Cesta do nebe.
Znám vesnice i v kraji bohatém,
kde zlato plodí dobrá česká zem,
v nichž není radost nikdy domovem.
Jen práce věčná, věčně žal i nouze,
tam nezpívá se, proklíná se pouze –
a úsměv blaha ani jediný
nezbloudí nikdy v tyto dědiny.
Čím více kolem světla, květů v poli,
tím smutnější jsou, – tím to více bolí.
Ó jak je smutno, věčně smutno v nich!
Rozryta náves, bahno v kolejích,
chalupy staré, došky otrhané
a ze síňky vstříc umrlčina vane.
U statků vrata vyvrácena zpola
a na prahu tam sedí Bída holá,
ba i ty staré stromy za plotem
jakýmsi teskným mluví šumotem.
Hospodář v potu o život se stará
a v těžké chvíli žal svůj zapíjí
106
a žena s pláčem děti povíjí.
A mladý lid? – Zde není ani jara.
Květ nerozkvete, vadne v poupěti
a vrásky hyzdí čelo dítěti.
A nade vším své sítě rozestírá
žid jako pavouk, lačně kořist sbírá.
A v takou jednu vísku neblahou,
kde jenom v žalu dni a roky jdou,
má zlatá Zdenka přišla náhodou.
Má zlatá Zdenka! hezounká a milá
mazlíčkem štěstí od kolébky byla.
To klamné štěstí hýčkalo ji jen,
by zradilo ji krutě v jeden den.
V den osudný, kdy mladé srdce její
počalo v touze bíti bouřlivěji,
kdy láska měkce zaklepala na ně –
a zlatá Zdenka byla beze zbraně.
Což tehdy ona s duší anděla
o stínech toho světa věděla!
Pod rodnou střechou u otce a matky,
tam život její jako sen byl sladký.
Hýčkána láskou, šťastna, ve smíchu,
jak holubička čistá, bez hříchu,
zlý pohled lidský nespočinul na ní
a o neštěstí nevěděla ani.
107
A když jí bylo osmnácte let,
děl otec její (byl už vetchý kmet):
„Mé zlaté dítě, konec můj se blíží,
dnes nebo zítra přijde již můj den, –
buď vůle páně, – já jsem připraven.
Tvůj osud jen mi dosud srdce tíží.
Jak bude s tebou, až mne zakopou?
I matka, vidíš, kloní hlavu svou.
My odejdeme, – budeš sama, dítě!
Sestřičky, bratři tvoji, však to víš,
svůj domov každý zařídil si již.
Nu, ano, ano, oni milují tě,
však jejich vlastní jsou jim přece blíž.
Ó, bylo by ti krušno o samotě!
Nechť hodný manžel postará se o tě.
Než zavru očioči, blahem bude pro mě,
když uvidím tě šťastnou v jeho domě.“ –
A matka v slzách šeptla potichu:
„Pojď, ukázat se svému ženichu!“ –
Co se Zdenkou se dělo v oné chvíli!
Jak zachvěla se! sotva měla síly
těch několik jen kroků učinit,
cit přemáhal ji, divný, mocný cit
a lekala se, – mráz jí přeběh tělem,
však zvyklá mlčky ve svém žití celém
být poslušna vždy vůle otcovy, –
108
kam vedli ji, šla – volně se slovy:
„Jak chcete, čiňte, rodičové moji!“
A řekli jí: „Hle, tady ženich stojí!“ –
Pozvedla oči: mladý statný, byl
a po pansku se dneska vystrojil.
A všimla si: tvář jeho byla snědá, –
tak slunce boží barví na poli –
a na rukou měl tvrdé mozoly.
To svědectví se falšovati nedá:
je dozajista pilný, pracovitý,
toť všechny možné chyby vyváží!
Že stojí před ní jako v půdu vrytý,
že mlčením ji skoro uráží?
Vždyť je to na vsi, – možná, není dvorný,
však hospodář je mladý Stejskal vzorný. –
„To tedy choť můj!“ v duchu k sobě děla
a do tváře se jemu zahleděla.
Cos zahučel a rychle sklopil zrak
a na čele mu vyvstal černý mrak –
a zdál se býti starším, starším mnohem!
„Toť tedy choť můj, určený mi bohem!“ –
A její srdce čisté nevinné
počalo tlouci. Řekla v duchu k sobě:
„Co souzeno mi, to mne nemine!“
a podala mu svoje ručky obě.
109
A v této chvíli bylo jasno jí,
že milovat jej do smrti až musí. –
V komůrku prchla. Pláč ji skoro dusí.
Však srdce dívčí hned se spokojí.
Jen vlídné slovo, úsměv, políbení
a pouta víc než svobody si cení. –
Za krátko svatba byla veselá.
Miláčka svého staří vydávali, –
což by se v něčem zahanbiti dali!
A hlučno bylo, vřava šuměla.
Proč nevěsta jen smutně hleděla?
Zamračen ženich neusmál se na ni,
po celý večer nepromluvil ani,
jak bez vědomí seděl nepohnutý,
bez duše tělo, – mrtvolou se zdál.
A starý otec jeho za ním stál,
šedivý, vyschlý, od lakoty žlutý,
a cos mu šeptal, protivně se smál.
Pak rodiče jí na vždy „s bohem!“ řekli
a horké slzy po tvářích jim tekly,
když na čele jí udělali kříž. –
Jak na pohřbu, – ba, bylo ještě tíž!
