Uhranutý.
Jmenoval se Plachý, – na vsi žil,
u sousedů ctěn a vážen byl.
Otec sedlák, – byly lepší časy, –
ze syna chtěl pána míti asi,
do latinských škol jej poslal z mládí.
A tak tedy za několik let
prošel třídy čtyři – možno pět – –
kde jsou nyní jeho kamarádi!
Doktory jsou, pány velebnými,
professory, politiky snad,
česká vlasť se právem chlubí nimi.
Ale Plachý? Jak by do tmy pad’.
Otec zemřel, on se vrátil domů,
převzal statek, hojně dluhů k tomu
a tak tady s boží pomocí
pracoval a lopotil se v potu
od časného rána do noci.
Někdy proklel veškerou tu psotu,
70
připoután však ku zděděné hrudě
přivyk brzo svému osudu.
V úzkém kruhu, v práci jen se trudě
„Nač mám stýskat?“ pravil, „nebudu!
Nač se v poutech bez výsledku zmítat?
tím víc otrok cítí řetězy!
Raděj vzdát se, raděj nepřemítat,
čas nade vším jednou zvítězí.
Však si zvyknu taky, jako jiní,
co mně v duši protiví se nyní,
potěšením potom bude snad.
Ale má-li statečku se dařitdařit,
třeba píle, třeba hospodařit,
abych i s ním židům nepropad’.
Sám jsem čítal také vzletné básně,
pod doškovou střechou jak je krásně,
v polích, v lukách, v tiché dědině
klid a štěstí že jest jedině.
Nuže, štěstí odpustím už bohu,
ale klid snad přece najít mohu!“ –
Hospodařil s neunavnou pílí,
lopotil se, veškeré své síly
věnoval jen půdě zděděné.
A z té země potem svěcené
71
hojná žeň mu vždycky vyrůstala.
Vzal si ženu, – aby pomahala, –
hodnou, zdravou ženu s pěkným věnem
a na statku vzorně upraveném
sídlilo teď požehnání boží.
Žena pilná ruce nezaloží,
však i k žertu najde času dost,
jako zvonek zvoní úsměv její. –
A což bylo ještě veseleji,
když po roce přišel malý host.
A po čase za ním druhý, třetí. – –
Dvůr teď zníval štěbetáním dětí.
Ale pán bůh, který děti dal,
také statku hojně požehnal.
A hlas jeden po celém zněl kraji,
u Plachých že jistě šotka mají.
„Ten je šťastný!“ pošeptmo se jistí,
na Plachého hledí se závistí.
Hospodář se tomu smával jen,
po statku se rozhled’ spokojen,
objal ženu, říkal s přesvědčením:
„Více nežli statku té si cením!
To ten šotek, jenž mi hospodaří,
na co hledne, všechno se tu daří!“ –
A žena se při tom štěstím rděla,
vždyť jen v lásce k němu žila celá. –
72
Odešlo tak asi deset let. –
Možno, že se jinde změnil svět,
však ta víska stejně byla prostou, –
jen ty děti jako z vody rostou.
Jestli někdy politický vír
i v tom koutku rušil svatý mír,
povrchu jen přelét beze stopy.
Sotva že se v krčmě někdo vzchopívzchopí,
o stůl třískne plnou sklenicí:
„Tatík Žižka na to, třeba slepý
a pak za ním naše selské cepy,
to by byli praví řečníci!“
A zas ticho v celé vesnici. –
V prostřed toho pokojného lidu
uvyk zcela blaženému klidu.
Jako jiným rodná dědina
pomalu mu byla celým světem.
Jestli někdy jenom jako letem
na vzdálené světy vzpomíná,
usměje se, s přesvědčením řekne:
„Však i u nás je to dosti pěkné!“ –
Jindy kniha vyruší ho zas,
k přemýšlení láká ho a svádí,
slyší jak by starý, známý hlas.
Vzpomene pak na ulétlé mládí,
na touhy a plány mladých let,
73
mimovolně vzdychne, hlavu skloní.
Tehdy to byl jiný lepší svět! – –
Ale mladosť? již je dávno po ní!
mladé sny? jen pouhý dým je z nich!
