„U zlatého slunce.“slunce“.
(18. června 1757.)
Zlé to byly časy, – léta plná hoře,
selská pole pustá, – i na panském spoře
obilíčko boží sotva živořilo.
A což po vesnicích neveselo bylo!
Správec Luňák vládl na radimském dvoře,
(však písnička mnohá ještě zbyla o něm,)
poddané své týral, sedlák byl mu koněm,
dřeli, orali mu, – ale bez obroku,
hlad a bídu měli a jen slzy v oku.
Na Radimi vládl, tam svá pouta koval,
ale karabáčem až k nám dosahoval.
Byl jsem svobodníkem, – což to v oné době!
Kdo by se nás ujal proti panské zlobě?
K tomu vojna ještě. – Vojska krvelačná
honila se krajem jako temná mračna,
loupili tu stejně: nepřítel i naši,
pouhá upomínka doposavad straší!
Mně nejhůře bylo, neboť měl jsem syna
44
hocha statečného. – Čí to byla vina,
pojednou že počal mladou hlavu nížit,
k radimskému zámku potají se plížit?
Dcerušku měl správec. Ta mu udělala;
ukradla mu srdce, ale své mu dala.
Nikdo ani nesnil, že se rádi mají, –
konečně však přece – nic se neutají.
A když Luňák zvěděl, zuřil divým vztekem,
dceru dlouho věznil, sotva přes práh směla,
pro tu svoji lásku mnoho vytrpěla,
zámek prý se třásl kletbami a jekem.
Václava nám vzali za nejbližší noci,
odvedli ho k vojsku. Smutni, bez pomoci
zůstali jsme s matkou na tom světě sami.
Ženu svou jsem těšil: „Neplač, duše moje!“
(ale bolesť krutá srdce svírala mi)
„vždyť přec mnohý vyjde z nejhoršího boje,
vždyť je všady pán bůh, všady dobře vidí
a i mezi vojskem snad jsou přece lidi.
Trochu světem projde, aspoň zapomene
a přinese domů čelo vyjasněné.
Hrstku stříbrňáků pod ohništěm máme,
ještě přišetříme a pak výkup dáme!“
Jeden před druhým jsme bolest ukrývali,
ale teď i sousta šetřit jsme se jali.
45
Tehdy na silnici živo bylo stále,
chystala se vojna na pruského krále.
Táhly řady vojska, rachotila děla,
prachem zahalena jízda uháněla.
„U zlatého slunce“ plno bylo hostí,
pro dva staré lidi práce víc než dosti.
Krčma na silnici, – trefí do ní slepý,
pro žíznivé sotva stačily nám sklepy.
Jeden zlatem platil, druhý kletbou zase,
vše se tehdy bralo v bouřlivém tom čase.
Zlá to byla doba! – Hůře ještě bylo,
když se pruské vojsko až k nám přivalilo.
Po kraji se lačně za kořistí honí,
co nevzali naši, vyloupili oni,
po dědinách zbyla bída jen a nouze. –
Pak se povídalo, – ale šeptem pouze, –
císařské že vojsko pomalu se blíží.
Nepřítel však plenil, loupil po vůkolí,
úrodu nám skromnou zadupával v poli,
po dědinách sháněl výpalné a spíži. –
A když jednou oknem pohlédl jsem z rána,
královo tu vojsko rojilo se všady,
přes pole se táhly pěších dlouhé řady,
jízda kol se mihla jako větrem hnána.
46
Hřmí? – To drobná střelba hučí od Křečhoře,
na protější kopec vyvážejí děla – –
„Zle je!“ pravím ženě, která se jen chvěla.
„Na krajinu naši těžké padne hoře. –
Zde se budou měřit, budiž pán bůh s námi!“
Měli jsme tu úkryt tehdy nám jen známý
(ve světničce v zadu). Lepší svoje jmění
tam jsme ukládali oba poděšeni,
tam i moje žena v bázni ukryla se.
