HOUSLE
KRÁL. VINOHRADY
MCMXXVII.
[3]
Svět je pln oken,
Svět je pln oken,
jimiž život se dívá.
Poutníče snivý,
o čem tvé srdce zpívá?
Úsměv i slza
v nitru květu se tají.
Poutníče tklivý,
nevíš, proč rozkvétají?
Nesmírný vesmír
v kapce rosy se třpytí.
Poutníče chtivý,
cítíš zázračnost žití?
5
Když v dívčím zraku
Když v dívčím zraku
slunce se skvělo,
podobno ptáku
srdce mé pělo.
Ve slunci vzkvetly
rozkoše nyvé,
aby se světly
zpily rty chtivé.
Úponky svými
mne obepialy,
vonnými rýmy
očarovaly.
6
Ptáci svůdně pějí,
Ptáci svůdně pějí,
vánky něžně vějí,
rosa svítí v kvítí,
a siré panny touhou mrou,
jako by Vesna láskou svou
svět chtěla udusiti.
7
Tolik se růžový šeřík rozvoněl za šera
Tolik se růžový šeřík rozvoněl za šera
v stříbrné kadidelnici jarního večera,
závratné nyjící vůní, něžnou a opojnou,
jako by při skonu duši svou,
duši svou růžovou
vydechnout chtěl.
8
Rovníkem lásky zem’ objímána
Rovníkem lásky zem’ objímána
vesmírnou zahradou krouží,
tvorové boží v ní rozkvétají,
po plodech touží.
Od srdce k srdci cestičky běží
pod bludnou oblohou očí,
milenců těla jsou osou, kol níž
Země se točí.
9
Mé srdce září,
Mé srdce září,
když na tebe myslím –
Vzpomínka moje, dívenka bledá,
všude tě hledá,
tázavě hledíc mi v líc:
‚Přijde již dneska, přijde až zítra?‘
A chodí s červánkem jitra
na slunné návrší,
aby ti jásavě běžela vstříc.
10
Když bloudil včera v šeři
Když bloudil včera v šeři
ulicí zasmušilou,
tu vychýlila z dveří
svou něžnou ručku bílou.
A jeho duch dnes věří
v pohádku roztomilou,
že zahléd’ včera v šeři
svou vytouženou milou.
11
U vrátek zahradních dvě dívky stály.
U vrátek zahradních dvě dívky stály.
Obličej mladší růžemi vzkvétá.
„Zdá se mi, že tuším jeho krok v dáli“.dáli.“
Starší si steskne: „Čekám již leta“.
Na nebi večerním hvězdy se vzňaly..vzňaly...
Lilie v sadech touhou se chvěly..chvěly...
U vrátek zahradních dvě dívky stály,
čekaly, komu by srdce dát měly.
12
Z hlubiny lesa v dumách svých
Z hlubiny lesa v dumách svých
vyšla a šla kol oken mých.
Vyhléd’ jsem: spěla cestou svou,
pěla si píseň milostnou.
Do hlubin lesa zašla zas –
v šlépějích jejích ulpěl jas.
Zavírám okno: myslí mou
spěje dál s písní rozkošnou.
13
Nad stmělou plání
Nad stmělou plání
slunce se sklání
a zapadává.
Mé srdce pílí
za zářným dnem,
jenž se sluncem
se k sklonu chýlí
a za světem
kdes dokonává.
Za zářnou chvílí
toužící srdce
kvílí.
14
Uprostřed městského ruchu,
Uprostřed městského ruchu,
jenž duši znaví,
často se zjeví mi v duchu
obrázek smavý:
Obzory širé s blankytným nebem,
pole, jež voní zrajícím chlebem,
návrší, potok s lukami, lesem,
stráň, která vzkvétá růžovým vřesem,
v údolí kostel, u něho víska...
Venkove, venkove,
jak se mi po tobě stýská.
15
Láska kdysi krajem spěla,
Láska kdysi krajem spěla,
prostou chýši zřela.