Cosi teskně ozývá se v duši
a klid srdce na okamžik ruší. –
Co z těch snů a citů bláhových? –
Však si dumat dlouho nedovolí,
vždyť je plno práce doma, v poli,
zahálet jen, byl by věru hřích!
Hodil knihou, – nač si kazit zraky,
vždyť ti druzí u nás nečtou taky!
A když žeň se jemu vydařila,
stodola a sýpka plná byla,
děti zdrávy, zaplaceny daně,
s čeládkou když neměl nesnází,
spokojeně říkal mna si dlaně:
„Ku štěstí snad nic mi neschází!“
A tak život klidným plynul tokem.
Zdravý byl a silný hospodář,
ale přece starším každým rokem.
Plný vous mu krášlil snědou tvář.
Chladný, vážný neznal vášně skorem,
pomluva se neodváží naň,
ztvrdlá prací byla jeho dlaň.
Sousedům byl příkladem a vzorem. – –
74
Jednou v letě v polích po mezi
procházel se kolem svého chodě,
ruce v kapsách, cinkal penězi,
pohvízdával, hleděl po úrodě,
spokojený usmíval se málem,
na své půdě byl zde jako králem.
Prošel kolem kvetoucího žita,
kolem pšenky, kolem jetele.
Ticho všady. Pod mezí jen skryta
křepelička tloukla vesele.
Skřivánek se ozval s modré výše.
Bílé mráčky lehounce a tiše
od východu v západ letěly.
V širých polích pusto prázdno bylo,
živé duše oko nespatřilo,
jako bývá venku v neděli. –
Po mezi tak došel k cestě polní.
Ze staré a pěkné aleje
sotva zbytky zde – tam ještě kol ní.
Hluboko jsou vryty koleje
v černou půdu, svěží trávník roste
kolem cesty a v něm květy prosté.
Plachý stanul. Kdo tam pod jabloni?
Mladé děvče, slečna jakási.
Neodolal, ohlédl se po ní,
(zvědavosť se vždycky ohlásí!)
75
Její tvář je půvabná a svěží,
ale smutná, – či to pouhý stín?
Klobouček a kniha vedle leží,
bílé ručky položila v klín, –
několik tam polních květů vadne. –
Černý vlas je rudou stužkou spjat,
nenádhernýnenádherný, ale vkusný šat, –
vše jí sluší, hezké je a ladné.
Hledí před se – kamsi do daleka,
zadumaná, – na někoho čeká?
Patřil na ni chvílku, – je to hřích?
odejít chtěl, – v tom se obrátila
a dvé očí temných hlubokých
spočinulo na něm. Bože, v nich
jaká že to kouzelná moc byla?
Z jejich temna jakby jiskry plály,
Plachý cítil, že ho v duši pálí. –
Zvedl klobouk, upřel oči v zem,
nepromluvil, do rtů zaťal zuby,
rychle přešel, myslil se hněvem:
„Hle, kterak jsem nevlídný a hrubý!
Aspoň slůvkem měl jsem pozdravit!
Červenám se jako hošík malý!“ –
Zas ten pohled duší se mu kmit,
zase krev mu do tváří se valí.
Kdo to děvče? Co mu po něm však!
76
Kráčel cestou – stále pomaleji.
Kam jen pohled’pohled’, viděl oči její
hluboké a snivé – sladké tak – –
Rozhněval se. Vzdorně hodil hlavou;
zapomenout snad by nedoved?
Přemohl se. S tváří usměvavou
přišel domů klidný na pohled.
Jako jindy políbil svou ženu
a dohlížel k práci na dvoře
v duchu stále k sobě hovoře:
„Co mi po ní? ani nevzpomenu!“
Však ty oči ještě před ním plály,
zdálo se mu, že jej v čelo pálí,
ale v prsou cítil pusto, zimu.
A když večer lehl unaven,
divné oči spáti nedaly mumu,
a když usnul, nepokojný sen
dvě ty jiskry před ním rozžhal zase.
Podivná z nich k němu plála zář
a ta jemná, čistá, dětská tvář
krásnější mu ještě zjevila se.