Jen nevěsta, ta neplakala již.
Matičce, otci políbila ruku,
svou podala pak mlčky ženichu.
110
Květ ulomen byl v prvním jarním puku.
A starý Stejskal smál se potichu.
Pak odvezli ji pustou černou nocí,
už patřila jim na vždy bez pomoci. –
Hradisko, tuším, slula víska ta
neznáma bohu, lidmi proklatá
stokráte v bídě v žalech každodenních,
kam svoji kořist zavlekl si ženich. –
Usedlost jeho byla bohatá,
sto korců měl a statek s pěkným dvorem,
slul nejbohatším z celé vísky skorem.
Hned první den ji vedli do polí
a starý Stejskal s pýchou říkal snaše:
„Ta luka, pole, – to je všechno naše!“
Však mladý hleděl s tajnou nevolí,
že Zdenka při tom chladná je a tichá.
Jí protiví se všechna tato pýcha.
Jen chrpy hledá, ladnou kytku skládá,
ty polní květy vždycky měla ráda!
„Hle“,Hle,“ praví, „chrpa kvésti počíná!“
Zaražen starý hledí na syna.
Co že to řekla? opravdu se diví!
„Což chrpa!“ hučí, „ta nás neuživí!
Hleď naše žito, ječmen, řepné lány,
jak široké jsou, jak jsou obdělány!
111
Však co to práce, co to potu stojí!
Ach, škoda, že mi Pánbůh ženu vzal,
ta pracovala, – aby pohledal! –
až do poslední těžké chvílky svojí!
Dej bože, by se Jiří nesklamal!
Tys pěkně rostlá, mladé, zdravé tělo,
nu, mohla bys tu v práci platna být.
Zde u nás nejsme zvyklí lenošit!“ –
Pozvedla hlavu, plakat se jí chtělo, –
v prach zahodila kytku dovitou.
Proč ranit chtěl ji divnou řečí tou?
A mladý manžel? raděj hleděl stranou,
proč nebránil jí před tou zřejmou hanou?
„Pracovat umím!“ tiše na to řekla.
A starý smál se: „Jenom počkej již,
zde teprve se práci naučíš!
Tam u vás, tuším, ručinka ti změkla, –
nu, mazlili se s tebou všichni as,
zde na mazlení sotva zbude čas –
a kdo chce, jářku, chleba míti denně,
ten pracovati musí neumdleně!“ –
Sklopila hlavu, nemluvila víc
a do dvora jak vrátili se zase,
nejtěžší práce rychle chápala se
útěchu svoji v práci hledajíc.
Od rána pilná chvilku nezahálí
112
a oddechnout si sotva dovolí.
Od práce tuhé drobné ručky pálí
a krvavé se tvoří mozoly.
Však ne! ó ne! to všechno nebolí!
Jen starý Stejskal, když ji maně chválí,
tu tajenou se zardí nevolí.
„Tak, moje zlato!“ šedivec jí říká,
„ach, rád ti věřím, že se těžko zvyká,
však nelze, víš to, nelze více zpět
a není času mnoho rozmýšlet.
Jen čile, čile, měj se chutě k dílu,
bůh proto dává zdraví ti a sílu
a zahálky se jako hříchu střež!
Až práci zvykneš, budeš spokojena,
jak byla, chudák, moje dobrá žena
a na nic více myslit nebudeš!
Na marnost světskou nevzpomeneš ani,
vždyť na statku jsi za to sama paní!“ –
Když rozhledla se v polích kolkolem,
kde zlato rodí dobrá česká zem,
a těžké klasy kloní se k té zemi,
úroda boží zraje přede žněmi:
„Což zlato!“ – myslí, – „ale štěstí, štěstí
zde v těchto polích nikdo nevypěstí!“ –
A manžel chodí dvorem zamračený
113
a sotva sobě všimne mladé ženy,
na slůvko vlídné nezbývá mu času.
Ba ani úsměv nezjasní mu tvář!
Starostí tisíc má vždy hospodář,
spolehnout nelze na nedbalou chasu!
Sám na poli se raděj lopotílopotí,
a když se večer vrací z práce denní
a žínka z domu vyjde naprotinaproti,
má pro vše jenom stejné zlořečení.
Umdlený lehne, sotva ráno vstanevstane,
jde ke své práci včera zanechané.
Jde těžkým krokem, hlavu nízko kloní,
tvář jeho žlutá, plno vrásek po ní,
zapadlé oči, pohled upřen k zemizemi,
rty sevřené a jako by byl němý.
Den za dnem stejně v těžké přejde práci
a mládí tak se bez radostí ztrácí.
Kdo znal ho dobře, sotva uvěřil,
že mladý Stejskal někdy mladým byl.
Ustarán, zemdlen sotva jen se plížil,
ten velký statek opravdu jej tížil.
I hojnou žeň když dostal pod střechu,
přec nepopřál si chvílky oddechu.
Jen otci svému posteskl si časem:
„Jsem k smrti umdlen!“ řekl slabým hlasem,
114
„však což má práce všechna tady platná,
když statek ničí žena marnotratná.
Sám chodím hůře nežli žebráci
a nepřeju si doušku po práci.
Však moje žena? jenom hleďte na ni,
ta chodí si jak milostivá paní.
