Naposled!
Vše marno, – vím to. Žádná naděje!
Což lesní vzduch a lék tu prospěje!
Života jiskra zvolna dohořívá,
snad jenom den či týden už mi zbývá. –
Však nenaříkám. – Věru, zdá se mi,
že dlouho dost jsem bloudil po zemi
a nohy mé už zvolna umdlévají, –
na prsou cítím hroznou, divnou tíž – –
Nu, odpočinu brzo, brzo již!
–––––––
Jsem tedy zas v tom milém našem kraji,
ve vísce rodné, v tichém údolí. –
V zahradách třešně právě rozkvétají
a jarní sloky ptáci šveholí,
na polních cestách roste trávník mladý,
na střechách ožil starý suchý mech,
hle, nový život pučí, kypí všady,
23
sám cítím Vesny čistý vonný dech! –
Je zde tak krásně! – Chtěl bych zemřít tady! –
Jsem doma, doma! – Večer skoro byl,
když k rodnému jsem prahu dorazil.
Stařičká matka stála přede vraty,
vstříc běžela mi: „Hošku, hošku zlatý,
konečně mám tě!“ – Za ruku mne vzala,
hleděla v oči, hořce zaplakala:
„Ó, jak jsi bledý, ubohé mé dítě!“
Sám z nenadání v očích vlhko cítě
já sklonil se a líbal ruce její. –
Můj starší bratr, statku hospodář,
mě vítal krátce, však tím srdečněji
a zadíval se pevně v moji tvář.
„Je vidět“ pravil, „že ve školském puchu
ti nesvědčilo, bratře, mnoho as.
Nu, vše se podá. V čistém jarním vzduchu
okřeješ u nás za nedlouho zas.
Za týden všechno k lepšímu se změní!“ –
On je tak zdráv a statný k závidění!
Švekruše Anna, jeho mladá žena,
mě přivítala sličně uzarděna,
tvář políbit si zlehka nechala,
pak z kolébky mi děcko podala.
24
„Náš Jaroslávek!“ s důvěrou mi praví,
„hle, jak je velký, růžový a zdravý!“ –
Chci vzíti jej, však do pláče se dal,
snad pohled můj jej tolik polekal.
Ba, strašidlem se dítěti zdám asi! –
„Kde Márinka je?“ bratr v tom se ptal,
(„mé ženy sestra“,sestra,“ pro mne dodával).
„Jest ti to diblík malý, černovlasý
a černooký, milý, žvatlavý –
a doufámdoufám, že tě často pobaví.
Bůh sám ví jenom, co si vymyslila,
že beze stopy najednou se skryla.
Snad před tebou se jako maličká
drobátko stydí – – –“ Tuším: husička.
Světnice malá úhledná a tichá –
jak se tu mnohem svobodněji dýchá!
V peřinách voní suchá rezeda, –
kdo útulnější hnízdo vyhledá?
Sen lehounký mně ihned oči sklížil
a suchý kašel, jenž mne dávno tížil,
dnes nevzbudil mne ani jedenkrát, –
tak lehce snad se bude v hrobě spát!
A časně ráno, sotva svitl den,
já probudil se divně osvěžen. –
25
Pohlednu oknem na dvůr rozlehlý.
Tam živo již. Hle, s křikem vyběhly
z kurníku slípky, kohout vojevodí,
kachňata drobná v kaluži se brodí,
holubi se střech na zem sletujíce
tleskají křídly. – Vlašťovka jak střela
kol okna mého těsně přeletěla.
A ze senníku otep vonné píce
vynáší chasník. – Se svalnatých paží
rukávy shrnouc čeledinka mladá
z hluboké studně čerstvou vodu váží
a s hlavy šátek do týla jí padá
a černé vlasy pod ním lesknou se jí. –
Za dvorem sad je. Přes plot roste bez
a velké štěpy plné květů dnes
i přes něj větve k zemi uklánějí.
Za nimi v dálce slunko vycházelo
a plamenem se celé nebe rdělo.
Krvavá záře korunami stromů
proudila přes dvůr až do oken domu, –
má jizba celá zlatem zaplála.
V tom ze zahrady do zátopy světla
vyběhlo děvče, růže nerozkvětlá, –
však poupátko, jež puká bezmála.
26
V té záři divné zdálo se být vílou,
v šatečkách krátkých, se zástěrkou bílou.