Z rána myslil: „Nevzpomenu víc!“ –
S vynuceným uvažoval klidem:
„Co se stalo? Pěkná bledá líc
v našich polích, v našem žírném kraji,
kde jen dívky zdravé růměné
77
jako třešně na sluníčku zrají,
zdá se zjevem z říše vzdálené.
U nás dívky knížek nečítají,
před sluníčkem neutekou v stín,
líně rukou neskládají v klín!
V paměť se mi vloudil zjev ten cizí,
při práci však také jistě zmizí!“ –
Přešel týden, druhý, – ale divy,
v paměti mu zůstal jako živý
svůdný obraz oné dívčiny.
Myslil na ni. Byly hodiny,
kdy sám v dumách kolem statku bloudil.
Smuten býval v středu rodiny,
úsměvu mu na tvář nevyloudil
ani štěbet dětí veselých,
ani ženin žert a lichocení.
Rád se ztrácel v jakés plané sněnísnění,
a když procít’, říkal: „Hřích, ba hřích!“ –
A hle, osud: Jednou z nenadání
uviděl ji opět, v údolí,
u potoka, pod květnatou strání
rozlehlé kde stíní topoly,
houští vrb se nad pěšinu sklání.
Ticho, pusto bylo v okolí.
Sama v dumách se sklopenou hlavou
v ústrety mu šla tou stezkou tmavou.
78
Stanul a krev mizela mu z tváří,
divá bolesť hruď mu sevřela.
Hledí, hledí, – jen mu oči září.
Dívka blíž a blíže kráčela
a on myslil: „Jsme tu sami! sami!“
Hle, v tom ve stín mezi houštinami
sluneční se vedral paprsek,
ozářil ten zjev tak ladný, milý,
dívčí krásu, něhu, pel i vděk.
Zvedla hlavu, – zraky zasvítily,
ale hned se pod brvami skryly.
„Dobrý večer!“ řekla potichu.
Dech se tajil, – cos mu hrdlo svírá.
Hledla na něj. Zpola ve smíchu,
zpola v bázni do tváře mu zírá.
„Dobrý večer!“ řekla hlasitěji.
S jakým plesem chyt’ by ručky její,
bílé ručky a je zulíbal!
S místa však se o krok nehýbal.
Stezka úzka – vyhnout nemohla se,
potřetí jej oslovila zase.
„My se jednou potkali už, tuším!“
„Ano!“ řek’ a dýchat začínal,
„ano, jednou a já vzpomínal!
Odpusťte, že podruhé vás ruším!“
Hlas mu selhal, – zasmála se k tomu,
79
ale rázem utich’ její smích. –
Blýsklo se mu v očích hlubokých,
slyšelaslyšela, jak srdce bušilo mu.
„Chtěl jste, pane?“ šeptla v rozpacích.
„Chtěl jsem – chtěl jsem – –“ pravil, lapal slova.
(Co chtěl, bože! ano, co tu chtěl?)
Na chvíli se dlouhou zamlčel.
„Chtěl jsem –“ počal zmaten znova, –
„chtěl jsem knihu, kterou v ruce máte!“
Zeptala se: „Zdali knihy znáte?“
Otázka ta jaksi divně zněla.
„Jsou to básně!“ na omluvu děla. –
„Však i básně jedenkrát jsem čítal!“
Proč to řekl, o tom nepřemítal,
ale teskně tak zněl jeho hlas,
že naň dívka udivena hledla.
Vzpomínka ta trpká byla as.
Jeho pohled snésti nedovedla,
zarděla se. Rukou třaslavou
podala mu mlčky knihu svou.
Vzal ji. Úsměv kmit’ se na rtu jemu.
„Odvykl jsem knihám za léta, –
nebudu snad rozuměti všemu,
co tu veršem praví poeta!
Zeptám se však.“ – „Vysvětlím vám ráda –“
„Zítra?“ ptá se a zároveň žádá.
80
„Zítra tedy, v tomto místě zase?“ –
„Zítra!“ ale sama děsila se.
Co si o ní muž ten pomyslí?
jaký cíl má? jaké úmysly?