Mne však dusilo tam, – vyběhl jsem zase. –
Však jsem tehdy hostům sloužit nepostačil,
stále nový zástup do dveří se tlačil.
Sami točili si, – já se z dálky díval,
platili jen maně, jestli čas jim zbýval.
Ten mi tolar hodil, ten bochánek chleba,
jiný karabinu, plášť vojenský třeba,
ten oltářní svícen možno velké ceny,
nebo zlatý křížek selce uloupený.
Mnohý ale také místo všeho vděku
bambitkou mi hrozil v nesmyslném vzteku:
A když minul nával, vycházel jsem z domu,
poslouchal jsem, hleděl – – Střelby přibývalo,
víc a více mužstva do boje se hnalo,
už i těžká děla hučí hlasem hromů.
47
Vidím, jak se v poli táhne střelců řada,
ten či onen náhle potácí se, padá, –
rakouské to kule až sem doletují.
Na křečhořském vrchu bodáky se třpytí
nad nimi zde onde bílé mráčky plují.
Pravím: „Dej bůh štěstí! naši postupují,
za nedlouho tady do křížku se chytí!“
Při tom ruce spínám ve hrůze a strachu.
Pode mnou i země počala se chvěti, –
ach, to pruská jízda plným tryskem letí – –
Když se rozplynulo šedé mračno prachu,
cesta ku Radimi chvílku volná byla –
a hle, koleska se na ní objevila.
Bělouši dva před ní, – hoj, podobné oře
má jen správec Luňák na radimském dvoře!
On sám řídí koně plaché zapěněné,
kletbami a bičem ku předu je žene.
Vzpínají se, děsí, – náhle divým skokem
vůz hodili stranou, – položil se bokem.
Zadržuju koně, – správec v prachu leží,
vlásenku si rovná, pak se zvedá stěží.
Z rozbitého vozu vyskočila hbitě
panna Apolena, roztomilé dítě.
A za ní se táhne hrůzou sotva živý
jakýs panic starý, suchý, zimomřivý.
48
Chceme kočár zvednout, – ale jako včely
nad hlavou nám ostře koule zabzučely.
„Běda!“ suchý panic pozbývaje dechu
„běda, běda!“ volá, jako jelen skočí,
sehne se až k zemi, zakrývá si oči,
po paměti skáče pod ochrannou střechu.
Správec ještě stojí, ohlíží se vzdychá,
strach v něm přemáhají stud a panská pýcha.
„Nelze dále!“ pravím, „roste nebezpečí,
zůstaňte tu u nás, nežli bouřka ztichne!“ –
Velmožný pan správec jenom znova vzdychne,
strach už lomcuje jím, pozbavil ho řeči.
Panna Apolena vlídně na mne zírá,
nechvěje se, ale žal jí hrdlo svírá.
Vypřaháme spolu koně zapěněné,
vrátkama je potom pouštím na zahradu,
ať se třeba v květech pasou podle hladu. –
Ohlednu se zpátky. Vida, jak se žene
správec za hubeným! do dveří jen skočí!
Z rozbitého vozu různé zvedám zboží, –
tu mi panna ručku na rameno vloží.
„Kde je Václav?“ ptá se a vlhnou jí oči.
S upřímnou mne láskou kolem krku chytí:
„Bez něho, můj otče, smutné živobytí!“ –
A v tom ode Bříství zahučelo temně, –
naši z děl to pálí, – zachvěla se země,
49
do zděného štítu kule udeřila,
kámen vydrolila, duníc padla na zem.
Stál jsem bez pohnutí, tetelil se mrazem.
„Majetek nám ničí!“ – Ale dívka milá
do hostinské síně násilím mne vedla.
Dvojice mých hostí v temném koutku sedla,
vzdychají, však přece na reky si hrají:
„Je klenutí pevné?“ jen se vyptávají.
Jak se Luňák chvěje, vzadu cop se kývá, –
z Radimi pan správec vždy nejdelší mívá.
Ubohou však dívku ved jsem ku své ženě,
v úkrytu tam bouřku přečká nerušeně.
