Na Růžovci.

Ferdinand Tomek

Na Růžovci.
83 „KRAKONOŠ“ 1912.
84 I.
Červnové noci se nehybným vzduchem sténavě rozhoupal poplašný zvon. Jaký to v městečku náhle je shon! Ulice plní se nezvyklým ruchem, se všech stran slyšeti zmatené hlasy, zoufalé výkřiky žen a pláč dětí, z prvního spánku jež procitly asi; chvílemi městečkem úprkem letí divoké spřežení zpocených koní, o tvrdou dlažbu jich podkovy zvoní, za nimi stříkačka dunící temně, jako když hromem se otřásá země; v rudou se záplavu obloha noří – prádelna hoří! Prádelna hoří....hoří... To krutá je zvěst, při níž se do duše zachvěli mnozí; co jich teď bez práce – bez chleba jest, bída a zoufalství ubohým hrozí! Továrna tone již v plamenů moři. Oheň se po střeše vine a točí, a když se s praskotem krovy již boří, na střechu sousední vesele skočí, brzy se zvolna jen hádětem plazí, dlouhými rudými jazyky líže mohutné železné okenní mříže, hned zas déšť jisker si do výše hází, hned jak saň báječná ohonem šlehá, potom zas na malou chvilku si lehá, jako když šelma se ke skoku chystá....chystá... kam ta se vrhne, tam záhuba jistá. Zástupy diváků trnou a žasnou, bez hnutí každý, jak přikován k zemi, bez slova hledí dav příšerně němý na tu hru plamenů hroznou i krásnou, 85 zatím co v potu se klopotí druzí, zuřivý živel by zbavili síly. Nadarmo! Marně vod spousty se lily, za každou vteřinou vzrůstaly hrůzy; plamen se šíří a šlehá vždy výše, na chudé, skrčené dělnické chýše s hůry si posměšně jiskrami svítí. Chvílemi ozve se v tichu tom hluchém hromová rána, jež otřese vzduchem: to když se klenutí se stroji řítí. Více však, nežli jich hromný pád k zemi, zoufalý výkřik teď zatřásl všemi: „Pomoc! Mé dítě je v plamenech – zhyne!“ Kolkolem ticho. Zrak každý se šine na domek vrátného nizoučký, malý, v dým jenž se dusivý celičký halí. Náhle však zástupem prodral se muž postavy štíhlé, všem neznámý, cizí, a než kdo nadál se, cizinec už v domečku stojícím v plamenech mizí. Trapná to chvíle! Lid zatajil dech, jednu zřít otázku ve zraku všech: Zdali se cizinec navrátí asi? – Trapná to chvíle a konce jí není – – – Slyš, teď se jásavé ozvaly hlasy, mrtvé dřív ticho teď v bouři se mění: cizinec – v náruči děvčátko mladé – oknem teď vyskočil; matce, jež plesá, dcerušku zlekanou na lokty klade, sám pak týž okamžik ve mdlobu klesá. Procitnuv z mrákoty, marně se snaží povstati se země, kde leží v prachu, rychle pak táže se v úzkosti, strachu na tu, již plamenům vyrval svou paží; a když mu řekli, že dívenka zdráva, spokojen z hluboka oddechl sobě, usmál se lehce – a v nové zas mdlobě do prachu krásná mu poklesla hlava. – 86 Tak statkář Záleský, muž v plné síle, dnes upomínky ve své mysli spřádá. Rok osmý prošel od oné již chvíle, co dívenka jím zachráněna mladá, však Záleský zří dosud v mysli všecko: jak dýmem zpit se prodral do světničky, kde na postýlce s přivřenými víčky jak anděl krásné spočívalo děcko, kdy vůkol plamen smrt a zkázu šířil; stál chvilku jako zmámen, potom ruče se vzchopil, dívenku vzal do náruče a ke vchodu s ní hořícímu mířil. Svůj odvážný pak draho zplatil čin, zlá na lůžko jej nemoc upoutala; jím zachráněná Bohuslava malá jej ošetřujíc – druhý jeho stín – dni, noci celé kolem něho byla a něžností svou tak jej okouzlila, že na její jen úsměv, slovo čekal a pokaždé se v bázni o ni lekal, když odešla a hned se nevracela....nevracela... Teď vzpomíná, jak bytost jeho celá se chvěla rozkoší a sladkou touhou, když z města, kde byl vězněn dobu dlouhou, si po prvé zas vyšel do pole a vedle něho malá Bohuslava; déšť ustal před chvílí a svěží tráva tak voněla a štíhlé topole, jež jindy stojí jako strážci přísní, tak milostnou se rozšuměly písní a nejstarší z nich tak se natřásal, že Záleský div blahem nejásal. A když pak obrátil se k dívce krásné, zřel přírody v ní obraz: její zrak tak čistý jako nebe modrojasné, líc růží nach i bělost v sobě chová, dech její dechem lučních květů voní, a promluví-li, hlásek stříbrem zvoní, jak z hrdélka by dral se skřivánkova. 