„S bohem!“ řekla, chladnou býti chtěla,
ale jako vlčí mák se rděla,
v rozpacích a studu odcházela. –
Nepohnul se, – hleděl za ní jen,
bylo mu, jak snil by sladký sensen,
a když posléz v houšti zmizela mu,
jak by procit’ z lahodného klamu.
Zamračen se vracel domů zpět,
v ten svůj úzký, všední, prostý svět.
Sousedé jej zdraví, – neodvětí,
nepohledne ani na své děti.
Když jej žena kolem hrdla vzala,
s úsměvem by tvář mu zulíbala,
vytrh’ se jí prudce z náruče,
zamračil se, – cosi zahuče,
do sadu, kam nikdy nechodíval,
odešel. Tam za křovím se skrýval,
četl mlčky. Po tak dlouhém čase
knihu básní v rukou držel zase.
A hle, cítil rozkoš podivnou!
Jako jarním slunkem oživnou
dávno zimou ztuhlé, zvadlé květy,
81
tak i v jeho duši ve chvíli
vzpomínky se mrtvé vzbudily.
Bylo, bylo před dávnými léty,
jinak hleděl v širý boží svět,
chystal křídla mladý orlík v let
v modrou výši v dálku nedohlednou. –
Vůle boží! Padl k zemi zpět,
k černé zemi, k černé zemi zpět,
pod ní zmizí beze stopy jednou. –
Jakáž běda? Rozplynul se sen.
Přečet knihu. Zpátky zachmuřen
navrátil se domů. – Za stůl sedne,
na ženu ni děti nepohledne,
v dumách hlavu o dlaň opírá.
Setmělo se. Lampa dávno hoří,
k večeři už žena prostírá.
Kolem smutno. Nikdo nehovoří,
děti v koutku sotva dýchají.
Matka stírá slzu potaji, –
po boku mu sedne, tváře hladí.
„Nemocen jsi?“ – To i ono radí.
„Jaký smutek na duši ti pad’?
Zlé tě oči uhranuly snad?“
Odstrčil ji. Řekl: „Nic mi není!“
a před spaním nedal políbení
ani dětem ani ženě svojí,
82
pohlednout jim v oči snad se bojí. –
Probděl noc. A podrážděný vším
ráno vyšel. Hlasem chraptivým
okřik chasu. Dlouho chodil dvorem
s netajenou zlostí, s němým vzdorem.
Vlastní život se mu náhle hnusil
a – což platno! – tady žíti musil.
Vytratil se z domu. – Ku potoku
zašel s knihou. Čekal – dlouho tak! –
a když zaslech’ šumot lehkých kroků,
chtěl se vrátit, studem zdržen však
jenom stál a mlčky klopil zrak.
Přišla! přišla! Sama rozpačitě
zdravila jej. Bílou ručku svou
podala mu jaksi s obavou.
Proti němu byla pouhé dítě!
Hovořili, – zprvu nesměle,
ale přece jako přátelé. –
O knihách a o tom světě jejich,
o umění, o lidech a dějích
vypráví mu děvče zardělé.
Plachý skrovné vzpomínky své sbírá,
v oči její, v černé oči zírá.
A hle, kterak vichrem minul čas!
Loučila se. Novou knihu zas
podala mu. Vzal ji. Ruku její
83
zachytil a stiskl důvěrněji.
Zlehka se mu vymkla zmatená,
s výčitkou naň mlčky pohleděla
a jak holubička splašená
zardělá mu skokem uletěla.
Zaťal zuby. Když se domů vrátilvrátil,
nečet v knize. Náhlý stesk ho schvátil.
Cože s knihou? odhodil ji v kout,
škoda věru do ní pohlednout!
Jaký prospěch z učení a čtení?
zda se jeho osud o píď změní?
Rovná cesta před ním. – Osud velí:
po té jíti musí život celý.
Ten dvůr, víska, žírná pole, pluh,
to mu dáno, to mu celým světem.
Však tu jeho líhu dobrý bůh
požehnává obilím i květem!
