Nové povídky veršem (1914)

Ferdinand Tomek

Diplomatická verze Ediční verze
FERDINAND TOMEK:
NOVÉ POVÍDKY VERŠEM
Cena 1.20 K.
OBSAH: 1. Ze zápisků zapomenutého. 2. Z tajné zásuvky. 3. Ve službách železného oře. 4. Na Růžovce
Nákladem knihkupectví Josefa Pecha v Nové Pace. Knihtiskárna L. A. Riedla v Nové Pace
[I] Svým milým bratrům
tuto knihu připisuje
autor.
[1]
Ze zápisků
zapomenutého.
[3] I.
Sen dávný vyplněn a touha vřelá, jíž duše často chvěla se a mřela, jest ukojena: mám tě, Praho, zase! Co nitro plní, jaké moje štěstí, slov lepých dav by chabou jen byl zvěstí – víc poví slza, jež se třpytí v řase. Den hasne již a nachem Petřín hoří, však zpitý zrak můj stále ještě noří se v obraz, který u mých nohou leží. Tam dole v ulicích je plno ruchu, sem v tiché sídlo královské mi k sluchu jen zalétá zvuk zvonů s četných věží a hukot řeky, přes jezy jak běží. Hruď nevýslovná rozkoš vzdouvala mi, že po letech zas přáno mému oku, by těkalo hned po Vltavy toku, již časem zbrázdí lodice a prámy, hned po vikýřích, štítech starobylých a po jiných těch místech známých, milých. Již dávno zmizel slunce rudý ovál, noc rozstírala křídla netopýří, když s Hradčan zamlklých jsem sestupoval tam do ulic, kde hlučí to a víří. Ach, bylo mi tak volno tam a blaze v tom křiku lidí, šumu, lomozu, jenž s hrčením se mísí povozů, jak můž’ jen býti rybě, kterou s hráze, kde tísnila se v temném sudu lůně, zpět hodili zas do bezedné tůně. 5 Jak vesele se řekou brodí děti, já nechal jsem se proudem unášeti. A cítil jsem v tu chvíli volnost ptáka, že netřeba mi stále pozor míti, bych nezapomněl někde pozdraviti a neutržil názvu nezdvořáka. Mně lahodilo pouhé pomyšlení, že z kruhu otázek jsem vyveden, jež na venkově rodí každý den a nad něž v světě závažnějších není: tož o budoucích volbách obecních, zda vítězem zas vyjdou staří z nich, kdo bude purkmistrem, kdo prvním radním; pak o řídícím kůru, že prý nad ním teď Damoklův se houpá břitký meč, to pro poslední pobuřlivou řeč, již v pěveckém měl spolku „Daliboru,“„Daliboru“, kde jako hudby reformátor smělý se říci odvážil, že po neděli chce všecky trouby vyházeti s choru, čímž popudil si pana purkrabího, jenž za varhanami vždy místo měl a slovům jeho špatně rozuměl – teď kdo ví, zdali místa nezbaví ho; pak o tom, kolik v příštím masopustě as bude svateb, jaké budou plesy – nu, zkrátka, otázek těch tak je hustě, jak po dešti hub rodí naše lesy. Teď bude jinak! V hlučném budu městě jist od přátel, již o mne starost měli, jen o mém blahu stále přemýšleli a věděli vždy pro mne o nevěstě....nevěstě... Tak v myšlenkách jsem bloudil ulicemi, až před domem své kroky stavil jsem, jenž žíznivé svým láká nápisem; ten zlatý nápis dobrým známým je mi – nuž, s chutí dále! V příštím okamžiku již příkrých po schodech jak po žebříku jsem sestupoval v restaurační sklep. 6 Vzduch horký, dýmem, parou prosycený mne ovanul; zřím známé holé stěny i stoly prosté, u nichž mnohý klep se zrodil už – vše, jak tu bylo vždycky. Jen já jsem jiný; ne již energicky, jak před lety, než jaksi ostýchavě, jak do prvního plesu dívka, právě tak vstupuji a usedám si v kout. Až teprv za chvíli též pozdvihnout si troufám oči, rozhlížím se kolem. Hle, pod schody tam za tím dlouhým stolem jsem denním hostem také kdysi býval, tam smával jsem se, mluvil, pil i zpíval. Z mých společníků dosud mnozí tady, ač změněni, neb na hlavy i brady dost sněhu věru nasypal jim osud – leč humor svůj a žízeň mají dosud. Že neznají tě, snad se divíš, hochu? Jen podívej se do zrcadla trochu a mnoho změn i ve své najdeš tváři, nit bílá nejedna v tvé kštici černé ti připomene, jaké lekce perné jsi přečetl již v žití slabikáři. Než někomu přec tvář má není cizí: když stavěla mi na stůl sklenici, v ráz poznala mě známá Hebe, Lizi, mně tučnou podávala pravici a pozdravem mne hlasným uvítala. Že veliká se změna se mnou stala, ten pozdrav její svědčil neomylně, neb „mladý pán“ teď přešel v „milostpána.“ Však také Lizi změnila se silně, již není její tvář jak malována, než dosud blesky zraků svých tě jímá i úsměvem, v němž mnohý diblík dřímá; dřív něžným děvčátkem – teď statnou ženou, a ňadra, laloušek i kyprý bok jsou reklamou ne dosti oceněnou, jak svědčí tělu ječmenový mok. 7 Teď vzala pivo mi – a než jsem zvěděl, tam u stolu zas pod schody jsem seděl. Můj náhlý všecky překvapil tam zjev a setkání to bylo všem as milo, neb k vůli mně se víc než jindy pilo a brzy náš se rozhlaholil zpěv. Zas byl jsem svým jak za studentských časů, roj starostí mi rychle z duše mizí, ba „poslední“ když hlásila nám Lizi, mně zdá se, že jsem uchopil ji v pasu....pasu... Hned první den jsem zdomácněl tu zcela; již druhá s věže novoměstské zněla, když domů po ztichlé jsem kráčel Praze. Ach, bylo mi tak blaze – blaze – blaze!...Blaze...! II.
Čas ptákem letí, měsíc už jsem tady, leč Praha má vždy nové pro mne vnady. Teď ani stopy po té nudě věčné, jež přečasto v mou duši zuboženou své zatínala drápy nebezpečné; co dlouhá chvíle, nevím; stálou změnou mně prchá čas – víc, než si někdy přeji. Tam na venkově jinak! Dni tam den jak vejce vejci býval podoben. Tam po starém žil každý obyčeji, dva dnové v témdni – neděle a středa – dle pradávného zvyku k „modré jedli“ vždy všecku městskou honoraci svedli, v dni ostatní tam přicházeli leda ti škarohlídové a chudáci, již nezmohli se na krb domácí. Ó zábavo, co hříchů na tvé jméno svět spáchal už, jak často zneuctěno! 8 Ty světoznámé naše hovory – jak letos bude žito sypat asi, jak urodí se řepa, brambory, ty pravidelné stesky na počasí, pak soudy o té naší politice, že větší ráznosti nám třeba sice, však řečí jen že nic se nespraví – to vše se čítá na vrub zábavy. Když rozebráno vše to svědomitě a hovoru když ztrácely se nitě, vždy vypomohly taroky neb špády. Čas od času též zabloudil v náš sbor pan Drahoměřský, sličný provisor, jejž Adonisem dámy zvaly rády; ten dobrý mladík s kudrnatým vlasem měl zvučné jméno: býval režisérem, psal články do novin svým břitkým pérem, též na Pegasu vyjel sobě časem, byl tanečníkem dobrým, králem plesů, dal záležet si mnoho na účesu a parfumem vždy voněl nejnovějším; zjev jeho v tichém, mrtvém vzduchu zdejším, v tom kroužku šosáků, jež „jedle“ hostí, vždy velikou byl jaksi událostí, neb do našeho středu tento rek jen se zásobou přišel historek. Nic nebylo ho tajno v Morousově: kdo předchází si Otylčinu matku, kdo tříměsíční po důchodním vdově dnes poslal vážné nabídnutí k sňatku, co která dívka bude míti věna, že bledničku má slečna Filomena, co ujednali na radnici páni, kdo jaké bude v neděli mít heslo, až světit budou prapor veteráni – to všecko pod tajemství rouškou neslo se ve zbystřený posluchačstva sluch a rozvlnilo tichý jindy vzduch – – – Dnes na venkov zvlášť vzpomínám si živě, 9 neb od rána se hustě sype sníh; zřím v duchu, kterak na šíré ho nivě as na půl metru leží; nyní bych se po kolena brodil závějemi, jež na morousovském se „rynku“ věží. Je zima krásná prý! Ba, známo je mi, jak o ní pějí nadšení Mus kněží, jak sloky jejich rolničkami zvoní, když se spřežením sněhobílých koní se krajem žene půvabná ta kněžna, jíž démanty se třpytí říza sněžná. Mně, jenž se na svět dívám střízlivěji, přec milejší je cesta po chodníku, kde košťata se hemží domovníků, než bořiti se někde do závějí. Tam v Morousově svatou hrůzu míval jsem z nedělního vždycky odpoledne, kdy v rozmanitých stupnicích jsem zíval; zde člověk jen si do kavárny sedne a pašovsky se, po turecku baví, že minutami plynou hodiny. Již přečteny jsou všecky noviny, část politická, denní, různé zprávy, již prohlédnuta řada illustrací, z nichž málokterá je nám slušnou prací, již „strhány“ i nejnovější básně; teď koláčem se baví naše dásně a zrak náš po nějaké pastvě slídí, až utkví na těch pestrých davech lidí, jež na chodníku venku jen se rojí; tam mužů jen se dotkne jako letem, jichž polovička vězí v stejnokroji, však za to pod kloboučky hezkým dětem své metá střely; knír svůj berem’ v rety, kouř vypouštíme ze své cigarety, že kouřícím se zdá být parostrojem – nu zkrátka, našinec tu „dělá dojem.“dojem“. Již večer tady! Slyš, teď sedmá padla! 10 Sem kožich, piccolo! Čas do divadla! Leč nemyslete, že snad pro operu tam půjdeme, již známe z paměti! Ach, nikoli! Jen chceme věděti, co v útulném se šepce foyeru, zda nového snad něco v zákulisí, kde která diva s energickým čelem se nepohodla s panem ředitelem, čí existence na nitce zas visí, kdo prchnouti zas hodlá za hranice, kde o stovku mít bude gáže více, s kým rozkošný ten diblík – slečna Stella prý u Švertáska včera večeřela a s kým tam bude večeřeti příště, zda čeština již smí teď za jeviště....jeviště... A opona než naposledy spadne, my tlačíme se rychle k východům, by neprošlo nám ani poupě vnadné, jež hostil zlatý na nábřeží dům. Zde zkušeného labužníka okem’ se rozhlížíme v světě útlobokém, zrak náš se vpíjí v líčka, která zdají se broskvemi, když právě dozrávají. Pak s vyhrnutým límcem naposled my sami také na cestu se dáme – a za nedlouho v restauraci známé nás uvítají druzi ve svůj střed. III.
Můj Bože milý, jak ten čas jen letí! Dnes po prvé zas po měsících pěti jsem z městských zdí si vyšel. Se silnice, již vroubí staré, štíhlé topoly, však jejíž prach si lehal na mé plíce, jsem uchýlil se brzy do polí, kam lákaly mne meze svěží travou. 11 Kol nad osením mladým, nad mou hlavou vzduch čistý chvěl se písní švitořivou, s níž třepetal se skřivan pod oblaky, a za každičkým krokem smavou nivou zjev nový poutal zdivené mé zraky: zde sedmikrásek skromných tlumy celé, dál střevlík, přede mnou jenž dal se v běh, tu douška mateří, jež vůni stele, a jinde krtek, jenž se vrývá v břeh, zde s tíží jakous mraveneček malý, tam bílý květ, v nějž stromoví se halí. Mně zdálo se, že probouzím se ze sna, že v dýmu hospod otravuje čivy jsem zaspal všecky veliké ty divy, jež konala teď ve přírodě vesna. A bylo mi, jak bývá kajícníku, když s duše jeho spadlo břímě vin. Jak z ciziny když marnotratný syn se vrátil k matičce a v pláči, vzlyku, však němě klesá v náruč její sladkou: tak já jsem zaštkal radostí i bolem a na tvář padám před přírodou matkou, jež líbezný jen úsměv šíří kolem. A jako dítě, když se po letech zas pod rodného domku octlo krovem, kříž na kříž chodí po všech místech těch, jež mluví k němu nejvřelejším slovem: tak já jsem nyní těkal širou nivou, jež mluví ke mně rodnou řečí tklivou....tklivou... Byl soumrak již, mha snášela se k zemi a září svítilen si větřík hral, když hlučnými zas města ulicemi jsem k domovu se svému zvolna bral. A zdálo se, že hravý větřík ten vše nadšení zas odvál z mojí duše; jen pocit zůstal, že jsem unaven jak koník drožkářský, jenž bídně kluše, jen cítil jsem, jak každým krokem vždycky víc prchají z mých těžkých nohou síly 12 a žaludek jak reptá prosaicky – – – Tak pomalu jsem dovlekl se k cíli....cíli... Ted’ sedím doma po večeři prosté – dnes poprvé jsem nešel mezi druhy – a moje únava co chvíli roste, zřím sotva písmena, všech barev kruhy teď před znavenými mně tančí hledy, dav myšlenek se temných v hlavě splítá, z nichž jediná jen jasněji se kmitá: že v polích jsem byl jistě – naposledy – – IV.
Zas byl jsem v polích! Předsevzetí moje v ráz rozprchlo se bublina jak mýdla, jak zasvitlo mi slunce do pokoje. Dnes přál jsem sobě míti ptačí křídla, bych mohl odtud – v hnízdečko to malé, kam spěla mysl v touze nenadálé. Dech, kterým ňadra zdvíhala se země a jenž vál oknem v šerou jizbu ke mně, zas vylákal mne k toulce ve přírodě. Tam po travnaté, vonné mezi chodě, své zraky noře v četné jarní krásy, jsem náhle cítil, že mi zvlhly řasy a v ňadru mém že najednou se budí cit, který dosud dřímal v mojí hrudi. Má fantasie, čarodějná víla, ten před oči mně obraz vykouzlila: Jak orlí hnízdo v strmé výši visí ves chudičká a chatek řada nízká jak padala by na bok skály lysý; zem sníh-li kryje, ztracená ta víska jest od celého světa odloučena; však jaká náhlá s dědinkou to změna, když na úbočí strání zelených 13 tlum vonných fial vdechne vesna smavá a se stromů se sype květu sníh! To není žebračka, než kněžna pravá, jež na vysokém sedí na prestole a vědoma své krásy hrdě shlíží tam na převozníkovu chatu dole, jíž vetchá střecha k řece až se níží. Z těch domků jeden zvlášť mé poutá zraky; jak ostatní jen chudičký je taky, než zdobou jakous vyniká přec nad ně, neb celičký jej bujná kryje réva, že okéneček nenajdeš tak snadně; jak druzi jeho také jen je z dřeva, však v lomenici jeho prostřed květů se pyšní nápis, který hlásá světu, kdo v předešlém už věku postavil tu malou, milou – rodnou moji chatku! Co krásných, blažených jsem zažil chvil tam za okénky těmi, na zahrádku jež hledí chudou! Před zraky se mými teď vynořila naše světnička: strop nízký s trámy věkem zčernalými, pec velká v koutě, na níž babička své měla sídlo; kolem na lavici si usedal, kdo přišel na besedu; dál postel, nad ní obrazy, v jichž středu vždy nabitou je zříti brokovnici; tam v onom koutě stůl je s trnožemi, kříž nad ním hnědý s „kočičkami“ třemi; dál polička, kus mistrovský to kdysi, a za ní pestré talíře a mísy; však chloubou naší celé rodiny jsou starobylé velké hodiny, Jichž závaží se v dlouhém pouzdře tají a které stářím v chůzi klopýtají....klopýtají... Teď jiný obraz v duši mojí vzniká: Kdys v nízkou chatrč kmotra přívozníka host přibyl náhle – dcera po bratrovi- A nastojte! Zjev tento dívčí nový 14 v ráz zaplašil z té naší vísky zcela klid nebeský, v němž po století žila; teď mládež mužská vzdychala a nyla a toužebně své zraky obracela tam dolů k řece, k roztrhané chatce, kde celý den teď zněly písně sladce. Však marny byly touhy vesské chasy, neb nade všemi soky svými hravě já zvítězil jsem, právník černovlasý, jenž doma byl jsem na prázdninách právě, Ach, byl to pro mne chvilek sladkých čas! Jak na západě žhavý kotouč zhas’, již k přívozu jsem chvátal rychlým krokem, kde čekala mne moje Carmen snědá s tím hlubokým svým, velkým, černým okem. Jak často mlčenlivá luna bledá nás zastihla, když na loďce jsme jeli, kdy zpola šíle láskou rozechvělý jsem z rukou třesoucích se pustil veslo a ve svůj klín strh’ půvabné to dítě, jež vášnivě mi do náruče kleslo a zajíkavě šeptlo: „Miluji tě!“ V těch chvilkách lásky vášní divou zpiti jsme věru málo dbali nebezpečí, že vzbouřené se náhle vody lítí, nám loďkou zmítají a zlobně ječí....ječí... A konec románu...? Šest tomu let, co z domova jsem a co naposled mi klesla moje Carmen do objetí – Můj Bože milý, jak ten čas jen letí! Roj upomínek rostl v duši mojí a bylo mně, jak bych se rozběhnout měl v zastrčený ten svůj rodný kout, kde u přívozu chatka nízká stojí. A v takých myšlenkách jsem jako včera zas poli těkal pozdě do večera, až náhlý soumrak obrátil mé kroky. Teď v útulném zas sedím pokojíku 15 a bílým blankám svého zápisníku zde svěřuji své prosté, skromné sloky. Zas únava jak včera údy tíží, však není ani břemenem mně již, než zvláštní rozkoš působí mně spíš, že spánek v oči znavené se plíží. A přátelé co moji v tuto chvíli v své plíce ssají těžký, dusný dým, má hlava klesá, k podušce se chýlí – – – Kéž ve snách aspoň svoji Carmen zřím V.
