Z tajné zásuvky.
33
„DAMSKÉ BESEDY“ 1905.
34
Zas vábíte mne silou tajemnou? –
Klíč otočil se v zámku skříňky prosté
a hrstka listů žloutnoucích – snad po sté
zas na stole tu leží přede mnou.
Jsou prosty obsahem – a přece tak
se rád v ně vždycky ponoří můj zrak
a nezdolná mě. touha často pudí,
bych pověděl je světu, jako bych
ten jas i bol, jenž ve mne přešel z nich,
i v jiné ještě vzbuditi chtěl hrudi....hrudi...
Ne – neodolám! To přec není zradou,
když povím, tyto něžné, hebké blány
že popsány kdys byly dívkou mladou;
z nich žádná není podepsána jménem
a ubožák ten šťastný, jemuž psány;
svůj věčný sen spí dávno pod kamenem.
Nuž, zavzni již, má neumělá sloko,
snad na tobě přec utkví něčí oko – – –
35
I.
Velectěný pane – – Ne, toť příliš chladné;
začnu jinak: Nad vše drahý učiteli!
Ať se pohoršíte nad smělostí mojí,
ať i kletba Vaše na mou hlavu padne,
nelze jinak; činím, co mi srdce velí.
Ach, to srdce mé – tak ubohé, tak bědné –
hyne v úzkostech a stálém nepokoji – – –
Matinka se často starostlivě ptává,
co prý chybí mně, zda nejsem dosti zdráva,
že tak nápadně mé líce nyní bledne
a že nadobro mé písně ztichly teď – –
Bože, jakou mohu dát jí odpověď?
Chuďas netuší, co v nitru mém se děje,
že tam na dně srdce skryta vypučela
květinka tak smutná – láska, bez naděje –
Vskutku bez naděje? – Horkého se čela
ruka dotýká a za ním víří v roji
těžké myšlenky – – Však slyšte zpověď moji!
Znám Vás šestý rok – toktak dlouho tomu jesti,
co Vás do našeho města, zavál osud;
oněch okamžiků vzpomínávám dosud,
kterak jsem se v tichém zachvívala štěstí
cestou ze školy Vás potkávajíc denně.
Jak jsem záviděla tenkrát každé ženě,
na niž promluvil jste neb se usmál jemně!
Jak jsem přávala si, aby také ke mně
jednou snesl se Váš snivý pohled milý! –
Kterak bláhové ty moje tužby byly!
Kdo by školačky si všiml – mladé žáby,
které málem ještě loutka slušela by?l
Rychle letí čas – a dávno vytoužená
léta dlouhých šatů náhle překvapí tě.
Nesmějte se mi! Snad tváří ještě dítě,
ale srdcem už jsem celá byla žena.
Všecky myšlenky mé k jednomu jen spěly
idólu, jenž moji duši vyplnil,
jemuž obětovat chci svůj život celý – – –
36
Náhle splnilo se, o čem duch můj snil:
jednoho dne stal jste mým se učitelem!
Poprvé když vedle mne jste ku klavíru
sedal, žár se náhlý rozproudil mi tělem,
hlava se mi v divém zatočila víru,
div že sladkou mdlobou neklesla jsem k zemi.
Jak jsem hrála, nevím; ruce chvěly se mi,
ve skráních mi stále bušil příval krve,
noty viděla jsem jenom jako v mlze.
A když odešel jste po hodině prvé,
palčivé jsem déle nebránila slze,
posléz mocnými jsem dojmy přemožena
v křečovitém pláči padla na kolena – – –
Nový pro mne nastal život v oné době,
blaha tichého i žalu plný. Časem,
na čtyři když ruce s Vámi hrávala jsem,
trochu víc když jsme se přiblížili k sobě,
zdávalo se mně, že prsty Vaše hbité
třesou se jak mé: hned jásala jsem v duši,
jaká změna se mnou stala se, že tuší
srdce Vaše již a že mi rozumíte.
A když setkaly se někdy naše zraky,
snivý pohled Váš zdál mluviti se ke mně,
stejný cit že vládne Vaším srdcem taky.
V chvíli takové jsem ani necítila!
že jsem slabou dcerou ubohé té země;
dosud nepoznaná, netušená síla
dávala mně křídla, která v nové zcela,
v rajské jakési mě kraje unášela....unášela...
