Básnická poslání (1933)

Básně, Antonín Marek

BÁSNICKÁ POSLÁNÍ
MAREK JUNGMANNOVI
POSLÁNÍ K JUNGMANNOVI V ÚNORU 1817
U HROBU FORTUNÁTA DURYCHA
NA TROSKY

BÁSNICKÁ POSLÁNÍ
ANTONÍNA MARKA
STUDENTSTVO TURNOVSKÉ
MCMXXXIII
[3] BÁSNĚ
[5]

MAREK JUNGMANNOVI Psaní básnířské
[7] I mužně tedy nesme, jak sme nesli posud, ten ku příkoří valně zasazený osud. Kdo ve vrtkavém štěstí mysl chová stálou, ten v nezvolných okovách věncuje se chválou. Není-li nad nehodou zvítězení přáno, buď aspoň na porobě statně počínáno. Jest mnohá ztráta naše – po všem není veta! Již bolné jizvy drahná zacelila léta. Jak druhdy srdce naše – nejsou na rozporu, neb konec, co nás různil, fanatiky moru. Již uhašena hlaveň Lojolovy dumy, co z vlasti které zbylé dožírala rumy. Již ostal Žižka mnišské troskotati sbory a netřeba se krýti v lesích před Tábory. Ni zvůr se Bílé Hory krví nečervená, jenž za zvolností tekla darmo vycezená. Ni mstivého se hrozí pražské hrady meče, an zástupná jich hrdla vražedlně seče. Tou strastí hynouc vlast se utišiti dala, by sočné brani na se více nepozvala. 9 Tak dávnem uplynuli oni dnové krutí, nám, potomnímu kmenu, ku zapomenutí. Tak bouře poutichne, vychrlivši hromy, a mladým proutím pučí roztříštěné stromy, buď že jho podmanění naše hněte šíje a vazba politiky vůkol nás se vije. Buď jak buď, aspoň čiňme nehodě své vzdoru, svou příští blahost lépe majíc na pozoru. Vždyť mnohý ukovaný v podzemnici věze, svou chvílí prolomiv se, prchá od řetěze; a s zchudlé ruky pouto samo sebou spadne, co z kraje bývá těžké, opodál je snadné. I smutek pouleví krocen obyčejem. Nuž jména svého hleďme, kteréhož si přejem. Tam od východní strany duch Slávie věje, tam rod se silných vzpíná vštípen od naděje. Tam k Slovanům jest otvor líbezného zření, k jichž nohoum Adriat i Okeán se pění; jichž rádlo labské nivy, onde doňské voře, jichž lodi zjíždí Černé, Seveřské i moře. Co z toho, že nás Teuton tiskne z jedné strany a z druhé bídné žití mezi Otomany. Že outočícím Srbům chrabrá klesla ruka a rozvalena říše krále Svatopluka? 10 Vždy Rurykovo žezlo nám se nevyrvalo, to násilám tatarským šťastně odolalo. Až podnes stojí Moskva, sídlo starožitné, a Petra velikého hrady nedobytné, jenž ve své vládě drží, statně carujíce, dvou dílů země staré valné polovice. Že ukazům jich kraj náš nepodlehá český, to sluje pronášeti malomyslné stesky. Nech v ouřadě neb v vojště cizokrajan dvoří, nám neodcizí lásky, jaká v srdcích hoří. Z svých statků nebo jmění odplativše berni, vždy ovšem svému jménu dostojíme věrni. Jeť možné dohovění příznivějších časů, kdy ušetřeno bude lépe našich hlasů. Snad skutků prázdná druhdy nezůstanou slova, jež vtipně zomyslila moudrost Šlecerova, an ředitelům našim vejde za ozdobu ten jazyk, jehož často donášíno k hrobu, an ti, jenž hánlivě jím zhrdli v jeho mládi, již dospělého sobě oblíbějí rádi. Tak mnozí pacholatům posupně jsou láli, kdy u zdi koli jejich pustotně si hráli; než vidouc čackost, jejich mužství vryté v čele, své mysli zbyvše, jeví srdce ochabělé. 11 Tak nepomněná věcí vyskytá se cena, tak za cizotu přijde domácnosti směna. Slout Čechy nebude nám žádnou více hanou a z našich krásaviček Slovenky se stanou. Již mnohé vonné růže vně anebo v kraji se k chvále naší stkvějí nebo rozkvétají. Jsouť, jenž k nauce schodnou prorazili dráhu, vždy klesavé pověsti zdržujíce váhu, jenž za Dobrovským pěstí nadějného sadu, neb s mízou kochají se v sličném písní skladu, jenž proti hanných Švábů jizlivosti střele čest vlasti s Kopytárem zaštiťují směle. Byť clona nepaměti jména oněch kryla, jimž nejmilejší matkou Slávie kdy byla; jen tebou by mi věčně stála drahocenná, jen tebou má by byla tužba ukojena. Kdo souhlas v sobě tento rovné mysli čije, ten přítelem nám budiž, ten ať s námi žije. (Po prvé otištěno 1814.)
12