Osud proklínám, že ku psacímu stolu přikoval mě v těsné, šeré kanceláři, kde mne vítají jen haldy protokolů, příroda kdy tone ve sluneční záři; jasněji vždy cítím onu pravdu tuhou, čas že je mým pánem, já jen bídným sluhou. Stále mocněji se vzmáhá touha ve mně po tom maličkém, však drahém kousku země, kolébka kde moje prostá kdysi stála a kde všecko mluví ke mně řečí známou: zádumčivé lesy, šedá, vážná skála, vlny řeky, jež se o balvany lámou, tajůplná „boží muka“ na rozcestí, potok, jenž si cestu lučinami klestí. jakmile jen čas – můj tyran hrozný – svolí, prchám z dusné Prahy, těkám po okolí, ale nikde pro mé choré srdce léku; hynu touhou po vás, drahé moje hory, po velebném hymnu, který pějí bory, po ručeji chladném, který v divém jeku v rokli zející se vrhá vodopádem, po klikatých stezkách, utajených oku, které po zarostlém horských obrů boku k temenům se jejich leckde plazí hadem. 16 Ústa má se tobě často posmívala, venkove, a často šosáckým tě zvala....zvala... Ach, jak rád bych nyní na chvíli jen krátkou prodlel mezi tvými šosáky! Teď asi bavil bych se všedních hovorů jich látkou o nadějichnadějích na žně, krásném o počasí. Zhnusily se mně již kritiky a klepy lecjakého hejska, jenž se práce štítí, v kavárně jen celé odpoledne dřepí, lidem posmívá se, v jejichž srdci nítí „zpozdilá“ se láska k národu a vlasti, lidem, kteří dosud věří v ideály, moderní jež člověk se sebe má střásti – – Hynu touhou po vás, drahé moje skály! VI.
V pusté moje nitro, děsné do tmy oné, ve které má duše rozervaná tone, zasvitla mi hvězda. Krátkou bouří právě otřásl se vzduch a ve vysoké trávě dosud po dešti se kapky vody třásly, když jsem do Královské Obory se stáčel; na zeleni svěží zraky mé se pásly, po vlhkém jsem písku sám dnes tudy kráčel. Avšak nikoli – teď blízko pod kročeji písek zachrastěl, a stezek na rozhraní, jež se rozbíhají odtud do alejí, zjevila se starší, hrdá postať paní, s ní pak dívka, která andělem spíš byla; zdálo se, že je tu bouře překvapila. Jako blankyt jasné oči cizí krásky dotkly se mne letem – a já v téže chvíli propadl jsem kouzlu zlatovlasé víly, v ňadrech vzpučelo mi rázem poupě lásky. Bezděky jsem stanul, s utajeným dechem 17 sledoval jsem obě dámy, které spěchem mizely mým zrakům v stromořadí temné....temné... Potom bez cíle jsem dlouho bloudil sady; živá červeň v líčku neskonalé vnady, blankytné ty zory, které dotkly se mne, zlato kadeří i ňader bujná vlna – vše to vznášelo se stále před mým zrakem. Dosud moje duše stesku byla plna, čelo často krylo zlověstným se mrakem; jediný však pohled oček do azuru z duše stesk a s čela zaplašil mi chmuru. Kam se zrak můj ztočil, všude zřel teď lásku: v šeré spleti větví, které objímají utajené světu, hnízdo sedmihlásků, na lučině pestré, nad níž třepetají motýlů se hejna, v křišťalných vod hloubi, o plod svůj kde tvorů rod se stará němý, ba i na písčité, kamenité zemi, na níž nepatrní mravenci se snoubí....snoubí... Nad bílou teď blankou sedím v zadumání, roje myšlenek se honí mojí hlavou, všecky pak se nesou světlou za postavou, jež se vánkem vznáší vedle hrdé paní. Na oslavu lásky, jež mou duši chvátí, všecky ony sladké, něžné melodie, jak mi zvučí v duši, chtěl bych vyzpívati – ústa má však mlčí, jenom srdce bije....bije... VII.
Kde můj dávný klid ? Kde chuť a láska k práci? Jedna myšlenka jen plní moji duši; odežeň ji třeba, vždy se znovu vrací, v rozpálené skráně mocným křídlem buší, vzdechy na rty, rosu ve zrak loudí snivý a sen s těžkých víček plaší konejšivý. 18 Jako růžolící na blankytě zoře kráska neznámá mně v temno duše svitla, meteorem jasným vzplála a se kmitla, zazářila – zhasla, zapadla kams v moře. Darmo celé dni teď bloudím ulicemi, sady, alejemi, procházkami všemi, – nikde po ní stopy; jenom v mysli mojí vidinou se vznáší zářnou, nedostižnou, po níž srdce zmírá v toužném nepokoji. Chtěl bych vládnout štětcem, abych rukou svižnou zachytil ty sladké, něhyplné rysy tváře andělské, jak vtiskly se mi v duši, postať rajských vděků, jaké Olymp kdysi žasnoucímu zraku zjevil na Venuši; chtěl bych býti lunou, která s modré výše do panenské její ložnice se dívá, rouškou, která její bujná ňadra skrývá, vzduchem chtěl bych býti, který ona dýše....dýše... VIII.
Konec je mých muk – já našel jsem ji zase! Sotva kancelářská práce skončila se, za město jsem chvátal po svém obyčeji zbožňovanou dívkou v myšlenkách se bavě, když jsem náhle vzdušnou postavu zřel její; z krámu jakéhosi vycházela právě a jak zavřít chtěla dvéře, na jich klice uvázla a z ruky upustila knihu. Skokem byl jsem u ní, knížku v okamihu zdvihl jsem a krev se vehnala mi v líce, když jsem s úklonem ji vracel ručce malé. I jí setkání to naše nenadálé zbarvilo líc nachem, s jejích kyprých rtíků splynula pak tiše krátká slova díků. V chvíli tu mi bylo, s vrcholu jak slasti střemhlav bych se řítil děsné do propasti, 19 ach, vždyť – německá jí slova se rtů zněla! Ale hvězda, která svítila jí v oku, rázem zaplašila všecky chmury s čela. Nevím, jak se stalo: po jejím pak boku šel jsem Prahou – kudy, hlava moje neví; kráčel jsem jak ve snách vedle sladké děvy, opájeje sluch svůj hudbou její řeči, až jsme u cíle se octli svojí dráhy, v tichém, poetickém koutku staré Prahy, o minulosti jenž její slavné svědčí. Dosud cítím slast, jež projela mi tělo, srdce k rychlejšímu popohnala tluku, když mi při rozchodu měkkou svoji ruku podávala; v sluchu dlouho-li mi znělo každé její slovo, rozkoš nepoznanou jako z rajských luhů melodie sladká budila v mém nitru slovíčka dvě krátká, která zašeptala v posled: „Na shledanou!“ IX.
Jak ten svět je krásný, teprv nyní cítím! Dosud jsem se jenom žití šumným vírem potácel jak vetchý člunek v moři šírém, jež se pění, vzdouvá, hrozí vlnobitím; nyní bezpečně a beze strachu pluji mezi úskalími, podél lačných slují, útulný kdy přístav vysněného štěstí zářivý mně maják – láska moje – věstí. Zanedbán teď, prázden ležíš, zápisníku! Či mám tobě svěřit, ve chvilce jak blaha poprvé mi klesla v náruč Hilda drahá, jak jsem slova lásky s jejích slíbal rtíků, s oček slzu, která rozkoší z nich tryskla, její hlavinka když k mým se prsům tiskla? 20 Mám ti svěřit, v jakém štěstí nyní tonu? Na to verš můj sláb; mé řeči neumělé nedostává oněch jásavých se tónů, jimiž opájejí dithyramby vřelé. Kdyby místo úst mé srdce mohlo pěti, všichni pěvci by mně mohli záviděti! – V přirozeném loubí, utvořeném keři, v důvěrné kdys chvilce vzácné po večeři matka Hildina mne zasvětila cele v rodu tajnosti... Choť její v mužném věku jako setník padl koulí nepřítele, v Italii leží vedle jiných reků. Nesnadno by bylo vylíčiti slovy hrozný, zoufalý stav mladé, slabé vdovy, sirotku jež v oné době život dala – Hildě, která svého otce nepoznala! Brzy nápadníků dotěravých davy podávaly sobě dvéře, ale vdova odolala všem, jich lichotivá slova minula se s cílem, nezmátla jí hlavy; dcerušce se všecka věnovala milé, přilnula k ní celou něžnou svojí duší, vychovala ji, jak na stav její sluší, – k šlechtě její rod se čítá starobylé –, obětí se žádných nelekala pro ni. Jako fialka, jež skryta v houšti šeré vůní sladkodechou, kterou vůkol roní, vábí k sobě chodce: takto zraky steré upialy se záhy ke květince vnadné, v úkrytu jež rostla; ale srdce žádné nemohlo jí dosud upoutati k sobě. Teprv nahodilé setkání to se mnou vmetlo jiskru v srdce jejího noc temnou, jiskru, která v oheň vzplála v krátké době....době... Blaha mého nebem někdy mrak se mihne: vlastenecký cit můj výčitky mi činí, k cizímu že květu mysl moje tíhne, srdce mé že v touze spěje – za Němkyní. 21 Ale mráček onen rozplyne se v mžiku, jakmile jen Hildu zřím a sotva splynou na pozdrav mi s jejích usměvavých rtíků zkomolená slova mojí mateřštinou; tak mi lahodí vždy prosté ony zvuky, štěstím že se v oko vkrádá slza vlahá, že se v zanícení chápu její ruky a rty prosí: „Znova opakuj to, drahá!“ X.
Jsem u cíle: jeť Hilda mojí ženou a svět má o dvě šťastné děti víc! Ba věru, děti jsme, jimž nepřeženou se těžké mraky přes jich smavou líc. Těch sladkých starostí, jichž mysli plny! Je přední naší snahou způsobit, by nový, jejž jsme vybrali si, byt byl dosti útulný a pohodlný. Co názorů tu, přemýšlení, rad, jimž mnohý by se s chutí zasmál snad! Vše v pokojích se přerovnává denně, co včera uprostřed, dnes v koutě stojí, a při tom leckdy malému se boji též nelze vyhnouti; mé drahé ženě se líbí vše, co v německém je slohu, mně jinak zas – a brzy maličká se vyvinula z toho potyčka, jež skončila se hladce – chvála Bohu! Teď na nábytek, na obrazy cizí již hledím usmířen a bez reptání, z mé duše odpor víc a více mizí a hlava v úctě před modou se sklání, jež zachvátila v Čechách všecky strany i jejich vůdce, naše velikány....velikány... 22 XI.
Mně z domova psal bratr po čase: „V den tvého sňatku utopila se blíž přívozu neť kmotra Blahoslava.“ Tou zprávou se mi zatočila hlava – má Carmen mrtva! Carmen, Carmen moje! V tu chvíli vešla Hilda do pokoje. Tak byl jsem dojat, na otázky její že odpovídal jsem vždy zmateněji, až posléz Hilda psaní přečetla si, jež z rukou chvějících se vypadlo; já tušil jsem, že v duši její asi zlá vášeň vbodla svoje žihadlo. Ba příliš dobře tušil jsem; v mé nebe se záhy vplížil nevítaný host, muk sterých strůjce, děsná žárlivost, jež srdce rve ti v kusy, krev tvou střebe, zří stíny tam, kde jiní světlo vidí, a krvelačné šelmy tvoří z lidí. Zlý onen démon, vrah ten lásky starý mou Hildu uchvátil v své drsné spáry, že v krátkém čase změnila se zcela. Kam přítulnost se její něžná děla? Chlad ledový hned vane z její řeči, hned vášnivý z ní, divý sálá plam, a její hled, v němž přetvářka a klam, jen o bezmezné nedůvěře svědčí. Vše věrně jsem jí vyznal – marno všecko! Dál nevěří jak tvrdošíjné děcko! XII.
V mém nitru bouří žhavé peklo muk – – – 23 „Jsi, hochu, zaslepen jak mladý kluk, jenž po prvé se napil z lásky číše a milostné jen verše všude píše. Ty nezříš červa, jenž se v růži kryje, a neslyšíš, jak jedovatá zmije ti syčí na blízku – vždy blíž a blíž....blíž... Spíš, brachu, tvrdě; kdy se probudíš?“ List takový mne došel bez podpisu a pochyb červa nasadil mi v duši. Kdo jest, kdož klid můj z nenadání ruší? Zda přítel to či člověk, z jehož rysů se škodolibost na mne drze chechce, či nevčasný to žert je naposled? Tak přemítám; než mrak, jenž zkalil hled, se přece nijak rozplynouti nechce, spíš roste ještě, podobu svou mění, až příšerná je nyní z něho saň, jež na mne zuby jedu plné cení a syčí posměšně: Nuž, braň se, braň! Pryč, přelude! Což rozum snad mne míjí? Snad jsem již uštknut jedovatou zmijí a v hrozné horečce má hlava šílí?! Ach, jaký jsem to bloud byl pošetilý, že podlehl jsem smyslů mámení! Ten, bezbranného v bezejmenném listě kdo napadá, sám bídákem jest jistě! Hle, jak ten list se svíjí v plameni....plameni... XIII. XIII.
 Dnes péro smáčím v srdce svého krvi, jež zkrvavělým spárem mrzký vrah mně zozdrásalrozdrásal a patou zdeptal v prach. Proč ještě žiju dál? Proč pohled prvý 24 v tu tvář, v níž klam a přetvářka a lež, mně vzal jen rozum – proč ne život též?! Však ztiš se, mysli, ňadro, přestaň stenat, ať ruka moje na památku věčnou můž’ chvějnými zde rysy zaznamenat mou potupu a hanbu nekonečnou....nekonečnou... Již od rána jsem nikde neměl stání; snad vinno tím to bezejmenné psaní, tón jeho příkrý, posměšná ta slova, jež vracela se v mysl stále znova. Dřív o hodinu, než můj zvyk je denní, jsem spěchal domů z dusné kanceláře a v nevysvětlitelném rozčilení mně srdce bušilo a plály tváře; hnán divnou tuchou pádím po schodech a znaven, stěží popadaje dech se vrhám v první dvéře... Výkřik trojí se rozlehl v tu chvíli po pokoji. Mně všecka k srdci srazila se krev, strop na mne řítil se, co v témže čase mně pod nohama půda ztrácela se. Ó bože, jaký hrozný – hrozný zjev! Tam v šerém koutku na pohovce seděl muž neznámý a k němu přitulena má mladá, bídná – polonahá žena....žena... Sval všeliký mně službu vypověděl, že bez hnutí jsem stál jak z kamene. Mé ztrnulosti užil bídník mladý a skokem s okna prchl do zahrady; však žena nestoudná, jíž s ramene se smekl šat, se na kolena vrhla a zdvihla ruce sepiaté....sepiaté... Tak sdrhla mně hrdlo bolest palčivá, ni hlas že z něho nevyšel; než ihned zas mnou zalomcoval vztek, já necítil jsem sebe již, když náhle ze všech sil teď odstrčil jsem bídnou onu ženu, že hlavou padla na protější stěnu. Již k nové jsem zas ruku zdvíhal ráně, 25 leč napřažená paže sklesla maně, zrak od bídnice hned se jinam točí, ret šeptá: „Neznám tebe – jdi mi s očí!“ Pak stál jsem mlčky s tváří zachmuřenou, až ta, jež mou se jmenovala ženou, se zdvihla se země – květ uvadlý. A když už dvéře za ní zapadly, pad’ na pohovku jsem a jako dítě jsem rozplakal se hořce – křečovitě....křečovitě... XIV.
Noc zastřela mé smysly dlouhá, hrozná, v niž děsili mne stále snové krutí; však děsnější z nich bylo procitnutí! Jak zachvěje se chodec, který pozná, že v močál svedlo světélko jej klamné, tak hrůza nesmírná se zmocnila mne, když poznal jsem, že lásky bludičkou jsem do bahna byl zaveden a kalu. Dnes nalezl jsem knihu maličkou – to Hildin denník; ó, jak bez obalu v ní zpovídá se nestoudná ta žena, jež strhla do bláta čest mého jména! Krev stoupala mi v hlavě, váznul dech, když četl jsem, že nejvíc ze všech lidí, jež v žití poznala, mne nenávidí; ten lehkověrný, hloupý, sprostý Čech jí přišel vhod, máť slušné postavení, jež dovolí jí žíti v přepychu; tak výhodných je málo ženichů, již neptají se na výbavu, jmění, a zaplatí své tchyně dluhy značné; též obavati se jí třeba není, že manželství co v žití jejím změní, že poroba snad nyní se jí začne, spíš teprve teď volnost nastane jí, 26 však dobře ví, jak ostrou zbranizbraní jest proud horkých slz a přetvářka a lest – a dobrým pláštěm bude manžel její, by ještě volněji než dříve snad své staré ctitele si mohla zvát....zvát... Ne – nemohl jsem hnusem čísti déle, co mrzkosti tu vyzrazeno suše. Jak možno jen, by ve spanilém těle tak byla bídná, nízká, černá duše?! XV.