Co doma měla, chce tu zase mít,
ni lahůdek si nezná odepřít!“ –
A starý vzdechl: „Nebožky je škoda!
a tahle tvoje? – inu, snad se poddá!“ –
A večer sám pak snaše domlouval:
„Syn“ – pravil – „chodí celý ustaraný.
Víš, milé dítě, z lásky si tě vzal.
On není hejřil, žádný hejsek planý,
je hospodář, že na něm není hany!
Proč ty mu sama působíš jen žal?“ –
„Já?“ ulekla se. – „Inu ano, ty!
Má s hospodářstvím – víš to – trampoty,
sám o všechno se tady starat musímusí,
bez něho nikde nic se neděje,
s čeládkou línou pravé peklo zkusí
a doušku piva sobě nepřeje.
A co má, chudák, co má z toho všeho?
v nic přijde všechno namáhání jeho!
Kde hospodyně jako páv si chodí,
tam na statku jen neštěstí se rodí!“ –
115
Šla bez obrany, mlčky, beze slov,
své lepší šaty, šperky, které měla –
to upomínky byly na domov –
do pevné truhly na vždy uzavřela.
Pak usmála se: „Není škoda jich!
po skvostech toužit věru že je hřích!“
A chodila tak jako služka její
v oděvu prostém, ale pokorněji. –
V den odpočinku, v boží neděli,
kdy na zahrádce mužští leželi,
kouřili z dýmek, ruce pod hlavou,
hleděli kamsi ve výš modravou, –
na půdu zticha vyjde odpoledne.
Ke svojí truhle stoupne, víko zvedne
a poklady své skrovné prohlíží
a v upomínek proud se pohříží.
Blažený úsměv na tváři jí hraje, –
hle, truhla velká plna do pokraje!
Co matčina jí láska nadělila!
Prohlíží všechno, kousek za kouskem!
Jakási vůně známá tak a milá
z těch věcí drahých jak by vála sem.
Ach, domov, domov! slza oči kalí...
To všechno ruce matčiny sem daly:
ty šaty, šátky, stužky, cetky třpytné,
116
ty zlaté skvosty, kroužky, jehlice,
obrázky svatých, uschlé kytice
a vzpomínek – ó, těch tu nejvíce!
Jak asi u nás? v myšlenkách se kmitne. –
S kostela zvonek volá k požehnání.
Však jistě dávno, dávno už tam jsou
tatíček šedý s dobrou matičkou.
Nad staré knížky drahé hlavy sklání
a modlí se tam za dcerušku svou!
A před kostelem mladá děvčata –
ó, zná je, jsou to spolužačky její.
Jak veselá je vždycky cesta ta!
jak smějí se a s hochy dovádějí!
Povzdechla tiše, – kostela zde není,
a mladí nejsou smíchu naučeni. –
Pak z modliteb se šeptem pomodlila
a v samotě své šťastná, klidná byla. –
Až u dna truhly měla něco knih,
povídek, básní, – jednu vzala z nich,
k vykýři sedla, kde je více světla
a četla, četla, – kterak ráda četla!
Ty všechny byly ještě z domova,
už znala je, však četla poznova. –
Zde oddychla si. – Osvěžena zase
ke svojí práci krušné vracela se.
Tak světívala boží neděli.
117
Až jedenkrát ji starý vystopoval,
zavolal syna, s ním se ve stín schoval
a z úkrytu pak svého hleděli.
Zavrtěl hlavou otec udivený:
„Hle, ona čte tu! ó ty dnešní ženy!
to pochází z těch nekřesťanských škol!“ –
A mladý děl: „Zda tohle činí jiná?
Na celý statek, na svět zapomíná
a v knihách jenom leží jako mol.
Číst? kdo to vídal? snad to pánům sluší,
však u nás nikdo nečte, na mou duši!“
Zamračen starý přistoupil k své snaše.
Ta polekaná pohledla naň plaše
a zarděla se. – „Vidíš, moje zlato,
jak sama“,sama,“ pravil, „červenáš se za to!
Hle, statek celý hyne, hyne, hyne –
a ty si hledáš zaměstnání jiné.
Je plno práce, toho nevidíš?
Číst – pravím, číst! – se ve dne nestydíš?
Nebožka moje, dej jí pánbůh nebe,
ta neměla by věru radost z tebe!“ –
A mladý k tomu přisvědčil jen krutě:
„Ne, milá moje, hájit nemohu tě.
Já dlouho mlčel, dlouho shovíval
a nedomlouval, raděj tajil žal,
ni slova neřek, – ale nyní, nyní! –
118
Co řeknou kmotři, tety, sousedi,
až nakonec se o všem dovědí?
Ach, řeknou, má to divnou hospodyni!
Čte knihy! řeknou, zasypou tě hanou
a mně i tobě vysmějí se stranou.
Jsi tady paní, – ke všemu ti svolím, –
však v knihách čítat – to ti nedovolím!“ –
Neřekla slova, mlčky knihu skrývá. –
Od této chvíle jako bez boha
neděle, svátků nezná ubohá, –
to všechno, všechno pro ni všední den –
a zítra, zítra – nová práce jen.
Přelétlo léto – ovsy posekány
a strništěm již žloutnou šíré lány,
na půdách voní drobná otava.
Pak přišel podzim s prací nejkrušnější.
A Zdenka chodí bleda, churava,
jí nesvědčí tu, pod oblohou zdejší.
Vždy prací umdlen hospodář se mračí,
ne, nekárá ji – však i pohled stačí.