Jako vlastní dcera objala ji vřele:
„Požehnej mi“ – prosí, – matičko„matičko má zlatá!“
Stará zaplakala soucitem k ní jata,
křížek udělala na bílém jí čele.
A panenka dobrá stýskati se jala:
„Však jsem vlastní matky ani nepoznala!
Matky nepoznala, ani lásky její,
bez radosti žiju v trpké beznaději.
Václava mi vzali, srdce mé i duši,
ku prosbám a nářkům tupí jsou a hluši.
Otec pravil krutě: „Smutno na Radimi?
Pobudeš tu jenom do nejbližší zimy.
50
Pro tu sedlačinu slabá jsi a měkká,
ve městě už na tě samá radost čeká.
Pan Tadyáš Zobl, radní písař ctěný,
dům má na náměstí, ale nemá ženy.
Chceš-li za něj jíti? slavně se tě táže.“ –
Kterak odporovat, když mi otec káže?
Jezdíval k nám písař vyzáblý a starý,
sladce usmíval se a nosíval dary.
Já na blízku jemu hrůzou jsem se chvěla,
jedovatou zmiji jak bych uviděla.
Včera večer přijel, babsky jal se kvílet:
„Běda! spaste duši! bude se tu střílet!“
A zelený hrůzou i přede mnou stane.
„Bojíme se?“ praví. Ano, vás, můj pane!
Václava mi vzali, co tu ztratit mohu,
o smrť každodenně modlívám se k bohu. –
Potom sami s otcem robotit se jali,
po celou noc zlatozlato, šperky zazdívali.
Ráno odjíždíme. – „Kam?“ já optala se.
Starý ženich sladce usmívá se k tomu:
„Kam, srdéčko, jinam, než do mého domu!
jistý je tam úkryt v bouřlivém tom čase,
budeme tam u mne milostivou paní!“ –
Ne, pod jeho střechu nechci vejít ani!
Ukryjte mne před ním, zůstanu tu s vámi,
Václava se dočkat dobré nebe dá mi!
51
Ukryjte mne, drazí, chci být vaší dcerou!“
Cítil jsem, jak slzy v oči se mi derou,
raději jsem vyšel. – Z dálky hučí děla,
každým okamžikem okna zařinčela.
U tabule vzadu hosté dva se třesou.
„Děla –“ správec míní, – „snad sem nedonesou.“
„Kdož jim může věřit!“ smutně druhý vece,
„pěkně je tu, – ale doma líp je přece!“
Zase zahřímalo, starý dům se třese.
Vyskočili, ztuhli, křičí: „Modleme se!“
Otčenášek spolu odříkávat chtěli,
ale neuměli. – Venku střelba tichne.
Správec pookřívá: „Dlouhá chvíle!“ vzdychne,
„Karty, jářku karty kdybychom tu měli!“
Pan syndikus na to slůvkem neodpoví,
ve hlubokých kapsách jenom cosi loví
a na konec karty z hlubin vydobývá,
na soudruha svého vítězně se dívá.
Zasmáli se oba, „dudáčka“ hned hrají,
jeden, dva, tři, čtyři šeptem počítají.
Hrají, počítají, – nic jich nevyruší,
jenom někdy koule, která do zdi buší,
tu se pokřižují, řeknou: „Spaste duši!“ –
Vyjdu před hospodu. – Vojska táhnou kolem,
dým se zvolna vznáší nad krvavým polem,
52
na návrší – vidím – hoří celá víska. –
V tom se po silnici tlupa jezdců žene,
bože, všechno na nich zlatem jen se blýská,
koně jako oheň, zbraně vyleštěné – –
Sám král Bedřich byl to, za ním jeneráli.
U „zlatého slunce“ za okamžik stáli. –
Čepičku jsem smekl, kloním se až k zemi
a on vlídně mluví, ale já byl němý.
(Mluvil po slovansku, – jenže divně trochu.)
„Máš-li sklenku vína, šedivý můj hochu?“
Nesu krůpěj vína, která ještě zbyla,
vždyť je v parnu letním každá krůpěj milá!