Do světnice ke mně chtěla.
Kudy, nevěděla.
Kdyby teď ji osud svedl
opět k chýši mojí,
snad bych ani nezahlédl,
že tam venku stojí.
16
Cestou se setkali,
Cestou se setkali,
pospolu chvíli šli.
Srdce si zadali
a pak se rozešli.
Po letech vrátil se,
na ni se doptával.
Řekli, že umřela;
na víc se netázal.
Samoten cestou se
vydal zas v cizí svět;
na sirém hřbitově
zanechal lásky květ.
17
Dívám se v oči tvé
Dívám se v oči tvé
a vidím lásku svou
a vidím lásku svou
klečeti před tebou.
K tobě se modlím, slyš,
jsi mojím osudem,
zda jednou pochopíš,
že navždy tvojí jsem?
I kdybys zradil mne
a na mne zapomněl,
v mém srdci budeš žít,
jako bys rád mne měl.
18
Ptáš se, co znamená,
Ptáš se, co znamená,
když dva se rozejdou?
Když dva se rozejdou,
snad se již nesejdou.
Svět je tak hluboký,
že člověk zmizí v něm
jak vločka sněhová,
roztálá nad ohněm.
Kdybych pak trpěla,
ani bys netušil,
že srdce volá tě,
abys je utěšil.
A kdybych umřela,
nikdy bys nezvěděl,
ve chvíli poslední
kdo ti dát sbohem chtěl.
19
Mé mládí prchlo v luzných snech,
Mé mládí prchlo v luzných snech,
a cestou, kudy jsem kdys kráčel,
spí měsíční svit v záhonech.
Mé mužství hýří silou tuh,
a cestou, kudy k výším kráčím,
se v slunné záři pestří luh.
Mé stáří přijde s mírem dní;
zda cestou, kudy k hrobu půjdu,
se zralé klasy zavlní?
20
Vzpomínám na píseň,
Vzpomínám na píseň,
již mi zpívávala
matka jako děcku,
když mne uspávala.
Jak obrázek svatý
matku v srdci nosímnosím,
a když žal mne trýznítrýzní,
o píseň ji prosím.
21
Již šero mdlé,
Již šero mdlé,
mdlé, zamlklé
na město se snáší,
na město se snáší
v mhách usnulé.
A vítr lká,
štká z daleka,
jak ztracené touhy,
jak ztracené touhy
člověka.
Sad, opuštěn,
do oken jen
list žlutavý hází,
list žlutavý hází
jak mrtvý sen.
U okna sním
nad žitím svým:
stesk zimní mnou vane,
stesk zimní mnou vane
jak sadem tím.
22
Kde jsem to, rcete, víte-li?
Kde jsem to, rcete, víte-li?
– Ach, nevím, nevím, příteli.
A kde mé rodné statky jsou?
– Snad najdete je cestou svou.
Jak dostanu se kupředu?
– Když chcete, já vás povedu.
A jak as dlouho půjdeme?
– Jen nedlouho se projdeme.
A co mne čeká, víte-li?
– Jen prostý růvek, příteli.
23
Naslouchej, srdce mé, naslouchej do dáli,
Naslouchej, srdce mé, naslouchej do dáli,
zaslechneš přírody živelné proudění;
země se utváří, vzrůstá a rozkládá
v mlčení.
Naslouchej, srdce mé, naslouchej do dáli,
zaslechneš nad sebou souhvězdí zrození;
obloha tajemně promlouvá k člověku
v mlčení.
Naslouchej, srdce mé, naslouchej do dáli,
ústa svá uzavři nářku i nadšení;
v hlubinách nejhlubších, na výších nejvyšších
panuje mlčení.
24
Básně vytiskl
Vlad. Burda ve Vršovicích
r. 1927
a svým nákladem vydal
Ludvík Bradáč
na Král. Vinohradech
E: jf; 2004
[25]