Zasmál se a obrátil se k dětem,
zulíbal je vřele všechny řadou,
vyzved v rukou svoji ženu mladou,
na čelo ji šťastnou políbil:
„Opravdu jsem včera churav byl!
Teď jsem tvůj, tak jako dřív jsem býval!“ –-
A byl klidný. Druhého dne však –
s hodin starých neodvracel zrakzrak,
nepokoj svůj s namáháním skrýval.
84
Náhle vstane, vyjde ze dveří,
vyjde v pole. – „Podívám se k lidem!“
praví ženě s vynuceným klidem,
ale sám už sobě nevěří.
Na opáčnou stranu zaměří,
za chvíli však došel spěšným krokem
ku známému místu nad potokem.
Již tu byla! Ona! přišla zase!
Z daleka mu kývla, usmála se. –
Zachvěl se a k čelu tiskne dlaň.
Dobře ví, že měl by prchnout zpátky,
ale ona, ona čeká naň! –
Sklonil hlavu, skončen zápas krátký. –
Přistoup’ blíže, chladný na pohled,
neobratně její ručku zved’,
políbil ji. Cítil, jak se chvějí
v jeho pěsti drobné prsty její.
Neprchala, ruku nevymkla mu,
v tušení jen jakéms tesklivém
oči k němu zvedla s údivem, –
nebylo v nich posměchu ni klamu.
Přinášela knihy. – Zamračený
drsným hlasem odřek’: „Nechci číst!
Černým písmem potištěný list
jaké může býti pro mne ceny?“
Beze slova pohlížela naň. –
85
„Sedlák jsem a mozolná má dlaň,
duch můj kotví v této černé zemi. –
Což ty knihy, které nosíte mi?
Což ty světy, které kreslíte mi?
Radíte, bych srdce oderval
od té hrudy, od té svojí země,
učením bych též se lepším stal?
Nechci!“ řekl rozhodně a temně.
„Nechci! Jak jsem, takým přijměte mě!mě!“
Jako list se před ním dívka chvěla,
rozhněvat se, zamračit se chtěla,
dupnout nožkou, vzkřiknout, by se vzdálil,
bez hnutí však stála ztrnulá, –
bála se ho. Jeho pohled pálilpálil,
a když přece pak se pohnula,
pevně chytil ruce její obě,
silou dravce přitáhl ji k sobě.
„Proč jste přišla! vy jste vinna vším!“
pravil temně hlasem zlomeným.
Zaplakala. – V tom se vzpamatoval,
pustil ručkyručky, které uchvátil,
divoce se od ní odvrátil,
do dlaní tvář přitiskl a schoval.
Líto jí ho bylo bezmála!
86
A když více jeho pohled žhavý
nepálil jí v čelo, okřála.
„Zlý jste věru! ošklivý jste!“ praví,
„z vašich očí sálá hrůza, děs!
Slibte mi, že nikdy, nikdy více
nebudete takým, jako dnes!“ –
(a stud krví zas jí zbarvil líce,)
„takovým, zlým, divným jako dnes!“ –
Ohledl se po ní. Neklamala,
ke smíření první ruku dala.
„Odpusťte mi!“ jenom zahučel.
„Divoch jsem, ba dravec zdivočelý,
slepě žil jsem v poušti věk svůj celý
a teď kvítek, jenž mi vypučel
vedle cesty, sám bych urvat chtěl,
strhnout, zkazit drsnou tlapou svojí!“ –
Usmála se, odpustila již,
jako školák před ní skroušen stojí,
ostýchá se o krok stoupit blíž,
holubičku poplašit se bojí. –
Přijal knihy, slíbil pilně číst.
Doma sotva prohléd’ první list.
Hledí v knihu, ale před očima
zjeví se mu náhle její tvář.
Již jej mocí sladká závrať jímá.
Zapomíná na vše hospodář,
87
na rodinu i na pole žírná.
Slova ženy laskavá a mírná
vyhání ho z domu. Stesk a žal
celý statek chmůrou opřádal.
Neptá se ho žena, kde že bloudí,
ví, že z něho slova nevyloudí
lichocením ani úsměvem.