Z tabatěrky zlaté šňupeček mi dává:
„Díky“,Díky,“ – praví, – „kmotře! Zdali kmotra zdráva?
Chtěli byste v Čechách, abych vám byl králem?“ –
„Ba ne, milostpane!“ byl bych řekl málem.
Spravedlivou chválu vzdal pak mému vínu
a už jedou větrem dále ke Kolínu. –
Do domu zas vejdu. Páni ještě hrají,
jeden, dvadva, třitři, čtyři pilně počítají.
Pan ženich se chvěje, ohlédnout se bojí,
„Svět se boří!“ vzdychá, „Ale Kolín stojí?
Máme na náměstí chalupečku svoji!“ – –
Hodiny se vlekou, přece postupují,
53
poledne už přešlo, slunko ohněm sálá,
klidným jasným mořem obloha se zdála,
jen obláčky dýmu nad obzorem plují. –
Více jsem se ani neodvážil z domu.
Hrůza, hrůza, hrůza, hrůza vládla kolem.
Suchá zem krev pila, smrť letěla polem.
Ranění se vlekli pracně ve stín stromů,
po aleji, v sadě i před krčmou mojí.
Nedaleko odtud v divém, krátkém boji
setkala se jízda. Těžké šavle zněly,
muži proklínali, koně zařičeli.
V divém harcování po polích se honí,
zvolna vzdaluje se ryk a dusot koní.
Ku našemu prahu ranění se plíží
a svou vlastní krví cestu znamenají,
„Vodu! vodu! vodu!“ žebroní a lkají.
PomáhámPomáhám, jak mohu. – A hle, tu se blíží
mladý praporečník. Pomalu se vleče,
klopýtá i padá a krev proudem teče.
Došel – o šavli se těžce podepírá,
zkrvácen – a přece jasně na mne zírá.
Kdo to? – Předtucha mi náhle srdce svírá.
Hlednu bedlivěji. – „Václav! Bože milý!“ –
Uhodnete, kterak jsme se políbili,
(i dnes do očí mně slzy vystupují.)
„Kde jsi raněn, hochu?“ – Budiž bohu chvála,
54
poranění jeho se mi lehká zdála.
Vymývám mu rány a krev zastavuji.
Okřál. Hledím na něj, neodvracím očí,
směju se i pláču, svět se se mnou točí.
„Švarný je to chlapík, švarný, na mou duši,
vojenský šat věru rozmile mu sluší.
Kdyby tě tak zřela panna Apolena!“ –
„Nemučte mne!“ vykřik’, zbledl jako stěna.
„Vím, že zapomněla, – čeho žádat mohu,
leda brzké smrti v poctivém kdes boji!“
„Synu!“ zavolal jsem, „nerouhej se bohu!
v horečce to mluvíš, dej mi ruku svoji,
jsi tak vysílený! šetři zdraví spíše!
Blízko je však lékař, který rány zhojí –“
Odvádím jej rychle již do naší skrýše.
Objali se s matkou, – oba zaplakali. –
V šeru stála dívka, chvějící se, bledá,
slzičky jí drobné po tváři se valí,
ale usmívá se, bílé ručky zvedá.
„Václave!“ – On vykřik’, promnul sobě oči,
nechtěl zraku věřit. Ale náhle skočí,
jako pérko zdvih’ ji, líbal ji a hladil.
Inu, mládí, mládí! O krk bych se vsadil,
na palčivé rány že zapomněl zcela.
Vždyť pro každou bolest ona léky měla:
sladké políbení. Šeptali si spolu
55
a my staří na ně v radosti a v bolu
mlčky pohlíželi. – Takové jsou děti,
otce nechá státi a touhou se chvěti,
panence své nejprv do náruče letí!
Vidí jenom sebe, zrak jim láskou hoří. – –
Vzdechl jsem a vyšel, – ať se vyhovoří!
