Kovář.
Stůj pevně přípři práci a kuj a kuj,
kováři zasmušilý, lide můj!
nech na čele pot rmutný:
ať temný úder tvého kladiva
obřího srdce tlukem zaznívá
v ten kraj až k smrti smutný!
V svém chmurném klidu, před bouří jak bor,
v své silné duši nepoddajný vzdor,
buš do tvrdého kovu,
jejž dal ti osud, když ti domov bral,
bys pancíř zas a meč si ukoval
neb kletbu otrokovu.
Jen kuj! – Ať slyšet kladivo tvé hřmít!
V tvou dílnu na sta let už nepad’ svit,
ni na tvé rodné pláně,
jen ten, jenž z ocele ti srší v líc
a v němž, jak buší pěsť, duch nezří nic
než zbraně, zbraně, zbraně!
17