Blíží-li se ostýchavě k němu,
odvrací se od ní se hněvem,
klne jí a životu a všemu.
Ale když se dočká chvíle té,
kdy ví dobře, že naň u potoka
čeká zase víla černooká,
zapomene sudby prokleté,
nedbá boha ani soudu lidí,
jenom ji a její úsměv vidí.
Jak se změní! kterak divotvorně
v okamžiku kouzlo vítězí!
Doma hledí jako dravec vzdorně,
který hryže svoje řetězy,
a zde před ní hlavu skromně kloní,
život, spásu duše dal by pro ni.
Ona, dítě, s nevinným svým smíchem
z dálky vždy mu ruku podává.
Že by vše to mohlo býti hříchem?
Možno snad, že tiskne bez práva
88
mozolnou tu ruku, nepatří jí.
Hříchu stín však že by tady vznik?
Vždyť to pouhá chvílka, okamžik,
dřív než začal, odlétá a míjí. –
Těšilo ji, neurvalce toho
krotit slovem, hledem jediným,
těšilo ji v knihách čítat s ním,
třeba býval roztržitý mnoho.
Co zná sama, všemu nejraděj
den ode dne učila by jej
velikého nevděčného žáka!
Jindy ptá se, lichocením láká
zpověď věrnou o životě jeho. –
Zarputile Plachý mlčíval,
čelo chmuřil, v zem se zadíval;
přece však se dopátrala všeho.
Znala jména jeho dětí všech,
v prostřed vísky v řadě černých střech
jeho statek v dálce rozeznala.
Pole svá jí Plachý ukázal,
starosti a žaly jeho znala. –
Ale sám se nikdy netázal.
Stačilo mu vídati ji denně.
Věděl jen, že z města přichází.
Pověděla sama otevřeně:
churavou že paní provází,
89
do podzimu v přívětivém kraji
po lékařské radě zůstat mají.
O životě městském vypráví mu,
o zábavách lidí vznešených, –
však se ona jenom nudí v nich. –
Poslouchá a myslí: „Do podzimu!“ –
Po žních bylo, podzim blízko už.
U Plachých je smutno. Žena vadne,
zamračen a mrzut chodí muž, –
jako kletba na všechno když padne.
Sletují se drobné jiřičky,
ze hnízd teplých, z tiché vesničky,
divná moc je do daleka volá
za hory a doly, za moře,
letí, letí, žádná neodolá.
Opadává lípa na dvoře,
na zahradě pusto, smutno v poli,
klepot cepů duní ze stodoly,
na zežloutlých lukách ocún bledý
pozvedá se z trávy vadnoucí,
babí léto předou pavouci.
Podzim! podzim! Jednou naposledy
setkali se opět oba spolu.
Dívka přišla, – v srdci osten bolu,
v očích slzy a ten úsměv vlídný
90
ke soustrasti zdál se vybízet.
Plachý zamračený, chladný, klidný,
do krve jen hryzl bledý ret.
Kolem ticho. Listí opadává
vlhké rosou – cestu přikrývá,
v černou zem je zadupána tráva.
V polích mha se válí šedivá,
všude, kam se oko podívá,
smutno, smutno! Ruce podali si,
stáli mlčky, vzpomínali jen.
Zde, můj bože, potkali se kdysi, –
což to všechno bylo pouhý sen?
a což pranic dnes už pravdou není,
než ta hořká chvíle rozloučení?
A když dívka svoje oči zvedla,
před ní byla cizí, hrozná líc,
ne, to nebyl věru Plachý víc! –
zděsila se, vykřikla a zbledla.
Patří na ni, – oči vytřeštěné,
všechna krev se do skrání mu žene,
temné vrásky leží na čele,
oči planou vpadlé, zardělé,
krůpěj krve na rtu černala se.
Hrubé prsty, které násilou
dívčí ruku tiskly spanilouspanilou,
pálily a mrazily hned zase.
91
Zkoušela, zda ruku vyprostí, –
marno vše! a plna úzkosti
„S bohem!“ křikla. Přitáhl ji blíže,
jako loutku zved ji bez obtíže.