87 Již tenkrát cítil, jakés kouzlo nové že připoutává k dívence jej této, jež desáté se na svět smála léto, však nevěděl, jak kouzlo ono slově; až teprve, když nových nabyv sil se s městečkem zas musil rozloučiti, ach, teprv tenkrát jasně pocítil, že bez toho mu děcka nelze žíti. Ač vzdálen od ní na svém sídlil statku, přec o její se staral vychování, a nelítostná smrt když z nenadání jí uchvátila milovanou matku, byl jeho dům též jejím domovem. Rok míjel po roce a statkář stále víc ovládán byl láskou k dívce malé, však dosud cit ten tajil v nitru svém. Čas míjel dál, až nadešla zlá chvíle, jíž Záleský se vždycky strachoval; tak často jeho bratr z Moskvy bílé k své dceři sličnou Bohuslavu zval, že nebylo lze odpírati déle. Bol hořký v duši, odstín jeho v čele a slzu v oku – bledá Bohuslava tak dobrodinci svému „s Bohem“ dává, Muž, jenž tak dlouho tlumil vřelý cit, v tu chvíli podlehl a dívku v náruč chyt, ji na vlasy i na rty vřele líbá. „Zda zůstaneš mi věrna?“ – V odpověď se dívka rychle k jeho ruce shýbá, k níž dopadla též horká slza teď – – – Ach, bylo smutno v Záleského dvoře, jenž ode dávna Růžovcem je zván! Vždy vesel býval dříve jeho pán, teď v smutném zraku jevil stopy hoře, a když se usmál, jak by slzy dusil. Ba mnoho – mnoho statkář hoře zkusil, když bez cíle dni celé bloudil polem a dívenky své volal jméno sladké; 88 ba často velkým překonán jsa bolem v pláč vypukne, jenž na chvíle jen krátké žal umírní....umírní... Než někdy přece mizí mu s tváří bol a zář mu svitne blaha: to pokaždé, když z dálné země cizí list dostane, jejž psala ruka drahá. Což pokaždé zrak radostí mu blyskne, jak vřele drahý lístek na rty tiskne, jak vpíjí zrakem všecka drahá slova, jak znova líbá a zas čte je znova! – Již po druhé květ stromy obalil a po druhé se stráně zelenaly, když Bohuslava vracela se z dáli. To v Růžovci den slavný tenkrát byl! Dvůr celý hojně ozdoben byl chvojí, vchod hlavní krášlil z mechu nápis velký a před něj čeleď ve svátečním kroji šla uvítat své příští velitelky. Již dávno krajem roznesla se zpráva, že v brzké době krásná Bohuslava se chotí svého dobrodince stane. Své snoubence pán dvora jede vstříc, krev rychleji mu proudí, září líc a zrak mu touhou nedočkavou plane....plane... A když pak rychlík stanul ve stanici a Záleský svou Bohuslavu zočil, byl zmaten krásou dívky růžolící, že závratně se celý svět s ním točil; vždyť poupě – děcko poslal v cizí svět – a vrací se mu žena – plný květ! – Teď přes měsíc už sličná Bohuslava je ženou jeho, splněn dávný sen; než k úplnému štěstí přece jen se něčeho mu ještě nedostává. Jeť Bohuslava jako plachá laň; když s mužem svým je sama, jako dítě vždy k zemi klopí oči rozpačitě, 89 a upře-li je přece někdy naň, ni stopy v nich už po tom teplém jase, jímž sálaly, než na Rus odjela; i v řeči se mu zdá být nesmělá a často cítit chvění v jejím hlase. To lhostejno též Záleskému není, než zhusta v oko slzu vžene jemu, že Bohuslava v tichém oslovení vždy slůvku „ty“ se vyhne důvěrnému. Však těší se, že změnu snad už brzy čas přinese, jenž všecky rány hojí, co rozloučeno zlobou, láskou pojí, a hladí vrásky, s tváří stírá slzy. Snad mladá žena neví o tom ani, jak Záleského bolí chladnost její, snad dívčí stud jí mocně dosud brání, by chovala se k němu důvěrněji. – – Tak uvažoval statkář. Pak vstal s místa, svůj stolek otevřel a oko vlahé se zadívalo na klenoty drahé, jež milé svojí žínce darem chystá. Čas vánoční se blíží; málo jen – a rozbřeskne se svatý, štědrý den. II.
