – Hořká slza kane v šatečky dětské s láskou uchystané. – Čekala dítě s blahou nadějí, vším na tom světě pustém bude jí, za všechno může náhradu jí dáti a muže, bohdá v náruč její vrátí. A do rána se děcko narodilo, hezounké děcko, – děvčátko to bylo, bělavé vlásky mělo jako len a v očích kousek blankytného nebe. 135 Byl jistě z ráje andělíček ten! Šeptala: „Broučku, kdo vyplašil tebe? kdo na zem pustou k nám tě vypověděl, kde plno žalu, bolesti a běd?“ Ten drobný červík divně na ni hleděl, však pověděti o tom nedoved. Jen smutný úsměv hrál mu na rtu malém, když vítala jej na svět s tichým žalem. – Ó, s jakou láskou z kolébky jej zvedá churavá matka, slabounká a bledá, jak vroucně vždy jej k ňadrům přivine a líbá rtík a čelo nevinné. A za svítání bledý vysílený muž z krčmy přišel, kolem lůžka ženy chtěl projít mlčky hledě do země. – A uzarděna, – v očích radosť tichou děťátko svoje k němu zvedla s pýchou. „Hle, andělíčka dalo nebe mně! Ó, měj ho rád! v něm naše bude blaho, měj broučka rád!“ tak vroucně prosila ho. Muž hleděl tupě, přetřel zvlhlé čelo, jak úsměšek cos v líci se mu chvělo: „Čí je to dítě?“ tvrdě se jí ptal. a na matku a na to děcko hledí, –- však nedočkal se nikdy odpovědi. – 136 Víc o chorou se nikdo nestaral. – A s bolestí svou celou o samotě zůstala žena. Děcko líbala. „Proč Pánaboha prosila jsem o tě, můj zlatý broučku, – nač jsem čekala? Vše marno, marno! všechno ztraceno je; mé štěstí, život i tyty, zlato moje!“ – Den žalu byl to, – přečkala jej s tíží, – ty minuty tak lenivě se plíží! Nastával soumrak, ticho bylo kol a němý byl i její těžký bol. V tom zazvučela píseň rozpustilá kdes na síni, a chorá zvedla se, – ta písnička tak protivná jí byla! Poznala Lojzku snadno po hlase. Dech zatajujíc naslouchala chvíli, – sten utlumiti v prsou dovedla. Povstala z lůžka, děcko pozvedla a s namáháním sebrala své síly. Děťátko tisknouc pevně k ňadrům svým šla krokem vrátkým zvolna ke dveřím. – Písnička zvoní, – jako posměch zní to, – a choré v srdci bylo toho líto. Otevře dvéře rázem, ve chvatu a před ní Lojzka v síni sama tu. 137 A tváří v tvář tak proti sobě stály. – Ubohé ženě oči žárem plály, – zoufalstvím plály, – rty se chvěly jen. Rozmarná Lojzka do očí jí hledí a její zrak je jasný, nezkalen, v těch očích tmavých, žhavých šotek sedí a veselá je jako jarní den. Spanilá, švarná! a ví o své kráse. – „Proč zpívala jsi?“ hospodyně ptá se, „tvé písničky mně otravují duši a moje dítě ze spánku mi ruší!“ S úsměvem služka hledla ke své paní: „Což nemám zpívat? nesmím smát se ani?“ S povzdechem chorá řekla: „Zdali smíš! dům smutku jest tu, děvče, – nevidíš? Žal, smutek, stíny rostou dokola, tvůj smích, tvůj zpěv jen nové přivolá!“ „Ó ne, má paní, není tomu tak, jasněji před se hledí mladý zrak, ty stíny chmurné nic mne nestraší a smutek odtud smích můj zaplaší. Slyšíte venku hudbu, zpěv i ples? Mně, paní moje, do tance je dnes!