POSLÁNÍ K JUNGMANNOVI
V ÚNORU 1817
[13]
Často sobě vzpomínám, druhu velecenný,
když jsem chodil v Polabí k tobě připojený.
Žití mého dennice tehda ještě žhala,
kvítím růžným naděje dráhy moje stlala.
Ucho rádo hovoru tvého poslouchalo,
lásku k tobě dvižením srdce zjevovalo.
Požáry se v západě do červena rděly,
kteréž záři na líce naše odrážely.
Hladinou nás míjelo Labe v tichém běhu,
rybář člunu přiháněl k bezpečnému břehu.
Tamto k nebi strměly Klepy pahoraté,
onde seděl vážný Říp v době kruhovaté.
Tamto zrožilý se skot pásl v bujném luhu,
onde rolník hlaholil u svého si pluhu.
Divem jati zřeli jsme polohy té země,
kde se Čechův usedlo prvotinné plémě.
Tu kde první upad strom od jich pracné ruky,
kde se mísil lesní šum s vlastenskými zvuky.
Řekni: smíme-li ten kraj, jejž jsem počal znáti,
plným srdcem vroucnosti otčiznou teď zváti?
15
Kde jste časy prvních let v mládenecké síle,
národní když horlivost vřela v každé žíle,
dokud mluvou matky Čech moh se obejíti,
nedav mravu cizoty do země se tříti;
dokud otcem knížete jméno polučeno
klatbou vzdechů nebylo tajných obtíženo.
Všecko čas, ten ukrutník, nelítostně plení,
pod jeho se šlépějí kraj i národ mění;
proudům nová řečiště jinam vykazuje,
doly rovná pahorům, Etny vyhašuje;
národního ducha tvrz v rozvaliny kotí,
v zemi proti krajanům vlastní syny rotí.
Ó, jak možno nečíti truchlivosti v sobě,
kdo ví předků výbor svých pochovaný v hrobě.
Hlasem chtěl bych volati hromu ohromného,
až bych stíny probudil z Orka mrákotného.
Vstaňte vzhůru, zjevte se, patřte na své vnuky,
požehnání nevzali od otcovské ruky;
svého hesla dejte jim, by se opět znali,
aby o své závině déle nestrádali.
Kam se dělo dědictví od nich dochované?
Jedva slabá podoba v paměti nám tane,
jedva přáno věděti, co se naším zvalo,
v kterých místech srdce se vlasti rozedralo.
16
Hubený se vkrádá duch v pozůstalé syny,
libující mrzce si otcův říceniny.
Takto v zemi Helenův nepamětně žije
hrubý Osman s libými bohy Arkadie.
Místo chrámů efezských minarety staví,
v Propeleích renegát porobou se baví.
Mnohý torso leží tam, kde on hyzdu páše,
za podnožec slouží mu dílo Fidiáše.
Všickni vůkol národy duchem vzhůru vstali,
ješitní co Gallové ondy za své vzali,
co ten Titan z Korsiky, vazbou světu hroze,
rukou obra něvského padl na lomoze;
směle opět German se hlavou k nebi týčí,
símě krví zvlažené všudy zrůstně klíčí.
Roksolan se vynáší nad způrné své soky,
spěše k chrámu slávy své upřímnými kroky;
ale naše Čechie, hromem obžehnutá,
dřímá, trpí, liknuje, v duchu nepohnutá.
Ani štěstí pokoje ani trýzeň války
k pěkným činům nevábí ducha od zahálky.
Hannou pověst nebo čest stejnou měří váhou,
k jménu svému nižádnou netrudí se snahou.
Není křivé toužení z pravdy odujaté,
mrzkoun jest, kdo zlehčuje povinnosti svaté,
17
vlastenectví není snem mozku šíleného
aniž plodem snětivým věku některého:
Srdce plápolala ním moudrých Sokratesů,
všudy člověk stkví se ním z Temže od Gangesu.
Protož buďme trvale k vlasti roztouženi,
za porok si kladouce od ní uchýlení.
Hajme, kdy lze hájiti, v úzké Termopyle
proti krutým outokům Slávie své milé.
Neodstupme od svého, dokud síly stane,
dokud světlo života v oku nedoplane.
Jest-li hrstka malá nás na té přední stráži,
ó, to cena statnosti mnohem více váží.
Padše v poli zásluhy, od svých neželeni,
památkou snad na vzchodu budem odměněni.
(Po prvé otištěno 1820.)
18