Avšak nebylo tak vždy. Též byly chvíle,
kdy jste nepromluvil víc, než bylo nutno,
a jen do prázdna jste hleděl zasmušile.
V chvílích takových mně bylo k smrti smutno,
nepoznaný stesk se zmocnil mého nitra,
vaše bolest byla mou též bolestí.
Ve dnech takových jsem, tušíc neštěstí,
často beze spánku dočkala se jitra;
nikdo nezřel slz, jež na podušky sníh
hrnuly se proudem, a mé těžké steny
37
slyšely jen němé ložnice mé stěny
v oněch nekonečných nocech bezesných.
Do této až chvíle lásky svaté city
v hloubi mého srdce zůstávaly skryty,
ústa moje byla němá doposud;
vidím však, že vášně démonická síla
denně rostouc srdce mé by zardousila,
proto odhazuji planý dívčí stud
volajíc: Což můž‘ mi na světě být dražší?
Miluji Vás! Osud můj je v moci Vaší – –
II.
Čeho jsem se to jen – probůh – dopustila!
Nevím, kde se ve mně tenkrát pošetilá
vzala odvaha, že tak jsem bez ostychu
tajemství své sladké odhalila Vám,
o němž myslila jsem, že je pochovám
na vždy ve svém srdci. Však též mému hříchu
v zápětí hned krutý dostavil se trest:
místo Vás jen zcela stručná přišla zvěst,
že jste ochuravěl; mně však cosi praví,
něco jiného že zdržuje Vás doma,
nežli nenadále otřesené zdraví.
Spínám ruce své a chvějícíma rtoma
volám k Vám, můj drahý mistře: Odpuštění!
Žádná vina přec tak veliká snad není,
aby nemohlo jí prominuto být,
upřímné-li ozve lítosti se cit.
Taká lítost ve mně vzbudila se nyní,
svědomí co trpké výčitky mi činí:
Vášní, láskou zveš, co pouhé sobectví je;
proč chceš ve všedního žití strhnout vír
muže, který svému umění jen žije,
jakým právem rušíš duše jeho mír?!
38
Není sobectvím má láska! Oběti
nelekám se! Chci jen sama trpěti – – –
Nenáležíte jen sobě – vím to, vím;
nuže, žijte dál své sladké Muse v klidu,
božské Uměny své svatým tajemstvím
povznášejte mysl a tu lidskou bídu
mírněte! – – – Ta slova listu mého smělá
promiňte mi již – a zapomeňte na ně!
jenom nešťastnou mne, probůh! svrchovaně
nečiňte, mnou ve svém pohrdaje hněvu!
Přejte mi, bych dále vídati Vás směla,
naslouchat bych mohla Vaší mluvy zpěvu – –
V odpuštění Vaše doufati-li mohu ?
Přijdete-li zítra ? – – Či snad pravda to je,
že jste nemocen? Což modlit chci se Bohu,
který jediný zná cele nitro moje!
Kde již lidská pomoc dávno marna, divy
ještě konati Bůh může dobrotivý – – –
Probůh, přijede jen! Ne vášeň ženy žhavá,
duše žákyně Vás tichá očekává – – –
III.
Jsem k smrti smutna, všecko truchlit zdá se,
je smutek na všem, kam se podívám;
jsem ubohá – a přece šťastna zase,
vždyť přišel jste – ó díky, díky Vám!
Tož pravda přec, že byl jste nemocen;
jsouť tváře Vaše víc než jindy bledy
a dosud jeví churavosti sledy.
Ó, kdybyste v mou duši viděl jen,
jak výčitky ji hrozná kruší tíž,
jež plaší každou myšlenku z ní jinou:
že pouze mou jste onemocněl vinou!
Však výčitky jsou málo platný již – –
Mne roztřásla v tom okamžiku zima,
39
když do dveří jste vkročil, před očima
se zatmělo mi náhle. Brzy však
můj zmizel strach a zjasnil můj se zrak,
když slyšela jsem hlas Váš melodický,
jenž zněl tak měkce, jako zníval vždycky,
a chvěl se lehounce, když letmo, plaše
jsem pohlédla v to dobré oko Vaše,
v němž po nějakém hněvu ani stopy.
Ta hodina, jíž jsem se obávala,
mně uplynula jako chvilka malá,
já čekala jsem s bázní, kdy zas chopí
se Vaše ruka klobouku. Než čas
jak tentokrát by nebyl naším pánem,
my mnohým ještě hudby velikánem
jsme kochali se dále. Posléz hlas
mé matinky nás vzbudil z opojení,
nás žertem na to upozorňující,
že do noci prý daleko již není.