Co as je čest, jsem dlouho přemítal, než nadarmo; ač filosofů stero jsem na pomoc bral, v nejistoty šero ni pravdy paprsek mně nesvítal. Z těch moudrostí, jež napsány jsou o ní, můj úsudek se k oné nejvíc kloní, dle níž je lesklá, překrásná to fráse, již bereme jak čerstvou náprsenku, jen bychom byli čisti aspoň z venku a jiným snad se zalíbili snáze. Ba, člověk teprv tenkrát šťasten, zcela, když hloupý stud se vytratil mu z těla – – – Chlad bytu pustého mne vyhnal záhy. Chtě přátelům se četným vyhnouti, já denně nyní z hlučných ulic Prahy jsem ve venkovská prchal zákoutí; tam v nízkých hospůdkách skryt přede světem, kde sobě sám jsem cele náležel, byl na chvíli jsem šťasten v žití kletém, tam utápěl jsem pamět svou a žel. Kdys vedla z toulky každodenní cesta mne zastrčenou, starou částí města. Zvuk kytary a houslí vřeštivých, směs různých hlasů, rozpustilý smích, 27 jež z blízké krčmy zalétly mi v sluch, mé kroky náhle stavily. Ví Bůh, co tenkrát v duši mé se dálo as! Zpit kouzlem lahodné té letní noci jsem na celém se těle náhle třás’, až podlehl jsem démonické moci a nesměle jsem vkročil v doupě hříchu – – – Tak bylo tenkrát; nyní bez ostychu v ně vstupuji – a v svůj se vracím byt, když zem už dávno líbá slunka svit. Ba, člověk teprv tenkrát šťasten zcela, když hloupý stud se vytratil mu z těla! XVI.
Zas divoce noc prohýřena byla....byla... Roj myšlenek se motal v těžké hlavě a na mdlá víčka sen se snášel právě, když návštěva mne divná překvapila: tři cizí muži, dva z nich v stejnokroji; z těch jeden podal jakýsi mně list, co ostatní se jali po pokoji vše prohlížet. Já nemohl jsem číst, mně před očima kola dělala se, jen tupě jsem se díval, beze slova, jak prohlíželi, skříň co která chová, a v listinu vše znamenali zase. A jako zde, tak v ostatním též bytě si počínali nenuceně, hbitě; muž občan zdál se býti spokojen. Pak velkou pečeť ještě vtiskli jen tu na dvéře, tam na zásuvky, skříně – a odcházeli bez pozdravu, němě; 28 muž občan pouze uklonil se jemně a jeho zrak mi děl: Jsi na mizině! XVII.
Jsem opět sám, je zase ticho kolem....kolem... Však jinak bylo ještě před hodinou! Tu s kladívkem muž seděl za tím stolem, a houfy lidí, kteří čpěli špínou, se do pokoje tlačily a řvaly. Já pohlížel jsem jako člověk cizí, jak za věcí věc dražbou z bytu mizí, ač v těle mi to hrálo všemi svaly, bych vypráskal tu darebáckou chásku. Než na prsten když došlo rubínový, jenž připomněl mně moji k Hildě lásku a jenž byl prvním dárkem ženichovi, já nebyl jsem už pánem čivů svých: skok za stůl – pěst jsem na odhadce zdvih’ a kladívko jsem vyrazil mu z dlaně, že čistá cháska couvla polekaně; pak všecky peníze své, jež mi zbyly, jsem hodil na stůl za prsten mně milý. Mé zlato shrábl odhadce – a brzy lid z bytu prázdného se ztratil drzý. A když jsem zase sám byl, svědků prost, ta kůra ledová, jež srdce kryla mně dlouhý čas, se rázem prolomila: já na rty přitiskl jsem něžný skvost, a po čase zas rosou hořké vláhy se oči bděním rudé zakalily, až těžké slzy po tvářích se lily a zapadaly ve vous – šedý záhy. V tu chvíli byl jsem světu vrácen zas! Moc neznámá mě pudí v život nový a jakýs dobrý duch mne těší slovy: Jsi zachráněn! Jdi, pracuj – ještě čas!“ 29 XVIII.
Klid bývalý zas plní moje nitro....nitro... Již dávno nebylo tak krásné jitro, jak nad Prahou teď rozbřesklo se právě: par zamodralých hebká pavučina se v teplém vánku chvěje po Vltavě, ples švitorného ptactva od Petřína sem zalétá, že hruď se blahem šíří, rtem vřelým slunce líbá matku zemi, až vášnivými pod polibky těmi se chrámů četných báně nachem pýří jak dívčí líčko v zanícení čistém. Tou krásou nadšen, s duší plnou záře chtěl vyjíti jsem, sluha z kanceláře když s úředním v můj pokoj vkročil listem. Mně ruce chvěly zlé se ve předtuše, že velkou pečeť rozlomily stěží....stěží... Teď na zemi ten ortel smrti leží: list oznamuje krátce mi a suše, že pro dluhy a pro svou pověst špatnou jsem zbaven služby – – – Jelen uštvaný jak padá k zemi, když naň se strany se vrhnou psi a v něj své zuby zatnou: tak mne ta zpráva k zemi sklátila. A když se mí zas pamět vrátila, ty prázdné stěny v pokojíku holém jak jízlivě by šklebily se kolem a „Žebrák! Žebrák!“ v oči smály se mi. Jsem žebrák – nejchudší snad mezi všemi, co jich ta hrouda nosí! – Hola, stůj! To myšlenka je spasná! Vždyť snad není tak připoután k té hroudě život můj, by nekynulo nikde vykoupení? Což není smrti ? – Ty se chvěješ, brachu? Ta paní bledá nahání ti strachu? Vždyť přec tak často, za měsíčné noci když s mostu hleděl’s na Vltavu klidnou, 30 cos vábilo tě divnou tajnou mocí v tu její náruč lákavou a vlídnou; vždy myslíval’s, jak umříti lze snadně: jen jeden skok – a člověk leží na dně! A jindy zas, když hleděl jsi, jak vlak vstříc lítou saní s rachotem ti letí, vždy pudilo tě cosi mocně tak, bys vrhl se mu náhle do objetí. A teď se chvěješ snad, když tobě kyne smrt z bambitky, jíž nad vše jmění jiné jsi vážil si jak vlastních zřítelnic, již uschoval jsi do poslední chvíle, když z majetku již nezbylo ti nic? Ó, neboj se, – ta nechybí se cíle – – – Je dokonáno! Neděsí mne již, než vábí spíše stále blíž a blíž a mocněj vždy mne láká v náruč svou ta paní krásná, kterou smrtí zvou. Chci zemřít – ještě dnes – mám dosti síly však usmířen! – Ty, zápisníku milý, ty svědku strastí mých i mého žalu, snů nesplněných, klamných ideálů, buď poslem k té, již víc než celý svět jsem miloval: rci jí, že v smrtném chvění ne prokletí, leč slova odpuštění a modlitbu můj mroucí šeptal ret – – – Ha, jaká rozkoš ležet v rakvi šeré, nic nezřít, neslyšet a necítit, být pod zemí, co na ní bídný lid se jako dravci o kus chleba pere! A rozkoš ta již blízko – blízko tak! Stisk spouště – blesku šlehnutí – a pak tma bez konce, klid, blahé bezvědomí....bezvědomí... Až slunce stoupne nad protější domy a zahledí se v obydlí mé chudé, mne nevzbudí a darmo líbat bude již zesinalá líce sebevraha – – – jdu za Tebou, má Carmen, Carmen drahá!..drahá...! 31
Z tajné zásuvky.
33 „DAMSKÉ BESEDY“ 1905.
34
Zas vábíte mne silou tajemnou? – Klíč otočil se v zámku skříňky prosté a hrstka listů žloutnoucích – snad po sté zas na stole tu leží přede mnou. Jsou prosty obsahem – a přece tak se rád v ně vždycky ponoří můj zrak a nezdolná mě. touha často pudí, bych pověděl je světu, jako bych ten jas i bol, jenž ve mne přešel z nich, i v jiné ještě vzbuditi chtěl hrudi....hrudi... Ne – neodolám! To přec není zradou, když povím, tyto něžné, hebké blány že popsány kdys byly dívkou mladou; z nich žádná není podepsána jménem a ubožák ten šťastný, jemuž psány; svůj věčný sen spí dávno pod kamenem. Nuž, zavzni již, má neumělá sloko, snad na tobě přec utkví něčí oko – – – 35 I.
Velectěný pane – – Ne, toť příliš chladné; začnu jinak: Nad vše drahý učiteli! Ať se pohoršíte nad smělostí mojí, ať i kletba Vaše na mou hlavu padne, nelze jinak; činím, co mi srdce velí. Ach, to srdce mé – tak ubohé, tak bědné – hyne v úzkostech a stálém nepokoji – – – Matinka se často starostlivě ptává, co prý chybí mně, zda nejsem dosti zdráva, že tak nápadně mé líce nyní bledne a že nadobro mé písně ztichly teď – – Bože, jakou mohu dát jí odpověď? Chuďas netuší, co v nitru mém se děje, že tam na dně srdce skryta vypučela květinka tak smutná – láska, bez naděje – Vskutku bez naděje? – Horkého se čela ruka dotýká a za ním víří v roji těžké myšlenky – – Však slyšte zpověď moji! Znám Vás šestý rok – toktak dlouho tomu jesti, co Vás do našeho města, zavál osud; oněch okamžiků vzpomínávám dosud, kterak jsem se v tichém zachvívala štěstí cestou ze školy Vás potkávajíc denně. Jak jsem záviděla tenkrát každé ženě, na niž promluvil jste neb se usmál jemně! Jak jsem přávala si, aby také ke mně jednou snesl se Váš snivý pohled milý! – Kterak bláhové ty moje tužby byly! Kdo by školačky si všiml – mladé žáby, které málem ještě loutka slušela by?l Rychle letí čas – a dávno vytoužená léta dlouhých šatů náhle překvapí tě. Nesmějte se mi! Snad tváří ještě dítě, ale srdcem už jsem celá byla žena. Všecky myšlenky mé k jednomu jen spěly idólu, jenž moji duši vyplnil, jemuž obětovat chci svůj život celý – – – 36 Náhle splnilo se, o čem duch můj snil: jednoho dne stal jste mým se učitelem! Poprvé když vedle mne jste ku klavíru sedal, žár se náhlý rozproudil mi tělem, hlava se mi v divém zatočila víru, div že sladkou mdlobou neklesla jsem k zemi. Jak jsem hrála, nevím; ruce chvěly se mi, ve skráních mi stále bušil příval krve, noty viděla jsem jenom jako v mlze. A když odešel jste po hodině prvé, palčivé jsem déle nebránila slze, posléz mocnými jsem dojmy přemožena v křečovitém pláči padla na kolena – – – Nový pro mne nastal život v oné době, blaha tichého i žalu plný. Časem, na čtyři když ruce s Vámi hrávala jsem, trochu víc když jsme se přiblížili k sobě, zdávalo se mně, že prsty Vaše hbité třesou se jak mé: hned jásala jsem v duši, jaká změna se mnou stala se, že tuší srdce Vaše již a že mi rozumíte. A když setkaly se někdy naše zraky, snivý pohled Váš zdál mluviti se ke mně, stejný cit že vládne Vaším srdcem taky. V chvíli takové jsem ani necítila! že jsem slabou dcerou ubohé té země; dosud nepoznaná, netušená síla dávala mně křídla, která v nové zcela, v rajské jakési mě kraje unášela....unášela... Avšak nebylo tak vždy. Též byly chvíle, kdy jste nepromluvil víc, než bylo nutno, a jen do prázdna jste hleděl zasmušile. V chvílích takových mně bylo k smrti smutno, nepoznaný stesk se zmocnil mého nitra, vaše bolest byla mou též bolestí. Ve dnech takových jsem, tušíc neštěstí, často beze spánku dočkala se jitra; nikdo nezřel slz, jež na podušky sníh hrnuly se proudem, a mé těžké steny 37 slyšely jen němé ložnice mé stěny v oněch nekonečných nocech bezesných. Do této až chvíle lásky svaté city v hloubi mého srdce zůstávaly skryty, ústa moje byla němá doposud; vidím však, že vášně démonická síla denně rostouc srdce mé by zardousila, proto odhazuji planý dívčí stud volajíc: Což můž‘ mi na světě být dražší? Miluji Vás! Osud můj je v moci Vaší – – II.
Čeho jsem se to jen – probůh – dopustila! Nevím, kde se ve mně tenkrát pošetilá vzala odvaha, že tak jsem bez ostychu tajemství své sladké odhalila Vám, o němž myslila jsem, že je pochovám na vždy ve svém srdci. Však též mému hříchu v zápětí hned krutý dostavil se trest: místo Vás jen zcela stručná přišla zvěst, že jste ochuravěl; mně však cosi praví, něco jiného že zdržuje Vás doma, nežli nenadále otřesené zdraví. Spínám ruce své a chvějícíma rtoma volám k Vám, můj drahý mistře: Odpuštění! Žádná vina přec tak veliká snad není, aby nemohlo jí prominuto být, upřímné-li ozve lítosti se cit. Taká lítost ve mně vzbudila se nyní, svědomí co trpké výčitky mi činí: Vášní, láskou zveš, co pouhé sobectví je; proč chceš ve všedního žití strhnout vír muže, který svému umění jen žije, jakým právem rušíš duše jeho mír?! 38 Není sobectvím má láska! Oběti nelekám se! Chci jen sama trpěti – – – Nenáležíte jen sobě – vím to, vím; nuže, žijte dál své sladké Muse v klidu, božské Uměny své svatým tajemstvím povznášejte mysl a tu lidskou bídu mírněte! – – – Ta slova listu mého smělá promiňte mi již – a zapomeňte na ně! jenom nešťastnou mne, probůh! svrchovaně nečiňte, mnou ve svém pohrdaje hněvu! Přejte mi, bych dále vídati Vás směla, naslouchat bych mohla Vaší mluvy zpěvu – – V odpuštění Vaše doufati-li mohu ? Přijdete-li zítra ? – – Či snad pravda to je, že jste nemocen? Což modlit chci se Bohu, který jediný zná cele nitro moje! Kde již lidská pomoc dávno marna, divy ještě konati Bůh může dobrotivý – – – Probůh, přijede jen! Ne vášeň ženy žhavá, duše žákyně Vás tichá očekává – – – III.
Jsem k smrti smutna, všecko truchlit zdá se, je smutek na všem, kam se podívám; jsem ubohá – a přece šťastna zase, vždyť přišel jste – ó díky, díky Vám! Tož pravda přec, že byl jste nemocen; jsouť tváře Vaše víc než jindy bledy a dosud jeví churavosti sledy. Ó, kdybyste v mou duši viděl jen, jak výčitky ji hrozná kruší tíž, jež plaší každou myšlenku z ní jinou: že pouze mou jste onemocněl vinou! Však výčitky jsou málo platný již – – Mne roztřásla v tom okamžiku zima, 39 když do dveří jste vkročil, před očima se zatmělo mi náhle. Brzy však můj zmizel strach a zjasnil můj se zrak, když slyšela jsem hlas Váš melodický, jenž zněl tak měkce, jako zníval vždycky, a chvěl se lehounce, když letmo, plaše jsem pohlédla v to dobré oko Vaše, v němž po nějakém hněvu ani stopy. Ta hodina, jíž jsem se obávala, mně uplynula jako chvilka malá, já čekala jsem s bázní, kdy zas chopí se Vaše ruka klobouku. Než čas jak tentokrát by nebyl naším pánem, my mnohým ještě hudby velikánem jsme kochali se dále. Posléz hlas mé matinky nás vzbudil z opojení, nás žertem na to upozorňující, že do noci prý daleko již není. V tu chvíli děsná bledost Vašich lící mne polekala. Když jste za chvilenku mne ruku svoji podal odcházeje, já cítila jsem, kterak se Vám chvěje, a když pak za Vámi jsem vyšla, venku se náhle lístek octl v mojí dlani. Což nemohla jsem se pak dočkat ani, bych sama již v svém byla pokojíčku, bych zavřela se, rozžala si svíčku a zvěděla, co Váš mi nese list! Teď vím to již – a přece stále znova jej otvírám, vždy znovu musím číst ta jeho, byť i soudila mne, slova. List osudný však nejen vábí hled, já vášnivě naň také tisknu ret. Proč líbám jej? Vždyť přece bez lítosti soud vyřkl nade mnou! Vždyť jsem prý dítě a cit, jenž ve mně zaplál okamžitě, já mylně zvu prý láskou! Zřejmo dosti, že dopis Váš tak chtěl mne zahanbit, – a já jej líbám! – Po krátkém dnes čase svá slova musím opakovat zase: 40 Ne, nejsem dítě! Vřelý je můj cit, je plamen to, ne pouhá jiskra malá, jež zapadne a zhasne, sotva vzplála. Však nejvíc ve Vašem mne bolí listě, co na posledním uvedeno místě. Mám věrna být prý muži, jehož tvář jsem v životě svém zřela dvakrát asi, mám vedle něho kleknout před oltář a připoutat se k němu pro vše časy – a to jen proto, v rozmaru že chvíli kdys rodiče své děti zasnoubili! Kdo ptát se bude dívky na souhlas? Jen na trh s ní jak s bídnou otrokyní! Zvyk zmůže vše; co protivno jí nyní, snad milé bude za krátký jí čas – – – Ne, nejsem jako jiných dívek davy, jimž ani pouta lásky nejsou svata, jež slyší jen, co chladný rozum praví, a v otroctví jdou rády za kus zlata! Já nestanu se loutkou vůle cizí! Ač proto někdy sama půjdu světem, má láska k Vám přec nikdy nevymizí, ji vyznám také ještě mroucím retem – IV.