Běžela k domu, – nesla v ručkách svých
kytici květů ještě zrosených.
„Márinka!“ hlavou kmitlo se mi maně, –
„proč děvčátko si přivstalo tak ranně?“ –
Dím: „Dobré jitro!“ – Jak se zarazila,
po očku na mne ohlédla se jen
a rděla se, – tím krásnější však byla!
já hleděl na ni vskutku potěšen.
Stud přemohla a k oknu přistoupila
a do výše mi kytku podává,
s úsměvem plachým klopí černé zraky.
Já kytku vzal a při tom bez práva
hezounkou ručku zachytil jsem taky.
Však vysmekla se jako hádě hned
a zasmála se. Pronikavý hled
upřela na mne, (však se nehněvala),
a jako laňka na útěk se dala. –
–––––––
Čas k omrzení. Stále den co den
déšť mrazivý mně šlehá do oken,
tak děsně klidně, tiše, vytrvale.
Jak ve vězení ve své jizbě malé
27
uzavřen vzdychám, hynu dlouhou chvílí.
Studovat něco? K tomu nemám síly,
a nač? a proč? Vždyť – – Román nedočtený
na stole leží, – víc mne nebaví,
a myšlénka mne každá unaví.
Můj bože! bože! klidně beze změny
na okno tepou drobné krůpěje.
Zakrývám uši, – což to prospěje!
Chci usnout – marno! slyším všude je!
Matička stará přijde často ke mně,
usedne v koutku, na mne pohlíží
a pláč a vzdechy tají s obtíží,
však v každém slově ozývá se temně
zoufalství tiché. – Neví, netuší,
jak bolí mne a mučí pohled její.
Své oči před ní klopím v beznaději;
červ jakýsi mně hlodá na duši. – –
Ach, zde mne všichni umučiti chtějí
svou pozorností, marným těšením!
Švekruše Anna s divným uměním
postřehne vždycky právě onu chvíli,
kdy duch můj ztýrán hyne umdlením
a v dumách zbloudí k tajemnému cíli,
jenž za hrobem nás naposledy čeká, –
tu s usměvavým ptá se pohledem,
28
zda spokojen jsem s jejím obědem
a pečeně zda dosti byla měkká. –
A Márinka – mne omrzela vskutku.
Proč do očí mně často tak se dívá
pohledem plným jakéhosi smutku
a proč tak často v očích slzu mívá?
Snad ubožákem se jí býti zdám? –
O soustrasť dětskou věru nežádám!
A popouzí mne do opravdy k hněvu,
když sousedé k nám přijdou na návštěvu.
A protivní mně všichni stejně jsou:
strýc Bartoš, který rád má politiku,
strýc Borovička, který podle zvyku
vždy přináší si hroznou dýmku svou,
strýc Petr, jenž by tvářema moh svítit,
strýc kovář, z něhož dým je stále cítit,
i učitel, jenž páchne stuchlinou.
A ženy, ženy! Přicházejí radit
a každá tvrdí, že mne vyléčí.
Ta káže teplo, ta zas prsa chladit,
ta pijavky chce do týla mi vsadit
a jiná nese zrovna bez řečí
řeřichu s medem, sádlo zaječí.
A tisíc léků ještě jiných znají, –
což divu pak, že zdrávo v našem kraji! –
29
I děvčata sem chodí na výzvědy.
Nemocný student, vyzáblý a bledý,
číms podivným se musí zdáti jim,
těm statným dívkám, zdravým osmahlým.
Z nich jedna – Berta – mohla by být kněžnou.
Tvář její není andělsky snad něžnou,
však lehká chůze, každé její hnutí,
postava, pohled, hlava vztyčená,
hruď vyklenutá, plná ramena
jí záviděti opravdu mne nutí.
A závidím jí dětskou veselosť.
Do smíchu ráda dá se s celou chutí
a rozpustilou bývá víc než dost.
A smějeli se, znát je, jak se chvějí
pod volnou bluzou mladá ňadra její.
Jen kypí zdravím. – Jaké svůdné tělo!
i asketu by jistě rozechvělo!
Rozkošné tělo! – – A nic, nežli tělo!
Proč opáčí mně jakýs vnitřní hlas:
prach jsi a ve prach obrátíš se zas?