Štědrý den! – Dvě tato slova krátká v sluch mi zvoní jako hudba sladká, mocným kouzlem působí v mou duši; rázem upomínky přiletí ke mně – velikému dítěti, jako známí hlásí se a buší perutěmi svými na mé skráně, že se oči přivírají maně, aby v mysli na několik chvil čarovný se obraz uchytil – – – Pláň i stráň se přes noc proměnily: 90 měkkounký je přikryl snížek bílý, drahokamy po nich rozsypal. A což v lesích stal se zázrak pravý! Zatím co sbor sosen klidně spal, do jedné je všecky snížek hravý ve vánoční stromky změnil rázem; div a úžas letí po všem lese, každý stromek hlavou vrtí, třese, až se dárky něžné sypou na zem. Na sněhu, jenž zavál každou cestu, stopy svoje zůstavuje pouze stařena, již přivedla sem nouze, suchého by nalámala klestu. Večerní se šero snáší tiše na kraj, který mírem svatým dýše; zdá se, jak by nad tím božím světem anděl lásky křídla rozepial, úsměvem by svým a sladkým retem s čela plašil stíny, z duší žal. V ulicích, jež pomalu se ztměly, záhy denní utichl dnes ruch; zřídka jen se chodec osamělý jimi mihne; jenom zřídka v sluch rolniček tu zavzní ladný smích: po umrzlém sněhu jako střela letí sáně lehké; tušíš v nich hosta z daleka, jejž touha vřelá nese v rodné město – v den tak svatý chce být hostem rodné svojí chaty. Do hustého večerního šera náhle jasná záře rozlila se: v četných oknech v nevýslovné kráse světélka teď zableskla se sterá....sterá... Vidím v duchu výjev z dávné doby: ve vyhřáté jizbě stromek stojí, svíčky jej a cukrovinky zdobí, řetězy se zlaté táhnou chvojí, která lesní vůní dýše sladce. 91 Kolem stromku děti smavých tváří, ve blankytných očkách s jasnou září, ve zraku jež blažené se matce obráží. Teď dobrý otec, chýle pod stromeček hlavu, podle jmen, jimiž každý dárek označen, poděluje všecky svoje milé. V nelíčeném, blahém podivení šeptají rty všecky slova díků; marně bys v tom krásném okamžiku hledal oka, v kterém slzy není – – Růžovec už pamatoval dosti – střechy jeho zdobil starý mech –, ale nikdy ještě ve svých zdech nezřel věru tolik vzácných hostí, co jich letos štědrý svedl den. Prostorný je pokoj naplněn Záleského přáteli, již sami životem jdou – bez milené druže, k nim pak jako lepé, vonné růže v úborech se vkusných řadí dámy, hostitelky mladé přítelkyně, z nichž tak mnohá do hodovní síně s válečným šla plánem v krásné hlavě, s jistotou, že zdaří se jí hravě dnešní večer k sobě připoutati toho, jemuž vzdechy její platí. Skvostnou večeři, jež umění kuchařského slávu hlučně hlásá, vtip a hovor živý koření. Záleský dnes v duchu blahem jásá, po dlouhé že době vidí zase na tváři své sličné Bohuslavy teplý úsměv, čtveračivý, hravý, který její vzácné, luzné kráse kouzla dodává, jež poutem víže toho, kdo se zahledí v něj blíže. 92 Hostitelky dbalá povinností prodlí chvilku u každého z hostí, vlídné slovo s každým pohovoří, polibkem tu družku vítá vřelým, jinde slyší s líčkem uzardělým pánův poklony, již se jí dvoří. Nejvíce však času věnovala výmluvnému svému sousedovi, kterého již z bílé Moskvy znala; vřelými a nadšenými slovy Drahošovský inženýr jí líčí svoje dojmy s cesty po Kavkazu plném roklí, propastí a srázů, mezi nimiž svoji trpasličí malomoc a nízkost člověk cítí; o plavbě pak mořem vypravuje, do plachet kdy vichr divý duje, v boky lodní šlehá vlnobití; po stepi dál posluchačku širé vede v žírné Ukrajiny nivy, šeptaje jí dumky nápěv tklivý. „Děkuji Vám, pane inženýre!“ slyšet nyní paní Bohuslavu. „Ale ještě přiznejte se jen, která z lepých ukrajinských žen svojí krásou popletla Vám klavuhlavu.