Věčný Bože, nejsem-liž Tvou pravou služebnicí, že mne tresceš tak? V tuto chvíli jest mi nejinak, než jest odsouzenci před popravou. Zítra na smrt povlekou mne tedy! Či snad moje svatba nedaleká lepší je než smrti přízrak bledý, v spánku posledním jenž vězně leká?! 41 Darmo z očí zardělých mi kane častá krůpěj slzy plamenné, darmo jako Kristus volám: Pane, odejmi ten kalich ode mne! – Nevěstou! Toť výsměch krutý tuze! Ještě před rokem jsem psala Vám, že se cizí vůli nepoddám – hle, a zatím zmírám v němé hrůze před zítřkem – – Jen Bůh, jenž všecko vidí, zřel ty hrozné, nekonečné boje, pod nimiž se chvěla duše moje, nad sebou než – nejbídnější z lidí – rozsudek jsem vyřkla. Mateřím odolat jsem slzám nedovedla. Dosud ještě v duchu s hrůzou zřím, matička jak dobrá na smrt zbledla, rozhodně když jsem jí prohlásila, že mne žádná nepřinutí síla k protivnému do duše mi sňatku. S hrůzou vidím, kterak ubohá klekla přede mne a pro Boha prosila mne, abych na památku svého otce neuvrhla stínu; zavázalť se slibem druhu z mládí, že mne za choť dá jen jeho synu. Co tu činiti? Hlas jeden radí: „Neustup!“ – však ihned za ním zas: „Obětuj se!“ volá druhý hlas. Jak mi bylo, říci nedovedu, div jen, že mne smysly neminuly; mlčela jsem chvíli, ku posledu šeptla jsem: „Staň po Vaší se vůli!“ Zítra tedy odvlekou mne – zítra! Do mého kéž byste viděl nitra! Společné-li cos je našim duším – a mé srdce řečí tajemnou praví mně, že více, nežli tuším, – 42 ó, Vy byste zplakal nade mnou! Pomoci což není? – Zítra již! – Milosrdný Bože, dej, ať zdrtí dříve mne Tvůj smutný anděl smrti Slyš mě, Bože milosrdný, slyš! V.
Milý příteli! Vím, hřích že páši, bráním se však marně; musím zas aspoň listem navštíviti Vás. Minulo čtvrt roku, co jsem Vaši drahou ruku tiskla naposled. Darmo tenkrát svoje rozechvění skrýval jste; Váš zamlžený hled prozradil, že lhostejno Vám není, na vždy že se rozloučíme – – – Na vždy? Ne – toť nemožno! Bůh nechce přece, bych se dopustila sebevraždy – – – Podivno, že bezděky teď k řece často zamíří můj bludný krok; a když se tak s břehu dívám dolů, myslívám si často, smělý skok že by rázem všech mne zbavil bolů....bolů... Sama tomu nechci věřit ani, přes tři měsíce že jsem už – „paní.“„paní“. Paní! Co v tom slově ironie! Bezmocnou jsem služkou chtíčů hrubých tyrana, jenž z mého žalu tyje – – Onen muž pak drahý, kterému bych v oběť byla všecko dala ráda, je tak vzdálen, přes hory a doly, netuší, jak srdce moje bolí, v oko že se často slza vkrádá – – – 43 Útěchou mi jedinou v mém hoři, že mne máte – nač to zapírat? – že mne máte přece trochu rád. Byť i někdy nezměrnými moři osudu nás odloučila zloba, přece, bolestí ač byla matkou, upomínkou zůstane mi sladkou mého s Vámi rozloučení doba. Ach, vždyť dobře vím, že tentokrát přetvářka Vám špatně povedla se; slza v oku Vašem, tíseň v hlase děly mi: Hle, má tě, má tě rád! – Teskno je mi, teskno – – – Kdyže zas uvidím svůj rodný koutek as?! Srdce moje touhou po něm hyne, cizinou mně každé místo jiné, nejvíce pak – Bože polituj! – cizinou mně nový domov můj – – – Zahynout-li žalem nemám záhy, třeba je mně potěšného slova; slitujte se, příteli můj drahý, nad tou, která Vás jen v srdci chová! – – VI.
Drahý příteli, ó, byste věděl, radost z mateřství co krve stála! Nemoc vražedná, jež upoutala na lože mne na několik neděl, zůstavila stopu svoji děsnou. Lékaři mne těší, že prý zcela zdraví se mi vrátí s novou vesnou, naděje bych prý jen neztrácela; já však cítím, – a Bůh svědkem je mi, předtucha ta málo že mne leká, – že již ani vesna nedaleká 46 nedovede kouzly svými všemi zadržet, co jest mi usouzeno – – – Ta jen v duši myšlenka mne pálí, že tak záhy Jaroušek můj malý – Vaše hle! jsem dala jemu jméno – osiří a že pak za čas krátký nové snad se dostane mu matky, jejíž jinam přikloní se cit, která ráda nebude ho mít. Díky za Váš dopis! Před tyranem, v jehož moc mě vrhl osud zlý, útěchou mi bude, talismanem, v nejtěžší jenž chvíli vykouzlí vždycky před můj zrak tvář Vaši milou, která novou ozbrojí mě silou. Díky za tu něžnou péči Vaši, za ta všecka Vaše slova zlatá, jimiž posílena volně z bláta sobectví se duše moje vznáší! Žití bouř ať vůkol řádí lítě, trpět budu klidně – pro své dítě! A teď zprávu trochu veselejší – kéž by jen též potěšila Vás! –: příliš drsné podnebí je zdejší, v chudé přírodě tak málo krás, k cestě daleké v kraj rodný drahý s Jarouškem že odhodlám se záhy; skřivan zem až probudí, jež dříme, sedmikrásami až zbělí mez, v moje rodiště – k Vám pospíšíme! Snad ten tichý, hluboký náš les, v němž se toulávala matička, pomoci též synáčkovi může, snad i jemu bledá na líčka brzy svěží vyčaruje růže. Kéž má zpráva ve Vaší též hrudi aspoň ohlas radosti té vzbudí, kterou nyní moje líce planou! 45 Dětinsky se těším na ten čas, rodiště kdy uzřím své a – Vás. S Bohem, příteli, a na shledanou! VII.
Ty můj drahý, drahý! Tedy pravda to je? Nešálí mne to jen pouhý přelud, sen? Před tím blahem srdce zachvívá se moje, štěstím nesmírným je zrak můj zarosen. Chtěla plakat bych i jásat jedním dechem, chtěla bych své štěstí hlásat všemu světu, aby les i skála nejkrásnější větu: „Miluje mne!“ věčným opáčily echem. Má mne – má mne rád! Ó, Bože, jaké štěstí! Sotva uvěřit jsem mohla sladké zvěsti – – Ty můj drahý – drahý! Po dobu tak dlouhou dovedl jsi tlumit srdce bouřné tepy, jež se chladem zimní podobalo stepi, po mé náruči ač dávno mřelo touhou. Do duše se lítost vkrádá s myšlenkou, že jsem nestala se šťastnou ženou Tvojí, na chvilku však jen; stesk útěcha zas hojí, že jsem zůstala ti čistou milenkou. Duše šlechetná! Slib znaje, který kdysi otec můj dal svému příteli, své rysy přetvářce jsi trapné naučil, že svaly líce Tvého chlad a stálý pokoj lhaly, nitro Tvé co sžíral vášně zhoubný plamen. Nad osudným svazkem kněz když vyřkl „Amen!“ skrytě v chrámovém jsi zaplakal si temně, když pak jako ve snách šla jsem od oltáře, svatý mír z Tvé zíral mramorové tváře, s blahopřáním svým kdy blížil jsi se ke mně. Nikdo netušil z těch svatebčanů kolem, jakým provázen klid vylhaný je bolem, 46 jako já jsem tenkrát netušila toho – – – Strastných, hrozných dní pak nadešlo mi mnoho, náhradou až přišla za vši moji muku krásná chvíle, kdy jsem plakala jak dítě radostí, Tvou drahou tisknouc opět ruku. Pohled jediný mi pravil okamžitě, veliká že změna s Tebou udála se, ale bála jsem se tomu uvěřiti, že to láska ke mně v Tvém se chvěje hlase, láskou že se temné oko Tvoje nítí. Po celou tu dobu, ztracené co zdraví, které urváno mi mého štěstí vrahem, nadarmo – jak hlas mi neomylný praví – hledala jsem opět v rodišti svém drahém, po celý ten čas jsem vídala Tě denně, tajemství však srdce rty Tvé nezradily, choval jsi se ke mně k jiného jak ženě. Poslední až den Tě opustily síly – – – Ty můj drahý, drahý! Slov kde nabrala bych, která v obrysech by aspoň zcela slabých vylíčila, co se tenkrát se mnou dálo?! Kdybych napsala, že ve chvíli tu ke mně snížilo se nebe, k chudé dceři země, ještě bych tím řekla příliš – příliš málo. Sladké vzpomínky nic z mysli nevymaže na to, jak mne vroucně objaly Tvé paže, chvatnými jak slovy náhle vyznal jsi mi dávnou ke mně lásku, kterak jsem se blahem blízka mdlobě chvěla v objetí Tvém drahém, v polibku Tvé rty když setkaly se s mými. První polibek a – žel! – i poslední – – Před zjevnou proč pravdou oči zavírati? Květu nelze věčně kvést ni plodu zráti. Sečten počet našich na tom světě dní, Tvá i moje líce zřejmě o tom svědčí – – – Víš-li, miláčku, oč Boha prosím jen? Kdyby zavolal nás oba v jeden den, ničí nad mé štěstí nebylo by větší. 47 Vítána mi brzká smrt, já toužím po ní; čím se dříve hlava v spánek věčný skloní, tím zde kratší bude utrpení mé. A můj Jaroušek ? – Ach, toho nesmíme tady nechati, ten musí jíti s námi – – – A teď, miláčku můj drahý, moje nebe, s Bohem pro ten svět! Já v duchu líbám Tebe, věř, že shledáme se brzy nad hvězdami! – – 48
Ve službách
železného oře.
49 I.
Jak by dravec střelou zasažený byl to zařičel, tak děsný ryk ze rtů zmodralých se choré ženy ozval teď a v příští okamžik bez vlády zpět kleslo její tělo. V hlavách lože chudého v tu chvíli bez hnutí a mlčky postavili dva se andělé; jak padlý sníh. bílé peruti měl jeden z nich, křídlo druhého se nocí tmělo. Zatím venku bouř se rozpoutala: vichr burácel a hrom řval vzteklý, nebesa co chvíli v ohni stála, proudy vody s oblak na zem tekly. Však ni blesku kmit ni hromu vztek nevyrušil z bolných myšlenek muže, který zdrcen klesl k loži, u něhož teď truchlý posel boží s bílým cherubem se objal právě – s narozením smrt tu snoubila se; mrtvé ženy líc ten zesinalou, studené rty líbal zas a zase, a když dcerku podali mu malou, jako dítě vzplakal usedavě – – – – – Křemena, jenž hlídačem se trati po svém otci před rokem byl stal, od chvíle, kdy ženu pochoval, sotva někdo uviděl se smáti. Krátký rok – a jaké to v něm změny! Krásným snem už připadá mu jen chvíle ta, kdy štěstím opojen 50 po boku své mladé, zdravé ženy přes práh domku přešel poprvé. Vzpomíná, jak tenkrát do krve zarděla se jeho Anna drahá, když mu šeptem zprávu onu sladkou zvěstovala, že se cítí matkou. Jak se těšil na ty chvíle blaha, v loktech svých až bude hýčkat robě, vášnivě až přivine je k sobě! Netušil, jak draze zaplacen malý tvor ten bude vytoužený, největší to jistě ze všech cen: žitím jeho dobré, věrné ženy. – Mladý vdovec lásku neskonalou, kterou Annu zahrnoval svoji, přenesl teď na Marušku malou; u ní není-li, je v nepokoji, na ni myslí při každém svém kroku, a když z pochůzky se po trati do malého domku navrátí, slza jemu zachvěje se v oku, dcerka-li, jež podobna je matce, na tatíčka usměje se sladce. – II.
Minula dvě léta od těch dob, nad věrnou co Křemenovou druží na vždycky se zavřel tmavý hrob. Maruška, jež ubohému muži oslazuje trpké vdovství chvíle, běhá již a žvatlá roztomile. V kratičkém tak pokročila čase, že jí teď už nepoděsí ani, na stěně když signál z nenadání zarachotí příchod vlaku hláse; 51 ba, teď často čeká na něj sama, a když ozve se, hned ručinkama zatleská a s vyjasněným líčkem batolí se ihned za tatíčkem, který u cesty, jež přes trať vede, spustiv závory vlak očekává. Oj, což zasvitnou jí očka smavá, kterak se jí zardí líčko bledé, mimo ni když s rachotem a v kouři železný ten kolos náhle bouří! Dráhy zřízenci ji všichni snad znají už a každý má ji rád; proto také často ku dítěti s vlaku kornout cukrovinek sletí. – Křemenova sestra Bohumila, která dělala mu hospodyni, jednoho dne bratru oznámila, za měsíc že vdávati se míní. Mladý vdovec neblahou tu zprávu mlčky vyslechl a svěsil hlavu; chmurný pohled do budoucnosti rozvil se mu náhle před očima: cítí, kterak záhy uhostí v domku jeho nevlídná se zima, pečlivá až odejde mu duše. Bohumila bratra ve předtuše, co se děje v jeho nitru as, s účastenstvím pozoruje chvíli, do klidu pak marně nutíc hlas řečí svojí míří přímo k cíli: „Odpusť, bratře, mé mi rozhodnutí; že mně nelze jinak, dobře víš. A teď upřímnou mou radu slyš, k níž jen láska sesterská mne nutí: Anně slzy tvé již nepomohou, proto přestaň truchlit pro ubohou, pomni na sebe a na své dítě, aby nerostlo jak stromek planý, který kloní se vždy, kam jen chce; 52 na místo své milované Anny novou matku přiveď Marušce, věř, že její láska uzdraví tě.“ Trapná je to chvíle ticha. Hle, osudné již padlo ono slovo, jehož vždycky srdce Křemenovo v předtuše se obávalo zlé. K Bohumile oči zdvihl krátce a již zas je klopí v náhlém zmatku; cítí pravdivost slov sestřiných – a přec zdá se mu, že na památce jeho Anny těžký páše hřích, k novému že jemu radí sňatku. Druhý den si Křemen dovolené vyžádal a zašel na hřbitov, ve stínu kde jasmínu se rov nad ubohou jeho Annou klene. Dlouho chýlil hlavu k místu tomu, které jeho pohltilo štěstí – – – A když k večeru se vrátil domů, s tváří uklidněnou, která věstí, v jeho nitru boj že ukončen, oznámil své sestře vdovec mladý, že chce poslechnouti její rady, o tu ještě službu prose jen, aby, ježto víc je v městě známa, nevěstu mu vyhledala sama. Ach, což bylo sestře o nevěstu! Mohla mu jich napočítat ke stu – Měsíc po té v domku hlídačově slavila se týž den svatba dvojí: Bohumila dala ruku svoji panici a Křemen mladé vdově. III.
Překrásně ten strážní domek leží, 53 v kterém hlídač Křemen přebývá; divoké jej víno zakrývá, okénka že jeho najdeš stěží, před ním zahrádečka jako dlaň, ale v létě stále plná růží, za ním vysoká se zdvíhá stráň, kde se k bukům útlé břízy druží, několik jen krokův učiníš od domku a tvoje prsa již oddychují v tajůplném hvozdě. Líbí se tu Křemenově ženě; na růže je sice teď už pozdě – neníť daleko již do jeseně –, před domkem však zahrádečka zase v jiné, podzimní se jeví kráse: peřestých v ní jiřin plno nyní, Líbí se též nové hospodyni rušný život venku na trati, na níž stále vlaků honba čilá; z počátku se sice v závrati pokaždé jí hlava zatočila, uháněl-li těsně před ní vlak, za nedlouho zvykla tomu však, brva že se nehne v očích jejích, i když rychlík pádí po kolejích. Připadá teď často Křemenovi, jak by žil zas život zcela nový, zdá se, že i s čela jeho vrásky, přečasně jež brázdit počaly je, ztrácejí se na výsluní lásky, kterou srdce jeho Marty bije. A což Marušce je nyní blaze! Dřív-li přece teta Bohumila jejím choutkám někdy kladla hráze, nová matka teď je prolomila; dělá vše, co vidí na očích buclatého toho andělíčka, kterého jen stále laská, hýčká, 54 až i Křemen z ní si tropí smích říkaje, že pro budoucí časy na sebe tak důtky uplétá si. – Ale nebe v domečku tom malém není přece zcela bez mraku. Křemenovi tenkrát ve zraku zatmělo se lítostí a žalem, se stěny když Marta odklidila květovanou trepku na hodinky, kterou Anna vyšívala milá; za ní záhy ztrácely se z bytu jiné na nebožku upomínky. Křemen při tom, něžného pln citu, jediným si nestěžuje slovem, ale častěji teď nežli kdysi, ve službě jak svobodnou má chvíli, na odlehlý městský hřbitov pílí a tam nad chudým své Anny rovem vřelou slzou v bolu ulehčí si. IV.
