JEZOVITSKÉ MELODIE.
Podává
Josef Jiří Polabský.
V Praze 1867.
Nákladem spisovatelovým.
V komissí kněhkupectví: Mikuláš a Knapp v Praze, v Karlíně.
[1]
Pravda přijde na světlo, vražda nemůže
býti dlouho ukryta, skryto může
jen býti dítě člověka, avšak na
konec musí předce pravda ven.
Shakespeare „Kupec Benátský“, jed. 1. výj. 2.
Kněhtiskárna: Mikuláš a Knapp v Karlíně.
[2]
PROSLOV.
Již dlouho leželo jsi rozladěno
v koutečku tmavémtmavém, milé varyto;
nuž budiž zase k světlu vynešeno,
ať zvím, co ve tvém nitru ukryto.
Já druhdy pevné trůny tebou bořil,
já opěvoval lidstva svobodu;
já tebou před krásou se děvy kořil,
já tebou velebil jsem přírodu;
nuž starý duch-li posud v tobě žiježije,
pak nech se k srdci těsně přivinout,
já musím znát tvé nové melodie,
a kdybych měl i s tebou zahynout;
neskrývej ničeho, pěj pravdu směle,
a nechť i pouty hrozí, řetězi;
vždyť jsou nám heslem slova spasitele:
„Lež zahyne a pravda zvítězí.“
3
I.
Ah škoda věčná je těch krásných dob,
Ah škoda věčná je těch krásných dob,
kde u veliké slávě byl řád váš,
ah škoda věčná je těch krásných dob,
kde knihy naše pálil Koniáš.
Ah škoda jich, již víc se nevrátí,
již nezasvitne stará sláva vám;
již knihy nám váš plamen neschvátí,
tož: „ad majorem dei gloriam.“
Aj oželte jichjich, drazí otcové,
vždyť je tu ještě slavný národ náš;
teď ten na místo vaše nastoupí,
ba z každého nás budiž Koniáš.
My budeme pálit, všecko napořád,
svým vtipem totiž, co vy dáte nám;
ne z hněvu snad, by zrychlen byl váš pád,
leč: „ad majorem dei gloriam“.
4
II.
Jak Joviš hromovládný hřímá
Jak Joviš hromovládný hřímá
nadšený páter Jezovit,
k pokání lidstvo napomíná,
neb pokrok, ona příšera,
v němž lidstvo sobě libovalo,
zlem prý jest; na to „libera“
se modlit jme, a zbožný lid
s povzdechem volá: „nos a malo“!
A jindy zas v nadšení káže,
že zkázou jesti čtení kněh,
že slepá víra víc dokáže,
než bezbožná ta nevěra,
kazící svaté záměry;
na to se modlí: „libera“
a v chrámu zavzní z hrdel všech:
„nos a porta inferi.“
5
III.
Kam druhdy nemoh’ satan sám,
Kam druhdy nemoh’ satan sám,
a v lid by rád byl trčil,
tam bez všech dlouhých rozpaků
vždy starou babu strčil.
Lid poznal však tu ďábla lest,
a babiznám dal kvinde;
tu čert se ušklíb’ – zasmál se,
řka: „zaklepám jinde.“
A od těch dob na místě bab,
o ďas ten zná se mstíti,
kam nemůže se vloudit sám,
nastrčí jiné kvítí.
6
IV.
Již ticho vy tam za stolem
Již ticho vy tam za stolem
s tím jezovitským kvikem;
vždyť co jste chtěli, máte již,
z nás každý mučedníkem.
My tančili dřív podle not,
jež jste si vymyslili,
však při nich jsme si souchotě
takořka ulovili.
Když jsme teď však zas okřáli
a duch se vrátil starý,
nechcem ty vaše partesy,
a protož páni vary!
7
V.