A starý říká: „Nebožky je škoda!“
a jeho povzdech do srdce až bodá. –
Tak přišla zima. Jako příšery
mhy beztvárné se nad dědinou chvějí. –
Nevlídná zima! Zdenka bála se jí.
119
Ty smutné dni a dlouhé večery!
Noc nemá konce, – hodiny se plíží.
Šedivý Stejskal sedá u kamen,
má dýmku v ústech, mlčky kouří jen,
jak výčitka ji mlčení to tíží!
Hospodář na stůl lokty podepírá,
ve dlaních čelo, v jedno místo zírá.
Tak včera, dnes, a zítra bude znova
a pro svou ženu nemá ani slova.
Jen starý zrakem vždy ji provází. –
Jak teskno, smutno! Plaše hlavu kloní,
při práci v létě bylo lépe pro ni!
A z dusné jizby raděj odchází.
Na prahu slyší – starý praví synu:
„Do jara, myslím, bude pod zemí!“
A manžel kývne: „Ba že, zdá se mi!“
Zavřela dvéře: „Zhynu! zhynu! zhynu!“
jí hlavou hučí. Však se neděsila,
vždyť zbytečnou jen opravdu zde byla.
Churavá, slabá – jakáž hospodyně!
a líp jí bude dole v černé hlíně! –
Na půdu vyšla ke svým pokladům,
tam klekla na zem, zvedla víko s truhly
a výkřik hrůzy ulét zbledlým rtům
a ruce její leknutím až stuhly.
Vše převráceno, – knihy přeházeny,
120
památky z domu, poklad drahocenný,
byl rukou drsnou přehrabán a zpleněn,
vetřelcem drzým jistě nedoceněn.
Přihrádky prázdné, – měla v jedné z nich
pár dukátků a peněz stříbrných. –
Kdo že je uzmul? uhodla by asi, –
sem nepřichází nikdy nikdo z chasy.
To –. Nedomyslí. – Srovnala vše zase
a bledá, tichá v jizbu vrátila se.
Od kamen starý na ni pohledl
a tváří žlutou cosi trhalo mu.
Však manžel ani hlavy nezvedl.
Děl starý pak a usmíval se k tomu:
„Máš, dcero, u nás časy blažené!
Nač srdečko si jenom vzpomenevzpomene,
předobrý manžel všeho dopřeje ti –
a statek zatím do záhuby letí.
Ty nevíš nic, že tady žid nás hlídá, –
a pro něj dřeme, – ba že, je to bída!
Úroky máme platit lichváři, –
však co ti na tom? – nevšímáš si ani,
jen když ty můžeš v domě býti paní!“ –
„Já?“ krev jí vstoupla valem do tváří –
„Tvé věno, víš to, bylo malicherné, –
tak pro chalupu – a syn nevěděl,
121
když do tebe se maně zahleděl,
že nezvykneš tu práci naší perné.
Nu, jaká pomoc! Má teď, co si vzal,
však jsem ho dosti, dosti varoval!“ –
Sepjala ruce, vyděšena byla:
„Proč trápíte mě? Co jsem učinila?
Jsem vaše zcela, však to dobře víte,
a co je méhomého, všechno vzíti smíte!“ –
Vstal hospodář a zlostně nohou dup:
„Eh, každá věc má vždycky líc a rub!
Co platno věno, výbava a jmění,
když k hospodářství lásky, lásky není! –
pár dukátů tvých má už dávno žid!
Však ty jsi stále jako cizí tady.
Ty vidíš přece: plno práce všady
a sama hledáš pohodlí a klid!
Jen po domově, po mamince toužíš,
zde pod mou střechou tratíš se a soužíš.
Jak byla by tu jakás jiná země,
ty nemáš lásku k polím – ani ke mně!“ –
„Já?“ zaplakala. – „Ano, ano, ty!“ –
Víc nevěděla. Přišly mrákoty
a mdloba náhlá k zemi sklátila ji.
Když vzbudila se, byla v loži svém,
kmotřičky, tetky stojí kolkolem
122
a k nemocné se všechny nahýbají.
„Hle, už se budí!“ teta Dvorská praví.
Hned dohromady sestrčily hlavy.
„Nu, Stejskalko, jak daří se vám, drahá?
Co se tu stalo? bil vás manžel, bil?
Eh, my to známe, nářek nepomáhá,
nést musíme, co pánbůh přisoudil!“ –
Jen usmála se, hlavu zvedla málo:
„Co se tu stalo? – snad se mi jen zdálo?“ –
A kmotry mlčí, smutně na ni hledí,
jen Dvorská šeptá: „Však to každá zná!
Jen postěžujte sobě, bláhová,
to ulehčí vám, – kmotry nepovědí,
vždyť samy toho víc než dosti vědí!“
A s úsměvem, jenž plný lásky byl:
se vyptává ji znova: „Bil vás, bil?“
Povstala z lože svého mladá žena,
„Ne!“ řekla pevně, studem uzarděná,
„Ne! nikdy! nikdy!“ – Ženy nevěřily.
Zemanka řekla: „Pane bože milý,
vždyť přece je to jen váš vlastní muž!
Co platný nářek? tak to bývá už!
A muž – to pán. Ty poslouchej a služ!“ –
Šedivá Douška řekla s přesvědčením:
„Ó, což pak Stejskal! takových si cením!
a hodnějšího není v celém kraji.