POSLÁNÍ K JUNGMANNOVI
V ÚNORU 1817
[13] Často sobě vzpomínám, druhu velecenný, když jsem chodil v Polabí k tobě připojený. Žití mého dennice tehda ještě žhala, kvítím růžným naděje dráhy moje stlala. Ucho rádo hovoru tvého poslouchalo, lásku k tobě dvižením srdce zjevovalo. Požáry se v západě do červena rděly, kteréž záři na líce naše odrážely. Hladinou nás míjelo Labe v tichém běhu, rybář člunu přiháněl k bezpečnému břehu. Tamto k nebi strměly Klepy pahoraté, onde seděl vážný Říp v době kruhovaté. Tamto zrožilý se skot pásl v bujném luhu, onde rolník hlaholil u svého si pluhu. Divem jati zřeli jsme polohy té země, kde se Čechův usedlo prvotinné plémě. Tu kde první upad strom od jich pracné ruky, kde se mísil lesní šum s vlastenskými zvuky. Řekni: smíme-li ten kraj, jejž jsem počal znáti, plným srdcem vroucnosti otčiznou teď zváti? 15 Kde jste časy prvních let v mládenecké síle, národní když horlivost vřela v každé žíle, dokud mluvou matky Čech moh se obejíti, nedav mravu cizoty do země se tříti; dokud otcem knížete jméno polučeno klatbou vzdechů nebylo tajných obtíženo. Všecko čas, ten ukrutník, nelítostně plení, pod jeho se šlépějí kraj i národ mění; proudům nová řečiště jinam vykazuje, doly rovná pahorům, Etny vyhašuje; národního ducha tvrz v rozvaliny kotí, v zemi proti krajanům vlastní syny rotí. Ó, jak možno nečíti truchlivosti v sobě, kdo ví předků výbor svých pochovaný v hrobě. Hlasem chtěl bych volati hromu ohromného, až bych stíny probudil z Orka mrákotného. Vstaňte vzhůru, zjevte se, patřte na své vnuky, požehnání nevzali od otcovské ruky; svého hesla dejte jim, by se opět znali, aby o své závině déle nestrádali. Kam se dělo dědictví od nich dochované? Jedva slabá podoba v paměti nám tane, jedva přáno věděti, co se naším zvalo, v kterých místech srdce se vlasti rozedralo. 16 Hubený se vkrádá duch v pozůstalé syny, libující mrzce si otcův říceniny. Takto v zemi Helenův nepamětně žije hrubý Osman s libými bohy Arkadie. Místo chrámů efezských minarety staví, v Propeleích renegát porobou se baví. Mnohý torso leží tam, kde on hyzdu páše, za podnožec slouží mu dílo Fidiáše. Všickni vůkol národy duchem vzhůru vstali, ješitní co Gallové ondy za své vzali, co ten Titan z Korsiky, vazbou světu hroze, rukou obra něvského padl na lomoze; směle opět German se hlavou k nebi týčí, símě krví zvlažené všudy zrůstně klíčí. Roksolan se vynáší nad způrné své soky, spěše k chrámu slávy své upřímnými kroky; ale naše Čechie, hromem obžehnutá, dřímá, trpí, liknuje, v duchu nepohnutá. Ani štěstí pokoje ani trýzeň války k pěkným činům nevábí ducha od zahálky. Hannou pověst nebo čest stejnou měří váhou, k jménu svému nižádnou netrudí se snahou. Není křivé toužení z pravdy odujaté, mrzkoun jest, kdo zlehčuje povinnosti svaté, 17 vlastenectví není snem mozku šíleného aniž plodem snětivým věku některého: Srdce plápolala ním moudrých Sokratesů, všudy člověk stkví se ním z Temže od Gangesu. Protož buďme trvale k vlasti roztouženi, za porok si kladouce od ní uchýlení. Hajme, kdy lze hájiti, v úzké Termopyle proti krutým outokům Slávie své milé. Neodstupme od svého, dokud síly stane, dokud světlo života v oku nedoplane. Jest-li hrstka malá nás na té přední stráži, ó, to cena statnosti mnohem více váží. Padše v poli zásluhy, od svých neželeni, památkou snad na vzchodu budem odměněni. (Po prvé otištěno 1820.)
18