“ – „Ty hřešíš!“ – Děvče zardělo se celé. „Ať hřeším! třeba!“ promluvilo směle, „a do pekla snad vede cesta ta, 138 však vesele se vždycky kráčí po ní. Snad cesta křivá, hříšná, proklatá, však zní tu zpěv a smích a hudba zvoní. Ah, nedivte se, zlatá paní má! Ta mladá léta jako vítr letí a nerozumný, kdo je prodřímá, či propláče a modlitbami světí. Ne, odpusťte, – vždyť sama dobře vím, – já se smíchem jdu k branám pekelným. Vím, ó já vím, že zemru v hříších kdesi. – Má paní, na mě v nebi vzpomeňte si, poproste Boha tam za duši mou, snad prospějete jí svou modlitbou!“ – A zpola vážně, zpola rozpustile zní slova její. Smutně na chvíli pohlíží k zemi, hlavu nachýlí. „Jsem hříšná“,hříšná,“ šeptá, – ale rázem čile pohodí hlavou, otočí se letem, pohladí vlasy ozdobené květem, pod bílé hrdlo křížek připne si, na ňadra mladá stužku zavěsí. Smích vrátil se jí opět na ústa a „Sluší mi to?“ ptá se, – rozpusta! Zří do zrcadla. Hezká je a milá. – Pak odešla a dvéře přirazila, přeběhla dvorek v letu zpívajíc, – 139 zaskřípla vrátka, – ze dvora už byla a zpěv i kroky tichnou víc a víc. – Slyš! poznovu teď vrátka zaskřípala, kdos vyšel z domu, – jistě hospodář! Tou písničkou jej čarodějka zvala! Nemocná stojí – mlčí. Její tvář jak z kamena je, mrtvá zesinalá. Sval nepohne se v celém obličeji, jen horečně se lesknou oči její. – Večerní stíny rostou zvolna kolem. Děťátko spící tiskne ke hrudi a šeptá k sobě, přemožena bolem: „Jen ticho, tichoticho, ať se nevzbudí!“ – Zavzdechlo dítě, úzkost matku jímá: „Proč budíte je? nechte je, ať dřímá! Proč vstávat má už? k ránu daleko je, jen hajej, hajej, zlaté poupě moje!“ – Kol ohledla se plná nepokoje, v rostoucí šero hledí s úzkostí. „Zde není místa pro tebe ni pro mě! Jak smutno, pusto je v tom starém domě! Můj mladý věk tu zanik v žalosti!“ – Zlekána vyšla na dvůr ze síně, ze dvora na sad, ze zahrady v pole. 140 Zní za ní hudba někde v dědině, hoch veselý tam zavýskl si v kole a chorá úže tiskne děcko k hrudi. „Jen ticho, ticho, ať se neprobudí!“ – Po strništích a přes zoraný lán, přes vlhké louky klopýtá a běží, však nohy mdlé již unesou ji stěží. Zde blýskla voda! – křovím lemován břeh nízký před ní. Unavena během stanula, hledí. – Řeka široká hle, plyne tiše – němá, hluboká. – Z bělavé páry nad protějším břehem vychází měsíc – velký zlatý kruh. – Přes vodu tichou chvěje se a splývá třpytivá stezka, dlouhý světlý pruh. – Nemocná žena s podivem se dívá, ta zlatá stezka k nohám až jí splývá a zdá se jí, že volá ji a láká. – „Hle, cesta k nebi!“ tiše zaplesá, „kol na zemi se víc a více smráká, však jasná cesta vede v nebesa. – Pojď, broučku drahý!“ šeptá, „zlý je svět, – pojď, donesu tě k Pánubohu zpět!“ – A pokřižujíc děťátko i sebe šla onou cestou třpytnou přímo v nebe. 141
9. listopadu 1620.