123
V hospodě sotva po jménu ho znají,
po celé týdny chvílku nezahálí, –
ó, což pak Stejskal! ten je hoden chvály!
Už jen se mírni! trpěliva buďbuď,
a jestli někdy – inu, bůh to suď!
Stejskalka stará, ta to také znala
a vím, že jistě ráda umírala...
Z každého slůvka hned se nepohorši,
vždyť jinde, – jinde je to stokrát horší!“
Přikývly kmotry: „Ba, že stokrát horší!“
Pohledla na ně. Utrpení vryto
do jejich tváří, – oči zkaleny,
od těžké práce šíje shrbeny
a pod hrudí co bolesti je skryto!
A bylo jí těch zubožených líto! –
A všechny hledí na ni se závistí:
„Oh, což je jí! nám stokrát hůře všem!“
tak pološeptem teta tetě jistí,
„a musíme se smířit s osudem!“
Kárnice mladá, – nejmladší z nich asi,
se usmívala. Měla pěknou líc,
rty roztomilé, černé husté vlasy,
však pod očima stálé víc a víc
se počínala promodrávat kola,
a chorobně jí jaksi žloutla pleť. –
124
„Nu, život,“ řekla, „to je trpká škola,
a milá kmotra, pozdě vzdychat teď!
Pryč je už mládí! i svobodná léta!
již ulétla nám až na konec světa!
Rozluč se na vždy s marnou nadějí.
Nebude lépe! nedočkáš se jara,
užívej světa ještě raději!“ –
A jak se nahlas při tom rozesmála,
všech ostatních se nešťastnější zdála.
V tom právě vešel mladý hezký hoch,
Kárníkův chasník. Nežli mluvit moh’,
již paní jeho vstříc mu poskočila:
„Nu, odešel-li z domu hospodář?“
A její pohyb, oči, ret i tvář
ji prozradily. Hlavou pohodila
a zarděla se. Věru, hezká byla!
A najednou se kolem podívá
zavlhlým okem, – na omluvu řekla:
„Ach, za své hříchy já už za živa
si odsloužila polovičku pekla!“ –
A za chasníkem prchla ze dveří.
A stará Douška zakývla jen hlavou:
„Kdo u nich zná to, však jí uvěří!
je dozajista mučednicí pravou.
Což divu, že se v bídě něčím těší?“ –
Však druhé šeptem: „Ale hřeší! hřeší!“ –
125
„Eh, vždyť je mladá, hezká ještě přec,
nám starým – toť! – už patří růženec!“ –
Tak končila ta celá ženská rada:
„Proč naříkáš, vždyť ty jsi ještě mladá!“ –
Když odešly, sám k ženě vešel muž
a podával jí ruku na smířenou.
„Nu, bláhová!“ děl, „nechme toho už,
však nezapomeň, že jsi mojí ženou!“ –
Jen zašeptala tiše: „Odpusťte mi!“
a sklopila své vlhké oči k zemi.
Jen: „Odpusťte mi!“ více ani slova
a vrátila se ku práci své znova.
Však nebyla to více švarná žena,
již přivedl si Stejskal z dálky sem!
Bez ducha chodí, bleda, zamyšlena,
s utkvělým, tichým, smutným úsměvem
a slábne, žloutne, odkvétá den ke dni.
Hospodář mrzut vyhýbá se před ní.
A starý Stejskal pohledem ji bodá
a říká, říká: „Nebožky je škoda!“ –
Po novém roce přišla na statek
do služby Lojzka, hezká, černovlasá
a mladičká, – však chytrá nad svůj věk.
A po ní všechna bláznila se chasa.
126
Na statku, tam kde bydlel smutek jen
a lakota vše dusí den co den,
ba v celé vsi, kde hádky, křik a spory
v chalupách vládly, zněly mezi dvory,
kde nezazvonil dovádivý zpěv,
to cizí byl a neobvyklý zjev.
Vždy veselá a hravá, rozpustilá,
jak polní ptáče bez starostí žila,
vždy smála se a vždycky švítořila,
jen dnešek znala, celý roční plat
za stužky dala, za šperky a šat. –
A hudbu slyšet – už se v kole točí! –
a hoši od ní neodvrátí oči. –
I starý Stejskal na Lojzku se dívá.
Proč směje se? proč neustále zpívá?
„Čertovo děvče!“ rozmrzelý říkal,
však ponenáhlu také sám jí zvykal
a sám se usmál, zpívat-li ji slyšel.
Ba, poslechnout ji schválně někdy přišel,
Za bradu vzal ji, v rámě popleskal
a oči mhouře lichotit se jal.
„Čertovo děvče! ale na mou duši,
je jako z cukru, hezky jí to sluší!“ –
Jen hospodář se mračil rozhněvaný,
v ret hryzl se a sotva oči zdvih –
127
Jak protivný je výskot, štěbet planý!
Ten bezstarostný jako dětský smích,
zde v tomto domě – ach, to věru hřích!
Jen počkej, děvče, vše se zvrátí v ruby,
dnes zpěv a jásot – zítra, zítra však? – –
Na ženu pohled a zaskřípal zuby.
Kdys byla mladou, hezkou taky tak, –
teď sotva že se po dvoře jen plíží.
Eh, ano, ano! život krutě tíží!
A jak tak hleděl zamračený na ni,
hle služka stane vedle svojí paní,
tak mladá, svěží, tváře jako růže,
po očku hledí s drzým úsměvem.