Jaký to hluk, když někdo za noci
Jaký to hluk, když někdo za noci
kamenem v temná vaše okna buchne;
toť křiku hned a lání odevšad,
div ubohá vlasť naše neohluchne.
Když před lety však celý otcův roj
ubohý národ bil a kamenoval,
tu žádný v světě hlasu nepozved’,
by hanebný čin tento zatracoval.
8
VI.
„Buď kleta všecka osvěta,
„Buď kleta všecka osvěta,
jenž jako satan lidstvo straší,
buď kletý pokrok, kletý čin“ –
toť denní modlitbou je vaší.
Nechcete světlo? Jaký div?
Toho se každá sova leká,
a pak, kdy tma, tu ubožák
se mnohem lehčej z kůže svléká.
9
VII.
Již pozvedají železný zas kříž,
Již pozvedají železný zas kříž,
a jdouce za svým starým krásným zvykem,
chtí nám dát cítit jeho svatou tíž,
křičíce: „Musíš býti mučedníkem!“
Již přišli z dálky páni páteři,
a v rukou posvátných nám nesou spásu,
však běda, již jim žádný nevěří,
vždyť nemají tentokrát Maradasů;
ni Huertů již není bohužel:
co tedy počít v strastné této chvíli?
Oh, kéž by si šli pro ně do Španěl,
a vícekráte se již nevrátili.
10
VIII.
Proto prý Prušan krad a drancoval,
Proto prý Prušan krad a drancoval,
že synem svaté naší církve není,
jenž „nepokradeš“ má v svém zákonu,
tak hlásá nyní mnohý v rozhorlení;
on nezná Boha, nezná pravou cnosť,
on v bludech kacířských se brodit zvyklý,
a proto prý to není žádný div,
že z posledních nás skoro kalhot svlíkli.
Aj rcete bloudí, zda že Jezovit
též údem svaté církve býti může?
vždyť ten, ač knězem kdyby moh’,
by z poslední nás svlekl kůže.
11
IX.
Aj nač ten hluk, že lidstvo pokleslo,
Aj nač ten hluk, že lidstvo pokleslo,
že svaté víry v něm již více není,
že ze svatých si věci tropí smích,
že řád váš u něho je v povržení?
Aj má snad věřit v to, co díte vy?
Ah to by bylo ve víře až příliš chudé.
Kažte mu víru, jak ji kázal Pán,
a věřte, tu že zbožňovati bude.
12
X.
Jen hrajte dál tu velkou tragoedii,
Jen hrajte dál tu velkou tragoedii,
vždyť lid se neustále bavit chce;
jen prosím přitom žádnou komedii,
by nevysmál se vám svět od srdce.
Dejte si pozor prosím na kritiku,
by nepropad ten veliký váš kus,
jak lehce moh’ by proti tajtrlíku
z našeho středu povstat kritik Hus.
13
XI.
Kdo druhdy říct se osmělil,
Kdo druhdy říct se osmělil,
že církve zlem je Jezovit,
nad tím hned vyřkl otcův sbor
strašné: „In anathema sit.“
Bůh svatý sám prý tomu chce,
by postižen byl klatbou ten,
jenž by se bludně osmělil
o sluzích Páně špetnout jen.
Proč teď však sbor váš neklne,
když celý skoro hlásá svět,
že víra, jak jí hlásáte,
se hanbou, studem musí rdět.
Změnil snad Bůh své smýšlení?
či má snad přece pravdu lid?
Ne, Bůh již sám vyřk’ nad vámi
strašné: „In anathema sit.“
14
XII.
Náš národ stal se obětí
Náš národ stal se obětí
osudu divých rarachů,
neb nemá ani okamžik,
v němž moh’ by žíti bez strachu.
Nejdříve naší sousedé
jej trichynám hodili v lup,
po trichynách pak přišel Prus,
a jal se na něm brousit zub.
A ještě neměl za zády
ty první haldy malérů,
již tamo vidí ve flóru
kráčeti bujnou choleru.