V tu chvíli děsná bledost Vašich lící
mne polekala. Když jste za chvilenku
mne ruku svoji podal odcházeje,
já cítila jsem, kterak se Vám chvěje,
a když pak za Vámi jsem vyšla, venku
se náhle lístek octl v mojí dlani.
Což nemohla jsem se pak dočkat ani,
bych sama již v svém byla pokojíčku,
bych zavřela se, rozžala si svíčku
a zvěděla, co Váš mi nese list!
Teď vím to již – a přece stále znova
jej otvírám, vždy znovu musím číst
ta jeho, byť i soudila mne, slova.
List osudný však nejen vábí hled,
já vášnivě naň také tisknu ret.
Proč líbám jej? Vždyť přece bez lítosti
soud vyřkl nade mnou! Vždyť jsem prý dítě
a cit, jenž ve mně zaplál okamžitě,
já mylně zvu prý láskou! Zřejmo dosti,
že dopis Váš tak chtěl mne zahanbit, –
a já jej líbám! – Po krátkém dnes čase
svá slova musím opakovat zase:
40
Ne, nejsem dítě! Vřelý je můj cit,
je plamen to, ne pouhá jiskra malá,
jež zapadne a zhasne, sotva vzplála.
Však nejvíc ve Vašem mne bolí listě,
co na posledním uvedeno místě.
Mám věrna být prý muži, jehož tvář
jsem v životě svém zřela dvakrát asi,
mám vedle něho kleknout před oltář
a připoutat se k němu pro vše časy –
a to jen proto, v rozmaru že chvíli
kdys rodiče své děti zasnoubili!
Kdo ptát se bude dívky na souhlas?
Jen na trh s ní jak s bídnou otrokyní!
Zvyk zmůže vše; co protivno jí nyní,
snad milé bude za krátký jí čas – – –
Ne, nejsem jako jiných dívek davy,
jimž ani pouta lásky nejsou svata,
jež slyší jen, co chladný rozum praví,
a v otroctví jdou rády za kus zlata!
Já nestanu se loutkou vůle cizí!
Ač proto někdy sama půjdu světem,
má láska k Vám přec nikdy nevymizí,
ji vyznám také ještě mroucím retem –
IV.
Věčný Bože, nejsem-liž Tvou pravou
služebnicí, že mne tresceš tak?
V tuto chvíli jest mi nejinak,
než jest odsouzenci před popravou.
Zítra na smrt povlekou mne tedy!
Či snad moje svatba nedaleká
lepší je než smrti přízrak bledý,
v spánku posledním jenž vězně leká?!
41
Darmo z očí zardělých mi kane
častá krůpěj slzy plamenné,
darmo jako Kristus volám: Pane,
odejmi ten kalich ode mne! –
Nevěstou! Toť výsměch krutý tuze!
Ještě před rokem jsem psala Vám,
že se cizí vůli nepoddám –
hle, a zatím zmírám v němé hrůze
před zítřkem – – Jen Bůh, jenž všecko vidí,
zřel ty hrozné, nekonečné boje,
pod nimiž se chvěla duše moje,
nad sebou než – nejbídnější z lidí –
rozsudek jsem vyřkla. Mateřím
odolat jsem slzám nedovedla.
Dosud ještě v duchu s hrůzou zřím,
matička jak dobrá na smrt zbledla,
rozhodně když jsem jí prohlásila,
že mne žádná nepřinutí síla
k protivnému do duše mi sňatku.
S hrůzou vidím, kterak ubohá
klekla přede mne a pro Boha
prosila mne, abych na památku
svého otce neuvrhla stínu;
zavázalť se slibem druhu z mládí,
že mne za choť dá jen jeho synu.
Co tu činiti? Hlas jeden radí:
„Neustup!“ – však ihned za ním zas:
„Obětuj se!“ volá druhý hlas.
Jak mi bylo, říci nedovedu,
div jen, že mne smysly neminuly;
mlčela jsem chvíli, ku posledu
šeptla jsem: „Staň po Vaší se vůli!“
Zítra tedy odvlekou mne – zítra!
Do mého kéž byste viděl nitra!
Společné-li cos je našim duším
– a mé srdce řečí tajemnou
praví mně, že více, nežli tuším, –
42
ó, Vy byste zplakal nade mnou!