Slunéčko už volně k západu se kloní,
kol našeho domu ještě šavle zvoní,
ještě kule hvízdá, ještě zem se chvěje,
anděl smrti kolem perutěma věje.
Ještě krev se kouří, ještě nová plyne,
každým okamžikem sto životů hyne. –
Sám král Bedřich přijel, vešel do hospody,
zamračen byl velmi. Vypil sklenku vody,
vzadu ruce složil, procházel se v síni,
do rtů jen se hrýže, mrak mu čelo stíní,
hlas jeho se chvěje, – nadarmo hněv tají.
A já v duchu hádám: „Naši vyhrávají!“ –
Uprášený pláštík, klobouk s hlavy shodí
a jak zadumaný semo tamo chodí,
vonný tabák trousí z tabatěrky zlaté. –
V zadu moji hosté ještě v karty hrají,
jeden, dva, tři, čtyři, vážně počítají,
jejich počty ani sám král nepomate. –
56
S krále na správčíka hledím v udivení:
rodný bratr bratru podobnější není!
Klobouky a pláště kdyby vyměnili,
správec moh’ by vládnout až po sinné moře
a král Bedřich zatím na radimském dvoře
pšenku sít a klidit a dělávat „tchoře“.
(Doved by to jistě, – tak podobni byli!)
Pobočník tu králův do světnice vletí,
cosi rychle hlásí, – nelze rozuměti,
ale špatné zprávy možno číst mu z očí.
Král ze dveří kvapí a tak velmi spěchal,
že klobouk i pláštík u nás ležet nechal!
Venku zahromoval, na vraníka skočí,
ostruhy mu zatne, – kůň se pod ním svíjel –
a již letí zpátkyzpátky, odkud ráno přijel.
Za ním jenerálů celá smečka cválá. –
A já porozuměl snadně tomu spěchu:
„Naši vyhrávají! budiž bohu chvála, –
jenom ať nám při tom nezapálí střechu!“ –
Zřídlé pruské pluky ustupují z boje,
rakouská je střelba z dálky doprovází,
dým a oheň chrlí, těžké kule hází.
Poslouchám je v bázni, plný nepokoje. –
V koutku páni hosté ještě v karty hrají,
jeden, dva, tři, čtyři ještě počítají.
57
V tom se okenice na zem sesypala,
oknem koule vlétla, padla na tabuli,
poskakovat kolem jako míč se jala,
pánům pestré karty divně pomíchala.
Strachem zkameněli, údem nepohnuli,
vytřeštěně hledí na nezvanou kuli,
copánky jen hrůzou zvedají se vzadu.
Křísím je, však marně. – Led na čela kladu.
První starý ženich sebral paměť svoji
a zděšeně jektá: „Ale Kolín stojí?“ –
Venku ryk a lomoz. Běda! nová hrůza!
za vojskem se táhne loupeživá lůza.
Rovni dravým vlkům, nenasytné zvěři,
hle, jak toulají se po krvavém poli,
mrtvým rouhají se, poraněné kolí,
loupí, obírají! – Blíž a blíže měří – –
Poděšený volám: „Pruští marodéři!“ –
Hle, již tlupa divá je u našich dveří.
„Běda nám všem, běda, jestli dále vrazí!
neznají ni boha, ani slitování!“
Otřásli se hrůzou oba vzácní páni
i mne samotného u srdce až mrazí.
„Nebojí se boha, lupičové vzteklí,
ale svého krále přece by se lekli?“
58
Myšlénka ta sotva prolétla mi hlavou,
věřil jsem, že najdu k spáse cestu pravou.
Před radimským správcem padnu na kolena.
„Na chvíli jen“ – prosím, – „buďte pruským králem!“ –
„Já – a pruským králem!“ chvěje se a sténá.
Krátce vysvětluju. – Omdléval mi málem,
až krůpěje potu na čele mu stály.
„Spaste nás!“ – A: „spaste!“ také ženich prosí. –
Marně odporoval, vykládat chtěl cosi.