U HROBU
FORTUNÁTA DURYCHA
[19] Tu, kdež stinné luhy obvlažuje rychlotoká z hory Jizera, tu tvůj popel v míru souseduje s starobylým rumem kláštera. Tu tě ctnostmi výtečného muže prudká střela smrti zkvapila; tady tebe v chladné zemi lůže před pohromou světa ukryla. Bydla tvého ni to krátkověké nevytejká kříže znamení, aniž se tu citelnosti měkké dočíst jména v tvrdém kameni. Jenom sedmikrásy bejlí nuzné obročně se v drnu zmladívá: jenom zápach fialy tu různé vlažný zefír v jaře zavírá. 21 O půl noci při ouplné luně, an vše mlkne v trudu hrobovém, oupěnlivě doupnák v hnízdě stůně pod zeleným jívy okovem. Často tvého porostlého rovu míjí rakev k pohřbu nesená: málokdy však pro smrt Durychovu jedna slza padne roněná! Milá choti srdce polovicí pláčem nepostíhá za tebou; ani sirotci jsou kvílející hnáni k hrobu otce potřebou. Ač by nezaplakal k vůli tobě nikdo z spoluvěkých měšťanů, nechť já, politostiv na tvém hrobě, věčný ctitel tebe zůstanu. Navštěvuje toto místo svaté pojmu z cesty kdesi mládence, aby znal, kde zbytky s světa sňaté leží Turnovana vlastence. 22 Pak mu svrchu nenapsanou řeknu pověst zásluh tvých a hodností, těmi slovy v čilé srdce vteknu trn mu zámutku a žalosti. Z oné poodlehlé Stebně stráně, kde se svíjí stezka k oupadu, chudou sroubil šedý sluha Páně múzám svým i sobě ohradu. Na úsvitě zasvěcoval chůzi Bohu ku líbezné oběti; ostatkem dne sdílely se múzy, zvyklé ducha jeho kájeti. Pro vlast síly stále namáhaje prožil mladý věk i starobu, v katrč nesl z cizotiny kraje práce půlstoletou zásobu. Posléz zmrákaly se v strasti hejně jeho pouti zdejší končiny, kteréž obkličují jednostejně sídlo knížat jako chudiny. 23 Již ho není! – již ho k zemským dětem podlý život více nevije: ontě získal, rozloučiv se s světem; pro ztrátu jen truchlí Slávie. (Po prvé otištěno 1813.)
24

