České písně (1892)

Josef Václav Sládek

Diplomatická verze Ediční verze
ČESKÉ PÍSNĚ.
NAPSAL
JOS. V. SLÁDEK.
KRÁL. VINOHRADY. Nakladatel – FRANTIŠEK HORÁLEK – knihkupec. 1892.
[1] Knihtiskárna B. Grunda a V. Svatoně, Kr. Vinohrady
[2] Bojovník za českou věc ve Skotsku pan JOHN MUIR přijmi věnování těchto veršů od svého přítele
J. V. S.
[3]
Svatý kraj.
Buď pozdraven, ty svatý kraji, jejž za otčinu Bůh nám přál, kde rudobílé barvy vlají od Šumavy až k Tatrám v dál, kde jako zvonů sladké hraní zní slávský jazyk horstvem, plání, kde podle bratra stojí brat, a od kolébky do skonání je hrdým svou tě matkou zvát. Zde Václav trůnil, kníže míru, vlád’ Otokar, náš český lev, zde za volnosť a otců víru zved Hus a Žižka korouhev; zde prapory tvé zašlapány, zde kosti reků rozmetány – a z jejich prachu, z věků běd jak osení nad orné lány tvůj čacký lid vždy znov se zved’. [5] Za blaho tvé a volnosť tvoji, za práva zdar a křivdy zhyn, ať k práci voláš nebo k boji, hle, při tobě tvůj stojí syn! Co zašlapáno v prach a bláto, co znesvěceno, v pouta jato, co zmařil člověk nebo čas, co bezprávím a mečem vzato, vše bude jednou naše zas! Buď zdrávazdráva, vlasti, plná krásy, a spočiň mír na skráních tvých, a o tvé hory na vše časy se rozrážej hněv bouří zlých. Jak věky stála’s nerozborná, na věky věků velká, vzdorná, a hrdá ve své síle staň; – a páž tvých synů láskou svorná a Bůh tě, drahá vlasti, chraň! 6
Osmý listopad.
Ten osmý listopad vždy smutně tak se vrací, když s pokosených lad květ poslední se ztrácí a zamžená je planina; – však srdce, srdce vzpomíná! Jak v bouři zimavé list rudý sypou buky, na pole krvavé ty české lehly pluky a udeřila hodina; však srdce, srdce vzpomíná. Meč zlomen, do lůna si země vzala reky, a sirá koruna a žezlo dlouhé věky se pavučinou opíná; však srdce, srdce vzpomíná! 7 A v osmý listopad přes Prahu zamlženou, když půlnoční je chlad, se české pluky ženou; – jen mžik a zmizí vidina, – ó srdce, srdce vzpomíná! 8
Na hrobech české slávy.
Na hrobech české slávy květ’ blín už dlouho dost, – teď vzhůru, české hlavy, je čas, by vavřín rost! Je čas, by vavřín zkvétal z těch zašlapaných lad, jak na skráň Žižka vplétal jej kdys a Poděbrad! Na hrobech české slávy už natruchleno dost, – je čas, by vstala z návy ta stará rekovnosť! Kde věky zněly stesky a meče trávil kaz, ať jednou staročesky to zahlaholí zas! A kde to znělo hranou, ať život omládá, – a muž odpoví ranou, kde rána dopadá. 9
Ó, slunce vyjde zas!
Ó, slunce vyjde zas, kde slunce zašlo kdysi, a bude opět jas, kde těžké mraky visí, a tam, kde volnosť zabili, se volnosť opět vzkřísí! Ten smutný český luh se rozveselí znovu, ač vítěz táhnul pluh přes hrobku hrdinovu, vnuk najde ji a při sám Bůh, on přihlásí se k slovu! Pak hledí odklopí rek starý, jak se zjeví, a dítě pochopí, co muž dnes ani neví, a dechne rek a odvane voj nepřátel jak plevy. 10
Nejsme sami.