Dýchl seveřík – kraj ztrnul rázem; přihnaly se černé mraky, z nich za krátko se hustě sypal sníh, příkrovem se těžkým kladl na zem. Krutá zima vlády ujala se. – Domek Křemenův v tom smutném čase, s šerem večera kdy splývá den, od všeho je světa odloučen, daleko ač není nádraží. Kam zrak zaletí, pláň bílá šírá, od níž nápadně se odráží peruť havrana, jenž hladem zmírá. Smutno venku, sníh kde bez přestání 55 ostrý vítr do závějí shání; smutno v jizbě, jejíž okna nízká podivnými květy pokryl mráz. Často teď se – často Martě stýská, líně se jí smutný vleče čas, často v trudné myšlenky se hříží, z nichž i Maruščin smích zvonivý vytrhnout ji dovede jen s tíží. Křemen se jí proto nediví, jen ji lituje a bolest cítí, ke svému že připoutal ji žití v této samotě, ač mohla snad v městě trávit život plný vnad. Spousty sněhu rostly venku denně. Maruška se dosti nadiviti nemůže té ve přírodě změně, démantů kde na tisíce svítí; největší však radost působí jí, některý-li z bájných květů těch, které obě okénka teď kryjí, roztaví úst jejich teplý dech a když za něj, než-li naděje se, jak by vyzván kouzelnými slovy čaroděje, vyroste květ nový. K smrti teskno v zakletém je lese, velkému jenž hrobu podoben; pod obrovskou sněžné spousty tíží stromy smutně větve svoje níží jako v těžký ponořeny sen, z něhož ani zvuk jich nevyruší; ticho vůkol – hrozná, mrtvá tiš, ve které snad leda uslyšíš, kterak tvoje srdce v ňadrech buší bledou bázní, krok by tebe vratký nezavedl v rokli utajenou, kde své brady plné jinovatky skřítkové si lesní hladí v smíchu, kalnou na ně prskajíce pěnou, 56 zabloudí-li chodec v lesním tichu a v tu jejich říši zapadne. Po cestách už nikde ani stopy, všecko v moři sněhovém se topí stále rostoucím den ode dne. A přec jizba Křemenova prostá dostala v tom hrozném čase hosta. Jednou z rána s hloučkem nádenníků, kteří denně určitý kus trati zbavovali sněhu, na vozíku přijel nový traťmistr; byl už nemladý, však dosud statný muž, Němec z pohraničních hor, což znáti bylo v každém jeho tváře ryse, který, ač byl mezi Čechy stále, pohrdal jich řečí okázale a jen stěží uměl smluviti se. Traťmistr, jenž obával se dny, do domku hned zašel hlídačova. S Křemenem, jenž německého slova neuměl, byl hovor nesnadný; za to žena Křemenová mladá, která se tím chlubívala ráda, tři že léta „v Němcích“ strávila, Herrmanna tak dobře bavila, nepříjemně že jej překvapilo, když se jeho podřízení s dráhy před hlídačův domek dostavili oznámit, že skončeno jich dílo. Když se loučil s Křemenovou, chvíli ruku její ve své podržel, velký nad tím vyslovuje žel, že mu je dnes odejít tak záhy, zároveň však slíbil, v brzkém čase dojista že sem zas podívá se. Druhý den už Herrmann dostál slovu; a že trať, jež za den vyčištěna, 57 přes noc sněhem zapadla vždy znovu, byl tam denně. Křemenova žena ráda jeho poslouchala šprýmy, brzy také Maruška se malá na jeho již příchod těšívala, zanášelť ji dárky slaďounkými. Jenom Křemen malou radost jeví z jeho návštěv; smích ten vřeštivý, drsná mluva, posuňky i zpěvy – všecko se mu na něm protiví. V.
Přešla zima, poslední již sníh jarní slunko z dolin vypíjelo. V přírodě je všude ples a smích, ale Křemen častěji teď čelo kaboní, než v smutných zimních dnech; vždycky se tím pyšnil, že je Čech, a teď často musí od Herrmanna vyslechnouti výsměch bodavý, že již Čechům vyzvánějí hrana, Němec že je záhy udáví a že Křemen jistě v brzké době slabikáře německé rád sobě opatří a louskati je bude. Křemen vždycky sobě na noviny potrpěl a po nich slídil všude, věděl tedy, dávno laskominy na Čechy že soused lačný má; a že vlastníma též očima viděl, co se kolem něho děje, člen že každý oné společnosti, které slouží on již léta dlouhá, všemu českému se pouze směje, že i syn se vlastní matce rouhá: 58 proto soudil, že je povinností každého, v kom nevyhasl cit, vší svou silou k tomu působit, aby – s ním ať cokoli se stane – los se změnil vlasti utýrané. Někdy sic i jeho naděj mizí, marným se mu zdává namáhání zachrániti národ, který sklání dobrovolně šíji pod jho cizí. Ale z ponurých těch myšlenek vždy zas vytrhne se, v kronice-li jako v zrcadle zří onen věk, s netajenou úctou svět kdy celý patřil na Čechie velké syny; ne – ne, nelze tomu uvěřiti, že by jeho drahé domoviny, která již již ve propast se řítí, nezadržel dobrý anděl její, který nad ní bděl i v dobách těch, vrah kdy na svých ořů kopytech byl by roznesl ji nejraději – – – – Jednou žena Křemenova muže překvapila takovými slovy: „Slíbila jsem včera Herrmannovi, na nás jistě počítat že může, pomocí že svojí přispěti chceme jeho chvalitebné snaze, aby v našem městě pro děti, jejichž rodičové slouží dráze, německá se zařídila škola.“ Křemen, jemuž za ženiny řeči před očima dělala se kola a pěst svírala se jako v křeči, beze slova k zemi zíral chvíli, až pak ze vší rozkřikl se síly: „Ženo, zde jsem pánem já – ty ne! Proto věz, než německé bych škole 59 svěřil svoje dítě jediné, žebrácké že uchopím se hole, ba že dítě, vši svou naději, pod rychlík bych hodil raději“ – „Jenom zvolna!“ Křemenová vece. „Tvého křiku nebojím se věru! Sám-li’s hloupý, proto ještě přece nemusíš snad hloupou míti dceru. Rád buď, že jí příležitost kyne, by se naučila německy; němčina je, ne-li nad všecky, aspoň nade mnohé řeči jiné, kdo ji zná, ten projde celým světem. To jen ta tvá hloupá česká hlava nepochopí, jaká se tu dává příležitost vzácná našim dětem.“ „Ani slova dále!“ vzkřikl teď Křemen hněvem bledý. „Raděj hleď, aby přestaly ty divné řeči o tobě a traťmistru, jenž o tě takovou prý dojemnou má péči, by ses netrápila o samotě. Však jen až mně dojde trpělivost, rázně tomu Němci ukáži, vetřelci jak, jenž nás uráží, u nás dávati jsme zvykli výhost!“ – Při tom Křemen pádnou svojí pěstí na stůl udeřil, a jeho žena, změnou v jeho tváři, která věstí svrchovanou zlobu, poděšena v křečovité vypukla teď štkání. V tom se Herrmann zjevil ve světnici; na pozdrav mu neodvětiv ani vyšel Křemen zsinavělý v líci. V domku hlídačově častý host, jenž tam vždycky chodíval tak rád, 60 nezdržel se dlouho tentokrát, a když vyšel, taková jím zlost lomcovala, na rudém že čele naběhly mu modré pruty žil, zimničně že na všem chvěl se těle, až se posléz trochu utišil jeho vztek, když ze rtů zmodralých proudy nadávek se draly zlých. VI.
Domku, z něhož odešel tak spěšně, vyhýbal se Herrmann dlouhý čas; teprve když v květu stály třešně, poprvé se objevil tam zas. Křemen před chvílí byl vyšel z domu; a když s pochůzky se po trati vrátil, divil nemálo se tomu, když svou ženu viděl plakati. Křemen doma od onoho dne, pro traťmistra se ženou co svojí v rozmluvě se utkal osudné, nepromluvil. Také dnes se strojí tvářiti, jak by se ani málo Martiny ho nedotekly slzy; darmo však se přetvařoval: brzy jíní kolem jeho srdce tálo, a než by se nadál, ovíjí pravici jí náhle kolem pasu, retem pak se dotknuv hebkých vlasů táže se, co k slzám nutí ji. Zdvihla hlavu, s líce setřela slzu, krerákterá právě tryskla z oka, 61 potom děla vzdychši ze hluboka: „Byl zde Herrmann.“ – (Chmuru do čela muži vehnala tři tato slova.) „Přišel z rozkazu prý přednostova. Tam tu listinu prý“ – (při tom stranou vzhlédla na skříň patrného stáří) – „přečísti si máš a podepsanou odvésti máš zítra v kanceláři. Kdybys prý však svým ji podpisem opatřiti nechtěl, v krátké době máš se vystěhovat; oni sem povolnějšího prý vezmou sobě.“ Zahleděl se Křemen do listiny – a již houstnou v jeho čele stíny. Při útoku onom velikém, který strojí naši nepřátelé na národní naše žití celé, má se státi spoluvinníkem? Cokoli kol něho ať se chystá, on se zrádcem nikdy nestane, byť i hlad mu hrozil – ne a ne! Svět je veliký, v něm dost je místa, a když tady od úst jemu berou chleba skývu trpce zaslouženou, jinam půjde se ženou a dcerou – – – Nemýlí se? Půjde-li též s ženou? Bude-li as Marta míti dosti odvahy, by kráčela s ním všude, do nejisté, temné budoucnosti, bídnější snad přítomnosti chudé? „Co teď počneš?“ náhle nesměle se Marta táže; Křemen jasně cítí, její hlas že nezvykle se třese. „„Co mně zbývá, nežli jinam jíti?!““ „Dobře máš, vždyť všude je zem Páně.“ 62 Řekla to tak pevně, odhodlaně, překvapen že pohlédl muž na ni, nechtělť věřiti svým uším ani; avšak ve tváři se Martině nepohnul ni sval a na muže její zrak tak hledí nevinně – ne, to přetvářka být nemůže! Dojat takou oddanosti měrou, kterou jevila v tu chvíli žena, Křemen náhle chut měl tisícerou vrhnouti se před ní na kolena, ruce zlíbat jí a prominutí žádat, že k ní nedůvěřiv býval; ale signál rychlíku jej nutí, aby utlumě ten citu příval šel, kam volala jej povinnost. Dávno rychlík přezpřes železný most s rachotem se přehnal, zmizel v dáli, ale Křemen dosud tady stojí, jako kdyby rozmýšlel se, má-li ještě v chaloupku se vrátit svoji... Rozhlédl se. Sladké kouzlo máje na všem leží. Bílých květů tíž visí se stromů, v sen brzo již dovádivý větřík zkolébá je, proto také ještě ze rtů všech večerní jak modlitba se nese něžných jara dítek vonný vzdech. – – Co jen se to děje nyní v lese? Od božího rána do večera opeřenců malých píseň sterá hlaholí tam, zvoní, lká i jásá, sluch že opájí ti věčná krása nevystihlé, rajské melodie; a ten vzduch, jenž vane k tobě nyní z chrámu toho tajůplných síní – plnými jak doušky hruď jej pije! Dlouho jeho zrak se toulal v dáli, 63 pak se vrátil lesa na úbočí, na němž fialky se v tlumech smály; a jak hleděl, náhle cítil, v oči slz že horkých dere se mu příval. Hle, ta místa, na nichž skotačíval, dokud neznal, starostí co tíž! Dávno jaro odkvetlo mu, již léta na mále a zvolna hlásí pochmurná se jeseň, v jeho vlasy nejedna již bílá nit se vpletla, ale dosud jako hvězda světlá z mládí vzpomínky mu září v duši. Sotva očka prvních sedmikrás usmála se z mladé trávy zas na svět, který teprv jaro tuší, stálým hostem šumného byl hvozdu; věděl o všech jeho tajnostech, o ztajených oku hnízdech drozdů, o místech, kde v měkký, kyprý mech bořívá se noha nejhlouběji, o studánkách pod ním ukrytých, ptáčata kde žízeň ukájejí, o místě, kde ozvěny ti smích třikrát každé zavýsknutí vrátí. Od lesa pak zrak se svezl k trati. Hle, ten domek a ta zahrádka, po níž teď se dlouhé stíny stelou, kterak srostly s duší jeho celou! Matčina v tom domku pohádka uspávala bezstarostné dítě, píseň budila je na úsvitě. Léta byla radost hostem v chatce; první hoře do ní přiletělo, jinoch – syn když milované matce křížek dělal na stydnoucí čelo; pak už častěj našlo cestu do ní: ještě bol se nad otcovou smrtí neztišil – a nový zas jej drtí, nad mrtvou kdy ženou muž se kloní. 64 Na sta vzpomínek jej k domku víže – a teď musí s ním se rozloučiti – snad už zítra; náhle Křemen cítí, na prsa že zlá mu lehla tíže, hrozný tlak vždy stoupá výš a výše, že se jemu stále hůře dýše, z hrdla palčivost se dere v ústa, na oči se mlha klade hustá, stále hustší, na chvějné až řase v horkých slzách rychle rozplývá se – – – Bůh ví, jak byl dlouho Křemen venku. Do domku když vešel v pozdní době, psací náčiní si ze přístěnku přinesl, pak za stůl sedl sobě, dlaní přejel oči, zvolna péra chopil se a listinu tu, která takový mu způsobila žal, chvějící se rukou podepsal. Chvíli seděl mlčky, pak se k ženě obrátil a temným hlasem prál: „Podepsal jsem – zůstanem tu dál!“ Marta na něj jako udiveně pohlédla a zašeptala skromně: „Jak si přeješ; ty jsi pánem v domě.“ Ale náhlý v očích blesku kmit jak by děl: Jsem zvyklá vítězit! VIl.
Druhý rok už do německé školy chodí Maruška a v němčině k radosti se tuží matčině; Křemena však často srdce bolí, často duši výčitka mu rve, to že jednal krásně svědomitě, pro bezmezné sobectví když své obětoval jediné své dítě. 65 Cítí, jakým slabochem byl v chvíli, listinu když podpisoval zradnou, pro kterou ať kletby jeho padnou na ty, kdo jej k tomu přinutili! Nebylo však jedné chyby dosti; za nedlouho ještě mnohem dál Křemen zabředl v své povolnosti. Herrmann, jenž se lepším už mu zdál, – dějíť jeho návštěvy se nyní, na trati když Křemen zaměstnán, – před Martou zas nový odkryl plán: bude nejlépe, když její dcera, která v němčině tak zjevné činí pokroky, kams půjde do kláštera, v cizí by se utvrdila řeči. Darmo Křemen námitky má steré, darmo na veliké nebezpečí ženě svojí ukazuje, které českým dětem hrozí v klášteřích, z českého kde jejich původu si potupný jen každý tropí smích, kde se české srdce zapřít musí; za nedlouho Marta odvážela Marušku, kam Herrmann poradil: v horském městě při hranicích zcela daleké byl jejich cesty cíl. S Maruškou se z domku hlídačova odstěhoval veselosti duch. Křemen nyní pro všecko je hluch, stále bloudí domkem beze slova, těžké myšlenky mu víří hlavou, jež se denně níže k prsům kloní, kam jen hlédne, všude vidí smavou tvářinku a zmírá steskem po ní; přečasto, když sám je ve světnici, opatrně zamknuv dříve dvéře, ze šatníku drahé dcerky béře starou sukénku, ji tiskne k líci, 66 celuje a v usedavém pláči nejednou ji horkou slzou smáčí. Za to Marta teď je šťastna zcela; zbavilať se mluvné svědkyně, která vedle muže jedině ve hříšné jí lásce překážela. VIII.
Dopis, který po nějakém čase od Marušky přišel, po německu hlásající jenom chválu všecku o kláštera nevýslovné kráse, že se jí tam žije jako v ráji, ani trochu že se nestýská jí po rodičích ani po domově, – zjitřil ještě v nitru Křemenově ránu, která dosud nezhojena. V okamžiku tom, když mu jej žena překládala, mhu měl před očima, v těle s horkem střídala se zima, bylo mu, jak byl by z nenadání dostal pěstí do zpocených skrání. Chtěl by na tom listě viděti stopy slz, jež jeho dítěti z oka tryskly po domově steskem; chtěl, by z něho ne jen volal pouhý pláč, než aby nezkrocené touhy úpěl nářkem po tom kraji českém, po domečku rodném, po zahrádce, po pečlivém, dobrém tatíčkovi. Místo toho suše jen a krátce domova se několika slovy dotekla. Muž sama sebe ptá se: To že psala dcerka moje milá? Možná-li, by tak se v krátkém čase domovině byla odcizila? 67 Tak-li nyní již, jak bude dál? Bál se kláštera, však že tak záhy jeho dítě svede s pravé dráhy, toho přece jen se nenadál. S Křemenem se všecko vůkol točí. Ó, že nemůž’ hned se rozjeti k jedinému svému dítěti, na vlastní by přesvědčil se oči, zlověstný list onen pravdu dí-li! V noci Křemen nezamhouřil oka, vzdychal jen a sténal ze hluboka, zdálo se mu, lítostí že zšílí. IX.