NA TROSKY
[25] Sem„Sem se uchyl v syrou skrejši, zde svých žalob rozpomeň; jsi-li pohrom citlivější, jimiž předků hynul peň.“ Tyto hrad mi šedomechý pustých Trosek vane vdechy. Stojíť sama osiřalá pamět věku vetchého; žitele jen katrč malá v dolu chová lidského. Chyše ondy mnoholidné pusté jsou a ovšem klidné. Jedno z děsného se rumu pronáší duch hrdinný, antě vzletěl vzhůru k chlumu, zhrdnuv nízkem planiny, strminu si nejpříkrejší obrav za byt nejmilejší. 27 Výše oko unavuje, zrak nestíhá vrcholu; kolmá střeže přístup sluje k neschůdnému okolu. A přec ohromné ty skály ohroměji druhdy stály. Druhdy z jejich stkvělých bání na okolní polohy milé bylo pohlédání na Veliz a Zbirohy. Vsi a tejny podál znalé strážnic těchto byly dbalé. Rcete, věže nebenosné, kdo vás hrady věncoval? Než vás stihly zloby losné, kdo tu žil a domoval? Marný dotaz! ozev lení, trvá v tichém odmlčení. Piramíd tak u Kaira při Nýlovém prameně na odivu všehomíra 28 čelí neohrozeně, jednak starožitných králů za odmlkem jevě chválu. Rovné slovo, však i vinu nese české rameno, an tě zvrhlo v rozvalinu, co ním hrdě staveno. Ním se vznesly tvrze brány, ním i lehly rozmítány. S valnými ač vojů davy všudy hromný Žižka, rek, o ně obrážel své hlavy, marný ke zdi žena vztek. Nepodalť se čedič černý, tvrdosti své zůstav věrný. Dlouho stanul, Pannou zvaný, bez ourazu vcele hrad, až ho utkal bitce branný Čechů krále z Poděbrad. Sporu tu k vejstraze hrůzné křepkost dána v rumy různé. 29 Takto s Krkonošské hory v jaře rozvodněný proud husté zachvacuje bory, skalnatých se vyhnuv hroud. Výmol vytrávené řeky jeví moc a její vzteky. Jizby krov a komnat zdobu skryla hmotná zápěna; zdí jen spousta ušla hrobu tloušťkou jsouci hájena, nad níž sochy v rovném smutě ostaveny nepohnutě. Němě čníte bez ohlasu těch, co u vás v pokoji smutně žili nebo v kvasu, kratochvilném rozbroji. Plesů jich neb želů heslo potomstva se nedoneslo. Hluchý poklid v škoule káně ruší dvorným křehotem a jen věkovitá pláně, 30 rumnou zkořenivši zem, zavětila v zvolném tiše prázdnost k nebi zorné chyše. Snad že v onom světnic rohu, kde se stěny mezera otevřela nuzně hlohu, slzela se nevěra. Snad tu žalostného lkání slyšet bylo rozléhání. Snad z těch oken, kdežto hostí vzteklá nyní vichřice, zřela dívka s toužebností na poplužní silnice truchlým okem, z které strany chvátá jinoch milovaný. Snad tu v tuhém hrotů klání českorodní šlechtici cvičívali do ustání k boji mužnou pravici. Snad tu z luků zvučné střely mírně k cíli zaletěly. 31 Snad tu čacký otec syna, jako někdy Azdrubal, vroucně k svému srdci vina na ouhlavní vrahy slal: „Vlasti k pomstě chop se braně, nechať nemře v bídné haně.“ Ach, jak kormoutlivá směna! V sídle české čerstvoty stínem reků ušla jména v nepamětné temnoty. Lupen chrastí, vítr vyje skrze ssuté sklepů šije. Zbytky dřevné statečnosti leží s prstí smíšené: tak se věkem tuhy prostí srdce láskou zdvižené. Vroucnost hasne, klopot stane, leskem slávy pochované. (Po prvé otištěno 1814.)
32 VYSVĚTLIVKY K BÁSNÍM
[33] MAREK JUNGMANNOVI
Lojolovy dumy = Ignáce z Loyoly t. j. jesuitů. Zvůr = zoraná půda, osívané pole. Jenz̀, v obrozenské řeči ustrnulý tvar pro všecky rody i pro číslo množné. Vzdora, v starší řeči také ženského rodu. Podzemnice = vězení. Tam od východní strany t. j. z Ruska. Ukaz, rusky = rozkaz, nařízení. Moudrost Šlecerova. August Lud. Schlözer (1735–1809), německý historik, pobýval na Rusi. Psal také o věcech slovanských; o Slovanech a o jejich budoucnosti smýšlel příznivě. Mláď, podle starší řeči = mládí i mládež. Slovenky = Slovanky. Kopitar Bartoloměj (1780–1844), vynikající slavista, žák Dobrovského. Kromě učených spisů hájil také Slovany. Jungmann uvedl v známost českých vlastenců památný obranný článek Kopitarův „O slovanských nářečích a prostředcích jim se naučiti“ v Hromádkových Prvotinách 1813. Ten asi hlavně působil na Marka.