On sklopil zrak a hučel se hněvem:
„Čertovo děvče! jak se smáti může?“ –
Smích její jasný rozléhá se dvorem
a hospodyně závidí jí skorem
a říká: „Dítě, dítě, stiš sese, stiš!
vždyť zítra budeš možná plakat již
a starosti tě najdou, uvidíš!“ –
Však Lojzka jenom hlavou pohodila,
dí: „Mám-li plakat, panímámo milá?
co bude zítra, kdo se stará dnes?
nu, zítra možná smrt mne potká kdes!
128
Kdo chce, ať pláče, lakotí a strádá,
já směju se a na světě jsem ráda,
chci, pokud čas je, světa užít dnes!“ –
A její smích tak rozpustile zvoní, –
i hospodář se maně ohlíd po ní.
Což teprve, když jaro přišlo letem
se zpěvem ptáků, s pestrobarvým květem!
Když do pole šla Lojzka po práci,
smích se rtů se jí ani neztrácí
a zpívá, zpívá od božího rána.
Po mezi běží bosa, urousána,
srp nebo hrábě nese v rukou sic,
však jako v tanci nožky jen jí hrajíhrají,
a jak se polem míhá zpívajíc,
barevné stužky větrem za ní vlají
a v její vlasy, v černé prameny,
jsou vonné květy vždycky vpleteny.
Hle, jak je pěkná! A ty květy polní
opojnou vůni šíří všude kol ní.
V olšinách jednou žala u potoka.
Den parný byl a voda nehluboká
a průhledná se jen jen blýskala.
Uhřátá Lojzka práce nechala,
129
srp zahodila, sukénku svou zvedla, –
maličko zvedla – noříc do vody
osmahlou nohu. Kol se neohledla,
nedbala svědků. Však té nehody!
Hospodář mrzut hleděl pozdálí,
zesinal hněvem. Viděl: zahálí!
A rychlým krokem spěchal ku potoku.
„Proč nepracuješ?“ – Zasmála se jen
a ohledla se, – ve tmavém jí oku
to plá a svítí. Stejskal zaražen,
neschopen slova hledí, – myslí jen:
„Hle, jak je hezká, jako jarní den!“
Pokorně hlavu k ňadrům naklonila,
vystoupla z vody, – poslušná tak byla!
On pozved srp a podat jí ho chtěl,
co počíná, však více nevěděl.
Kol boků chyt a silou strh ji blíž.
Děl: „Ještěřice! mám tě, mám tě již!“
V horečce řek to. Chvěl se. – Odskočila
a prstíkem mu hrozí rozpustilá!
Neřekla slova, – jen se usmívá, –
je ráda, ano! – tím se neskrývá:
vždyť hospodář se před ní zardívá!
On hryzl rty, až barvila je krev,
v něm vřela vášeň – bouřil stud a hněv.
Chtěl přísným zdát se, – všechno, všechno marné!
130
jej zcela zmátl sladký její smích,
vší silou chtěl by stisknout v loktech svých
to mladé děvče, veselé a švarné! –
Však přemohl se, obrátil se zpět, –
proň nevykvet ten planý polní květ!
Šel, – k domovu šel, smutný, zamračený
a v duchu viděl obraz svojí ženy,
ubohé ženy, choré, uvadlé,
zažloutlé tváře, oči zapadlé,
zkalené pláčem, – suché, vetché tělo. – –
Cos jako smích mu maně v uších znělo.
I zastavil se, rozhlížel se všady.
Ne! byl to přelud! Lojzka není tady! –
však do opravdy byl to její smích! –
Až domů došeldošel, a když na dvůr vkročil,
svou ženu pilnou u studnice zočil.
Vážila vodu, – v šatech chudobných,
na hlavě šátek, který vlasy skrýval.
Ta smutná líc a zakalený zrak!
eh, opravdu je stará, sešlá tak?
Květ kdyby aspoň za ňadra si dala,
svých dlouhých vlasů kdyby neskrývala, –
nu, nechce se mu líbit, zdá se však!
Od práce pilné sotva hlavu zvedne
a po muži se ani neohledne.
131
A divná lítosť rázem pojala ho:
je bohat, ano, a je ještě mlád,
však čeho užil v pravdě dosavad!
On neví, co je štěstí, láska, blaho, –
zde tento dvůr, to celý jeho svět –
a u studně tam jeho žena chorá.
Jak smutno tady! Obrátil se zpět, –
co vyhání ho z otcovského dvora?
Přirazil vrátka prudce s nevolí,
zas nazpátek se vracel do polí
a po mezích se plížil ku potoku,
hned popošel, hned zastavil se v kroku.
Cos ku břehu jej vábí k olšinám...
Kdos předešel ho. – Starý Stejskal sám!
Jak omládl by o několik roků,
hle, kolem Lojzky skáče vesele,
hned po tváři ji hladí zardělé,
hned za stužku ji v zadu popotáhne
a při tom sladce šilhá očima
a chvílemi si také k srdci sáhne.
Však Lojzina si starce nevšímá,
žne o překot. – Zrak postihuje stížístíží,
jak srp se míhá, – hospodář se blíží.
Zamračen přišel. – Starý v rozpacích
odskočil stranou, zarděl se a stich.
Žne Lojzka jak by zaujata prací,
132
a hospodář s ní oka neodvrací.