Kdo to říká mezi námi, že jsme sami, sami, sami! Za volnosť a právo v boji kde je člověk, s námi stojí. Každý, koho pouta tíží, každý, na nějž pýcha shlíží, komu z úst kdo skývu bere, s námi stojí v bitvě šeré. Každý, kdo má srdce v těle, poctivosť na mužném čele, záští jenom k násilníku, s námi stojí, padá v šiku. A kde lidskosť prapor vztýčí. „Dolů s ním!“ ať křivda křičí, nechť si padá z ruky jedné, tisíc jiných zas jej zvedne. Kdo to říká, že jsme sami? Pravda, právo, Bůh je s námi! V celém světě bratry máme, jen až si je zavoláme! 11
Tak zle není.
Tak zle není, jako bylo v mnohý zašlý čas, přečkali jsme mnohou psotu, přečkáme ji zas. Bušili jak v kovadlinu v naši tvrdou leb, vesele jim odpovídal husitský náš cep. Stokráte nás zadupali, jako kroupy klas, stokráte jsme znovu vstali a teď vstanem zas! Vstanem, jako poražený z prachu vstane muž: jenom otrok poslouchává, když kdo řekne: „Služ!“ A když hrozí pouty svými: „Teď poslouchej mne!“ muž s tou tváří ublácenou vzdorně řekne: „Ne!“ 12
Čeští hoši.
My jsme švarní, čeští hoši, bratři z Čech i Moravy, někomu-li vhod to není, ať se nám jen postaví! Hlavy vzhůru, paže k boku, stojíme stráž u stráže, – chce-li někdo vlasť nám bráti, ať se jenom ukáže! Českou řeč a českou zemi děd nám hájil za dědem, a kde oni vítězili, také my to dovedem. Dokud v srdci česť a víra, neosiří otčina, v každém synu česká matka zrodí vlasti vojína. V Čechách, Slezsku, na Moravě, my si ruce podáme, a kdyby sám ďábel volal: „Vzdejte se!“ – my nevzdáme! 13
Byli jsme a budem!
Byli jsme a budem, jak jsme byli dosud, ranami a trudem nezlomí nás osud. Přes vln burné vzteky na své české skále bili jsme se věky, budem se bít dále! Prapory jsou sdrány, krov je hříčkou hromu, přec jen zbudem pány my ve vlastním domu. Ať se moře pění v krve proudu rudém, vzdorni, nezlomeni byli jsme a budem! 14
Mladé chase.
Naši staří odcházejí, druh za druhem padá, – vzhůru, naše mladá chaso, teď je na vás řada! Staří musí umírati, mladí musí žíti, není času na truchlení, kde se nutno bíti! Polnice kdy zahlaholí, bubny v útok víří, tam, kde jeden starý padne, vyskočte zaň čtyři! Naši staří odcházejí do andělských kůrů, slyšíte, jak z dálky velí: Mladá chaso, vzhůru! – K předu, k předu, jménem Páně bez bázně a stále! jen ten starý český prapor neste o kus dále! 15
Hoj, vy naši páni šlechtici!
Hoj, vy naši páni šlechtici, vy jste české země dědici, vy a naše rody neznámé, kdy pak my si ruce podáme! – Hoj, vy naši páni zemani, mlékemmlékem, krví českou chovaní, kdy pak vy to přece poznáte, že k té zemi srdce nemáte! Hoj, vy naši světlí vladyci s českým štítem, českou přilbicí, s českou slávou starém na hrotu, – v srdcích jen tu chladnou cizotu! Hoj, vy naši páni vojvodi, kdy se z vás to komu přihodí, v minulosť by paměť obracel, zač váš rod kdy s naším krvácel? Hoj, vy naši páni lechové, v hrobkách vašich leží Čechové, ale vy už vlasti neznáte, – kdy pak zas jí ruky podáte? 16
Kovář.
Stůj pevně přípři práci a kuj a kuj, kováři zasmušilý, lide můj! nech na čele pot rmutný: ať temný úder tvého kladiva obřího srdce tlukem zaznívá v ten kraj až k smrti smutný! V svém chmurném klidu, před bouří jak bor, v své silné duši nepoddajný vzdor, buš do tvrdého kovu, jejž dal ti osud, když ti domov bral, bys pancíř zas a meč si ukoval neb kletbu otrokovu. Jen kuj! – Ať slyšet kladivo tvé hřmít! V tvou dílnu na sta let už nepad’ svit, ni na tvé rodné pláně, jen ten, jenž z ocele ti srší v líc a v němž, jak buší pěsť, duch nezří nic než zbraně, zbraně, zbraně! 17
Bratři, dále!