Pomoci což není? – Zítra již! –
Milosrdný Bože, dej, ať zdrtí
dříve mne Tvůj smutný anděl smrti
Slyš mě, Bože milosrdný, slyš!
V.
Milý příteli! Vím, hřích že páši,
bráním se však marně; musím zas
aspoň listem navštíviti Vás.
Minulo čtvrt roku, co jsem Vaši
drahou ruku tiskla naposled.
Darmo tenkrát svoje rozechvění
skrýval jste; Váš zamlžený hled
prozradil, že lhostejno Vám není,
na vždy že se rozloučíme – – – Na vždy?
Ne – toť nemožno! Bůh nechce přece,
bych se dopustila sebevraždy – – –
Podivno, že bezděky teď k řece
často zamíří můj bludný krok;
a když se tak s břehu dívám dolů,
myslívám si často, smělý skok
že by rázem všech mne zbavil bolů....bolů...
Sama tomu nechci věřit ani,
přes tři měsíce že jsem už – „paní.“„paní“.
Paní! Co v tom slově ironie!
Bezmocnou jsem služkou chtíčů hrubých
tyrana, jenž z mého žalu tyje – –
Onen muž pak drahý, kterému bych
v oběť byla všecko dala ráda,
je tak vzdálen, přes hory a doly,
netuší, jak srdce moje bolí,
v oko že se často slza vkrádá – – –
43
Útěchou mi jedinou v mém hoři,
že mne máte – nač to zapírat? –
že mne máte přece trochu rád.
Byť i někdy nezměrnými moři
osudu nás odloučila zloba,
přece, bolestí ač byla matkou,
upomínkou zůstane mi sladkou
mého s Vámi rozloučení doba.
Ach, vždyť dobře vím, že tentokrát
přetvářka Vám špatně povedla se;
slza v oku Vašem, tíseň v hlase
děly mi: Hle, má tě, má tě rád! –
Teskno je mi, teskno – – – Kdyže zas
uvidím svůj rodný koutek as?!
Srdce moje touhou po něm hyne,
cizinou mně každé místo jiné,
nejvíce pak – Bože polituj! –
cizinou mně nový domov můj – – –
Zahynout-li žalem nemám záhy,
třeba je mně potěšného slova;
slitujte se, příteli můj drahý,
nad tou, která Vás jen v srdci chová! – –
VI.
Drahý příteli, ó, byste věděl,
radost z mateřství co krve stála!
Nemoc vražedná, jež upoutala
na lože mne na několik neděl,
zůstavila stopu svoji děsnou.
Lékaři mne těší, že prý zcela
zdraví se mi vrátí s novou vesnou,
naděje bych prý jen neztrácela;
já však cítím, – a Bůh svědkem je mi,
předtucha ta málo že mne leká, –
že již ani vesna nedaleká
46
nedovede kouzly svými všemi
zadržet, co jest mi usouzeno – – –
Ta jen v duši myšlenka mne pálí,
že tak záhy Jaroušek můj malý
– Vaše hle! jsem dala jemu jméno –
osiří a že pak za čas krátký
nové snad se dostane mu matky,
jejíž jinam přikloní se cit,
která ráda nebude ho mít.
Díky za Váš dopis! Před tyranem,
v jehož moc mě vrhl osud zlý,
útěchou mi bude, talismanem,
v nejtěžší jenž chvíli vykouzlí
vždycky před můj zrak tvář Vaši milou,
která novou ozbrojí mě silou.
Díky za tu něžnou péči Vaši,
za ta všecka Vaše slova zlatá,
jimiž posílena volně z bláta
sobectví se duše moje vznáší!
Žití bouř ať vůkol řádí lítě,
trpět budu klidně – pro své dítě!
A teď zprávu trochu veselejší
– kéž by jen též potěšila Vás! –:
příliš drsné podnebí je zdejší,
v chudé přírodě tak málo krás,
k cestě daleké v kraj rodný drahý
s Jarouškem že odhodlám se záhy;
skřivan zem až probudí, jež dříme,
sedmikrásami až zbělí mez,
v moje rodiště – k Vám pospíšíme!
Snad ten tichý, hluboký náš les,
v němž se toulávala matička,
pomoci též synáčkovi může,
snad i jemu bledá na líčka
brzy svěží vyčaruje růže.