A tvrdě otci řekl: „Jděte domů!“ –
Poslechl starý, jen se usmál k tomu
a u potoka Stejskal zůstal sám. –
Šel starý domů, k sobě huče zticha:
„Ach, toť je děvče, jaké rád já mám,
ta nezapláče ani nezavzdychá,
jen zpívá si a celý den se směje
a její pohled do srdce až hřeje.
Eh, kdybych nebyl, jářku, tolik starý
sám, – na mou duši! – ale, ďáble, vari!“ –
A usmíval se, svadlé tváře hladil,
div myšlénky že tajné neprozradil. –
A od toho dne ještě zvučněji
zpěv Lojzčin zníval Stejskalovým dvorem,
zde druhou paní začala být skorem, –
však v domě bylo stále smutněji.
Zachmuřen Stejskal s němým chodil vzdorem
a vyhýbal se ženě raději.
Od rána v polích bloudil osamělý
a pod večer, když došel k domovu,
se ode dveří vracel poznovu
a posléz zapad v krčmu židovu.
A lidé sotva očím věřit chtěli:
133
do krčmy chodil. – Někdy zamračen
do sklenky plné hleděl mlčky jen,
však jindy hraje, zpívá si a výská,
penízky sype, nedbá, nezastýská.
A chasu pozve, celé noci hýří. –
I starý přišel. – Syn se nezapýří,
jen drze dí: „Té radosti mi přejte!
Což? řekněte sám, jaké štěstí znám?
tam u nás doma? však to víte sám, –
eh, litujte mne, ale nekárejte!“ –
A starý otec nad ním zaslzel:
„Ubohý hochu! pravdu, pravdu’s děl,
na statku smutno, – hynem, hynem, hynem!“ –
A do rána tam zůstal se svým synem.
Když hudba hrála v krčmě o pouti,
nechyběl Stejskal. Po celou noc hýřil,
byl všady prvním, pil a v kole vířil, –
jak neměly by kmotry žasnouti!
A dupal, výskal s divným ohněm v oku
a hrát si dával stále notu svou,
veselou Lojzku držel kolem boků,
div nenosil ji zjevně na rukou.
A Lojzka celá na hrdle mu visí. –
„Zkaženosť světská!“ kmotry šeptaly si
134
a mračili se vážní sousedi.
Však mladý Stejskal všeho nehledí. –
A starý otec říká: „Čtveračina!
jak dovedla si nakloniti syna!
však jenom žena, – žena je vším vinna!“
A žena zatím doma v komoře
probděla noci, v žalu proplakala
a pode křížem klečíc v pokoře
spínala ruce, v žalosti své lkala:
„Nebeský Otče! milosti své přej mi,
tu tíž, tu bolesť se srdce mi sejmi!
Však víš, co trpím! Smiluj se, ó Pane!
to ubohé, jež nosím pod srdcem,
to děcko aspoň pod ochranu vem!
Mne zahub, chcešli!“ – Hořká slza kane
v šatečky dětské s láskou uchystané. –
Čekala dítě s blahou nadějí,
vším na tom světě pustém bude jí,
za všechno může náhradu jí dáti
a muže, bohdá v náruč její vrátí.
A do rána se děcko narodilo,
hezounké děcko, – děvčátko to bylo,
bělavé vlásky mělo jako len
a v očích kousek blankytného nebe.
135
Byl jistě z ráje andělíček ten!
Šeptala: „Broučku, kdo vyplašil tebe?
kdo na zem pustou k nám tě vypověděl,
kde plno žalu, bolesti a běd?“
Ten drobný červík divně na ni hleděl,
však pověděti o tom nedoved.
Jen smutný úsměv hrál mu na rtu malém,
když vítala jej na svět s tichým žalem. –
Ó, s jakou láskou z kolébky jej zvedá
churavá matka, slabounká a bledá,
jak vroucně vždy jej k ňadrům přivine
a líbá rtík a čelo nevinné.
A za svítání bledý vysílený
muž z krčmy přišel, kolem lůžka ženy
chtěl projít mlčky hledě do země. –
A uzarděna, – v očích radosť tichou
děťátko svoje k němu zvedla s pýchou.
„Hle, andělíčka dalo nebe mně!
Ó, měj ho rád! v něm naše bude blaho,
měj broučka rád!“ tak vroucně prosila ho.
Muž hleděl tupě, přetřel zvlhlé čelo,
jak úsměšek cos v líci se mu chvělo:
„Čí je to dítě?“ tvrdě se jí ptal.
a na matku a na to děcko hledí, –-
však nedočkal se nikdy odpovědi. –
136
Víc o chorou se nikdo nestaral. –
A s bolestí svou celou o samotě
zůstala žena. Děcko líbala.
„Proč Pánaboha prosila jsem o tě,
můj zlatý broučku, – nač jsem čekala?
Vše marno, marno! všechno ztraceno je;
mé štěstí, život i tyty, zlato moje!“ –
Den žalu byl to, – přečkala jej s tíží, –
ty minuty tak lenivě se plíží!
Nastával soumrak, ticho bylo kol
a němý byl i její těžký bol.
V tom zazvučela píseň rozpustilá
kdes na síni, a chorá zvedla se, –
ta písnička tak protivná jí byla!
Poznala Lojzku snadno po hlase.
Dech zatajujíc naslouchala chvíli, –
sten utlumiti v prsou dovedla.
Povstala z lůžka, děcko pozvedla
a s namáháním sebrala své síly.