Pevně, pevně, bratři dále, v blesku, hromu, svitu hvězd k volnosti, kam volá stále povinnosť a vlasť i česť! Proti nám a z každé strany ať se žene vrahů val, na ránu jak prší rány, hromem zazni české: Dál! Dále, dále, vždyť jsme v boji, kde tak mnohý rek už pad’, však jsme vždy si českou zbroji zas dovedli ukovat. Však ta cizí zpupná chasa, není z dubů, ani skal, však jsou také z krve, z masa, – čeští hoši, přes ně dál! Pevně, pevně, bratři, k předu, kdo je pravý český muž, a kdo sketa v našem středu, jdi a cizím pánům služ! Kdo však věrným českým synem, hlavu vzhůru, děd jak stál, a když v svatém boji zhynem, naše děti půjdou dál! 18
Zdravice.
Buď zdráv, kdo věrný vlasti syn v zlu, dobru při ní stojí a miluje ji ze hlubin i ve štěstí i v boji; kdo doufanliv a mužný jest, když po všem zdá se veta, a komu český krov a česť jsou nad poklady světa! Buď zdráv, kdo celým před světem je hrd na české jméno, ač muž, se stane dítětem, když láskou vysloveno; však brání ostřím čepele ji před každým a všady, – a jest mu jizva na čele pak nad královské řády! Buď zdráv, kdo sněhy na hlavě, má v prsou oheň juna a komu v stáří jásavě zní mladých zlatá struna. – A zdráv buď jun, když hlaholí mu k boji pověsť dávná. – A těm, kdo padli na poli, buď na vždy paměť slavná! 19
Svatý Václave!
Svatý Václave, české kníže, slyš! hlasy k tobě pozvedáme v nadhvězdnatou říš. TísícTisíc tomu let, cos byl kníže náš, tobě byla řada věků jako noční stráž. Ale přes tvou zem za těch tisíc let vln jak mořem převalilo všelikých se běd. Ale tys je znal, při svém lidu stál, tys té země nezapomněl, již jsi miloval. V tísni duše své, v číše hořkostech, jméno tvé za útočiště měla ve svých rtech. 20 V stkvoucím brnění slávou zářící, v čele vojsk jel’s na své brůně s černou orlicí. Svatý Václave, volá tě tvůj lid: vrať své zemi požehnání, vrať svým dětem klid. Vnucen-li však boj, v záři krvavé bitvy ved’; jak’s dědy vodil, svatý Václave! 21
Modlitba.
Bože velký, Bože všech, TyTy, jenž po svých národech v slunci míru, v třesku zbraní vážíš zmar i požehnání, uslyš také lid svůj z Čech! Jak nás bili, Ty’s to zřel, že jsme vstali, ty’s to chtěl! nechcem žádných divů více, sami setřem hanu s líce, sami setřem prach si s čel. Volným býval kdys Tvůj lid, bude zas, když bude chtít! Spoj ho láskou s jeho hrudou, naše ruce síti budou, naše děti budou žít. Ty jen rámě naše tuž, dej, ať každý v svém je muž, sil nás v boji, žehnej píli, buď nám štít a v těžké chvíli všechny věrné Čechy sdruž! 22 OBSAH Svatý kraj 5 Osmý listopad7 Na hrobech české slávy9 Ó, slunce vyjde zas10 Nejsme sami11 Tak zle není12 Čeští hoši13 Byli jsme a budem14 Mladé chase15 Hoj, vy naši páni šlechtici16 Kovář17 Bratři, dále18 Zdravice19 Svatý Václave20 Modlitba22
E: lk, aš; 2002 [23]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Horálek, František; Grund, Bedřich; Svatoň, Vilém
(Nakladatel – František Horálek – knihkupec. Knihtiskárna B. Grunda a V. Svatoně, Kr. Vinohrady)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 23

Věnování: Muir, John
(Bojovník za českou věc ve Skotsku pan John Muir přijmi věnování těchto veršů od svého přítele J. V. S.)