Příliš dlouho bylo Křemenovi čekati až do prázdnin. Čím dřív o dcerce se plné pravdy doví, tím je lépe pro něj; takto živ nechce býti v nejistotě trapné. Bázeň-li pak jeho o dceru není lichá, všecky síly napne, aby hned ji vyrval klášteru. Za týden jel Křemen za Maruškou. V první chvíli, když se hnul s ním vlak, hrozná úzkost byla jeho družkou, ale záhy, když se jeho zrak půvabem těch krajův opájel, jimiž železný s ním oř teď jel, úzkost mizela – a teď už v hrudi blahý pocit volnosti se budí. Včera ještě poddán povinnostem – a hle, dnes už tak je svoboden, jako v modré výši skřivan ten, hrdélka jenž mnohým hýří skvostem! 68 Také obsah listu Maruščina zdá se mu teď přirozený zcela. Ubohá, co počíti si měla? Jistě by tak psala každá jiná, kdyby říkala jí do péra kterákoli zbožná řeholnice či snad sama matka kláštera. – Náhle Křemen ztajil v prsou dech, úžasu nach zbarvil jemu líce: z šedých par se před ním z nenadání vynořili horští velikáni, odvěcí ti, věrní strážci Čech. Křemen, který stále žil jen v kraji, s obdivem a žasem patří na to, na hlavách jak těchto obrů hrají světla paprsky a žhavé zlato na pyšná jim připínají čela. Zpitý zrak se svezl v údolí, sluch pak tuší, jak tam hlaholí harmonie, jež se rozzvučela kyvem zvonců skotu na hrdlech. Jaký div, že dítě nezkušené, které nyní žije v krásách těch, pro ně na domov si nevzpomene?! Volněj jede vlak, – jen malá chvíle – a již Křemen u svého je cíle. Dřív-li dojat hor byl velebností, nezvyklým teď zmámen ruchem oním, jehož všude kolem něho dosti; šťastně-li se vyhne četným koním, s povozy co stojí u nádraží, do lidí v témž okamžiku vráží, že se sotva stačí omlouvati; nevýslovná teď jej úzkost chvátí, že mu nikdo nechce rozumět, na cestu když ptá se ke klášteru; jako by tu byl už jiný svět, jak by ani v Čechách nebyl věru – – – A co bez rady tak stojí tady, 69 neznámý pán jakýs šedobradý, poklepav mu na rameno lehce, oslovil jej sladkou mateřštinou: „Vidím, krajane, že nikdo nechce rozuměti vašim otázkám. Zdejší Němci od jakživa slynou neukrotným záštím proti nám, jediným se slovem neprozradí, čeština že neznáma jim není. A my Češi? Oj, což my se rádi pochlubíme trochou švandročení, jemuž „na handlu“ nás naučili! Jestliže se nezměníme záhy, marny budou všecky naše snahy, právem naši sousedé pak milí krčit budou nosy nad námi. – A co v klášteře?“ teď neznámý přerušil proud řeči. – „„Mám tam dítě.““ – „Tedy jste z těch otců zpozdilých, kteří na svých dětech páší hřích do velké je vhánějíce sítě, kterou lovci duší obezřelí na všech stranách u nás rozestřeli? Mnohý otec nepomyslí ani, z nepřátel že sesílených řad v budoucnosti vlastní dítě snad otcovské mu srdce nejtíž raní, až se bude za to styděti, že se v české narodilo chatce, až se bude otci smát a matce, mluvícím jen sprostou českou řečí – – Avšak dosti! Vám snad nebezpečí nehrozí, snad na svém dítěti nedočkáte bolesti se té. Odpusťte, že zarmoutil jsem vás, vidím, že to těžce nesete; o něčem teď jiném mluvme zas!“ Neznámý pak jal se Křemenovi ukazovat památnosti města, 70 mimo něž je právě vedla cesta, ale ránu, již mu svými slovy zasadil, už nemůž’ zaceliti; Křemen jde jak ve snách, v duši cítí ostří výtky – žel! – tak oprávněné; myšlenka, že na dcerušce svojí páše hřích, krev do hlavy mu žene, zraky zdvihnout od země se bojí – – – Než se nadál, v klášterní byl bráně. Zabušilo srdce mu a skráně zrosil pot; jeť jednou pod střechou s Maruškou! Ach, jaké bude asi s dcerkou shledání? – To útěchou pro něj skoro, když mu vrátná hlásí češtinou až hrůza zkomolenou, dívenky že u stolu jsou Páně; uklidní se aspoň. Uhladiv vlasy, zpocené jež kryjí skráně, chodí po chodbě. Hle, za tou stěnou jeho dcerka pobožně se modlí, poklad, bez něhož by nebyl živ! Chodí – chvíli u dveří zas prodlí, na klíčovou dírku ucho klade, slyší modlící se hlásky mladé, mezi nimi Maruščin též tuší. Náhle jak by proud jej polil vřelý –: u kaple se dvéře otevřely. Co v tu chvíli dělo se mu v duši, jaký rej v ní vířil myšlenek, když tak schoulen v okna výklenek pozoroval dívek řadu dlouhou, kterak v jeho srdci bázeň němá střídala se s radostí a touhou, vylíčit mé péro síly nemá. „Maruško!“ teď vzkřikl – ale rázem oněměl; ta, kterou volal tak, vzhlédla k němu, zarděla se, na zem upřevši pak rychle plachý zrak 71 šla, jak kdyby nebylo ho tady. Chuďas Křemen – nemůž’ s místa ani; čekal, až jej dcerka z nenadání uvidí, že vytrhne se z řady, k němu přiskočí a – jak to zhusta dělávala doma jako dítě – pověsí se na šíj mu a hbitě polibkem mu dlouhým zavře ústa. Zatím hle! se dcerka stydí zaň, za jeho se šatstvo stydí chudé, za tu jeho hrubou, tvrdou dlaň – – – Křemen myslí, nejlépe že bude, klášterní když ihned za ním dvéře zapadnou a on se bez prodlení na nádraží opět odebere –, ale hned zas úmysl svůj mění: neodejde, promluví s ní dřív! Kterak jen byl bláhový! Ký div, nenadálým jeho zjevem-li tu dívka byla pomatena zcela?! Nevěděla ani snad, co dělá. Ach, vždyť ani neměla by citu, kdyby toho zapřela, jenž vezdy hotov byl jí snésti s nebe hvězdy – – – Za hodinu jedna z řeholnic uvedla jej do hovorny, v níž oko jeho nevidělo nic nežli velký mezi okny kříž, několik pak židlí kolem stolu. Chvíli byl tam sám, pak dveřmi tiše vklouzla jeho Maruška a spolu sestry dvě, z nichž jedna abatyše. Ó, že neposlechl hlasu jen radícího, by se vrátil domů! Mohl aspoň zůstat ušetřen scény, při níž srdce pukalo mu! Jeho dcerka, jeho Maruška, která jemu celým byla světem, 72 u jejíhož probděl u lůžka mnohou noc a rozechvělým retem šeptal modlitbu, když jenom málo zlověstným jí ohněm čílko vzplálo, Maruška, jíž ústka švitořivá líbával, jak probudil se den, – před jeho teď políbením skrývá v náruči se chladných cizích žen! A když na domluvný jejich hlas rty se dotkla jeho ruky, hned pečlivě si utřela je zas, jak by smrtící z ní dýchal jed. Křemen chvíli stál jak zkamenělý, nepromluvil, vzdech se vydral pouze ze rtů, jež se zimničně mu chvěly, v nezkrotné teď náruč rozpial touze – a když jeho před objetím zase za jeptišky dcerka ukryla se, vyřítil se ze dveří a dál prchal chodbou, ze vrat na ulici, pot se hnal mu po zardělém líci, v šíleném pak běhu neustal, až teď v širém ocitnul se poli. Dlouho bloudil venku, málo však ohlížel se krásné na okolí, jeho krví podlitý byl zrak stále upřen k zemi; v sluch mu též nešvitoří píseň skřivanova, jež se nese s modré výše, než stále bouří v něm ta hrozná slova, jimiž neznámý byl krajan před ním odhalil Čech trudnou budoucnost; není-li z těch zbloudilcův on jedním, kteří stavět pomáhají most, po němž děti české dědiny přecházejí v náruč, ciziny?! jak je bídný! – Ó, že Anna drahá nevzala ho raděj dříve k sobě, nežli ve vlastního dítka vraha 73 proměnil jej osud v kruté zlobě! Jak je bídný! Oč by bylo lépe, kdyby žlutá hlína tížila ho, do níž jeho zahrabali blaho, jeho Annu! Ó, že ještě tepe ubohé to jeho srdce, které zasáhly již rány tisíceré! – Pásmo trudných myšlenek se náhle přetrhlo, když ve sluch nešťastníka zalehlo teď zapísknutí táhlé. V Křemenovi ve chvíli tu vzniká myšlenka, zda neměl by se snad pádícímu tamto rychlíku v náruč vrhnouti a ve mžiku ubohý tak život dokonat – – Myšlenka jen, že by z jeho činu přihnala se bída na rodinu, od skoku jej zdržela a světu vrátila; chvěl na celém se těle, mimo něj když v závratném teď letu bouřil vlak, a když už zmizel v dýmu, oči zkalené a zkrvavělé vděčně zdvihl k nebi, jako by mu činil díky, na dnešní že pouti nedalo mu v hříchu zahynouti. – – Rozhlédl se. Co v tom světě krásy, o níž pějí steré ptačí hlasy chvalozpěv! A hle, on z toho ráje před chvílí chtěl prchnout bez rozvahy, v neznámé chtěl odejíti kraje, osudné chtěl překročiti prahy, za nimiž už čas se neměří – – – – Proč by zoufal, hynul v beznaději, čas že, tento lékař nejmocnější, sílu svou též jeho na dceři ukáže a změní mysl její, otcovu pak bolest ukonejší?! – Ach, vždyť ztraceno nic ještě není! Domů odjede a postará se, 74 aby jemu klášter bez prodlení vydal dceru; až jen zase bude u tatíčka ve světničce chudé, nevábena lichou nádherou, zajisté se v krátkém změní čase. Křemen ožil novou důvěrou, jeho duch zas nových nabyl sil; do města však, které urvalo mu jeho dítě, již se nevrátil; jak byl zvyklý – byltě dráhy sluhou – po trati šel na stanici druhou, odtud pak se vlakem vrátil domů. – X.
K zemi snesla se svými se taji tichá noc, s ní luny vzešel jas, ke svému když domku Křemen zas po trati šel volně od nádraží. Vědomí, že v rodném zas je kraji, srdce jeho nevýslovně blaží. Ach, co jen už nachodil se tudy! V mrazu vražedném i v děsném žáru, ves kdy život zmírá v suchopáru, tmavou nocí blesk-li šlehá rudý, stoleté když duby vichr kácí, – on vždy tudy musí za svou prací. Co tu proň je vůkol vzpomínek! O života útrapách i kráse mluví k němu každý kamínek, bezcílnou jenž hmotou jiným zdá se. V tomto záhybu – rok tomu nyní – muže zachránil, jenž zrazen ženou – jeho Marty dávnou přítelkyní – pod vlakem smrt hledal vytouženou. Jak se zachvěl při vzpomínce na to! Ejhle, zdali sám též dnešní den 75 zbabělcům těm nebyl podoben, kteří po osudu prvé ráně zoufale hned odvrhují zbraně a svůj život zahazují v bláto?! Náhlým blahem zajásal teď v duchu: známé zvuky signálu – vždyť zněly s jeho domku! – zalétly mu k uchu; domeček ten jeho osamělý blízko již, v něm zlatý klid mu kyne! Za celý den na svou ženu ani nevzpomněl si pro starosti jiné. Jistě zpráva o Marušce raní také ji; však zda též nevyléčí z chorobné jí lásky k cizí řeči? Ba, vždyť její nejvíce to vinou, Maruška že zhrdla domovinou, její vinou to a – Herrmannovou! Ať je za to Němec onen klet! – Co k nim Herrmann přestal docházet, k životu chuť Křemen cítí novou, mocně zase denní po práci krb jej k sobě vábí domácí. Také teď se těší, jak si v klidu doma pohoví, jak zapomene brzy na všecku tu lidskou bídu, duha míru jak se nad ním sklene, A hle, tu již domek! Právě v síni ozvaly se kroky. Marta snad? Ach, ta jistě šla již dávno spat – – Straka je to, hlídač, který nyní koná za něj službu. Člověk ten posvítil si ve tvář Křemenovi a, jak jeho zjevem pomaten, sotva těmi přivítal jej slovy: „To jste vy?“ – „„Ba já jsem; spí má žena?““ – Ticho bylo po té malou chvíli – „„Neslyšíte? Ptám se, žena spí-li.““ 76 „Nevím, jak bych řekl vám tu věc. Můj ty Bože, ale pravda přec nemůže vám býti zamlčena –“ „„Co se stalo?““ ptá se Křemen plaše. „„Rychle mluvte!““ – „Pryč je žena vaše a s ní ztratil traťmistr se též.“ Jako když jej pěstí udeří, zavrávoral Křemen do dveří šeptaje jen: „„Lež to, pouhá lež.““ Ale sotva vkročil do světnice, poznal hned, že muž ten pravdu děl; nad spoustou, již tady uviděl, na smrt jemu zesinala líce: skříně dvě i truhla zotvírány, z nich pak všecko ztratilo se – šaty, prádlo, peníze i kroužek zlatý, který dostal od ubohé Anny. Na stole pak našel lístek malý: „Nehledej mne! Jediné mám přání, bychom se již nikdy neshledali!“ – Klesl na židli a oči dlaní zakryl si, však za málo již chvil se svého se místa vzchopil prudce, vyšel na trať a tam promluvil na Straku, jenž na vlak čekal v budce: „Vystřídám vás, jděte si jen domů!“ Straka dal mu svítilnu a záhy zmizel ve tmě – – – Vzduch byl klidný, vlahý, z dáli jak by duněl rachot hromu – nákladní to vlak se rychle blíží. Teď už nezní hukot onen temně, nyní blízko Křemena již země zachvívá se pod ohromnou tíží – – – Svítilnu teď Křemen odhodiv, na koleje vrhl se – – Však div! V ráz teď mocnou uchopen je paží, zdvižen s kolejí a odhozen; 77 nadarmo se vymknouti jí snaží, bezmocně se třtinou třese jen vida, kterak netvor kovový, který mohl rázem rozdrtiti života mu těžké okovy, mimo něj se s hlukem do tmy řítí – – – A když hukot vlaku zmíral v dáli, Straka, který v nejistotě, má-li domů jít či zůstat u přítele, vrátil se a přišel právě v čas, – ubožáka, jenž se dosud třás’, v domek odvedl a do postele uložil. – Noc Křemen blouznil celou v horečce, a teprve, když den oknem smál se v jizbu osamělou, klesl v spánek bděním přemožen.....přemožen... XI.
Po té hrozné noci Křemena dlouhá nemoc upoutala k lůžku, proto rychle psali pro Marušku. Dívka přijela – a proměna stala se s ní rázem, brzy zcela na klášterní život zapomněla; na nic ani myslit nedovede, nežli tatíčkovo na pohodlí, u jeho se lůžka stále modlí, často líbá tváře jeho bledé. Posléz přece přirozená síla nad nemocí trapnou zvítězila. Obvyklou zas Křemen službu koná, ale často smutně hlavu sklání, často oči zakrývá si dlaní; více bolesti než rána ona, 78 kterou jemu Marta zasadila a jež dosud zahojena není, působí mu hrozné pomyšlení, že zas brzy dceruška mu milá odejde a zůstaví jej hoři. Často již byl odhodlán, že s dcerou rozhodně si o tom pohovoří, obavou však vždy byl zdržen sterou. Konečně se jazyk rozvázal mu. Večer byl a Maruška teď právě dozpívavši vroucně slova žalmu, který Křemen slýchával tak rád, na lůžko se chtěla odebrat; a jak nyní k tatíčkově hlavě sklonila se, chtíc jej polibit, vášnivě ji náhle v náruč chyt’, zlíbal ji a šeptal zajíkavě: „Maruško, kdy zas mne opustíš?“ S údivem se zahleděla naň, potom ke rtům tisknouc jeho dlaň zavzlykala: „Nikdy – nikdy již!“ Po těch slovech jaká to jen změna! Myšlenky se trudné daly v let, ve chvíli tu sotva viděl svět šťastnějšího muže nad Křemena; náhle uprostřed čtyř jeho stěn bylo jemu těsno, musil ven do přírody boží, v noční chlad, hlasitě by mohl zajásat – – – XII.
Minula tři léta. Mír, jenž zas usídlil se v domku Křemenově, ničím není rušen celý čas; v pokoji tam žije otec s dcerou, 79 a když chmury v duši se mu derou, na chudičkém pod jasmínem rově pokleká, tam u milené ženy vždy zas nalezne mír vytoužený. Po třech letech klid ten porušen příhodou byl zvláštní z nenadání. Bouřlivý byl, smutný zimní den, po delší již dobu slunce ani neukázalo své tváře zemi, nebe stále plno mraků, z nich v chomáčích se hustých sypal sníh. Po trati šel Křemen, náhle v chůzi ustal však, když uviděl pln hrůzy lidské tělo mezi kolejemi. Hned zas zrychlil krok, však poděšeně vzkřikl teď – zřelť ve tvář svojí ženě! Jaký pohled! Statná žena kdysi pouhou kostrou, veta po vší kráse, špinavý a zvetšelý jí šat s hubeného těla v hadrech visí, z očí hledí zoufalství a – hlad. Beze slova k ní se naklonil, a že neměla ni tolik sil, se země by sama vzchopila se, v náruč pojal ji a nesl domů. Maruška ni uvěřiti tomu nemohla, že je to matka její, zplakala by nad ní nejraději, na pokyn však otcův potlačila slzy a hned vyšla ze dveří, aby jako hospodyňka čilá připravila pro ni večeři. Chvíle oné Marta ke zpovědi užila; jí vázl v prsou dech, zimničně se rtové třásli bledí, když se jala o útrapách všech vyprávěti, kterých zakusila: Herrmann, jenž se brzy nabažil 80 její lásky, prostopášně žil, ji pak mořil hladem, všecka síla rychle že se ztrácela jí z těla; nejednou se domů vrátit chtěla, ale stud ji zdržel; teprve nedávno, když Herrmann v opilosti surově ji ztýral do krve, rozhodla se, že se rázem zhostí života, jenž byl jí břemenem; v rodnou pak by pohřbili ji zemi, s velkou bídou dovlekla se sem, smrt by našla mezi kolejemi – – – Za té řeči za dubovým stolem seděl Křemen mlčky, beze slova, nehnutě jak socha mramorová, ale srdce zmíralo mu bolem. Když pak chorá žena slabým hlasem zašeptala: „Těžce zhřešila sem, vím, že pro mne není slitování“ – slzám pak už nebránil se ani, osmáhlá jež smáčely mu líce, rychle vstal a v náhlé citů změně ruku stiskl ubohé té ženě. Ve chvíli tu vešla do světnice Maruška a na stůl postavila prostou, chudou večeři. V témž čase, nad talíř jak Marta nahnula se, poslední ji opustila síla, tvrdý spánek sklížil víčka jí. Darmo otec s dcerou čekají, až se vzbudí. V pozdní noční době na své Křemen odnesl ji lože, sám pak teprv k ránu na rohože do komůrky těsné lehl sobě. Silné dojmy, kterých zažil dnes, s víček jemu spánek odháněly, myšlenky se honily mu v hlavě; teprv když se vršky stromů rděly 81 pod polibky slunce, na nebes klenutí jež vyhouplo se právě, snět se holá v mrazném chvěla vánku, smiloval se nad ním bůžek spánku, – na krátko však pouze; brzy zas Maruščin jej rozechvělý hlas volal k loži Marty zmírající. Přišel pozdě – nežila již žena, ale úsměv v zesinalém líci hlásal mu, že šťastna zemřela, od zklamaného když manžela těžká vina ta jí odpuštěna – – – – 82
Na Růžovci.