POSLÁNÍ K JUNGMANNOVI V ÚNORU 1817
Jungmann otiskl ve své Slovesnosti ze skromnosti jen začáteční písmeno svého jména: Poslání k J. v únoru 1817. V Polabí t. j. v Litoměřicích, kde studoval Antonín Marek v letech 35 1804–1808 bohosloví. Jungmann byl jeho učitelem češtiny a slovanských řečí. Požáry, podle turnovského nářečí = pronikavě zbarvené červánky na oblacích při západu slunce. Klepy, starý hrad blíže Libochovic, v něm. Hasenburg. (Pozn. bás.) Doba = figura. (Pozn. básn.) Otčizna, dědictví po otci, též vlast. (Pozn. básn.) Polučiti, rusky = dostati, sloučiti. Z Orka (Orcus), bůh smrti v podsvětí, podsvětí samo. Propyleje, προπνλαιον, predvratí neb síň v Athenách u chrámu Minervina, od Periklea skvostně stavěná. (Pozn. v Jungmannově Slovesnosti, kde bylo „Poslání“ uveřejněno.) Roksolan, u Plinia Rhoxolani, národ v evropejské Sarmatii neb Scythii; zde tolik, co Rus. (Pozn. tamže.) Za porok = za hanbu, cf. po a řku. (Pozn. básn.)
U HROBU FORTUNÁTA DURYCHA
F. Durych, z řádu paulanů, muž o slovenskou literaturu vysoce zasloužilý. Od něho jest Bibliotheca Slavica, Vindob. 1795. Díl I. Ostatní díly v rkp. Umřel ve své vlasti, v Turnově, 31. srpna 1802. Viz Rulíkův kalendář historický, IV. díl, str. 152. (Poznámka básníkova.) Nevytejká = nevytýká, neoznačuje. Stonati (něm. stöhnen, cf. δτέυειυ) jest vlastně = těžce vzdychati.(Pozn. básn.) Vteknu m. vetknu. Zámutku podle starší řeči = zármutku. Stebně, část obvýšená města Turnova, kde Durych obýval. (Pozn. básn.) Z cizotiny kraje t. j. z Vídně, kde Durych dlel po zrušení paulanského konventu v Praze od roku 1785–1797 v paulanském klášteře. R. 1797 se přestěhoval k příbuzným do Turnova.
36 NA TROSKY
Jedno = jenom. Veliz = Veliš, kopec se zříceninou u Jičína. Zbirohy, zřícenina u Malé Skály. Tejny = týny, zde kopce. Smut, nově utvořené slovo od běžného smutek. Zavětiti, podle Jungmannova Slovníku: označit větví jako zákaz přístupu; slovo z turnovské živé mluvy. V zvolném tiše = v nerušeném tichu. Zorné = zrakem postižitelné. Hostí, sloveso = býti hostem. Mírně od slovesa mířiti. Azdrubal t. j. Hasdrubal, vynikající vojenský velitel Karthagiňanů. Dřevné, od dříve = dřívější. Tuhy = touhy. Prostí se = zbavuje se.
[37] Básnická poslání Antonína Marka vyšla v červenci 1933. Výbor z básní proslulého Turnovana Antonína Marka pro Studentstvo turnovské k jeho jubilejním slavnostem připravil a vysvětlivkami opatřil prof. Dr. Jan Jakubec. Graficky vypravil a frontispici nakreslil akad. malíř Zdeněk Juna. Vytiskla knihtiskárna Müller a spol. v Turnově písmem Bodoniho. Frontispici hlubotiskem provedla Českosl. Grafická Unie v Praze. Vydáno 200 číslovaných výtisků na holandu Van Gelder, z nichž tento má číslo 157.
E: lk + mk; 2004 [39]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Studentstvo turnovské; Jakubec, Jan; Müller a spol.; Unie
(Básnická poslání Antonína Marka vyšla v červenci 1933. Výbor z básní proslulého Turnovana Antonína Marka pro Studentstvo turnovské k jeho jubilejním slavnostem připravil a vysvětlivkami opatřil prof. Dr. Jan Jakubec. Graficky vypravil a frontispici nakreslil akad. malíř Zdeněk Juna. Vytiskla knihtiskárna Müller a spol. v Turnově písmem Bodoniho. Frontispici hlubotiskem provedla Českosl. Grafická Unie v Praze. Vydáno 200 číslovaných výtisků na holandu Van Gelder, z nichž tento má číslo 157)