Kéž má zpráva ve Vaší též hrudi
aspoň ohlas radosti té vzbudí,
kterou nyní moje líce planou!
45
Dětinsky se těším na ten čas,
rodiště kdy uzřím své a – Vás.
S Bohem, příteli, a na shledanou!
VII.
Ty můj drahý, drahý! Tedy pravda to je?
Nešálí mne to jen pouhý přelud, sen?
Před tím blahem srdce zachvívá se moje,
štěstím nesmírným je zrak můj zarosen.
Chtěla plakat bych i jásat jedním dechem,
chtěla bych své štěstí hlásat všemu světu,
aby les i skála nejkrásnější větu:
„Miluje mne!“ věčným opáčily echem.
Má mne – má mne rád! Ó, Bože, jaké štěstí!
Sotva uvěřit jsem mohla sladké zvěsti – –
Ty můj drahý – drahý! Po dobu tak dlouhou
dovedl jsi tlumit srdce bouřné tepy,
jež se chladem zimní podobalo stepi,
po mé náruči ač dávno mřelo touhou.
Do duše se lítost vkrádá s myšlenkou,
že jsem nestala se šťastnou ženou Tvojí,
na chvilku však jen; stesk útěcha zas hojí,
že jsem zůstala ti čistou milenkou.
Duše šlechetná! Slib znaje, který kdysi
otec můj dal svému příteli, své rysy
přetvářce jsi trapné naučil, že svaly
líce Tvého chlad a stálý pokoj lhaly,
nitro Tvé co sžíral vášně zhoubný plamen.
Nad osudným svazkem kněz když vyřkl „Amen!“
skrytě v chrámovém jsi zaplakal si temně,
když pak jako ve snách šla jsem od oltáře,
svatý mír z Tvé zíral mramorové tváře,
s blahopřáním svým kdy blížil jsi se ke mně.
Nikdo netušil z těch svatebčanů kolem,
jakým provázen klid vylhaný je bolem,
46
jako já jsem tenkrát netušila toho – – –
Strastných, hrozných dní pak nadešlo mi mnoho,
náhradou až přišla za vši moji muku
krásná chvíle, kdy jsem plakala jak dítě
radostí, Tvou drahou tisknouc opět ruku.
Pohled jediný mi pravil okamžitě,
veliká že změna s Tebou udála se,
ale bála jsem se tomu uvěřiti,
že to láska ke mně v Tvém se chvěje hlase,
láskou že se temné oko Tvoje nítí.
Po celou tu dobu, ztracené co zdraví,
které urváno mi mého štěstí vrahem,
nadarmo – jak hlas mi neomylný praví –
hledala jsem opět v rodišti svém drahém,
po celý ten čas jsem vídala Tě denně,
tajemství však srdce rty Tvé nezradily,
choval jsi se ke mně k jiného jak ženě.
Poslední až den Tě opustily síly – – –
Ty můj drahý, drahý! Slov kde nabrala bych,
která v obrysech by aspoň zcela slabých
vylíčila, co se tenkrát se mnou dálo?!
Kdybych napsala, že ve chvíli tu ke mně
snížilo se nebe, k chudé dceři země,
ještě bych tím řekla příliš – příliš málo.
Sladké vzpomínky nic z mysli nevymaže
na to, jak mne vroucně objaly Tvé paže,
chvatnými jak slovy náhle vyznal jsi mi
dávnou ke mně lásku, kterak jsem se blahem
blízka mdlobě chvěla v objetí Tvém drahém,
v polibku Tvé rty když setkaly se s mými.
První polibek a – žel! – i poslední – –
Před zjevnou proč pravdou oči zavírati?
Květu nelze věčně kvést ni plodu zráti.
Sečten počet našich na tom světě dní,
Tvá i moje líce zřejmě o tom svědčí – – –
Víš-li, miláčku, oč Boha prosím jen?
Kdyby zavolal nás oba v jeden den,
ničí nad mé štěstí nebylo by větší.
47
Vítána mi brzká smrt, já toužím po ní;
čím se dříve hlava v spánek věčný skloní,
tím zde kratší bude utrpení mé.
A můj Jaroušek ? – Ach, toho nesmíme
tady nechati, ten musí jíti s námi – – –
A teď, miláčku můj drahý, moje nebe,
s Bohem pro ten svět! Já v duchu líbám Tebe,
věř, že shledáme se brzy nad hvězdami! – –
48