Jitro. Těžká mlha leží v kraji, ze záplavy její šedé černé stíny stromů prokmitají. Rozbrázděná cesta vede v pustých polích, bahno svítí po ní v kolajích i ve šlépějích koní. Polnice jek zvučí v dálce kdesi, rozléhá se v mlhách, pláče, děsí. Podkovy tam třeskly o kameny, vylét z pole havran vyplašenývyplašený, zakřičel a plujepluje, přes bahnitou cestu odletuje. Bídná víska v údolí se skrývá. Zříceniny. Popel sotva zbývá, černé stěny z vyloupené chaty. Prázdné dvory zejí – mezi vraty 142 hladový pes vyje. Za plotem ční štěpy opálené. Jen ta mlha, jež se z polí žene, celou hrůzu kryje. Čpavý dým se ještě z rumu plíží. Stranou zbyla jediná jen z chýží, nejchudší snad. Lupiči když vpadli, vyžehli ves, loupili a kradli, hnízda toho nevšímli si ani. Co v ní najdou? Přešli, plivli na ni. Pod zčernalým stropem, kde jen stěží možno dýchat, raněný muž leží. Zkrvácený šátek na čele má, z kalných očí hledí bolesť němá. V rohu lůžka sedí stařec sivý, mlčky sedí, smutný, úzkostlivý. Teskné ticho, až to duši svírá. – Polnice jek v tom se ozval v dáli. Raněný zved’ hlavu, paměť sbírá a ty vpadlé oči vzplály. „Co to bylo?“ ptá se. „Duní temně pod kopyty koní syrá země, slyším šavle o třemeny bíti. Kdo to? Kam se řítí? Otče, hlédni oknem. Po loupeži hladové zas vojsko do vsi běží?“ – 143 Hledí starý otec: z mlhy šedé smutný průvod jede. Zástup jezdců po cestě se žene, předhání se v poli – do úpadu šlehá, bije koně zapěněné, plné vozy těžce duní v zadu, náprava se láme od nákladu. – „Poznáváš-li, otče, kdo to jede?“ – „Zastříkán šat blátem, tváře bledé, hrůza hledí všechněm z obličeje, úzkosť jimi chvěje. Poznávám je, ano! běda, běda! král náš, král to prchá, páni za ním! v útěku svou spásu král náš hledá!“ – Raněný se zvedá s namáháním, s čela strh ten šátek zkrvácený, potácí se, chytaje se stěny dovlékl se k oknu. – Vidí, vidí: cestou v mlhách prchá smečka lidí. Pára stoupá ze spocených koní, 144 podkovy v zem bijí, šavle zvoní, řinčí těžké vozy. Jedou kolem, v trysku dál se předhánějí polem. Z mlhy jedou, do mlhy se řítí, strach je žene, hrůzou oči svítí, jako přízrak hrozný mizí v dáli, – stínem jen se postavy jich zdály. – Zapadli už v mlhách, jenom temně ještě duní udupaná země. Černý havran sedá krákoraje, na rozrytou cestu do kolaje. – Vzešel mrak, stín padl na krajinu. V chatě ticho, smutné ticho bylo. Starý otec hleděl v oči synu, zoufalství ty oči zakalilo. „Vidíš, kterak venku tmí se?“ praví. „Přes oblohu mrak se žene tmavý, bůh to rozhněvaný tvář si halí, neštěstí a hrůza, nové žaly v kraj se valí. Prchá král – co my si počnem’, chudí? – Co si počnem’?“ vykřik’ znovu temně. 145 „Prchněm’, synu, z nešťastné té země! prchněm’!“ – A syn jako když se budí, přetřel oči: „Kam my bědní chceme? Kam před svojí bídou uprchneme? S námi bude, – s dětmi bude vzrůstat, – král, ten může prchnout, – my jen zůstat!“ 146 OBSAH:
Ve starém zámku5 Šafář17 Naposled!23 Pohádka38 „U zlatého slunce“44 Vávrovo štěstí63 Uhranutý70 Země96 Cesta do nebe106 9. listopadu 1620142
E: lk + lp; 2002 [147]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Hanták, Jan; Pak, Jindřich
(Nákladem knihkupectví Jana Hantáka. Tiskl J. Pak v Kolíně.)

Místo: Kolín

Vydání: [1.]

Počet stran: 147

Věnování: Škampa, Alois
(Milému příteli Aloisu Škampovi věnováno.)