Sepjala jen ruce. „Propusťte mě!“ –
Hleděl na ni. – „Poslyš!“ pravil temně.
Do tváří jí pálil jeho dech
a svým rtem se dotýkal jich skorem.
„Poslyš! neklop oči s němým vzdorem,
mou jsi, mou a zapírání nech!
Ty jsi přišla rozloučit se, – vím,
s úsměvem svým věčně laskavým
podati mi ruku, bílou ruku,
říci „s bohem!“ na památku snad
dát mi kvítek, jenž by zítra zvad’,
zanechat mi zoufalost a muku,
v srdci chorém jedu krůpěje,
marné touhy, klamné naděje.
Vím, tys tady se mnou bavila se,
naše pole širá nudná jsou,
já ti byl tu hříčkou, zábavou,
na čas jenom. – A dnes prcháš zase?
Vím, je podzim a ty s vlaštovkami
už se chystáš ráda odtud v let
v ten svůj lepší, rozmarnější svět,
o kterém jsi tolik říkala mi.
92
Poslyš, jsme tu na pustině, – sami.
Věříš, tím že já se spokojím,
sklopím hlavu, trochu popláču si,
šťastný, že ti ruku zlíbat smím,
řeknu: ano, tak to býti musí?
Myslíš, že se vrátím k hrudě svoji,
že mě dobrá sklízeň upokojí
a že prací znaven, v pouta jat
ve snách budu na tě vzpomínat?
Nechci! Věř mi, ty se klamešklameš, dítě!
Vlaštovičko, nepustím tě v let,
hrubá moje ruka uchvátí tě,
utrhnout chci sobě jeden květ!“ –
A rty jeho divou vášní sprahlé
dotekly se dívčích tváří náhle,
zavřela jen oči zděšená.
„Pověz, pravdu pověz, co jsi chtěla,
když jsi, krásou jejich nadšena,
o světech mně cizích vyprávěla?
Zalíbil se, věř, mi svět ten váš,
krásný je a teplý, jak jej znáš,
lepší toho, který já znal posud,
v kterém ukoval mne zlý můj osud.
Zde jen práce, povinnost jen tuhá,
jednu skončíš, vyroste už druhá,
starosti a bída den co den.
93
A tam u vás, – nezkalené nebe,
knihy, hudba, lásky sladký sen. –
S rozkoší jsem poslouchal vždy tebe. –
Žil jsem v práci, v trudu celý věk, –
jediný jen zlatý paprsek
zachytit chci aspoň hrubou rukou.
Odtud! odtud! štěstí okusit!
chci, má vlašťovičko, s tebou jítjít,
a co zde mne poutá, jest mi mukou!
Strhám pouta, strhám všechny pásky,
zapru boha, zapru sebe sám,
povinnosť i čest svou zadupám, –
půjdu s tebou! za paprskem lásky!
Řekni: miluješ mne?“ – Najednou
z tvrdých rukou pustil kořist svou.
„Řekni, máš mne ráda? Jenom trochu – málo,
jenom tolik, co by srdce hřálo?
Řekni, máš mne ráda?“ – Ve zracích
bázeň kmitla se mu. V rozpacích
čelo přetřel, krotký jako dítě.
Do vousů jen hučel: „Miluji tě!“ –
S úzkostí a strachem hleděl na ni.
Zakryla si oči bílou dlaní.
Dvě jen slova měla: „Odpusťte mi!“
94
A pak zvedla k němu zvlhlý zrak,
usmála se teskně, smutně tak
a zas řekla jenom: „Odpusťte mi!“
Sklopil oči beze slova k zemi.
Nezradila tvář, co v něm se dělo,
všechno, všechno na vždy v srdce skryl.
Vrásky jenom pokryly mu čelo,
okamžik jej v starce proměnil.
Neviděl, jak z dálky kývala mu
bílým šátkem ještě naposled. – –
Dlouho stál, pak mlčky hlavu zved’,
hleděl tupě kolem. – Konec klamu! –
V pustých polích těžká mha se válí,
brázdy černají se. Viděl v dáli
starou černou střechu svého statku.
Těžkým krokem kráčel k domovu
mlčky, zamračený – –
95