A té se ještě nezbavil,
již zase hromobití:
k trichynám, Prusům, choleře
se druží Jezoviti.
15
XIII.
Kéž by se každý tovaryš
Kéž by se každý tovaryš
jak mistr jeho choval,
jenž léčil chudé, chorobné
a mrtvé oživoval.
Leč teď učňové Ježíše
tak mistra následují,
že vše co zdravé, mrzačí,
a živé umrtvují.
16
XIV.
Jediný Bůh ten největší,
Jediný Bůh ten největší,
jest ten, jenž v srdci lidském dlí;
dobré-li srdce sídlí v něm,
však mimo ně, člověk-li zlý.
Nač tedy k Bohu oslavě
těch hrůzy plných řečí rej?
To kažte lidu: „Každý z vás
vždy dobré čisté srdce měj.“
17
XV.
Syn zbožný stal se z kacíře
Syn zbožný stal se z kacíře
jak vy jste si to přáli;
vy sami jste nás pokřtili,
a sami biřmovali.
Vy k pokání jste hnali nás,
a potom ku klekání,
a teď nám chcete ještě dát
poslední pomazání?
Ne – s tím si ještě počkejte;
jen co se oženíme,
my sami vás pak pomažem,
a snad i posvětíme.
18
XVI.
Nemějte strach, že nevděkem
Nemějte strach, že nevděkem
se uchvátiti dáme;
myť každý, sebe menší dar
vždy oceniti známe.
Vy druhdy jste nám frankfurtské
s ochotou podávali;
my brali je, – nuž dlužno teď,
by revanche jsme vám dali.
Nuž zde je vemte nazpět zas,
však s dobrým českým křenem,
a k tomu slib, že do smrti
na vás nezapomenem.
19
XVII.
Slouť mučedníkem pro víru,
Slouť mučedníkem pro víru,
toť sláva je a velká čest,
leč třeba ještě ptáti se,
kdo tu as pravým svatým jest.
Žel Bohu však, že právě ti,
jenž tvrdit měli u víře,
ty, kteří víru kázali,
zatratili co kacíře.
20
XVIII.
Jak krásně bujnělo to osení!
Jak krásně bujnělo to osení!
Tu přikrad’ se však člověk zlý,
a ve své zlosti koukol nesváru
počíná házet v míru obilí.
Však nebojme se; v písmě psáno jest:
„Až símě vzroste, přijde doba žně;
pšenici dobrou sklidí hospodář
a koukol vržen bude do ohně.“
21
XIX.
„Na hranici buď utracen!
„Na hranici buď utracen!
On umí psát, on umí číst;
toť čaroděj, toť kouzelník,
toť satanáš, toť antikrist.“
Takto „ad dei gloriam“
se volávalo před lety,
tak hleděli si otcové
svých milých dítek osvěty.
Hoj byla by to radost as,
kdy směl by vládnout Jezovit,
toť věru že by ani pták
bez popálení neodlít.
22
XX.
Je rájem krásným naše milá vlasť;
Je rájem krásným naše milá vlasť;
však právě milostným že rájem jest,
musí i škodolibých hadů mít,
jenž dovedli by naše Evy svést.
My dlouho žili v míru, bez hadů,
až přec se nad námi kdos smiloval,
a aby již ten had byl pořádným
nám jej v podobě – jistých pánů dal.
A Evy naše – slabá stvoření
již úprkem v moc jejich klesají;
leč Adamové naší moudří jsou
a od Ev křehkých svést se nedají.
23
XXI.
Blažen jest ten, jenž nuzným chorobným
Blažen jest ten, jenž nuzným chorobným
dost malou almužnu jen dává,
neb tamo za tu jeho útrpnost
prý odměna jej očekává.
Nuž páni, kteří toto kážete,
almužnu sami chudým dejte,
a u chudých pro řád svůj bohatý
tak nestydatě nežebrejte.