83 „KRAKONOŠ“ 1912.
84 I.
Červnové noci se nehybným vzduchem sténavě rozhoupal poplašný zvon. Jaký to v městečku náhle je shon! Ulice plní se nezvyklým ruchem, se všech stran slyšeti zmatené hlasy, zoufalé výkřiky žen a pláč dětí, z prvního spánku jež procitly asi; chvílemi městečkem úprkem letí divoké spřežení zpocených koní, o tvrdou dlažbu jich podkovy zvoní, za nimi stříkačka dunící temně, jako když hromem se otřásá země; v rudou se záplavu obloha noří – prádelna hoří! Prádelna hoří....hoří... To krutá je zvěst, při níž se do duše zachvěli mnozí; co jich teď bez práce – bez chleba jest, bída a zoufalství ubohým hrozí! Továrna tone již v plamenů moři. Oheň se po střeše vine a točí, a když se s praskotem krovy již boří, na střechu sousední vesele skočí, brzy se zvolna jen hádětem plazí, dlouhými rudými jazyky líže mohutné železné okenní mříže, hned zas déšť jisker si do výše hází, hned jak saň báječná ohonem šlehá, potom zas na malou chvilku si lehá, jako když šelma se ke skoku chystá....chystá... kam ta se vrhne, tam záhuba jistá. Zástupy diváků trnou a žasnou, bez hnutí každý, jak přikován k zemi, bez slova hledí dav příšerně němý na tu hru plamenů hroznou i krásnou, 85 zatím co v potu se klopotí druzí, zuřivý živel by zbavili síly. Nadarmo! Marně vod spousty se lily, za každou vteřinou vzrůstaly hrůzy; plamen se šíří a šlehá vždy výše, na chudé, skrčené dělnické chýše s hůry si posměšně jiskrami svítí. Chvílemi ozve se v tichu tom hluchém hromová rána, jež otřese vzduchem: to když se klenutí se stroji řítí. Více však, nežli jich hromný pád k zemi, zoufalý výkřik teď zatřásl všemi: „Pomoc! Mé dítě je v plamenech – zhyne!“ Kolkolem ticho. Zrak každý se šine na domek vrátného nizoučký, malý, v dým jenž se dusivý celičký halí. Náhle však zástupem prodral se muž postavy štíhlé, všem neznámý, cizí, a než kdo nadál se, cizinec už v domečku stojícím v plamenech mizí. Trapná to chvíle! Lid zatajil dech, jednu zřít otázku ve zraku všech: Zdali se cizinec navrátí asi? – Trapná to chvíle a konce jí není – – – Slyš, teď se jásavé ozvaly hlasy, mrtvé dřív ticho teď v bouři se mění: cizinec – v náruči děvčátko mladé – oknem teď vyskočil; matce, jež plesá, dcerušku zlekanou na lokty klade, sám pak týž okamžik ve mdlobu klesá. Procitnuv z mrákoty, marně se snaží povstati se země, kde leží v prachu, rychle pak táže se v úzkosti, strachu na tu, již plamenům vyrval svou paží; a když mu řekli, že dívenka zdráva, spokojen z hluboka oddechl sobě, usmál se lehce – a v nové zas mdlobě do prachu krásná mu poklesla hlava. – 86 Tak statkář Záleský, muž v plné síle, dnes upomínky ve své mysli spřádá. Rok osmý prošel od oné již chvíle, co dívenka jím zachráněna mladá, však Záleský zří dosud v mysli všecko: jak dýmem zpit se prodral do světničky, kde na postýlce s přivřenými víčky jak anděl krásné spočívalo děcko, kdy vůkol plamen smrt a zkázu šířil; stál chvilku jako zmámen, potom ruče se vzchopil, dívenku vzal do náruče a ke vchodu s ní hořícímu mířil. Svůj odvážný pak draho zplatil čin, zlá na lůžko jej nemoc upoutala; jím zachráněná Bohuslava malá jej ošetřujíc – druhý jeho stín – dni, noci celé kolem něho byla a něžností svou tak jej okouzlila, že na její jen úsměv, slovo čekal a pokaždé se v bázni o ni lekal, když odešla a hned se nevracela....nevracela... Teď vzpomíná, jak bytost jeho celá se chvěla rozkoší a sladkou touhou, když z města, kde byl vězněn dobu dlouhou, si po prvé zas vyšel do pole a vedle něho malá Bohuslava; déšť ustal před chvílí a svěží tráva tak voněla a štíhlé topole, jež jindy stojí jako strážci přísní, tak milostnou se rozšuměly písní a nejstarší z nich tak se natřásal, že Záleský div blahem nejásal. A když pak obrátil se k dívce krásné, zřel přírody v ní obraz: její zrak tak čistý jako nebe modrojasné, líc růží nach i bělost v sobě chová, dech její dechem lučních květů voní, a promluví-li, hlásek stříbrem zvoní, jak z hrdélka by dral se skřivánkova. 87 Již tenkrát cítil, jakés kouzlo nové že připoutává k dívence jej této, jež desáté se na svět smála léto, však nevěděl, jak kouzlo ono slově; až teprve, když nových nabyv sil se s městečkem zas musil rozloučiti, ach, teprv tenkrát jasně pocítil, že bez toho mu děcka nelze žíti. Ač vzdálen od ní na svém sídlil statku, přec o její se staral vychování, a nelítostná smrt když z nenadání jí uchvátila milovanou matku, byl jeho dům též jejím domovem. Rok míjel po roce a statkář stále víc ovládán byl láskou k dívce malé, však dosud cit ten tajil v nitru svém. Čas míjel dál, až nadešla zlá chvíle, jíž Záleský se vždycky strachoval; tak často jeho bratr z Moskvy bílé k své dceři sličnou Bohuslavu zval, že nebylo lze odpírati déle. Bol hořký v duši, odstín jeho v čele a slzu v oku – bledá Bohuslava tak dobrodinci svému „s Bohem“ dává, Muž, jenž tak dlouho tlumil vřelý cit, v tu chvíli podlehl a dívku v náruč chyt, ji na vlasy i na rty vřele líbá. „Zda zůstaneš mi věrna?“ – V odpověď se dívka rychle k jeho ruce shýbá, k níž dopadla též horká slza teď – – – Ach, bylo smutno v Záleského dvoře, jenž ode dávna Růžovcem je zván! Vždy vesel býval dříve jeho pán, teď v smutném zraku jevil stopy hoře, a když se usmál, jak by slzy dusil. Ba mnoho – mnoho statkář hoře zkusil, když bez cíle dni celé bloudil polem a dívenky své volal jméno sladké; 88 ba často velkým překonán jsa bolem v pláč vypukne, jenž na chvíle jen krátké žal umírní....umírní... Než někdy přece mizí mu s tváří bol a zář mu svitne blaha: to pokaždé, když z dálné země cizí list dostane, jejž psala ruka drahá. Což pokaždé zrak radostí mu blyskne, jak vřele drahý lístek na rty tiskne, jak vpíjí zrakem všecka drahá slova, jak znova líbá a zas čte je znova! – Již po druhé květ stromy obalil a po druhé se stráně zelenaly, když Bohuslava vracela se z dáli. To v Růžovci den slavný tenkrát byl! Dvůr celý hojně ozdoben byl chvojí, vchod hlavní krášlil z mechu nápis velký a před něj čeleď ve svátečním kroji šla uvítat své příští velitelky. Již dávno krajem roznesla se zpráva, že v brzké době krásná Bohuslava se chotí svého dobrodince stane. Své snoubence pán dvora jede vstříc, krev rychleji mu proudí, září líc a zrak mu touhou nedočkavou plane....plane... A když pak rychlík stanul ve stanici a Záleský svou Bohuslavu zočil, byl zmaten krásou dívky růžolící, že závratně se celý svět s ním točil; vždyť poupě – děcko poslal v cizí svět – a vrací se mu žena – plný květ! – Teď přes měsíc už sličná Bohuslava je ženou jeho, splněn dávný sen; než k úplnému štěstí přece jen se něčeho mu ještě nedostává. Jeť Bohuslava jako plachá laň; když s mužem svým je sama, jako dítě vždy k zemi klopí oči rozpačitě, 89 a upře-li je přece někdy naň, ni stopy v nich už po tom teplém jase, jímž sálaly, než na Rus odjela; i v řeči se mu zdá být nesmělá a často cítit chvění v jejím hlase. To lhostejno též Záleskému není, než zhusta v oko slzu vžene jemu, že Bohuslava v tichém oslovení vždy slůvku „ty“ se vyhne důvěrnému. Však těší se, že změnu snad už brzy čas přinese, jenž všecky rány hojí, co rozloučeno zlobou, láskou pojí, a hladí vrásky, s tváří stírá slzy. Snad mladá žena neví o tom ani, jak Záleského bolí chladnost její, snad dívčí stud jí mocně dosud brání, by chovala se k němu důvěrněji. – – Tak uvažoval statkář. Pak vstal s místa, svůj stolek otevřel a oko vlahé se zadívalo na klenoty drahé, jež milé svojí žínce darem chystá. Čas vánoční se blíží; málo jen – a rozbřeskne se svatý, štědrý den. II.
Štědrý den! – Dvě tato slova krátká v sluch mi zvoní jako hudba sladká, mocným kouzlem působí v mou duši; rázem upomínky přiletí ke mně – velikému dítěti, jako známí hlásí se a buší perutěmi svými na mé skráně, že se oči přivírají maně, aby v mysli na několik chvil čarovný se obraz uchytil – – – Pláň i stráň se přes noc proměnily: 90 měkkounký je přikryl snížek bílý, drahokamy po nich rozsypal. A což v lesích stal se zázrak pravý! Zatím co sbor sosen klidně spal, do jedné je všecky snížek hravý ve vánoční stromky změnil rázem; div a úžas letí po všem lese, každý stromek hlavou vrtí, třese, až se dárky něžné sypou na zem. Na sněhu, jenž zavál každou cestu, stopy svoje zůstavuje pouze stařena, již přivedla sem nouze, suchého by nalámala klestu. Večerní se šero snáší tiše na kraj, který mírem svatým dýše; zdá se, jak by nad tím božím světem anděl lásky křídla rozepial, úsměvem by svým a sladkým retem s čela plašil stíny, z duší žal. V ulicích, jež pomalu se ztměly, záhy denní utichl dnes ruch; zřídka jen se chodec osamělý jimi mihne; jenom zřídka v sluch rolniček tu zavzní ladný smích: po umrzlém sněhu jako střela letí sáně lehké; tušíš v nich hosta z daleka, jejž touha vřelá nese v rodné město – v den tak svatý chce být hostem rodné svojí chaty. Do hustého večerního šera náhle jasná záře rozlila se: v četných oknech v nevýslovné kráse světélka teď zableskla se sterá....sterá... Vidím v duchu výjev z dávné doby: ve vyhřáté jizbě stromek stojí, svíčky jej a cukrovinky zdobí, řetězy se zlaté táhnou chvojí, která lesní vůní dýše sladce. 91 Kolem stromku děti smavých tváří, ve blankytných očkách s jasnou září, ve zraku jež blažené se matce obráží. Teď dobrý otec, chýle pod stromeček hlavu, podle jmen, jimiž každý dárek označen, poděluje všecky svoje milé. V nelíčeném, blahém podivení šeptají rty všecky slova díků; marně bys v tom krásném okamžiku hledal oka, v kterém slzy není – – Růžovec už pamatoval dosti – střechy jeho zdobil starý mech –, ale nikdy ještě ve svých zdech nezřel věru tolik vzácných hostí, co jich letos štědrý svedl den. Prostorný je pokoj naplněn Záleského přáteli, již sami životem jdou – bez milené druže, k nim pak jako lepé, vonné růže v úborech se vkusných řadí dámy, hostitelky mladé přítelkyně, z nichž tak mnohá do hodovní síně s válečným šla plánem v krásné hlavě, s jistotou, že zdaří se jí hravě dnešní večer k sobě připoutati toho, jemuž vzdechy její platí. Skvostnou večeři, jež umění kuchařského slávu hlučně hlásá, vtip a hovor živý koření. Záleský dnes v duchu blahem jásá, po dlouhé že době vidí zase na tváři své sličné Bohuslavy teplý úsměv, čtveračivý, hravý, který její vzácné, luzné kráse kouzla dodává, jež poutem víže toho, kdo se zahledí v něj blíže. 92 Hostitelky dbalá povinností prodlí chvilku u každého z hostí, vlídné slovo s každým pohovoří, polibkem tu družku vítá vřelým, jinde slyší s líčkem uzardělým pánův poklony, již se jí dvoří. Nejvíce však času věnovala výmluvnému svému sousedovi, kterého již z bílé Moskvy znala; vřelými a nadšenými slovy Drahošovský inženýr jí líčí svoje dojmy s cesty po Kavkazu plném roklí, propastí a srázů, mezi nimiž svoji trpasličí malomoc a nízkost člověk cítí; o plavbě pak mořem vypravuje, do plachet kdy vichr divý duje, v boky lodní šlehá vlnobití; po stepi dál posluchačku širé vede v žírné Ukrajiny nivy, šeptaje jí dumky nápěv tklivý. „Děkuji Vám, pane inženýre!“ slyšet nyní paní Bohuslavu. „Ale ještě přiznejte se jen, která z lepých ukrajinských žen svojí krásou popletla Vám klavuhlavu.“ „„Žádná – věřte – milostivá paní; srdce své jsem ztratil jinde – blíž – –““ inženýr jí odvětil – a již snivý jeho pohled utkvěl na ní a pak čelo pokleslo mu v dlaně; paní klopí oči polekaně. Domácí pán zatím do salonku vedlejšího zmizel; v krátké době zavzněl odtud sladký hlahol zvonku, rozlétla se dveří křídla obě, obrázek se krásný zjevil hostem: na podstavci pozlaceném ční 93 přerozkošný stromek vánoční, mnohým třpytným ověšen je skvostem, nesčíslné barevné jej svíčky osvětlují, místy na větvičky zachytil se cedru zlatý plod, oranže a datle jinde visí, nejvyšší pak stromku toho bod ozařuje hvězda, jaká kdysi krále vedla k jeslím v chudé stáji. Pod stromečkem darů jako v báji, bez dárku ni jeden není host; z cukru srdce, kolíbičky s děcky způsobily mnohou veselost. Údivem však naplnila všecky šperku nádhera, jejž drahé ženě pod stromek dal manžel milující. Bohuslava vzkřikla překvapeně, radosti zář zableskla jí v líci, hedvábné když pouzdro otevřela a v něm klenot bájné krásy zřela: náramky a jehly, diadémy žhavých jisker srší miliony, barvami jež duhy hrají všemi. Mladá krasavice skvosty ony zrakem hltá; a když naposledy odvrátila od nich zpité hledy, Drahošovského se inženýra s nimi setkal zanícený zrak, z něhož na ni netajeně zírá vášeň plamenná a divá tak, že se k šperku kloní rozpačitě, aby toho oka neviděla, před kterým teď v úzkosti se chvěla a jež zdá se volat: Miluji Tě! – – – S dárky svými po malé se chvíli do jídelny hosté navrátili, aby zasedli si ke kartám. V salonku zbyl Záleský, jenž sám na vánočním stromku snášel světla. 94 Statkář dnes je nejšťastnější z lidí; dosud v duchu červánky ty vidí, jimiž líčka Bohuslavě zkvetla, dosud slyší výkřik úžasu, jejž jí pestré vynutily blesky šperku, na němž září granát český vedle démantu a topasu. Náhle v nitru blaženého muže nezkrotná se touha probudila, ramena by žínce zlíbal bílá, kypré rty a tváří vábné růže, aby na prsa mu rozbouřená klesla posléz milovaná žena, která dosud náruči se jeho vyhýbala – – – – – A již láskou hnán k Bohuslavě chvátá dvora pán, před chvílí jež do pokoje svého odešla, by v skřínce ebenové ukryla své vzácné skvosty nové. V chvatném spěchu ani nepostihl, přes chodbu jak muže stín se mihl a pak zmizel okna ve výklenku. Do komnaty vkusné statkář vkročil, u dveří však stanul, sotva zočil na divaně milovanou ženku, ponořenou v němé zadumání, z kterého jí neprobudil ani jeho příchod; po špičkách pak tiše k pohovce se bere blíž a blíž, – zase chvilku stojí, sotva dýše – znova vykročil – a nyní již na rámě své žínky klade ruku. Vzchopila se: „Co tu, pane, chcete?“ „„Cože chci? Aj, Tebe, drahý květe! Nemohl jsem déle srdce tluku odolati – – Nuže, ženo drahá, sem v mou náruč!““ – A jak vášní zpilý. chvějnou rukou po tom květu sahá. Ale prudce zpět jej odstrčily 95 bílé ruce krásné jeho ženy, že až ke stěně se zapotácel. Oči vytřeštil muž poděšený, nejistým se krokem k ženě vracel, hoře touhou po náruči její. Ale nyní ještě rozhodněji krásná žena jako ku obraně proti němu zdvihla obě dlaně, rozhorlením zachvěl se jí hlas: „Zpátky, pane!“ – – Jako když se v lese před bouří dub do kořene třese, Záleský se na všem těle třás’. „„Bohuslavo! – probůh! – smilování!““ Sepial ruce, koleno své sklání před ženou. „„Ó, viď, žes jenom se mnou žertovala? Víš, jak mám Tě rád; a Ty také miluješ mne snad““ – – Úsměch tváří přeletěl jí jemnou. „Rci, že miluješ mne““ – – – „Nemiluji!“ – Trapné ticho, – jenom statkářovi hučí v hlavě, jak když vichry dují do střechy a zaléhají v krovy. Pomalu se vzpřímil, na smrt bled, zimničně se jemu chvěje ret, pracně však jen vyřkl: „„Opětuj!““ – Krásná žena chladný pohled svůj upřela naň: „Nemiluji Vás!“ – Zachytil se stolu. Tupým okem, v kterém náhle všecek život zhas’, na zemi tkvěl dlouho; vratkým krokem ke dveřím se potom potácel – – – – K společnosti paní Bohuslava vrátila se svěží, usměvavá; jenom Záleský se nevracel, omluviv se náhlou churavostí. 96 Při té zprávě divně mnozí z hostí usmáli se, jak by nevěřili – – – A když v svaté půlnoční se chvíli ve městečku – kdesi v temné dáli všecky zvony hlasně rozjásaly zvěstujíce narození Boží, Záleský se vztyčil na svém loži, mocně tepna bušila mu v skráni; a když ztichly zvony dunící, v statkářově temné ložnici ozvalo se křečovité štkání – – – III.