Místo: Turnov

Vydání: [1.]

Počet stran: 39

Exemplář je opatřen původními měkkými deskami zhotovenými z žebrovaného kartonu hnědé barvy. V levém horním rohu přední strany desek je nalepen obdélníkový štítek (75x43 mm), jenž nese titul: Básnická poslání (ve dvou řádcích) a autorovo jméno: Antonína Marka (ve dvou řádcích, verzály, silný duktus, serify); jednotlivé položky dělí čtyři červené linky, které pokračují na obálce jako linky černé barvy. Na zadní straně obálky (s chlopní 30 mm) je v pravém horním rohu přilepen obdélný knihovnický štítek se současnou signaturou exempláře: Drobné tisky 22 / 9 (černý inkoust). Šitý knižní blok (5 archů) je do obálky volně vložen. Svazek otevírá strana [1], která má v levém dolním rohu obyčejnou tužkou připsánu cenu exempláře: 10. Na frontispisu (s. [2]) je umístěna kresba (datováno: 1933); zhotovil ji Zdeněk Juna (1897-1975), též autor grafické úpravy knihy. Kresba zachycuje noční scenérii, v popředí sedící básník obrácený k emblému se šifrou AM. Titulní list (s. [3]) přetiskuje název sbírky: Básnická poslání a jméno autora: Antonína Marka (verzály, silný duktus, serify). V patě strany je umístěna tiráž: Studentstvo turnovské / MCMXXXIII (verzály, kurziva, rok vydání vysazen červenou barvou). Na straně [4] se nachází kulaté razítko Knihovny Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV Praha (verzály, černý inkoust), dále obyčejnou tužkou psaná současná šifra exempláře a černým perem připsané číslo: 489/89. Strana [5] přináší podtitul: Básně (verzály, silný duktus, serify). Strana [6] je vakát. Na straně [39] je číslo tohoto svazku (157) připsáno pod tiráží (kurziva) červeným inkoustem. Názvy jednotlivých oddílů jsou vysazeny verzálami (silný duktus) vždy na samostatné straně. Iniciály na začátku jednotlivých básní jsou tištěny červenou barvou. Písmo Bodoni; papír holand Van Gelder (bez ořezu). Vazba exempláře je zachovalá.