“ „„Žádná – věřte – milostivá paní; srdce své jsem ztratil jinde – blíž – –““ inženýr jí odvětil – a již snivý jeho pohled utkvěl na ní a pak čelo pokleslo mu v dlaně; paní klopí oči polekaně. Domácí pán zatím do salonku vedlejšího zmizel; v krátké době zavzněl odtud sladký hlahol zvonku, rozlétla se dveří křídla obě, obrázek se krásný zjevil hostem: na podstavci pozlaceném ční 93 přerozkošný stromek vánoční, mnohým třpytným ověšen je skvostem, nesčíslné barevné jej svíčky osvětlují, místy na větvičky zachytil se cedru zlatý plod, oranže a datle jinde visí, nejvyšší pak stromku toho bod ozařuje hvězda, jaká kdysi krále vedla k jeslím v chudé stáji. Pod stromečkem darů jako v báji, bez dárku ni jeden není host; z cukru srdce, kolíbičky s děcky způsobily mnohou veselost. Údivem však naplnila všecky šperku nádhera, jejž drahé ženě pod stromek dal manžel milující. Bohuslava vzkřikla překvapeně, radosti zář zableskla jí v líci, hedvábné když pouzdro otevřela a v něm klenot bájné krásy zřela: náramky a jehly, diadémy žhavých jisker srší miliony, barvami jež duhy hrají všemi. Mladá krasavice skvosty ony zrakem hltá; a když naposledy odvrátila od nich zpité hledy, Drahošovského se inženýra s nimi setkal zanícený zrak, z něhož na ni netajeně zírá vášeň plamenná a divá tak, že se k šperku kloní rozpačitě, aby toho oka neviděla, před kterým teď v úzkosti se chvěla a jež zdá se volat: Miluji Tě! – – – S dárky svými po malé se chvíli do jídelny hosté navrátili, aby zasedli si ke kartám. V salonku zbyl Záleský, jenž sám na vánočním stromku snášel světla. 94 Statkář dnes je nejšťastnější z lidí; dosud v duchu červánky ty vidí, jimiž líčka Bohuslavě zkvetla, dosud slyší výkřik úžasu, jejž jí pestré vynutily blesky šperku, na němž září granát český vedle démantu a topasu. Náhle v nitru blaženého muže nezkrotná se touha probudila, ramena by žínce zlíbal bílá, kypré rty a tváří vábné růže, aby na prsa mu rozbouřená klesla posléz milovaná žena, která dosud náruči se jeho vyhýbala – – – – – A již láskou hnán k Bohuslavě chvátá dvora pán, před chvílí jež do pokoje svého odešla, by v skřínce ebenové ukryla své vzácné skvosty nové. V chvatném spěchu ani nepostihl, přes chodbu jak muže stín se mihl a pak zmizel okna ve výklenku. Do komnaty vkusné statkář vkročil, u dveří však stanul, sotva zočil na divaně milovanou ženku, ponořenou v němé zadumání, z kterého jí neprobudil ani jeho příchod; po špičkách pak tiše k pohovce se bere blíž a blíž, – zase chvilku stojí, sotva dýše – znova vykročil – a nyní již na rámě své žínky klade ruku. Vzchopila se: „Co tu, pane, chcete?“ „„Cože chci? Aj, Tebe, drahý květe! Nemohl jsem déle srdce tluku odolati – – Nuže, ženo drahá, sem v mou náruč!““ – A jak vášní zpilý. chvějnou rukou po tom květu sahá. Ale prudce zpět jej odstrčily 95 bílé ruce krásné jeho ženy, že až ke stěně se zapotácel. Oči vytřeštil muž poděšený, nejistým se krokem k ženě vracel, hoře touhou po náruči její. Ale nyní ještě rozhodněji krásná žena jako ku obraně proti němu zdvihla obě dlaně, rozhorlením zachvěl se jí hlas: „Zpátky, pane!“ – – Jako když se v lese před bouří dub do kořene třese, Záleský se na všem těle třás’. „„Bohuslavo! – probůh! – smilování!““ Sepial ruce, koleno své sklání před ženou. „„Ó, viď, žes jenom se mnou žertovala? Víš, jak mám Tě rád; a Ty také miluješ mne snad““ – – Úsměch tváří přeletěl jí jemnou. „Rci, že miluješ mne““ – – – „Nemiluji!“ – Trapné ticho, – jenom statkářovi hučí v hlavě, jak když vichry dují do střechy a zaléhají v krovy. Pomalu se vzpřímil, na smrt bled, zimničně se jemu chvěje ret, pracně však jen vyřkl: „„Opětuj!““ – Krásná žena chladný pohled svůj upřela naň: „Nemiluji Vás!“ – Zachytil se stolu. Tupým okem, v kterém náhle všecek život zhas’, na zemi tkvěl dlouho; vratkým krokem ke dveřím se potom potácel – – – – K společnosti paní Bohuslava vrátila se svěží, usměvavá; jenom Záleský se nevracel, omluviv se náhlou churavostí. 96 Při té zprávě divně mnozí z hostí usmáli se, jak by nevěřili – – – A když v svaté půlnoční se chvíli ve městečku – kdesi v temné dáli všecky zvony hlasně rozjásaly zvěstujíce narození Boží, Záleský se vztyčil na svém loži, mocně tepna bušila mu v skráni; a když ztichly zvony dunící, v statkářově temné ložnici ozvalo se křečovité štkání – – – III.