Děťátko tisknouc pevně k ňadrům svým
šla krokem vrátkým zvolna ke dveřím. –
Písnička zvoní, – jako posměch zní to, –
a choré v srdci bylo toho líto.
Otevře dvéře rázem, ve chvatu
a před ní Lojzka v síni sama tu.
137
A tváří v tvář tak proti sobě stály. –
Ubohé ženě oči žárem plály, –
zoufalstvím plály, – rty se chvěly jen.
Rozmarná Lojzka do očí jí hledí
a její zrak je jasný, nezkalen,
v těch očích tmavých, žhavých šotek sedí
a veselá je jako jarní den.
Spanilá, švarná! a ví o své kráse. –
„Proč zpívala jsi?“ hospodyně ptá se,
„tvé písničky mně otravují duši
a moje dítě ze spánku mi ruší!“
S úsměvem služka hledla ke své paní:
„Což nemám zpívat? nesmím smát se ani?“
S povzdechem chorá řekla: „Zdali smíš!
dům smutku jest tu, děvče, – nevidíš?
Žal, smutek, stíny rostou dokola,
tvůj smích, tvůj zpěv jen nové přivolá!“
„Ó ne, má paní, není tomu tak,
jasněji před se hledí mladý zrak,
ty stíny chmurné nic mne nestraší
a smutek odtud smích můj zaplaší.
Slyšíte venku hudbu, zpěv i ples?
Mně, paní moje, do tance je dnes!“ –
„Ty hřešíš!“ – Děvče zardělo se celé.
„Ať hřeším! třeba!“ promluvilo směle,
„a do pekla snad vede cesta ta,
138
však vesele se vždycky kráčí po ní.
Snad cesta křivá, hříšná, proklatá,
však zní tu zpěv a smích a hudba zvoní.
Ah, nedivte se, zlatá paní má!
Ta mladá léta jako vítr letí
a nerozumný, kdo je prodřímá,
či propláče a modlitbami světí.
Ne, odpusťte, – vždyť sama dobře vím, –
já se smíchem jdu k branám pekelným.
Vím, ó já vím, že zemru v hříších kdesi. –
Má paní, na mě v nebi vzpomeňte si,
poproste Boha tam za duši mou,
snad prospějete jí svou modlitbou!“ –
A zpola vážně, zpola rozpustile
zní slova její. Smutně na chvíli
pohlíží k zemi, hlavu nachýlí.
„Jsem hříšná“,hříšná,“ šeptá, – ale rázem čile
pohodí hlavou, otočí se letem,
pohladí vlasy ozdobené květem,
pod bílé hrdlo křížek připne si,
na ňadra mladá stužku zavěsí.
Smích vrátil se jí opět na ústa
a „Sluší mi to?“ ptá se, – rozpusta!
Zří do zrcadla. Hezká je a milá. –
Pak odešla a dvéře přirazila,
přeběhla dvorek v letu zpívajíc, –
139
zaskřípla vrátka, – ze dvora už byla
a zpěv i kroky tichnou víc a víc. –
Slyš! poznovu teď vrátka zaskřípala,
kdos vyšel z domu, – jistě hospodář!
Tou písničkou jej čarodějka zvala!
Nemocná stojí – mlčí. Její tvář
jak z kamena je, mrtvá zesinalá.
Sval nepohne se v celém obličeji,
jen horečně se lesknou oči její. –
Večerní stíny rostou zvolna kolem.
Děťátko spící tiskne ke hrudi
a šeptá k sobě, přemožena bolem:
„Jen ticho, tichoticho, ať se nevzbudí!“ –
Zavzdechlo dítě, úzkost matku jímá:
„Proč budíte je? nechte je, ať dřímá!
Proč vstávat má už? k ránu daleko je,
jen hajej, hajej, zlaté poupě moje!“ –
Kol ohledla se plná nepokoje,
v rostoucí šero hledí s úzkostí.
„Zde není místa pro tebe ni pro mě!
Jak smutno, pusto je v tom starém domě!
Můj mladý věk tu zanik v žalosti!“ –
Zlekána vyšla na dvůr ze síně,
ze dvora na sad, ze zahrady v pole.
140
Zní za ní hudba někde v dědině,
hoch veselý tam zavýskl si v kole
a chorá úže tiskne děcko k hrudi.
„Jen ticho, ticho, ať se neprobudí!“ –
Po strništích a přes zoraný lán,
přes vlhké louky klopýtá a běží,
však nohy mdlé již unesou ji stěží.
Zde blýskla voda! – křovím lemován
břeh nízký před ní. Unavena během
stanula, hledí. – Řeka široká
hle, plyne tiše – němá, hluboká. –
Z bělavé páry nad protějším břehem
vychází měsíc – velký zlatý kruh. –
Přes vodu tichou chvěje se a splývá
třpytivá stezka, dlouhý světlý pruh. –
Nemocná žena s podivem se dívá,
ta zlatá stezka k nohám až jí splývá
a zdá se jí, že volá ji a láká. –
„Hle, cesta k nebi!“ tiše zaplesá,
„kol na zemi se víc a více smráká,
však jasná cesta vede v nebesa. –
Pojď, broučku drahý!“ šeptá, „zlý je svět, –
pojď, donesu tě k Pánubohu zpět!“ –
A pokřižujíc děťátko i sebe
šla onou cestou třpytnou přímo v nebe.
141