Proč myslím, jak by ve svůdném tom těle
hladoví červi měli slavný kvas? –
Odvracím tvář svou od ní omrzele. –
Však nejvíce mi ze všech protivným
je starý doktor s tupým klidem svým.
30
Pozorně vždy mně prsa proklepává,
na to i ono lhostejně se ptává,
i říká: „Vida! hleďte: lepší se to!
Jen dáli pánbůh příhodné nám léto,
procházky časté uzdraví vás již – –“
A já si myslím: Ne, mne nezmýlíš!
„Eh, lžete!“ pravím, „vždyť to cítím sámsám,
jak nemoc v prsou dál a dále hlodá
a víc a více síly pozbývám!“
On hlavou kývne: „Ale – vše se podá!
chorobné části možno zkamenět –“
Ne! prchlé zdraví nevrátí se zpět!
A brzo, brzo volněji mi bude,
duch zvedá křídla výš a výše v let – –
Pohlížím k nebi, – zamračeno všude.
Však za tou šedou rouškou oblaků
je jistě nebe čisté bez mraků?
–––––––
Prořídla mračna. – Tvůrčí mocí svou
slunéčko divy tvoří najednou.
Ten tichý smutek, který všechno dusil,
radosti plesné ustoupiti musil.
Na dvoře, v sadech, v lukách, na poli
zní děvčat smích a ptáci šveholí.
31
Květ za květem se z vlhké půdy tlačí,
květ vedle květu, sotva místo stačí.
A osení už mnohde proléhá. –
Jak je mi lehce! Nápěv čtveračivý
v mé paměti se maně rozléhá.
Jak je mi volno! – Věru, jaké divy!
Jakoby nemoc náhle zmizela,
jakobych zdráv byl opět docela!
Počínám skoro věřit lékaři,
že lékům jeho snad se podaří
zastavit nemoc v jejím zuření
a chorobné že části zkamení.
Vždyť opravdu mně stokrát lépe již!
Zmizela s prsou protivná ta tíž, –
svět – život zase počíná mě lákat.
Dnes chtěl bych zpívat, dovádět a skákat!
Rozkošná Berta přišla na dvůr k nám,
rozmlouvá s Annou – pod mým oknem stojí.
Ó, cítím, že se touhou zachvívám
a chtěl bych náhle celou silou svojí
ji chytit, nechať vzpírá se a brání,
vzdor její zlomit, nedbat zaříkání
a opojený rozkoš lásky pít!
Chci býti zdráv! chci milovat! chci žít!
–––––––
32
V olšinách ukryt dlouho už jsem čekal.
A možná marně? – vskutku jsem se lekal.
Konečně cestou podle potoka
se mihla Berta – štíhlá, vysoká.
Šáteček prostý, všední, červený,
přes čelo nízko měla stažený,
jím před slunéčkem svoje líce chrání.
Srp nese v ruce – na lošanské stráni
žít bude trávu, jak mi včera řekla. –
Z úkrytu před ni náhle vystoupím.
Jen zasmála se, nic se neuleklaneulekla,
a když se ptám, zda provázet ji smím:
„Vždyť pro každého je tu cesta!“ děla.
Jdem chvíli spolu a já zmaten zcela,
cos bláhového šeptám zajikavě, –
žár v prsou mých, – krev valí se mi k hlavě.
A Berta ani slovem neodvětí,
odvrací hlavu šátkem zakrytou.
Umlkám také, – počínám se chvěti
a hledím na ni. – Ňadra se jí dmou,
z mladého těla sladká rozkoš sálá.
Jak se mi krásnou v této chvíli zdála! –
Proč odvrací se neustále jen?
Divokou touhou náhle uchvácen
chci pohlédnout jí také do očí.
Za ruku prudce lapím ji a svírám.
33
Ni slova zas, – jen rychlej’ vykročí.
Nuž, obejmu ji, – do očí jí zírám.
Ty temné oči! a v nich hraje smích. –
Polibek jeden se rtů růžových
jí uloupil jsem, – jak tu kořisť cením!
Vykřikla zlehka – hned se vysmekla.
Já zastavil se zemdlen rozechvěním.
V olšinu řídkou Berta utekla,
však brzo, brzo uvolnila v kroku
a ohlédla se. Pátrám v jejím okuoku,
zda nehněvá se? Ani stopy hněvu
a rtík se trochu špulí do úsměvu.