Sluneční se světlo proudem lilo do ložnice paní Bohuslavy, zprvu lehce jen se sličné hlavy dotklo, bílé čelo políbilo, na oči pak paprsk jeden vřelý zabloudil, že hned se otevřely. V mysli se jí kmitla upomínka na minulý večer; krásná žínka ruku vztáhla ke stolku, kde leží podobizna muže – od večera její majetek. Nach líce svěží polil jí, když zřela hlavu, která snivě před ní klonila se v dlaň; a jak kdyby na obrázku tady náhle ožil Drahošovský mladý, krásná žena sladce mluví naň, jmenuje ho Jindřichem svým drahým, líbá jej a tiskne k ňadrům nahým. – Drahošovský dnes měl tvrdé spaní, a když plný probudil ho den, pomalu se rozpomínal jen 97 na včerejší kvas a sličnou paní. Divný teď mu úsměv zkřivil líce; tomu dávno uvykl již sice, sladkými že slovy přemožena v náruč klesla nejedna mu žena, toho však se přece nenadál, u této že holubičky bílé smělého tak záhy dojde cíle, který se mu nedostupným zdál. – Záleský noc probděl v hrozné muce; chvílemi si vlasy trhal s hlavy, propukal v pláč hořký, usedavý, k modlitbě pak zase spínal ruce, ale ze rtů, jež se chvěly v křeči, jedinké se nevydralo slovo, občas jenom těžké vzdechy svědčí, jak je velké hoře statkářovo. K ránu posléz uštván, vysílen klesl v tupou, čirou resignaci; v duši jeho rozervanou jen myšlenka se jedna stále vrací: Ženat jsi a přece – bez ženy! Netušil’s, že láska, poupě vnadné, ve tvých ňadrech již tak záhy zvadne. Aj, což zvadla? Jdižiž, šílený! Kdyby ta, jež před časem tě krátkým odkopla jak prašivého psa, jediným tě úsměvem svým sladkým obdařila: radostí zpit jsa do ohně bys pro ni skočil rád. Do ohně? Ó, proč jsi před léty plamenům ji vyrval! Nyní snad šťasten byl bys – – – Den ten prokletý! – Ustaň, brachu, šílenství tě chvátí! Mněl jsi snad, že dívka nezkušená z vděčnosti tvou lásku láskou splatí? Za kus chleba srdce – velká cena! Čím jsi probůh! chtěl ji okouzliti? Vráskami snad, jež ti brázdí čelo? 98 Vlasem, jenž se jinovatkou třpytí? Duchem snad? – Ó, bloude! Krásné tělo platí víc než nejskvělejší duch! Zapomněl’s, jak věkem lišíte se, nevíš už, že nejsladčeji v sluch zvoní hlas, jenž líčeným se třese pohnutím, zrak lehce zamlžený že si hravě získá srdce ženy. Vidíš, brachu, pouhá komedie stačí těm, jimž na rty loudí smích srdce, které opravdově bije – – – Od té doby příšerně byl tich starý dvůr, v němž veselost dřív stálá; jarých jindy hochů, bujných děv umlkal teď zvolna žert a zpěv, ústa jak by mluviti se bála ve chvíli, kdy bledý dvora pán po polích se vláčí zadumán. Záleský teď všechen téměř čas venku tráví, nejkrutější mráz nezdrží ho ve dvoře, kde zdá se hořeti mu půda pod nohama. Co chce v polích ? Zda se koří kráse přírody, jež se jak vzácná dáma krásí duhou drahokamů všech? Poutá jeho zraky pláštík sněžný, který s bílých ramen Zimy-kněžny vnadně splývá v četných záhybech? Kde jen hledat na to odpovědi? Zdá se, že ni stínu zimní krásy, jíž se k němu příroda teď hlásí, nezří Záleský, ač na ni hledí. Dobře pro něj, že tak slep a hluch, o útrpných čeledi že neví pohledech, že kletba jemu v sluch nezaléhá, jež se hlasně jeví v soudě lidu o té, která sluje jeho chotí. V tomto lidu prostém dávno mnohá pověst přeskakuje, 99 že pan inženýr teď častým hostem v komnatách je paní Bohuslavy; to pak nejde do jejich jim hlavy, že jich pán, jenž byl jim přece znám přímou myslí svou a zmužilostí, nezbaví se dotěravých hostí – – – Záleský teď žije sám a sám, od večera osudného bydle v nejsmutnějším domu svého křídle. Pokojík jen malý dostačí velikému tomu boháči, který teď je chudší nad žebráka. Z přátel žádného sem nepřiláká obydlí to chudé s věčným tichem. Za to nyní často v pozdním čase mladé paní salon ozývá se hlučným hovorem a bujným smíchem. IV.
