U HROBU
FORTUNÁTA DURYCHA
[19]
Tu, kdež stinné luhy obvlažuje
rychlotoká z hory Jizera,
tu tvůj popel v míru souseduje
s starobylým rumem kláštera.
Tu tě ctnostmi výtečného muže
prudká střela smrti zkvapila;
tady tebe v chladné zemi lůže
před pohromou světa ukryla.
Bydla tvého ni to krátkověké
nevytejká kříže znamení,
aniž se tu citelnosti měkké
dočíst jména v tvrdém kameni.
Jenom sedmikrásy bejlí nuzné
obročně se v drnu zmladívá:
jenom zápach fialy tu různé
vlažný zefír v jaře zavírá.
21
O půl noci při ouplné luně,
an vše mlkne v trudu hrobovém,
oupěnlivě doupnák v hnízdě stůně
pod zeleným jívy okovem.
Často tvého porostlého rovu
míjí rakev k pohřbu nesená:
málokdy však pro smrt Durychovu
jedna slza padne roněná!
Milá choti srdce polovicí
pláčem nepostíhá za tebou;
ani sirotci jsou kvílející
hnáni k hrobu otce potřebou.
Ač by nezaplakal k vůli tobě
nikdo z spoluvěkých měšťanů,
nechť já, politostiv na tvém hrobě,
věčný ctitel tebe zůstanu.
Navštěvuje toto místo svaté
pojmu z cesty kdesi mládence,
aby znal, kde zbytky s světa sňaté
leží Turnovana vlastence.
22
Pak mu svrchu nenapsanou řeknu
pověst zásluh tvých a hodností,
těmi slovy v čilé srdce vteknu
trn mu zámutku a žalosti.
Z oné poodlehlé Stebně stráně,
kde se svíjí stezka k oupadu,
chudou sroubil šedý sluha Páně
múzám svým i sobě ohradu.
Na úsvitě zasvěcoval chůzi
Bohu ku líbezné oběti;
ostatkem dne sdílely se múzy,
zvyklé ducha jeho kájeti.
Pro vlast síly stále namáhaje
prožil mladý věk i starobu,
v katrč nesl z cizotiny kraje
práce půlstoletou zásobu.
Posléz zmrákaly se v strasti hejně
jeho pouti zdejší končiny,
kteréž obkličují jednostejně
sídlo knížat jako chudiny.
23
Již ho není! – již ho k zemským dětem
podlý život více nevije:
ontě získal, rozloučiv se s světem;
pro ztrátu jen truchlí Slávie.
(Po prvé otištěno 1813.)
24