Klobouček a pláštík po Bedřichu králi
oblékli jsme jemu. Měli jste jej vidět,
král se na mou věru nemusil zaň stydět!
Nechať lupičové odváží se dále,
prchnou, až tu spatří živoucího krále!
Venku ryk a vřava, šavle jasně zvoní
a pod okny slyšet dusot mnoha koní.
Zaduněly rány do dubových dveřídveří,
rozhodná to chvíle! – Ale místo vrahů,
místo loupežníků na domovním prahu
zjevili se náhle naši švališéři.
A jak pana správce shlédli, zajásali:
„Král! král! Bedřich! Bedřich!“ volati se jali.
Trnu. – Zařinčely šavle vytasené
a již celá četa ke správci se žene.
59
Důstojníček mladý poskakuje v čele
ostruhama břinká a doráží směle.
„Vzdej se! neunikneš! Konečně tě máme,
hned ti pevná poutka na křídelka dáme!“
Pana správce lapli. Volá: „Drazí páni!
a vždyť já to nejsem! mějte smilování!“
„Vida, zapřel by se!“ důstojníček praví,
„však mne o medalji přece nepřipraví!
Chopte se ho!“ káže – Marně se jim brání.
Vynesli jej z domu, na kůň posadili,
než se vzpamatoval, bůh ví kde s ním byli. –
Večer už se blížil. – Domluvila děla.
Zkrvácená pole tichým nářkem zněla
a ta naše země bolestí se chvěla.
Krev, krev lidskou pila od božího rána!
K bohu na kolenou jsem se modlil tiše. –
S Václavem už také vyšla ze své skrýše
panna Apolena celá polekána. –
„Viď, miláčku“,miláčku,“ prosí, „neodejdeš více?“ –
Ale hoch náš bledý nevyjasnil líce. –
Tu jenerál Hadík stanul před hospodouhospodou,
a nežli jsem jemu podal sklenku s vodou,
spatřil mého syna. Pravil: „Hola, hochu!
Toť je z mého pluku práporečník mladý!
60
Šavličky tě pruské polehtaly trochu?
hm, panenka švarná vyléčí tě tady!
Proto ty jsi vylét jako sokol z řady!
Měl jsem z tebe radosť, jak jsi rubal vrahy,
statně jsi se držel a patří ti sláva,
věru medalii máš mít podle práva!
Řekni, kterou chtěl bys?“ – A můj synek drahý
na ňadra si přitisk Apolenku svoji:
„Tuhle, jenom tuhle!“ – Jenerál se směje,
kroutí vousy šedé. „Zle je, hochu, zle je!
Tuším, že jsi ztratil mladé srdce v boji
a takovou ránu nikdo nezahojí
nežli –“ Apolence jenom očka září. –
Pohladil ji starý po hebounké tváři
a děl: „Zda-li pak mne pozveš na veselí?“ –
Nu, a neuplynul ani měsíc celý,
Václav Apolenku vedl ku oltáři. –
Počal hospodařit tady s mladou ženou.
Zvykla u nás brzo a po boku chotě
nestýskalo se jí ani na samotě.
Opravili spolu krčmu pobořenou
a vždy bylo s nimi požehnání boží.
Statek denně roste a děti se množí. –
Už se o dědečka dobře postarali,
hle, vnoučátek hejno pro radosť mi dali!
61
Po oddavkách brzo správec přišel zpátky,
ale jak se změnil za ten měsíc krátký!
Kde byl, nepověděl, skromný byl a tichý,
zapomenul na vše, odpustil i dětem
a pokání činil za své staré hříchy. –
A pan radní písař? –
Dopovím už letem.
Zmizel Pod hambalky po dva dni se skrývalskrýval,
a když jsem jej našel, stín z něho jen zbýval.
Chlácholím jej, – marně, – promluvit se bojí,
ze tmavého koutku zvedá hlavu svoji,
chvěje se a šeptá: „Ale Kolín stojí?“ –
„Stojí!“ pravím, „stojí!“ – „Stojí?“ – „Stojí! stojí!“
62