Dech jihu teplý zavál v naše kraje a přivezl nám pěvce opeřené. Sníh pod polibky slunce rychle taje, s hor bystřina se mnohá skokem žene a rozlévá se v šíré údolí. Zrak zdivený se v jasnou zeleň vpíjí, sluch opájí se sladkou melodií, s níž třepetá se skřivan nad poli. Stráň prvními již dýše fialkami, k nim koleno se shýbá dítěte, les usmívá se jako starý známý a zdá se, že nám kyne: Vejděte! Kam zaletí zrak v čistém vzduchu vlahém, vše usmívá se rozkoší a blahem. Té krásy nezří Záleský, jenž tráví dnes delší dobu ve svém pokojíku, 100 kde očekává šafářovy zprávy. Zřel ke dveřím a pozoroval kliku, kdy pohne se. Když marně čekal chvíli, vzal knihu jakous, do ní ponořily se jeho zraky, aniž by však četly. Dnes statkářovou myslí zachmuřenou zas upomínky zašlých časů létly....létly... Půl léta tomu dnes, co jeho ženou se Bohuslava stala; od té doby co nadějí a snů mu kleslo v hroby! Šel v nový život s jasným, smavým okem, svět byl mu rájem, o němž sníval rád; než v ráj ten brzy připlazil se had, květ něžný urván vetřelým mu sokem. Chtěl vykonati mnohé velké činy, hrad nejeden si mysl stavěla; leč přišla bouř – a stavba přesmělá se rozsypala v smutné rozvaliny. Kde rozkošné chtěl sady vykouzliti, je holá poušť – a noha jeho kráčí jen po kamení holém, po bodláčí, kde zraky mělo vábit pestré kvítí – – Teď vrzly dvéře. Statkář zdvihl hlavu, však již se prudce vzchopil se stolice, když u dveří zřel státi – Bohuslavu. Zde stojí jako socha. Svěží líce jí pobledla, ač nepozbyla krásy, a slza tíží hedvábné jí řasy. Tak chvíli stáli oba nepohnutě, až zasténala žena: „Slitování! Jsem za svůj hřích už potrestána krutě –“ A zmlkla. Statkář nepozdvihl ani svých očí, které tkvěly na podlaze. Jen okamžik – a žena před ním klečí: „Ó milost, pane! Čin svůj příliš draze jsem zaplatila, nad něj trest je větší –“ Jí další slova slzy udusily. Zrak na ni upřel za nějakou chvíli, 101 pak „Vstaňte, paní!“ něžně promluvil. Ston odvětil mu hluboký a kvil: „Ó, nechtě jen mne klečet u svých nohou a přejte slzám mým, ať téci mohou, vždyť netušíte, jak jsem klesla v hříchu.“ Zas umlkla a ve hlubokém tichu jen tlukot svého srdce slyšeli. Teď hlasem sotva slyšitelným děla: „Můj dobrodinče, otče – příteli! Chci vyznat se, ač bytost moje celá se tomu vzpírá, jaká hrozná tíž mou kruší mysl.“ Na chvilku jen krátkou se odmlčela, sklonila se níž, dvě krátká slova vydechla: „Jsem matkou!“ Jak kdyby blesk byl vedle něho sjel, muž couvl zděšen; potom stáhl brvy a sevřel rty, až zalily se krví. Hlas ženy klečící se dále chvěl: „Ne pro sebe tu za milost vás prosím, leč pro dítě, jež pod svým srdcem nosím. To ubožátko, dosud nezrozené, přec nijak nemůž’ za své matky vinu; já bez reptání v bídě třeba zhynu, jen když se nad ním duha míru sklene. Chci poslední zde v domě služkou býti, chci pracovat a v chlévě bydleti, jen buďte otcem mému dítěti a nestihněte kletbou jeho žití!