Sluneční se světlo proudem lilo do ložnice paní Bohuslavy, zprvu lehce jen se sličné hlavy dotklo, bílé čelo políbilo, na oči pak paprsk jeden vřelý zabloudil, že hned se otevřely. V mysli se jí kmitla upomínka na minulý večer; krásná žínka ruku vztáhla ke stolku, kde leží podobizna muže – od večera její majetek. Nach líce svěží polil jí, když zřela hlavu, která snivě před ní klonila se v dlaň; a jak kdyby na obrázku tady náhle ožil Drahošovský mladý, krásná žena sladce mluví naň, jmenuje ho Jindřichem svým drahým, líbá jej a tiskne k ňadrům nahým. – Drahošovský dnes měl tvrdé spaní, a když plný probudil ho den, pomalu se rozpomínal jen 97 na včerejší kvas a sličnou paní. Divný teď mu úsměv zkřivil líce; tomu dávno uvykl již sice, sladkými že slovy přemožena v náruč klesla nejedna mu žena, toho však se přece nenadál, u této že holubičky bílé smělého tak záhy dojde cíle, který se mu nedostupným zdál. – Záleský noc probděl v hrozné muce; chvílemi si vlasy trhal s hlavy, propukal v pláč hořký, usedavý, k modlitbě pak zase spínal ruce, ale ze rtů, jež se chvěly v křeči, jedinké se nevydralo slovo, občas jenom těžké vzdechy svědčí, jak je velké hoře statkářovo. K ránu posléz uštván, vysílen klesl v tupou, čirou resignaci; v duši jeho rozervanou jen myšlenka se jedna stále vrací: Ženat jsi a přece – bez ženy! Netušil’s, že láska, poupě vnadné, ve tvých ňadrech již tak záhy zvadne. Aj, což zvadla? Jdižiž, šílený! Kdyby ta, jež před časem tě krátkým odkopla jak prašivého psa, jediným tě úsměvem svým sladkým obdařila: radostí zpit jsa do ohně bys pro ni skočil rád. Do ohně? Ó, proč jsi před léty plamenům ji vyrval! Nyní snad šťasten byl bys – – – Den ten prokletý! – Ustaň, brachu, šílenství tě chvátí! Mněl jsi snad, že dívka nezkušená z vděčnosti tvou lásku láskou splatí? Za kus chleba srdce – velká cena! Čím jsi probůh! chtěl ji okouzliti? Vráskami snad, jež ti brázdí čelo? 98 Vlasem, jenž se jinovatkou třpytí? Duchem snad? – Ó, bloude! Krásné tělo platí víc než nejskvělejší duch! Zapomněl’s, jak věkem lišíte se, nevíš už, že nejsladčeji v sluch zvoní hlas, jenž líčeným se třese pohnutím, zrak lehce zamlžený že si hravě získá srdce ženy. Vidíš, brachu, pouhá komedie stačí těm, jimž na rty loudí smích srdce, které opravdově bije – – – Od té doby příšerně byl tich starý dvůr, v němž veselost dřív stálá; jarých jindy hochů, bujných děv umlkal teď zvolna žert a zpěv, ústa jak by mluviti se bála ve chvíli, kdy bledý dvora pán po polích se vláčí zadumán. Záleský teď všechen téměř čas venku tráví, nejkrutější mráz nezdrží ho ve dvoře, kde zdá se hořeti mu půda pod nohama. Co chce v polích ? Zda se koří kráse přírody, jež se jak vzácná dáma krásí duhou drahokamů všech? Poutá jeho zraky pláštík sněžný, který s bílých ramen Zimy-kněžny vnadně splývá v četných záhybech? Kde jen hledat na to odpovědi? Zdá se, že ni stínu zimní krásy, jíž se k němu příroda teď hlásí, nezří Záleský, ač na ni hledí. Dobře pro něj, že tak slep a hluch, o útrpných čeledi že neví pohledech, že kletba jemu v sluch nezaléhá, jež se hlasně jeví v soudě lidu o té, která sluje jeho chotí. V tomto lidu prostém dávno mnohá pověst přeskakuje, 99 že pan inženýr teď častým hostem v komnatách je paní Bohuslavy; to pak nejde do jejich jim hlavy, že jich pán, jenž byl jim přece znám přímou myslí svou a zmužilostí, nezbaví se dotěravých hostí – – – Záleský teď žije sám a sám, od večera osudného bydle v nejsmutnějším domu svého křídle. Pokojík jen malý dostačí velikému tomu boháči, který teď je chudší nad žebráka. Z přátel žádného sem nepřiláká obydlí to chudé s věčným tichem. Za to nyní často v pozdním čase mladé paní salon ozývá se hlučným hovorem a bujným smíchem. IV.
Dech jihu teplý zavál v naše kraje a přivezl nám pěvce opeřené. Sníh pod polibky slunce rychle taje, s hor bystřina se mnohá skokem žene a rozlévá se v šíré údolí. Zrak zdivený se v jasnou zeleň vpíjí, sluch opájí se sladkou melodií, s níž třepetá se skřivan nad poli. Stráň prvními již dýše fialkami, k nim koleno se shýbá dítěte, les usmívá se jako starý známý a zdá se, že nám kyne: Vejděte! Kam zaletí zrak v čistém vzduchu vlahém, vše usmívá se rozkoší a blahem. Té krásy nezří Záleský, jenž tráví dnes delší dobu ve svém pokojíku, 100 kde očekává šafářovy zprávy. Zřel ke dveřím a pozoroval kliku, kdy pohne se. Když marně čekal chvíli, vzal knihu jakous, do ní ponořily se jeho zraky, aniž by však četly. Dnes statkářovou myslí zachmuřenou zas upomínky zašlých časů létly....létly... Půl léta tomu dnes, co jeho ženou se Bohuslava stala; od té doby co nadějí a snů mu kleslo v hroby! Šel v nový život s jasným, smavým okem, svět byl mu rájem, o němž sníval rád; než v ráj ten brzy připlazil se had, květ něžný urván vetřelým mu sokem. Chtěl vykonati mnohé velké činy, hrad nejeden si mysl stavěla; leč přišla bouř – a stavba přesmělá se rozsypala v smutné rozvaliny. Kde rozkošné chtěl sady vykouzliti, je holá poušť – a noha jeho kráčí jen po kamení holém, po bodláčí, kde zraky mělo vábit pestré kvítí – – Teď vrzly dvéře. Statkář zdvihl hlavu, však již se prudce vzchopil se stolice, když u dveří zřel státi – Bohuslavu. Zde stojí jako socha. Svěží líce jí pobledla, ač nepozbyla krásy, a slza tíží hedvábné jí řasy. Tak chvíli stáli oba nepohnutě, až zasténala žena: „Slitování! Jsem za svůj hřích už potrestána krutě –“ A zmlkla. Statkář nepozdvihl ani svých očí, které tkvěly na podlaze. Jen okamžik – a žena před ním klečí: „Ó milost, pane! Čin svůj příliš draze jsem zaplatila, nad něj trest je větší –“ Jí další slova slzy udusily. Zrak na ni upřel za nějakou chvíli, 101 pak „Vstaňte, paní!“ něžně promluvil. Ston odvětil mu hluboký a kvil: „Ó, nechtě jen mne klečet u svých nohou a přejte slzám mým, ať téci mohou, vždyť netušíte, jak jsem klesla v hříchu.“ Zas umlkla a ve hlubokém tichu jen tlukot svého srdce slyšeli. Teď hlasem sotva slyšitelným děla: „Můj dobrodinče, otče – příteli! Chci vyznat se, ač bytost moje celá se tomu vzpírá, jaká hrozná tíž mou kruší mysl.“ Na chvilku jen krátkou se odmlčela, sklonila se níž, dvě krátká slova vydechla: „Jsem matkou!“ Jak kdyby blesk byl vedle něho sjel, muž couvl zděšen; potom stáhl brvy a sevřel rty, až zalily se krví. Hlas ženy klečící se dále chvěl: „Ne pro sebe tu za milost vás prosím, leč pro dítě, jež pod svým srdcem nosím. To ubožátko, dosud nezrozené, přec nijak nemůž’ za své matky vinu; já bez reptání v bídě třeba zhynu, jen když se nad ním duha míru sklene. Chci poslední zde v domě služkou býti, chci pracovat a v chlévě bydleti, jen buďte otcem mému dítěti a nestihněte kletbou jeho žití!“ – – – Stál Záleský jak v kámen proměněný, svůj odvrátil zrak od nevěrné ženy, jež klečí tu jak anděl, který klesl, jak hleděla by do propasti temné; vzlyk tlumený se mrtvým tichem nesl....nesl... Teď zalkal statkář: „Probůh, opusťte mne!“ A mlčky žena – květ ten uvadlý – se zdvihla se země a tiše zcela jak přelud pouhý z pokoje se chvěla. A když už za ní dvéře zapadly, vzkřik’ Záleský jak sokol postřelený, 102 své nehty zaryl do té chladné stěny a v zoufalém se pláči svezl na zem. Tak ležícího matky pod obrazem jej našel šafář, stříbrovlasý kmet, jenž na Růžovci byl už mnoho let a pána svého na klíně kdys choval. – – – – – – – – – – – – – – – – Když ze mdloby se statkář vzpamatoval, v les vyšel si, by duši vrátil klid. Šel jako ve snách, jako hořem zpit a bez oddechu křížem prošel les, až octnul se zas jeho na pokraji, kde do mladičké trávy zemdlen kles’. Svou píseň věčnou stromy šepotají mu nad hlavou, však neslyší jí muž, jenž opírá svou hlavu chvějnou dlaní. Den pokročil a rudé slunce už se za vrcholky modrých lesů sklání... Z dum Záleského náhle probudil křik ptáčků dvou, již v živé jakés hádce svá hrdla ze všech napínali sil; než spor ten jejich trval jenom krátce a brzy zase ptáčci usmíření se zdvihli s jásotem a dali v let. Ten výjev malý v skutečný jej svět zas obrátil; ach, proč jen takto není i v lidském žití, kde je tolik sporů, však mír a shoda řídký, vzácný zjev?! Zda sám je lepší v hněvném lidstva sboru? Hle, dosud se v něm bouří, pění krev, když vzpomene si, jaká zpověď hrozná z úst kleslé ženy zněla v jeho sluch. Proč k nářkům jejím zoufalým byl hluch? Vždyť hříšník, jenž svůj bídný život pozná, náš budí soucit; on však v hněvu novém ni jediným té nepotěšil slovem, jež před ním se dnes chvěla jako třtina, ba zapomněti na ni jen se snaží. Proč nezdvihl jí pomocnou svou paží? 103 Ne, ne! Je příliš těžká její vina, tak těžká, že jí nelze odpustiti. Že nelze? Jaké bude její žití, když vyžene ji ode svého prahu? A její dítě? Styď se, styď se, vrahu! Proč zhubiti chceš nevinné to robě? Čím zhřešilo? Čím zasloužilo trest? Nuž, vzpamatuj se, čas kdy ještě jest, a dítko s jeho matkou vezmi k sobě! Buď vlídným otcem tomu andílkovi, jejž samo nebe posílá ti snad, by úsměvem svým sladkým život nový ti kouzlil, plný půvabu a vnad – – – – Roj myšlenek se k letu zdvihl náhle, když z městečka teď zvonů zvuky táhlé se ozvaly a ku modlitbě zvaly. V kraj zadíval se statkář. – Jaká krása! Ač pomalu již v šerý závoj halí se příroda, přec usmívá se, jásá: i šeptem listí, trávy ševelem, jenž podobá se tlumenému pění, i vůní, kterou vydychuje zem, i šumem vln, jež skáčou přes kamení. A Bůh ví, jak se stalo: v téže chvíli se Záleskému oči zarosily; pak zvolna vstal a od šumného lesa se vracel domů. Proč byl hluchý dříve, dnes jasně slyší: kterak všecko plesá, jak vzduchem táhnou melodie snivé a tklivé tak, že s duše tíha padá a do očí se horká slza vkrádá....vkrádá... Byl večer, do dvorních když vcházel vrat. Tak napadlo ho maně, kolikrát čas poslední jen nerad vcházel tudy, kdy doma chlad jej pustý přivítal. Oč jinak dnes! Toť jak by všecek žal kýs vítr odnesl a zavál trudy! Dnes nezaměřil obvyklým už směrem, 104 kde v domu koutku opuštěném, šerém je chudý jeho pokojíček skryt, než po schodech se k tomu křídlu béře, kde ženy jeho nádherný je byt. Hle, tu již oné komnaty jsou dvéře, jež Bohuslavě nejmilejší všech, co v domě tom jich k službám jejím stojí. Jak srdce bije mu, se úží dech! Což setkání se s Bohuslavou bojí? Pryč se strachem a chutě dále jen! Chtěl vstoupit už, však stanul překvapen, když v pokoji teď ozvaly se hlasy. A v tom už se mu hrůzou ježí vlasy, vše točí se s ním, pot se s čela leje, krev do hlavy mu stoupá, buší v skráň, strop jako by se nížil, padal naň, až polomrtev klesl na veřeje a s hrůzou slyšel chuďas zubožený ten hovor hlasný v komnatě své ženy: „A myslíš, že se podaří tvůj plán?“ „„Ne, myslím jen, já zcela jsem tím jista! Ó, bys byl viděl, jak byl polekán, že nemohl se ani hnouti s místa! Já výborně jsem promyslila lest a bezvadně jsem hrála komedii, když k zemi až jsem skláněla svou šíji; znám dobře jej, vím, jaký slaboch jest, že na dlouho mým slzám neodolá. Dnes nad ním jsem už zvítězila zpola a zítra si ho zcela podmaním.““ „Máš pravdu, drahá, hra to podařená, však považ přece, že jsi jeho žena; což nemohla bys smířiti se s ním?“ „„Zda slyším dobře? Takto mluvit smí-li můj drahý Jindřich, jemuž svoji čest jsem dala v oběť? Nikoli, můj milý! 105 Zde stojím; kéž mne zdrtí tvoje pěst, než abych byla k muži připoutána, jenž sobě na mne osobuje právo.““ „Jsi rozčilena, milá Bohuslavo, snad od dnešního pohnutého rána – Dnes na krátko jen vyměřen můj čas, nuž, drahá, s Bohem!“ „„Ty již odcházíš?““ „Mně nelze jinak.“ „„Kdy tě uzřím zas?““ „Co nejdřív – zítra – teď však s Bohem již!“ „„Spi sladce, miláčku můj! Na shledanou!““ Teď Záleský se rychle uhnul stranou, by neviděl ho mladý inženýr, jenž z komnaty svým pružným vyšel krokem. Moh’ vrhnouti se statkář za svým sokem, jenž uloupil mu na vždy duše mír, a na vždy se ho mohl zbavit hravě, když bral se těsně vedle něho právě; však přemoh’ se a zůstal ve výklenku. A když se krokův ozvuk zcela ztratil, zas na své místo ke dveřím se vrátil. Div nezajásal vida, kterak z venku klíč v zámku vězí; otočil jím hbitě a schoval jej, pak v ostatním též bytě tak učinil, a když pak naposledy i schody zavřel, jež k té domu části jsou vchodem jediným, muž tento bledý tak divně zasmál se: Jsi, zmije, v pasti! Sotva noc se nad Růžovcem stměla, zardělo se nebe do krvava; ze křídla, v němž ložnici svou měla mladá, svůdná paní Bohuslava, plamen vyšlehl – a nežli ze sna, 106 který tížil unavená víčka, dvorskou čeleď vzbudila zář děsná, Růžovec už hořel jako svíčka. A když plamen řádil nejkrutěji, zlekaným se zrakům z nenadání objevila v okně dvora paní jako přízrak hrozný: tělo její plameny jak hadi ovíjely. Z děsného ji smrti nebezpečí skok jen mohl vysvobodit smělý – a hle! žena na okně již klečí. Ale běda! v témže okamžiku za diváků zoufalého křiku ve plamenů jícen klesá zpátky – – – S živlem zápas člověka byl krátký: zmizel dvůr – zdi holé zbyly z něho. A než ještě hvězdy pobledly, Záleského – žháře šíleného – do městečka v poutech odvedli. 107 Omyly tiskové.
Na stránce 63. na 17. řádku shora čti přes místo přez. Na stránce 93. na 13. řádku zdola čti hlavu místo klavu.
E: aš; 2004 108
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pech, Josef; Riedl, L.[?] A.[?]
(Nákladem knihkupectví Josefa Pecha v Nové Pace; Knihtiskárna L. A. Riedla v Nové Pace)

Místo: Nová Paka

Vydání: 1.

Počet stran: 108