Formát: 240x155 mm

Zdroj. signatura: ÚČL AV ČR; Drobné tisky 22/9

Básnickou sbírku Básnická poslání Antonína Marka, kterou sestavil, edičně připravil a poznámkami opatřil Jan Jakubec, vydáváme v tomto dokumentu ve znění jejího prvního a jediného vydání z roku 1933. Ve formalizovaném zápisu přejímáme tiráž ze strany [39]. Pro různočtení k jednotlivým básním odkazujeme na Sebrané básně Antonína Marka, ed. Jan Jakubec (Praha, Nákladem České akademie věd a umění 1935), s. 119–124. Výchozím textem pro edici básně Marek Jungmannovi bylo vydání v Puchmajerově almanachu Nové básně (5. svazek, 1814, s. 116n.); básně Poslání k Jungmannovi v únoru 1817 vydání v Jungmannově Slovesnosti (1820, s. 46n.); básně U hrobu Fortunáta Durycha vydání v Slovesnosti 1820 a text básně Na Trosky vychází z vydání v Puchmajerově almanachu Nové básně (V. svazek, 1814, s. 42n.). Pro zjednodušení uživatelské orientace přiřazujeme Vysvětlivky k básním (s. 35–37), které pořídil editor Jan Jakubec, též k příslušným místům v textu. V přítomné edici zasahujeme do textu co nejméně a ponecháváme všechny jazykové zvláštnosti a odchylky od současného úzu, zároveň šetříme individuální rysy autorova jazyka. Odsazené sudé verše v básni U hrobu Fortunáta Durycha (s. 21–24) a druhý a čtvrtý verš každé sloky básně Na Trosky (s. 27–32) v naší edici zatahujeme, jelikož odsazení nemá primárně významovou platnost. Text vysazený verzálami ponecháváme. Na rovině tvaroslovné upozorňujeme v substantivech na instrumentál singuláru (nízkem), dativ plurálu (násilám), lokál plurálu (okovách) a na instrumentál plurálu (nohoum); v substantivech cizího původu na genitiv singuláru (Gangesu) a genitiv plurálu (Sokratesů); v adjektivech na nominativ singuláru neutra (mnohý); v zájmenech na lokál siguláru zájmena se ve tvaru se, nominativ singuláru feminina vztažného zájmena jenž ve tvaru jenž (s. 9, ř. 5 zdola; s. 11, ř. 5) a na nominativ plurálu masculina animata vztažného zájmena jenž ve tvaru jenž (s. 11, ř. 6 zdola); ve slovesech pak na první osobu plurálu (přejem, budem), tvar plurálu přechodníku přítomného (majíc, jsouci), tvar antepreterita (jsou láli) a na tvary se staženou kmenovou koncovkou v příčestí minulém (upad, moh). Na rovině lexikální registrujeme deprefixovanou podobu slova (slal). Na rovině slovotvorné vytýkáme zvláštnosti dobového a autorského jazyka (žhala, nejpříkrejší, dvižením, věncuje, zrožilý, sklenném, vyhašuje). Na rovině hláskoslovné zaznamenáváme a respektujeme kvantitu samohlásek (šije, hánlivě, nepodlehá), dvojhlásku ou- místo ú- (outočíme, ouplné), vkladnou hlásku (stkvělých), skupinu hlásek -ej- místo -ý- (vejstraze) a protezi (voře). Také na rovině pravopisné šetříme odchylky od současného úzu: distribuci s- a z- v předponách (zjíždí, zrůstně, způrné), předložku s v genitivu (s světa), příslovečné výrazy psané zvlášť (po prvé), pravopis slov se zdvojenou souhláskou (ssuté, dennice), psaní souhláskových skupin (schodnou, ohroměji, sme) a velkých písmen (Okeán, Petra velikého, Bílá Hora). Šetříme rovněž psaní zkratek (t. j.), ve vysvětlivkách k básním (s. 35–36) zkratky nesjednocujeme ani nerozepisujeme (bás. i básn.), a neopravujeme ani pravopis slov cizího původu: (zefír, piramíd). Do interpunkce nezasahujeme (pokud nejde o tiskovou chybu). Zachováváme počáteční minuskuli ve slově následujícím po vykřičníku, který má oslabenou ukončovací funkci věty. Mlčky opravujeme poruchu sazby (1780 -- 1844) na (1780–1844) (s. 35, ř. 9 zdola).