“ – – – Stál Záleský jak v kámen proměněný, svůj odvrátil zrak od nevěrné ženy, jež klečí tu jak anděl, který klesl, jak hleděla by do propasti temné; vzlyk tlumený se mrtvým tichem nesl....nesl... Teď zalkal statkář: „Probůh, opusťte mne!“ A mlčky žena – květ ten uvadlý – se zdvihla se země a tiše zcela jak přelud pouhý z pokoje se chvěla. A když už za ní dvéře zapadly, vzkřik’ Záleský jak sokol postřelený, 102 své nehty zaryl do té chladné stěny a v zoufalém se pláči svezl na zem. Tak ležícího matky pod obrazem jej našel šafář, stříbrovlasý kmet, jenž na Růžovci byl už mnoho let a pána svého na klíně kdys choval. – – – – – – – – – – – – – – – – Když ze mdloby se statkář vzpamatoval, v les vyšel si, by duši vrátil klid. Šel jako ve snách, jako hořem zpit a bez oddechu křížem prošel les, až octnul se zas jeho na pokraji, kde do mladičké trávy zemdlen kles’. Svou píseň věčnou stromy šepotají mu nad hlavou, však neslyší jí muž, jenž opírá svou hlavu chvějnou dlaní. Den pokročil a rudé slunce už se za vrcholky modrých lesů sklání... Z dum Záleského náhle probudil křik ptáčků dvou, již v živé jakés hádce svá hrdla ze všech napínali sil; než spor ten jejich trval jenom krátce a brzy zase ptáčci usmíření se zdvihli s jásotem a dali v let. Ten výjev malý v skutečný jej svět zas obrátil; ach, proč jen takto není i v lidském žití, kde je tolik sporů, však mír a shoda řídký, vzácný zjev?! Zda sám je lepší v hněvném lidstva sboru? Hle, dosud se v něm bouří, pění krev, když vzpomene si, jaká zpověď hrozná z úst kleslé ženy zněla v jeho sluch. Proč k nářkům jejím zoufalým byl hluch? Vždyť hříšník, jenž svůj bídný život pozná, náš budí soucit; on však v hněvu novém ni jediným té nepotěšil slovem, jež před ním se dnes chvěla jako třtina, ba zapomněti na ni jen se snaží. Proč nezdvihl jí pomocnou svou paží? 103 Ne, ne! Je příliš těžká její vina, tak těžká, že jí nelze odpustiti. Že nelze? Jaké bude její žití, když vyžene ji ode svého prahu? A její dítě? Styď se, styď se, vrahu! Proč zhubiti chceš nevinné to robě? Čím zhřešilo? Čím zasloužilo trest? Nuž, vzpamatuj se, čas kdy ještě jest, a dítko s jeho matkou vezmi k sobě! Buď vlídným otcem tomu andílkovi, jejž samo nebe posílá ti snad, by úsměvem svým sladkým život nový ti kouzlil, plný půvabu a vnad – – – – Roj myšlenek se k letu zdvihl náhle, když z městečka teď zvonů zvuky táhlé se ozvaly a ku modlitbě zvaly. V kraj zadíval se statkář. – Jaká krása! Ač pomalu již v šerý závoj halí se příroda, přec usmívá se, jásá: i šeptem listí, trávy ševelem, jenž podobá se tlumenému pění, i vůní, kterou vydychuje zem, i šumem vln, jež skáčou přes kamení. A Bůh ví, jak se stalo: v téže chvíli se Záleskému oči zarosily; pak zvolna vstal a od šumného lesa se vracel domů. Proč byl hluchý dříve, dnes jasně slyší: kterak všecko plesá, jak vzduchem táhnou melodie snivé a tklivé tak, že s duše tíha padá a do očí se horká slza vkrádá....vkrádá... Byl večer, do dvorních když vcházel vrat. Tak napadlo ho maně, kolikrát čas poslední jen nerad vcházel tudy, kdy doma chlad jej pustý přivítal. Oč jinak dnes! Toť jak by všecek žal kýs vítr odnesl a zavál trudy! Dnes nezaměřil obvyklým už