24
XXII.
Co natropeno bylo hluku již,
Co natropeno bylo hluku již,
že zbytečný je konkordát.
Aj nač to vše; což nic již nechcete
paterům Jezovitům přát?
Což nevíte, že jeho zrušením
i jejich řád by notně kles,
a že by žádný z nás pak bez něho
ku nebes branám nedolez?
25
XXIII.
Ta stará Praha, druhdy veselá,
Ta stará Praha, druhdy veselá,
ku pláči ret svůj svěží svírá,
neb jako lev ve drápech pardala,
tak ona v jich se rukou spírá.
Však jaký div? Dřív volno všude tak,
a bez svatých pořádek svatý,
teď však by zničen byl a utracen,
Obrátiliobrátili k nám svoje paty.
Teď po Praze se pilně slizají,
by zaujali celou zemi,
a matka Praha-li se neopře
budou nám hrozit hranicemi.
26
XXIV.
Nejdříve domek, potom pěkný dům,
Nejdříve domek, potom pěkný dům,
po domu klášter, a pak školy,
po školách kostely a paláci,
a naposledy zlaté doly.
Toť pěkný výtěžek ze svatých slov,
jež z kazatelny káži lidu,
a pak ať někdo říct se osmělí,
že máme v Čechách hlad a bídu.
My máme vše, co jenom třeba nám,
my máme nazbyt blahobytu,
a ptáme-li se, čí to zásluhou,
či jinou, nežli Jezovitů?
27
XXV.
Slibujete nám boží království,
Slibujete nám boží království,
pakli za vašim slovem budem chodit,
však šetřte plíc, my známe pravdu již,
a nedáme se více za nos vodit.
Ba, my tam s vámi ani nechcem být,
a raděj’ se ho všichni odříkáme,
nač třeba je nám ještě pekla tam,
an v středu vašem dost ho tady máme.
28
XXVI.
Především střídmým budižbudiž, synu můj,
Především střídmým budižbudiž, synu můj,
napotom zanech všechněch svárů,
a abys lehce toho docílil,
střež hospod se a pivováru.
Jsi-li však oddán těmto necnostem,
pak hleď si jich alespoň vskrytu;
opusť ten svět, čiň tuhé pokání,
a vstup do řádů Jezovitů.
29
XXVII.
Tomu se nedivme, že před lety,
Tomu se nedivme, že před lety,
tma čirá v lidstvu panovala,
vždyť sama cháska našich kantorů
si v temnotách jen libovala.
Teď však nechť sebe víc se namahá,
a místo světla tmu si přeje,
my půjdem za světlem, – vždyť máme plyn,
vždyť máme hojnost petroleje.
30
XXVIII.
Kéž by jsi otče Žižko z hrobu vstal,
Kéž by jsi otče Žižko z hrobu vstal,
a sprostil nás těch cizých hostí,
jenž opět se nám v Prahu vloudili
a zdravý tuk nám ssají z kostí.
Je věru čas, by jsi se smiloval,
tož dřív, než řád se v zlořád změní;
neb těžko je veš honit z kožicha,
hojně-li se již rozplemení.
Ty nevstaneš, – nuž aspoň zhledni k nám
a požehnej nás z nebes bytu,
ať poznají ti drzí vetřelci
že vňukové jsme Táborytů.
31
DOSLOV.
S radostí pěl bychbych, drazídrazí, ještě dál,
však osud mi již mlčet velí;
ty slabé struny, jež jsem zladil v zpěv,
se přes příliš již rozechvěly.
Rozechvěly se, – praskly s rachotem,
neb já svou lýru příliš třímal,
nedbaje na to, že v ní ukrytý
pan pater Jezovita dřímal.
Nuž do kouta již s tebou varyto;
snad časem zas tě k zpěvu zladím,
až ďas se bude o mne pokoušet,
tebou snad jeho choutky schladím.
E: lk; 2002
32