A úsměv tento asi tolik značí:
„Proč ostýcháš se? líbej! spěš, nu, spěš!
tys bláhový, že více nebereš!“ – –
Dnes jediné mi políbení stačí.
–––––––
Nedbaje rosy, nočního ni chladu
jsem pozdě večer vyšel na zahradu.
Horečkou vnitřní tváře moje plály,
a cítil jsem, jak v prsou mne to pálí, –
má choroba se opět ozvala.
Však vášeň má i touha vzrůstala. –
Kol bylo tichoticho, mrtvé ticho všude,
jen luny svit se mezi listím chvěl.
34
Spí Berta již? či na zahrádce bude?
Chtěl bych ji vidět, zlíbat bych ji chtěl!
Jak zločinec se plížím přes zahradu,
stín vyhledávám, houštinou se kradu,
plot přeskočím. – Mé srdce divě buší,
na blízku rozkoš, sladkou rozkoš tuší.
Na lávce z drnu sama Berta čeká!
dech zatajuji – ať se nepoleká.
Ve svitu luny, v noci, o samotě
je svůdná tak! – A vášeň svoji krotě
v houšť ukrývám se. Ovanul mne chlad,
jak těžko dýchám! udusím se snad –
a šátek, který přitiskl jsem ke rturtu,
je zbarven krví. Ej, což toho dbám, –
je Berta zde a já s ní sám a sám.
Mou je ta kořisť! – –
Co to bylo? – K čertu!
Stín jakýsi se po pěšině kmit’:
Benešův Vojtěch, selský hoch to hrubý.
Já mimovolně do rtů zaťal zuby.
Hle, jak se přikrad’, ze zadu ji chyt’,
přitiskl k sobě, na tváře ji líbá
a rozesmál se nahlas hrubě tak!
A Berta? – Bože! neklame mne zrak?
se směje s ním a tváře neuhýbá,
35
rtům jeho sama nastavuje ret. –
Mne zamrazilo, počal jsem se chvět, –
to bezpochyby smrť už na mne sáhla!
A slyšel jsem, jak Vojtěch dívce děl:
„Tož Vraných student tebe líbat chtěl?“
Rty uštěpačně Berta jenom stáhla.
Dí: „Čekal na mne u olšiny naší, –
on za živa už do opravdy straší!
Však jistě má už jinou vyvolenou!“
A shýbla se a prstem kreslila
do písku cosi – a pak pravila:
„Hleď, tahle bude brzo jeho ženou!“ –
A Vojtěch smál se. – Vstali po chvíli
a s očí se mi brzo ztratili.
Kol bylo ticho, pusto, smutno tak!
Já klesal mdlobou, kalil se mi zrak –
co nakreslila, chtěl jsem vidět však!
Dotěrné mdlobě vší silou se bráním
a ku lávce se plížím s namáháním,
zrak sobě mnu a hledím dech svůj taje. –
V tom pronikla mi prsa bolest žhavá.
Prostými rysy v písku kreslena je
umrlčí hlava. – –
–––––––
Nu, co to bylo? Bděl jsem nebo snil?
Snad šílenství to krátký záchvat byl?
36
V mém srdci život vzkypěl naposled,
teď je tam ticho, pusto, mráz a led.
Na stráni v polích leží hřbitov malý.
Nizounké rovy čerstvý trávník halí
a mír je pod ním. – Bloudil jsem tu dnes,
hluboký smutek na srdce mi kles.
Na křížích čet jsem jména zemřelých.
Kam poděli se? Kde jsou? Co je z nich?
Co bude ze mne? – Slunce zapadalo
a nebe ohněm krvavým se vzňalo.
Márinka za mnou přišla na hřbitov.
Pod černým křížem na zapadlý rov
jsme usedli a pohlíželi němi
v kraj ozářený nachem červánků.
A slunce zvolna chýlilo se k zemi,
klesalo pod ni – ve hrob ke spánku.
Zapadlo – shaslo – celý kraj se tměl,
vše sesmutnělo. Teskně v dáli zněl
vesnický zvonek. Moje družka malá
si povzdechla a ke mně zašeptala:
„Viď, za hrobem že opravdu je nebe?“ –
Chtěl bych tam, dítě, opět potkat tebe!
37