směrem, 104 kde v domu koutku opuštěném, šerém je chudý jeho pokojíček skryt, než po schodech se k tomu křídlu béře, kde ženy jeho nádherný je byt. Hle, tu již oné komnaty jsou dvéře, jež Bohuslavě nejmilejší všech, co v domě tom jich k službám jejím stojí. Jak srdce bije mu, se úží dech! Což setkání se s Bohuslavou bojí? Pryč se strachem a chutě dále jen! Chtěl vstoupit už, však stanul překvapen, když v pokoji teď ozvaly se hlasy. A v tom už se mu hrůzou ježí vlasy, vše točí se s ním, pot se s čela leje, krev do hlavy mu stoupá, buší v skráň, strop jako by se nížil, padal naň, až polomrtev klesl na veřeje a s hrůzou slyšel chuďas zubožený ten hovor hlasný v komnatě své ženy: „A myslíš, že se podaří tvůj plán?“ „„Ne, myslím jen, já zcela jsem tím jista! Ó, bys byl viděl, jak byl polekán, že nemohl se ani hnouti s místa! Já výborně jsem promyslila lest a bezvadně jsem hrála komedii, když k zemi až jsem skláněla svou šíji; znám dobře jej, vím, jaký slaboch jest, že na dlouho mým slzám neodolá. Dnes nad ním jsem už zvítězila zpola a zítra si ho zcela podmaním.““ „Máš pravdu, drahá, hra to podařená, však považ přece, že jsi jeho žena; což nemohla bys smířiti se s ním?“ „„Zda slyším dobře? Takto mluvit smí-li můj drahý Jindřich, jemuž svoji čest jsem dala v oběť? Nikoli, můj milý! 105 Zde stojím; kéž mne zdrtí tvoje pěst, než abych byla k muži připoutána, jenž sobě na mne osobuje právo.““ „Jsi rozčilena, milá Bohuslavo, snad od dnešního pohnutého rána – Dnes na krátko jen vyměřen můj čas, nuž, drahá, s Bohem!“ „„Ty již odcházíš?““ „Mně nelze jinak.“ „„Kdy tě uzřím zas?““ „Co nejdřív – zítra – teď však s Bohem již!“ „„Spi sladce, miláčku můj! Na shledanou!““ Teď Záleský se rychle uhnul stranou, by neviděl ho mladý inženýr, jenž z komnaty svým pružným vyšel krokem. Moh’ vrhnouti se statkář za svým sokem, jenž uloupil mu na vždy duše mír, a na vždy se ho mohl zbavit hravě, když bral se těsně vedle něho právě; však přemoh’ se a zůstal ve výklenku. A když se krokův ozvuk zcela ztratil, zas na své místo ke dveřím se vrátil. Div nezajásal vida, kterak z venku klíč v zámku vězí; otočil jím hbitě a schoval jej, pak v ostatním též bytě tak učinil, a když pak naposledy i schody zavřel, jež k té domu části jsou vchodem jediným, muž tento bledý tak divně zasmál se: Jsi, zmije, v pasti! Sotva noc se nad Růžovcem stměla, zardělo se nebe do krvava; ze křídla, v němž ložnici svou měla mladá, svůdná paní Bohuslava, plamen vyšlehl – a nežli ze sna, 106 který tížil unavená víčka, dvorskou čeleď vzbudila zář děsná, Růžovec už hořel jako svíčka. A když plamen řádil nejkrutěji, zlekaným se zrakům z nenadání objevila v okně dvora paní jako přízrak hrozný: tělo její plameny jak hadi ovíjely. Z děsného ji smrti nebezpečí skok jen mohl vysvobodit smělý – a hle! žena na okně již klečí. Ale běda! v témže okamžiku za diváků zoufalého křiku ve plamenů jícen klesá zpátky – – – S živlem zápas člověka byl krátký: zmizel dvůr – zdi holé zbyly z něho. A než ještě hvězdy pobledly, Záleského – žháře šíleného – do městečka v poutech odvedli. 107 Omyly tiskové.
Na stránce 63. na 17. řádku shora čti přes místo přez. Na stránce 93. na 13. řádku zdola čti hlavu místo klavu.
E: aš; 2004 108

Básně v knize Nové povídky veršem: