Ze zápisků
zapomenutého.
[3]
I.
Sen dávný vyplněn a touha vřelá,
jíž duše často chvěla se a mřela,
jest ukojena: mám tě, Praho, zase!
Co nitro plní, jaké moje štěstí,
slov lepých dav by chabou jen byl zvěstí –
víc poví slza, jež se třpytí v řase.
Den hasne již a nachem Petřín hoří,
však zpitý zrak můj stále ještě noří
se v obraz, který u mých nohou leží.
Tam dole v ulicích je plno ruchu,
sem v tiché sídlo královské mi k sluchu
jen zalétá zvuk zvonů s četných věží
a hukot řeky, přes jezy jak běží.
Hruď nevýslovná rozkoš vzdouvala mi,
že po letech zas přáno mému oku,
by těkalo hned po Vltavy toku,
již časem zbrázdí lodice a prámy,
hned po vikýřích, štítech starobylých
a po jiných těch místech známých, milých.
Již dávno zmizel slunce rudý ovál,
noc rozstírala křídla netopýří,
když s Hradčan zamlklých jsem sestupoval
tam do ulic, kde hlučí to a víří.
Ach, bylo mi tak volno tam a blaze
v tom křiku lidí, šumu, lomozu,
jenž s hrčením se mísí povozů,
jak můž’ jen býti rybě, kterou s hráze,
kde tísnila se v temném sudu lůně,
zpět hodili zas do bezedné tůně.
5
Jak vesele se řekou brodí děti,
já nechal jsem se proudem unášeti.
A cítil jsem v tu chvíli volnost ptáka,
že netřeba mi stále pozor míti,
bych nezapomněl někde pozdraviti
a neutržil názvu nezdvořáka.
Mně lahodilo pouhé pomyšlení,
že z kruhu otázek jsem vyveden,
jež na venkově rodí každý den
a nad něž v světě závažnějších není:
tož o budoucích volbách obecních,
zda vítězem zas vyjdou staří z nich,
kdo bude purkmistrem, kdo prvním radním;
pak o řídícím kůru, že prý nad ním
teď Damoklův se houpá břitký meč,
to pro poslední pobuřlivou řeč,
již v pěveckém měl spolku „Daliboru,“„Daliboru“,
kde jako hudby reformátor smělý
se říci odvážil, že po neděli
chce všecky trouby vyházeti s choru,
čímž popudil si pana purkrabího,
jenž za varhanami vždy místo měl
a slovům jeho špatně rozuměl –
teď kdo ví, zdali místa nezbaví ho;
pak o tom, kolik v příštím masopustě
as bude svateb, jaké budou plesy –
nu, zkrátka, otázek těch tak je hustě,
jak po dešti hub rodí naše lesy.
Teď bude jinak! V hlučném budu městě
jist od přátel, již o mne starost měli,
jen o mém blahu stále přemýšleli
a věděli vždy pro mne o nevěstě....nevěstě...
Tak v myšlenkách jsem bloudil ulicemi,
až před domem své kroky stavil jsem,
jenž žíznivé svým láká nápisem;
ten zlatý nápis dobrým známým je mi –
nuž, s chutí dále! V příštím okamžiku
již příkrých po schodech jak po žebříku
jsem sestupoval v restaurační sklep.
6
Vzduch horký, dýmem, parou prosycený
mne ovanul; zřím známé holé stěny
i stoly prosté, u nichž mnohý klep
se zrodil už – vše, jak tu bylo vždycky.
Jen já jsem jiný; ne již energicky,
jak před lety, než jaksi ostýchavě,
jak do prvního plesu dívka, právě
tak vstupuji a usedám si v kout.
Až teprv za chvíli též pozdvihnout
si troufám oči, rozhlížím se kolem.
Hle, pod schody tam za tím dlouhým stolem
jsem denním hostem také kdysi býval,
tam smával jsem se, mluvil, pil i zpíval.
Z mých společníků dosud mnozí tady,
ač změněni, neb na hlavy i brady
dost sněhu věru nasypal jim osud –
leč humor svůj a žízeň mají dosud.
Že neznají tě, snad se divíš, hochu?
Jen podívej se do zrcadla trochu
a mnoho změn i ve své najdeš tváři,
nit bílá nejedna v tvé kštici černé
ti připomene, jaké lekce perné
jsi přečetl již v žití slabikáři.
Než někomu přec tvář má není cizí:
když stavěla mi na stůl sklenici,
v ráz poznala mě známá Hebe, Lizi,
mně tučnou podávala pravici
a pozdravem mne hlasným uvítala.
Že veliká se změna se mnou stala,
ten pozdrav její svědčil neomylně,
neb „mladý pán“ teď přešel v „milostpána.“
Však také Lizi změnila se silně,
již není její tvář jak malována,
než dosud blesky zraků svých tě jímá
i úsměvem, v němž mnohý diblík dřímá;
dřív něžným děvčátkem – teď statnou ženou,
a ňadra, laloušek i kyprý bok
jsou reklamou ne dosti oceněnou,
jak svědčí tělu ječmenový mok.
7
Teď vzala pivo mi – a než jsem zvěděl,
tam u stolu zas pod schody jsem seděl.
Můj náhlý všecky překvapil tam zjev
a setkání to bylo všem as milo,
neb k vůli mně se víc než jindy pilo
a brzy náš se rozhlaholil zpěv.
Zas byl jsem svým jak za studentských časů,
roj starostí mi rychle z duše mizí,
ba „poslední“ když hlásila nám Lizi,
mně zdá se, že jsem uchopil ji v pasu....pasu...
Hned první den jsem zdomácněl tu zcela;
již druhá s věže novoměstské zněla,
když domů po ztichlé jsem kráčel Praze.
Ach, bylo mi tak blaze – blaze – blaze!...Blaze...!
II.
Čas ptákem letí, měsíc už jsem tady,
leč Praha má vždy nové pro mne vnady.
Teď ani stopy po té nudě věčné,
jež přečasto v mou duši zuboženou
své zatínala drápy nebezpečné;
co dlouhá chvíle, nevím; stálou změnou
mně prchá čas – víc, než si někdy přeji.
Tam na venkově jinak! Dni tam den
jak vejce vejci býval podoben.
Tam po starém žil každý obyčeji,
dva dnové v témdni – neděle a středa –
dle pradávného zvyku k „modré jedli“
vždy všecku městskou honoraci svedli,
v dni ostatní tam přicházeli leda
ti škarohlídové a chudáci,
již nezmohli se na krb domácí.
Ó zábavo, co hříchů na tvé jméno
svět spáchal už, jak často zneuctěno!
8
Ty světoznámé naše hovory
– jak letos bude žito sypat asi,
jak urodí se řepa, brambory,
ty pravidelné stesky na počasí,
pak soudy o té naší politice,
že větší ráznosti nám třeba sice,
však řečí jen že nic se nespraví –
to vše se čítá na vrub zábavy.
Když rozebráno vše to svědomitě
a hovoru když ztrácely se nitě,
vždy vypomohly taroky neb špády.
Čas od času též zabloudil v náš sbor
pan Drahoměřský, sličný provisor,
jejž Adonisem dámy zvaly rády;
ten dobrý mladík s kudrnatým vlasem
měl zvučné jméno: býval režisérem,
psal články do novin svým břitkým pérem,
též na Pegasu vyjel sobě časem,
byl tanečníkem dobrým, králem plesů,
dal záležet si mnoho na účesu
a parfumem vždy voněl nejnovějším;
zjev jeho v tichém, mrtvém vzduchu zdejším,
v tom kroužku šosáků, jež „jedle“ hostí,
vždy velikou byl jaksi událostí,
neb do našeho středu tento rek
jen se zásobou přišel historek.
Nic nebylo ho tajno v Morousově:
kdo předchází si Otylčinu matku,
kdo tříměsíční po důchodním vdově
dnes poslal vážné nabídnutí k sňatku,
co která dívka bude míti věna,
že bledničku má slečna Filomena,
co ujednali na radnici páni,
kdo jaké bude v neděli mít heslo,
až světit budou prapor veteráni –
to všecko pod tajemství rouškou neslo
se ve zbystřený posluchačstva sluch
a rozvlnilo tichý jindy vzduch – – –
Dnes na venkov zvlášť vzpomínám si živě,
9
neb od rána se hustě sype sníh;
zřím v duchu, kterak na šíré ho nivě
as na půl metru leží; nyní bych
se po kolena brodil závějemi,
jež na morousovském se „rynku“ věží.
Je zima krásná prý! Ba, známo je mi,
jak o ní pějí nadšení Mus kněží,
jak sloky jejich rolničkami zvoní,
když se spřežením sněhobílých koní
se krajem žene půvabná ta kněžna,
jíž démanty se třpytí říza sněžná.
Mně, jenž se na svět dívám střízlivěji,
přec milejší je cesta po chodníku,
kde košťata se hemží domovníků,
než bořiti se někde do závějí.
Tam v Morousově svatou hrůzu míval
jsem z nedělního vždycky odpoledne,
kdy v rozmanitých stupnicích jsem zíval;
zde člověk jen si do kavárny sedne
a pašovsky se, po turecku baví,
že minutami plynou hodiny.
Již přečteny jsou všecky noviny,
část politická, denní, různé zprávy,
již prohlédnuta řada illustrací,
z nichž málokterá je nám slušnou prací,
již „strhány“ i nejnovější básně;
teď koláčem se baví naše dásně
a zrak náš po nějaké pastvě slídí,
až utkví na těch pestrých davech lidí,
jež na chodníku venku jen se rojí;
tam mužů jen se dotkne jako letem,
jichž polovička vězí v stejnokroji,
však za to pod kloboučky hezkým dětem
své metá střely; knír svůj berem’ v rety,
kouř vypouštíme ze své cigarety,
že kouřícím se zdá být parostrojem –
nu zkrátka, našinec tu „dělá dojem.“dojem“.
Již večer tady! Slyš, teď sedmá padla!
10
Sem kožich, piccolo! Čas do divadla!
Leč nemyslete, že snad pro operu
tam půjdeme, již známe z paměti!
Ach, nikoli! Jen chceme věděti,
co v útulném se šepce foyeru,
zda nového snad něco v zákulisí,
kde která diva s energickým čelem
se nepohodla s panem ředitelem,
čí existence na nitce zas visí,
kdo prchnouti zas hodlá za hranice,
kde o stovku mít bude gáže více,
s kým rozkošný ten diblík – slečna Stella
prý u Švertáska včera večeřela
a s kým tam bude večeřeti příště,
zda čeština již smí teď za jeviště....jeviště...
A opona než naposledy spadne,
my tlačíme se rychle k východům,
by neprošlo nám ani poupě vnadné,
jež hostil zlatý na nábřeží dům.
Zde zkušeného labužníka okem’
se rozhlížíme v světě útlobokém,
zrak náš se vpíjí v líčka, která zdají
se broskvemi, když právě dozrávají.
Pak s vyhrnutým límcem naposled
my sami také na cestu se dáme –
a za nedlouho v restauraci známé
nás uvítají druzi ve svůj střed.
III.
Můj Bože milý, jak ten čas jen letí!
Dnes po prvé zas po měsících pěti
jsem z městských zdí si vyšel. Se silnice,
již vroubí staré, štíhlé topoly,
však jejíž prach si lehal na mé plíce,
jsem uchýlil se brzy do polí,
kam lákaly mne meze svěží travou.
11
Kol nad osením mladým, nad mou hlavou
vzduch čistý chvěl se písní švitořivou,
s níž třepetal se skřivan pod oblaky,
a za každičkým krokem smavou nivou
zjev nový poutal zdivené mé zraky:
zde sedmikrásek skromných tlumy celé,
dál střevlík, přede mnou jenž dal se v běh,
tu douška mateří, jež vůni stele,
a jinde krtek, jenž se vrývá v břeh,
zde s tíží jakous mraveneček malý,
tam bílý květ, v nějž stromoví se halí.
Mně zdálo se, že probouzím se ze sna,
že v dýmu hospod otravuje čivy
jsem zaspal všecky veliké ty divy,
jež konala teď ve přírodě vesna.
A bylo mi, jak bývá kajícníku,
když s duše jeho spadlo břímě vin.
Jak z ciziny když marnotratný syn
se vrátil k matičce a v pláči, vzlyku,
však němě klesá v náruč její sladkou:
tak já jsem zaštkal radostí i bolem
a na tvář padám před přírodou matkou,
jež líbezný jen úsměv šíří kolem.
A jako dítě, když se po letech
zas pod rodného domku octlo krovem,
kříž na kříž chodí po všech místech těch,
jež mluví k němu nejvřelejším slovem:
tak já jsem nyní těkal širou nivou,
jež mluví ke mně rodnou řečí tklivou....tklivou...
Byl soumrak již, mha snášela se k zemi
a září svítilen si větřík hral,
když hlučnými zas města ulicemi
jsem k domovu se svému zvolna bral.
A zdálo se, že hravý větřík ten
vše nadšení zas odvál z mojí duše;
jen pocit zůstal, že jsem unaven
jak koník drožkářský, jenž bídně kluše,
jen cítil jsem, jak každým krokem vždycky
víc prchají z mých těžkých nohou síly
12
a žaludek jak reptá prosaicky – – –
Tak pomalu jsem dovlekl se k cíli....cíli...
Ted’ sedím doma po večeři prosté
– dnes poprvé jsem nešel mezi druhy –
a moje únava co chvíli roste,
zřím sotva písmena, všech barev kruhy
teď před znavenými mně tančí hledy,
dav myšlenek se temných v hlavě splítá,
z nichž jediná jen jasněji se kmitá:
že v polích jsem byl jistě – naposledy – –
IV.
Zas byl jsem v polích! Předsevzetí moje
v ráz rozprchlo se bublina jak mýdla,
jak zasvitlo mi slunce do pokoje.
Dnes přál jsem sobě míti ptačí křídla,
bych mohl odtud – v hnízdečko to malé,
kam spěla mysl v touze nenadálé.
Dech, kterým ňadra zdvíhala se země
a jenž vál oknem v šerou jizbu ke mně,
zas vylákal mne k toulce ve přírodě.
Tam po travnaté, vonné mezi chodě,
své zraky noře v četné jarní krásy,
jsem náhle cítil, že mi zvlhly řasy
a v ňadru mém že najednou se budí
cit, který dosud dřímal v mojí hrudi.
Má fantasie, čarodějná víla,
ten před oči mně obraz vykouzlila:
Jak orlí hnízdo v strmé výši visí
ves chudičká a chatek řada nízká
jak padala by na bok skály lysý;
zem sníh-li kryje, ztracená ta víska
jest od celého světa odloučena;
však jaká náhlá s dědinkou to změna,
když na úbočí strání zelených
13
tlum vonných fial vdechne vesna smavá
a se stromů se sype květu sníh!
To není žebračka, než kněžna pravá,
jež na vysokém sedí na prestole
a vědoma své krásy hrdě shlíží
tam na převozníkovu chatu dole,
jíž vetchá střecha k řece až se níží.
Z těch domků jeden zvlášť mé poutá zraky;
jak ostatní jen chudičký je taky,
než zdobou jakous vyniká přec nad ně,
neb celičký jej bujná kryje réva,
že okéneček nenajdeš tak snadně;
jak druzi jeho také jen je z dřeva,
však v lomenici jeho prostřed květů
se pyšní nápis, který hlásá světu,
kdo v předešlém už věku postavil
tu malou, milou – rodnou moji chatku!
Co krásných, blažených jsem zažil chvil
tam za okénky těmi, na zahrádku
jež hledí chudou! Před zraky se mými
teď vynořila naše světnička:
strop nízký s trámy věkem zčernalými,
pec velká v koutě, na níž babička
své měla sídlo; kolem na lavici
si usedal, kdo přišel na besedu;
dál postel, nad ní obrazy, v jichž středu
vždy nabitou je zříti brokovnici;
tam v onom koutě stůl je s trnožemi,
kříž nad ním hnědý s „kočičkami“ třemi;
dál polička, kus mistrovský to kdysi,
a za ní pestré talíře a mísy;
však chloubou naší celé rodiny
jsou starobylé velké hodiny,
Jichž závaží se v dlouhém pouzdře tají
a které stářím v chůzi klopýtají....klopýtají...
Teď jiný obraz v duši mojí vzniká:
Kdys v nízkou chatrč kmotra přívozníka
host přibyl náhle – dcera po bratrovi-
A nastojte! Zjev tento dívčí nový
14
v ráz zaplašil z té naší vísky zcela
klid nebeský, v němž po století žila;
teď mládež mužská vzdychala a nyla
a toužebně své zraky obracela
tam dolů k řece, k roztrhané chatce,
kde celý den teď zněly písně sladce.
Však marny byly touhy vesské chasy,
neb nade všemi soky svými hravě
já zvítězil jsem, právník černovlasý,
jenž doma byl jsem na prázdninách právě,
Ach, byl to pro mne chvilek sladkých čas!
Jak na západě žhavý kotouč zhas’,
již k přívozu jsem chvátal rychlým krokem,
kde čekala mne moje Carmen snědá
s tím hlubokým svým, velkým, černým okem.
Jak často mlčenlivá luna bledá
nás zastihla, když na loďce jsme jeli,
kdy zpola šíle láskou rozechvělý
jsem z rukou třesoucích se pustil veslo
a ve svůj klín strh’ půvabné to dítě,
jež vášnivě mi do náruče kleslo
a zajíkavě šeptlo: „Miluji tě!“
V těch chvilkách lásky vášní divou zpiti
jsme věru málo dbali nebezpečí,
že vzbouřené se náhle vody lítí,
nám loďkou zmítají a zlobně ječí....ječí...
A konec románu...? Šest tomu let,
co z domova jsem a co naposled
mi klesla moje Carmen do objetí –
Můj Bože milý, jak ten čas jen letí!
Roj upomínek rostl v duši mojí
a bylo mně, jak bych se rozběhnout
měl v zastrčený ten svůj rodný kout,
kde u přívozu chatka nízká stojí.
A v takých myšlenkách jsem jako včera
zas poli těkal pozdě do večera,
až náhlý soumrak obrátil mé kroky.
Teď v útulném zas sedím pokojíku
15
a bílým blankám svého zápisníku
zde svěřuji své prosté, skromné sloky.
Zas únava jak včera údy tíží,
však není ani břemenem mně již,
než zvláštní rozkoš působí mně spíš,
že spánek v oči znavené se plíží.
A přátelé co moji v tuto chvíli
v své plíce ssají těžký, dusný dým,
má hlava klesá, k podušce se chýlí – – –
Kéž ve snách aspoň svoji Carmen zřím
V.
Osud proklínám, že ku psacímu stolu
přikoval mě v těsné, šeré kanceláři,
kde mne vítají jen haldy protokolů,
příroda kdy tone ve sluneční záři;
jasněji vždy cítím onu pravdu tuhou,
čas že je mým pánem, já jen bídným sluhou.
Stále mocněji se vzmáhá touha ve mně
po tom maličkém, však drahém kousku země,
kolébka kde moje prostá kdysi stála
a kde všecko mluví ke mně řečí známou:
zádumčivé lesy, šedá, vážná skála,
vlny řeky, jež se o balvany lámou,
tajůplná „boží muka“ na rozcestí,
potok, jenž si cestu lučinami klestí.
jakmile jen čas – můj tyran hrozný – svolí,
prchám z dusné Prahy, těkám po okolí,
ale nikde pro mé choré srdce léku;
hynu touhou po vás, drahé moje hory,
po velebném hymnu, který pějí bory,
po ručeji chladném, který v divém jeku
v rokli zející se vrhá vodopádem,
po klikatých stezkách, utajených oku,
které po zarostlém horských obrů boku
k temenům se jejich leckde plazí hadem.
16
Ústa má se tobě často posmívala,
venkove, a často šosáckým tě zvala....zvala...
Ach, jak rád bych nyní na chvíli jen krátkou
prodlel mezi tvými šosáky! Teď asi
bavil bych se všedních hovorů jich látkou
o nadějichnadějích na žně, krásném o počasí.
Zhnusily se mně již kritiky a klepy
lecjakého hejska, jenž se práce štítí,
v kavárně jen celé odpoledne dřepí,
lidem posmívá se, v jejichž srdci nítí
„zpozdilá“ se láska k národu a vlasti,
lidem, kteří dosud věří v ideály,
moderní jež člověk se sebe má střásti – –
Hynu touhou po vás, drahé moje skály!
VI.
V pusté moje nitro, děsné do tmy oné,
ve které má duše rozervaná tone,
zasvitla mi hvězda.
Krátkou bouří právě
otřásl se vzduch a ve vysoké trávě
dosud po dešti se kapky vody třásly,
když jsem do Královské Obory se stáčel;
na zeleni svěží zraky mé se pásly,
po vlhkém jsem písku sám dnes tudy kráčel.
Avšak nikoli – teď blízko pod kročeji
písek zachrastěl, a stezek na rozhraní,
jež se rozbíhají odtud do alejí,
zjevila se starší, hrdá postať paní,
s ní pak dívka, která andělem spíš byla;
zdálo se, že je tu bouře překvapila.
Jako blankyt jasné oči cizí krásky
dotkly se mne letem – a já v téže chvíli
propadl jsem kouzlu zlatovlasé víly,
v ňadrech vzpučelo mi rázem poupě lásky.
Bezděky jsem stanul, s utajeným dechem
17
sledoval jsem obě dámy, které spěchem
mizely mým zrakům v stromořadí temné....temné...
Potom bez cíle jsem dlouho bloudil sady;
živá červeň v líčku neskonalé vnady,
blankytné ty zory, které dotkly se mne,
zlato kadeří i ňader bujná vlna –
vše to vznášelo se stále před mým zrakem.
Dosud moje duše stesku byla plna,
čelo často krylo zlověstným se mrakem;
jediný však pohled oček do azuru
z duše stesk a s čela zaplašil mi chmuru.
Kam se zrak můj ztočil, všude zřel teď lásku:
v šeré spleti větví, které objímají
utajené světu, hnízdo sedmihlásků,
na lučině pestré, nad níž třepetají
motýlů se hejna, v křišťalných vod hloubi,
o plod svůj kde tvorů rod se stará němý,
ba i na písčité, kamenité zemi,
na níž nepatrní mravenci se snoubí....snoubí...
Nad bílou teď blankou sedím v zadumání,
roje myšlenek se honí mojí hlavou,
všecky pak se nesou světlou za postavou,
jež se vánkem vznáší vedle hrdé paní.
Na oslavu lásky, jež mou duši chvátí,
všecky ony sladké, něžné melodie,
jak mi zvučí v duši, chtěl bych vyzpívati –
ústa má však mlčí, jenom srdce bije....bije...
VII.
Kde můj dávný klid ? Kde chuť a láska k práci?
Jedna myšlenka jen plní moji duši;
odežeň ji třeba, vždy se znovu vrací,
v rozpálené skráně mocným křídlem buší,
vzdechy na rty, rosu ve zrak loudí snivý
a sen s těžkých víček plaší konejšivý.
18
Jako růžolící na blankytě zoře
kráska neznámá mně v temno duše svitla,
meteorem jasným vzplála a se kmitla,
zazářila – zhasla, zapadla kams v moře.
Darmo celé dni teď bloudím ulicemi,
sady, alejemi, procházkami všemi, –
nikde po ní stopy; jenom v mysli mojí
vidinou se vznáší zářnou, nedostižnou,
po níž srdce zmírá v toužném nepokoji.
Chtěl bych vládnout štětcem, abych rukou svižnou
zachytil ty sladké, něhyplné rysy
tváře andělské, jak vtiskly se mi v duši,
postať rajských vděků, jaké Olymp kdysi
žasnoucímu zraku zjevil na Venuši;
chtěl bych býti lunou, která s modré výše
do panenské její ložnice se dívá,
rouškou, která její bujná ňadra skrývá,
vzduchem chtěl bych býti, který ona dýše....dýše...
VIII.
Konec je mých muk – já našel jsem ji zase!
Sotva kancelářská práce skončila se,
za město jsem chvátal po svém obyčeji
zbožňovanou dívkou v myšlenkách se bavě,
když jsem náhle vzdušnou postavu zřel její;
z krámu jakéhosi vycházela právě
a jak zavřít chtěla dvéře, na jich klice
uvázla a z ruky upustila knihu.
Skokem byl jsem u ní, knížku v okamihu
zdvihl jsem a krev se vehnala mi v líce,
když jsem s úklonem ji vracel ručce malé.
I jí setkání to naše nenadálé
zbarvilo líc nachem, s jejích kyprých rtíků
splynula pak tiše krátká slova díků.
V chvíli tu mi bylo, s vrcholu jak slasti
střemhlav bych se řítil děsné do propasti,
19
ach, vždyť – německá jí slova se rtů zněla!
Ale hvězda, která svítila jí v oku,
rázem zaplašila všecky chmury s čela.
Nevím, jak se stalo: po jejím pak boku
šel jsem Prahou – kudy, hlava moje neví;
kráčel jsem jak ve snách vedle sladké děvy,
opájeje sluch svůj hudbou její řeči,
až jsme u cíle se octli svojí dráhy,
v tichém, poetickém koutku staré Prahy,
o minulosti jenž její slavné svědčí.
Dosud cítím slast, jež projela mi tělo,
srdce k rychlejšímu popohnala tluku,
když mi při rozchodu měkkou svoji ruku
podávala; v sluchu dlouho-li mi znělo
každé její slovo, rozkoš nepoznanou
jako z rajských luhů melodie sladká
budila v mém nitru slovíčka dvě krátká,
která zašeptala v posled: „Na shledanou!“
IX.
Jak ten svět je krásný, teprv nyní cítím!
Dosud jsem se jenom žití šumným vírem
potácel jak vetchý člunek v moři šírém,
jež se pění, vzdouvá, hrozí vlnobitím;
nyní bezpečně a beze strachu pluji
mezi úskalími, podél lačných slují,
útulný kdy přístav vysněného štěstí
zářivý mně maják – láska moje – věstí.
Zanedbán teď, prázden ležíš, zápisníku!
Či mám tobě svěřit, ve chvilce jak blaha
poprvé mi klesla v náruč Hilda drahá,
jak jsem slova lásky s jejích slíbal rtíků,
s oček slzu, která rozkoší z nich tryskla,
její hlavinka když k mým se prsům tiskla?
20
Mám ti svěřit, v jakém štěstí nyní tonu?
Na to verš můj sláb; mé řeči neumělé
nedostává oněch jásavých se tónů,
jimiž opájejí dithyramby vřelé.
Kdyby místo úst mé srdce mohlo pěti,
všichni pěvci by mně mohli záviděti! –
V přirozeném loubí, utvořeném keři,
v důvěrné kdys chvilce vzácné po večeři
matka Hildina mne zasvětila cele
v rodu tajnosti... Choť její v mužném věku
jako setník padl koulí nepřítele,
v Italii leží vedle jiných reků.
Nesnadno by bylo vylíčiti slovy
hrozný, zoufalý stav mladé, slabé vdovy,
sirotku jež v oné době život dala –
Hildě, která svého otce nepoznala!
Brzy nápadníků dotěravých davy
podávaly sobě dvéře, ale vdova
odolala všem, jich lichotivá slova
minula se s cílem, nezmátla jí hlavy;
dcerušce se všecka věnovala milé,
přilnula k ní celou něžnou svojí duší,
vychovala ji, jak na stav její sluší,
– k šlechtě její rod se čítá starobylé –,
obětí se žádných nelekala pro ni.
Jako fialka, jež skryta v houšti šeré
vůní sladkodechou, kterou vůkol roní,
vábí k sobě chodce: takto zraky steré
upialy se záhy ke květince vnadné,
v úkrytu jež rostla; ale srdce žádné
nemohlo jí dosud upoutati k sobě.
Teprv nahodilé setkání to se mnou
vmetlo jiskru v srdce jejího noc temnou,
jiskru, která v oheň vzplála v krátké době....době...
Blaha mého nebem někdy mrak se mihne:
vlastenecký cit můj výčitky mi činí,
k cizímu že květu mysl moje tíhne,
srdce mé že v touze spěje – za Němkyní.
21
Ale mráček onen rozplyne se v mžiku,
jakmile jen Hildu zřím a sotva splynou
na pozdrav mi s jejích usměvavých rtíků
zkomolená slova mojí mateřštinou;
tak mi lahodí vždy prosté ony zvuky,
štěstím že se v oko vkrádá slza vlahá,
že se v zanícení chápu její ruky
a rty prosí: „Znova opakuj to, drahá!“
X.
Jsem u cíle: jeť Hilda mojí ženou
a svět má o dvě šťastné děti víc!
Ba věru, děti jsme, jimž nepřeženou
se těžké mraky přes jich smavou líc.
Těch sladkých starostí, jichž mysli plny!
Je přední naší snahou způsobit,
by nový, jejž jsme vybrali si, byt
byl dosti útulný a pohodlný.
Co názorů tu, přemýšlení, rad,
jimž mnohý by se s chutí zasmál snad!
Vše v pokojích se přerovnává denně,
co včera uprostřed, dnes v koutě stojí,
a při tom leckdy malému se boji
též nelze vyhnouti; mé drahé ženě
se líbí vše, co v německém je slohu,
mně jinak zas – a brzy maličká
se vyvinula z toho potyčka,
jež skončila se hladce – chvála Bohu!
Teď na nábytek, na obrazy cizí
již hledím usmířen a bez reptání,
z mé duše odpor víc a více mizí
a hlava v úctě před modou se sklání,
jež zachvátila v Čechách všecky strany
i jejich vůdce, naše velikány....velikány...
22
XI.
Mně z domova psal bratr po čase:
„V den tvého sňatku utopila se
blíž přívozu neť kmotra Blahoslava.“
Tou zprávou se mi zatočila hlava –
má Carmen mrtva! Carmen, Carmen moje!
V tu chvíli vešla Hilda do pokoje.
Tak byl jsem dojat, na otázky její
že odpovídal jsem vždy zmateněji,
až posléz Hilda psaní přečetla si,
jež z rukou chvějících se vypadlo;
já tušil jsem, že v duši její asi
zlá vášeň vbodla svoje žihadlo.
Ba příliš dobře tušil jsem; v mé nebe
se záhy vplížil nevítaný host,
muk sterých strůjce, děsná žárlivost,
jež srdce rve ti v kusy, krev tvou střebe,
zří stíny tam, kde jiní světlo vidí,
a krvelačné šelmy tvoří z lidí.
Zlý onen démon, vrah ten lásky starý
mou Hildu uchvátil v své drsné spáry,
že v krátkém čase změnila se zcela.
Kam přítulnost se její něžná děla?
Chlad ledový hned vane z její řeči,
hned vášnivý z ní, divý sálá plam,
a její hled, v němž přetvářka a klam,
jen o bezmezné nedůvěře svědčí.
Vše věrně jsem jí vyznal – marno všecko!
Dál nevěří jak tvrdošíjné děcko!
XII.
V mém nitru bouří žhavé peklo muk – – –
23
„Jsi, hochu, zaslepen jak mladý kluk,
jenž po prvé se napil z lásky číše
a milostné jen verše všude píše.
Ty nezříš červa, jenž se v růži kryje,
a neslyšíš, jak jedovatá zmije
ti syčí na blízku – vždy blíž a blíž....blíž...
Spíš, brachu, tvrdě; kdy se probudíš?“
List takový mne došel bez podpisu
a pochyb červa nasadil mi v duši.
Kdo jest, kdož klid můj z nenadání ruší?
Zda přítel to či člověk, z jehož rysů
se škodolibost na mne drze chechce,
či nevčasný to žert je naposled?
Tak přemítám; než mrak, jenž zkalil hled,
se přece nijak rozplynouti nechce,
spíš roste ještě, podobu svou mění,
až příšerná je nyní z něho saň,
jež na mne zuby jedu plné cení
a syčí posměšně: Nuž, braň se, braň!
Pryč, přelude! Což rozum snad mne míjí?
Snad jsem již uštknut jedovatou zmijí
a v hrozné horečce má hlava šílí?!
Ach, jaký jsem to bloud byl pošetilý,
že podlehl jsem smyslů mámení!
Ten, bezbranného v bezejmenném listě
kdo napadá, sám bídákem jest jistě!
Hle, jak ten list se svíjí v plameni....plameni...
XIII.
XIII.
Dnes péro smáčím v srdce svého krvi,
jež zkrvavělým spárem mrzký vrah
mně zozdrásalrozdrásal a patou zdeptal v prach.
Proč ještě žiju dál? Proč pohled prvý
24
v tu tvář, v níž klam a přetvářka a lež,
mně vzal jen rozum – proč ne život též?!
Však ztiš se, mysli, ňadro, přestaň stenat,
ať ruka moje na památku věčnou
můž’ chvějnými zde rysy zaznamenat
mou potupu a hanbu nekonečnou....nekonečnou...
Již od rána jsem nikde neměl stání;
snad vinno tím to bezejmenné psaní,
tón jeho příkrý, posměšná ta slova,
jež vracela se v mysl stále znova.
Dřív o hodinu, než můj zvyk je denní,
jsem spěchal domů z dusné kanceláře
a v nevysvětlitelném rozčilení
mně srdce bušilo a plály tváře;
hnán divnou tuchou pádím po schodech
a znaven, stěží popadaje dech
se vrhám v první dvéře... Výkřik trojí
se rozlehl v tu chvíli po pokoji.
Mně všecka k srdci srazila se krev,
strop na mne řítil se, co v témže čase
mně pod nohama půda ztrácela se.
Ó bože, jaký hrozný – hrozný zjev!
Tam v šerém koutku na pohovce seděl
muž neznámý a k němu přitulena
má mladá, bídná – polonahá žena....žena...
Sval všeliký mně službu vypověděl,
že bez hnutí jsem stál jak z kamene.
Mé ztrnulosti užil bídník mladý
a skokem s okna prchl do zahrady;
však žena nestoudná, jíž s ramene
se smekl šat, se na kolena vrhla
a zdvihla ruce sepiaté....sepiaté... Tak sdrhla
mně hrdlo bolest palčivá, ni hlas
že z něho nevyšel; než ihned zas
mnou zalomcoval vztek, já necítil
jsem sebe již, když náhle ze všech sil
teď odstrčil jsem bídnou onu ženu,
že hlavou padla na protější stěnu.
Již k nové jsem zas ruku zdvíhal ráně,
25
leč napřažená paže sklesla maně,
zrak od bídnice hned se jinam točí,
ret šeptá: „Neznám tebe – jdi mi s očí!“
Pak stál jsem mlčky s tváří zachmuřenou,
až ta, jež mou se jmenovala ženou,
se zdvihla se země – květ uvadlý.
A když už dvéře za ní zapadly,
pad’ na pohovku jsem a jako dítě
jsem rozplakal se hořce – křečovitě....křečovitě...
XIV.
Noc zastřela mé smysly dlouhá, hrozná,
v niž děsili mne stále snové krutí;
však děsnější z nich bylo procitnutí!
Jak zachvěje se chodec, který pozná,
že v močál svedlo světélko jej klamné,
tak hrůza nesmírná se zmocnila mne,
když poznal jsem, že lásky bludičkou
jsem do bahna byl zaveden a kalu.
Dnes nalezl jsem knihu maličkou –
to Hildin denník; ó, jak bez obalu
v ní zpovídá se nestoudná ta žena,
jež strhla do bláta čest mého jména!
Krev stoupala mi v hlavě, váznul dech,
když četl jsem, že nejvíc ze všech lidí,
jež v žití poznala, mne nenávidí;
ten lehkověrný, hloupý, sprostý Čech
jí přišel vhod, máť slušné postavení,
jež dovolí jí žíti v přepychu;
tak výhodných je málo ženichů,
již neptají se na výbavu, jmění,
a zaplatí své tchyně dluhy značné;
též obavati se jí třeba není,
že manželství co v žití jejím změní,
že poroba snad nyní se jí začne,
spíš teprve teď volnost nastane jí,
26
však dobře ví, jak ostrou zbranizbraní jest
proud horkých slz a přetvářka a lest –
a dobrým pláštěm bude manžel její,
by ještě volněji než dříve snad
své staré ctitele si mohla zvát....zvát...
Ne – nemohl jsem hnusem čísti déle,
co mrzkosti tu vyzrazeno suše.
Jak možno jen, by ve spanilém těle
tak byla bídná, nízká, černá duše?!
XV.
Co as je čest, jsem dlouho přemítal,
než nadarmo; ač filosofů stero
jsem na pomoc bral, v nejistoty šero
ni pravdy paprsek mně nesvítal.
Z těch moudrostí, jež napsány jsou o ní,
můj úsudek se k oné nejvíc kloní,
dle níž je lesklá, překrásná to fráse,
již bereme jak čerstvou náprsenku,
jen bychom byli čisti aspoň z venku
a jiným snad se zalíbili snáze.
Ba, člověk teprv tenkrát šťasten, zcela,
když hloupý stud se vytratil mu z těla – – –
Chlad bytu pustého mne vyhnal záhy.
Chtě přátelům se četným vyhnouti,
já denně nyní z hlučných ulic Prahy
jsem ve venkovská prchal zákoutí;
tam v nízkých hospůdkách skryt přede světem,
kde sobě sám jsem cele náležel,
byl na chvíli jsem šťasten v žití kletém,
tam utápěl jsem pamět svou a žel.
Kdys vedla z toulky každodenní cesta
mne zastrčenou, starou částí města.
Zvuk kytary a houslí vřeštivých,
směs různých hlasů, rozpustilý smích,
27
jež z blízké krčmy zalétly mi v sluch,
mé kroky náhle stavily. Ví Bůh,
co tenkrát v duši mé se dálo as!
Zpit kouzlem lahodné té letní noci
jsem na celém se těle náhle třás’,
až podlehl jsem démonické moci
a nesměle jsem vkročil v doupě hříchu – – –
Tak bylo tenkrát; nyní bez ostychu
v ně vstupuji – a v svůj se vracím byt,
když zem už dávno líbá slunka svit.
Ba, člověk teprv tenkrát šťasten zcela,
když hloupý stud se vytratil mu z těla!
XVI.
Zas divoce noc prohýřena byla....byla...
Roj myšlenek se motal v těžké hlavě
a na mdlá víčka sen se snášel právě,
když návštěva mne divná překvapila:
tři cizí muži, dva z nich v stejnokroji;
z těch jeden podal jakýsi mně list,
co ostatní se jali po pokoji
vše prohlížet. Já nemohl jsem číst,
mně před očima kola dělala se,
jen tupě jsem se díval, beze slova,
jak prohlíželi, skříň co která chová,
a v listinu vše znamenali zase.
A jako zde, tak v ostatním též bytě
si počínali nenuceně, hbitě;
muž občan zdál se býti spokojen.
Pak velkou pečeť ještě vtiskli jen
tu na dvéře, tam na zásuvky, skříně –
a odcházeli bez pozdravu, němě;
28
muž občan pouze uklonil se jemně
a jeho zrak mi děl: Jsi na mizině!
XVII.
Jsem opět sám, je zase ticho kolem....kolem...
Však jinak bylo ještě před hodinou!
Tu s kladívkem muž seděl za tím stolem,
a houfy lidí, kteří čpěli špínou,
se do pokoje tlačily a řvaly.
Já pohlížel jsem jako člověk cizí,
jak za věcí věc dražbou z bytu mizí,
ač v těle mi to hrálo všemi svaly,
bych vypráskal tu darebáckou chásku.
Než na prsten když došlo rubínový,
jenž připomněl mně moji k Hildě lásku
a jenž byl prvním dárkem ženichovi,
já nebyl jsem už pánem čivů svých:
skok za stůl – pěst jsem na odhadce zdvih’
a kladívko jsem vyrazil mu z dlaně,
že čistá cháska couvla polekaně;
pak všecky peníze své, jež mi zbyly,
jsem hodil na stůl za prsten mně milý.
Mé zlato shrábl odhadce – a brzy
lid z bytu prázdného se ztratil drzý.
A když jsem zase sám byl, svědků prost,
ta kůra ledová, jež srdce kryla
mně dlouhý čas, se rázem prolomila:
já na rty přitiskl jsem něžný skvost,
a po čase zas rosou hořké vláhy
se oči bděním rudé zakalily,
až těžké slzy po tvářích se lily
a zapadaly ve vous – šedý záhy.
V tu chvíli byl jsem světu vrácen zas!
Moc neznámá mě pudí v život nový
a jakýs dobrý duch mne těší slovy:
Jsi zachráněn! Jdi, pracuj – ještě čas!“
29
XVIII.
Klid bývalý zas plní moje nitro....nitro...
Již dávno nebylo tak krásné jitro,
jak nad Prahou teď rozbřesklo se právě:
par zamodralých hebká pavučina
se v teplém vánku chvěje po Vltavě,
ples švitorného ptactva od Petřína
sem zalétá, že hruď se blahem šíří,
rtem vřelým slunce líbá matku zemi,
až vášnivými pod polibky těmi
se chrámů četných báně nachem pýří
jak dívčí líčko v zanícení čistém.
Tou krásou nadšen, s duší plnou záře
chtěl vyjíti jsem, sluha z kanceláře
když s úředním v můj pokoj vkročil listem.
Mně ruce chvěly zlé se ve předtuše,
že velkou pečeť rozlomily stěží....stěží...
Teď na zemi ten ortel smrti leží:
list oznamuje krátce mi a suše,
že pro dluhy a pro svou pověst špatnou
jsem zbaven služby – – –
Jelen uštvaný
jak padá k zemi, když naň se strany
se vrhnou psi a v něj své zuby zatnou:
tak mne ta zpráva k zemi sklátila.
A když se mí zas pamět vrátila,
ty prázdné stěny v pokojíku holém
jak jízlivě by šklebily se kolem
a „Žebrák! Žebrák!“ v oči smály se mi.
Jsem žebrák – nejchudší snad mezi všemi,
co jich ta hrouda nosí! – Hola, stůj!
To myšlenka je spasná! Vždyť snad není
tak připoután k té hroudě život můj,
by nekynulo nikde vykoupení?
Což není smrti ? – Ty se chvěješ, brachu?
Ta paní bledá nahání ti strachu?
Vždyť přec tak často, za měsíčné noci
když s mostu hleděl’s na Vltavu klidnou,
30
cos vábilo tě divnou tajnou mocí
v tu její náruč lákavou a vlídnou;
vždy myslíval’s, jak umříti lze snadně:
jen jeden skok – a člověk leží na dně!
A jindy zas, když hleděl jsi, jak vlak
vstříc lítou saní s rachotem ti letí,
vždy pudilo tě cosi mocně tak,
bys vrhl se mu náhle do objetí.
A teď se chvěješ snad, když tobě kyne
smrt z bambitky, jíž nad vše jmění jiné
jsi vážil si jak vlastních zřítelnic,
již uschoval jsi do poslední chvíle,
když z majetku již nezbylo ti nic?
Ó, neboj se, – ta nechybí se cíle – – –
Je dokonáno! Neděsí mne již,
než vábí spíše stále blíž a blíž
a mocněj vždy mne láká v náruč svou
ta paní krásná, kterou smrtí zvou.
Chci zemřít – ještě dnes – mám dosti síly
však usmířen! – Ty, zápisníku milý,
ty svědku strastí mých i mého žalu,
snů nesplněných, klamných ideálů,
buď poslem k té, již víc než celý svět
jsem miloval: rci jí, že v smrtném chvění
ne prokletí, leč slova odpuštění
a modlitbu můj mroucí šeptal ret – – –
Ha, jaká rozkoš ležet v rakvi šeré,
nic nezřít, neslyšet a necítit,
být pod zemí, co na ní bídný lid
se jako dravci o kus chleba pere!
A rozkoš ta již blízko – blízko tak!
Stisk spouště – blesku šlehnutí – a pak
tma bez konce, klid, blahé bezvědomí....bezvědomí...
Až slunce stoupne nad protější domy
a zahledí se v obydlí mé chudé,
mne nevzbudí a darmo líbat bude
již zesinalá líce sebevraha – – –
jdu za Tebou, má Carmen, Carmen drahá!..drahá...!
31