Ve službách
železného oře.
49
I.
Jak by dravec střelou zasažený
byl to zařičel, tak děsný ryk
ze rtů zmodralých se choré ženy
ozval teď
a v příští okamžik
bez vlády zpět kleslo její tělo.
V hlavách lože chudého v tu chvíli
bez hnutí a mlčky postavili
dva se andělé; jak padlý sníh.
bílé peruti měl jeden z nich,
křídlo druhého se nocí tmělo.
Zatím venku bouř se rozpoutala:
vichr burácel a hrom řval vzteklý,
nebesa co chvíli v ohni stála,
proudy vody s oblak na zem tekly.
Však ni blesku kmit ni hromu vztek
nevyrušil z bolných myšlenek
muže, který zdrcen klesl k loži,
u něhož teď truchlý posel boží
s bílým cherubem se objal právě –
s narozením smrt tu snoubila se;
mrtvé ženy líc ten zesinalou,
studené rty líbal zas a zase,
a když dcerku podali mu malou,
jako dítě vzplakal usedavě – – – – –
Křemena, jenž hlídačem se trati
po svém otci před rokem byl stal,
od chvíle, kdy ženu pochoval,
sotva někdo uviděl se smáti.
Krátký rok – a jaké to v něm změny!
Krásným snem už připadá mu jen
chvíle ta, kdy štěstím opojen
50
po boku své mladé, zdravé ženy
přes práh domku přešel poprvé.
Vzpomíná, jak tenkrát do krve
zarděla se jeho Anna drahá,
když mu šeptem zprávu onu sladkou
zvěstovala, že se cítí matkou.
Jak se těšil na ty chvíle blaha,
v loktech svých až bude hýčkat robě,
vášnivě až přivine je k sobě!
Netušil, jak draze zaplacen
malý tvor ten bude vytoužený,
největší to jistě ze všech cen:
žitím jeho dobré, věrné ženy. –
Mladý vdovec lásku neskonalou,
kterou Annu zahrnoval svoji,
přenesl teď na Marušku malou;
u ní není-li, je v nepokoji,
na ni myslí při každém svém kroku,
a když z pochůzky se po trati
do malého domku navrátí,
slza jemu zachvěje se v oku,
dcerka-li, jež podobna je matce,
na tatíčka usměje se sladce. –
II.
Minula dvě léta od těch dob,
nad věrnou co Křemenovou druží
na vždycky se zavřel tmavý hrob.
Maruška, jež ubohému muži
oslazuje trpké vdovství chvíle,
běhá již a žvatlá roztomile.
V kratičkém tak pokročila čase,
že jí teď už nepoděsí ani,
na stěně když signál z nenadání
zarachotí příchod vlaku hláse;
51
ba, teď často čeká na něj sama,
a když ozve se, hned ručinkama
zatleská a s vyjasněným líčkem
batolí se ihned za tatíčkem,
který u cesty, jež přes trať vede,
spustiv závory vlak očekává.
Oj, což zasvitnou jí očka smavá,
kterak se jí zardí líčko bledé,
mimo ni když s rachotem a v kouři
železný ten kolos náhle bouří!
Dráhy zřízenci ji všichni snad
znají už a každý má ji rád;
proto také často ku dítěti
s vlaku kornout cukrovinek sletí. –
Křemenova sestra Bohumila,
která dělala mu hospodyni,
jednoho dne bratru oznámila,
za měsíc že vdávati se míní.
Mladý vdovec neblahou tu zprávu
mlčky vyslechl a svěsil hlavu;
chmurný pohled do budoucnosti
rozvil se mu náhle před očima:
cítí, kterak záhy uhostí
v domku jeho nevlídná se zima,
pečlivá až odejde mu duše.
Bohumila bratra ve předtuše,
co se děje v jeho nitru as,
s účastenstvím pozoruje chvíli,
do klidu pak marně nutíc hlas
řečí svojí míří přímo k cíli:
„Odpusť, bratře, mé mi rozhodnutí;
že mně nelze jinak, dobře víš.
A teď upřímnou mou radu slyš,
k níž jen láska sesterská mne nutí:
Anně slzy tvé již nepomohou,
proto přestaň truchlit pro ubohou,
pomni na sebe a na své dítě,
aby nerostlo jak stromek planý,
který kloní se vždy, kam jen chce;
52
na místo své milované Anny
novou matku přiveď Marušce,
věř, že její láska uzdraví tě.“
Trapná je to chvíle ticha. Hle,
osudné již padlo ono slovo,
jehož vždycky srdce Křemenovo
v předtuše se obávalo zlé.
K Bohumile oči zdvihl krátce
a již zas je klopí v náhlém zmatku;
cítí pravdivost slov sestřiných –
a přec zdá se mu, že na památce
jeho Anny těžký páše hřích,
k novému že jemu radí sňatku.
Druhý den si Křemen dovolené
vyžádal a zašel na hřbitov,
ve stínu kde jasmínu se rov
nad ubohou jeho Annou klene.
Dlouho chýlil hlavu k místu tomu,
které jeho pohltilo štěstí – – –
A když k večeru se vrátil domů,
s tváří uklidněnou, která věstí,
v jeho nitru boj že ukončen,
oznámil své sestře vdovec mladý,
že chce poslechnouti její rady,
o tu ještě službu prose jen,
aby, ježto víc je v městě známa,
nevěstu mu vyhledala sama.
Ach, což bylo sestře o nevěstu!
Mohla mu jich napočítat ke stu –
Měsíc po té v domku hlídačově
slavila se týž den svatba dvojí:
Bohumila dala ruku svoji
panici a Křemen mladé vdově.
III.
Překrásně ten strážní domek leží,
53
v kterém hlídač Křemen přebývá;
divoké jej víno zakrývá,
okénka že jeho najdeš stěží,
před ním zahrádečka jako dlaň,
ale v létě stále plná růží,
za ním vysoká se zdvíhá stráň,
kde se k bukům útlé břízy druží,
několik jen krokův učiníš
od domku a tvoje prsa již
oddychují v tajůplném hvozdě.
Líbí se tu Křemenově ženě;
na růže je sice teď už pozdě
– neníť daleko již do jeseně –,
před domkem však zahrádečka zase
v jiné, podzimní se jeví kráse:
peřestých v ní jiřin plno nyní,
Líbí se též nové hospodyni
rušný život venku na trati,
na níž stále vlaků honba čilá;
z počátku se sice v závrati
pokaždé jí hlava zatočila,
uháněl-li těsně před ní vlak,
za nedlouho zvykla tomu však,
brva že se nehne v očích jejích,
i když rychlík pádí po kolejích.
Připadá teď často Křemenovi,
jak by žil zas život zcela nový,
zdá se, že i s čela jeho vrásky,
přečasně jež brázdit počaly je,
ztrácejí se na výsluní lásky,
kterou srdce jeho Marty bije.
A což Marušce je nyní blaze!
Dřív-li přece teta Bohumila
jejím choutkám někdy kladla hráze,
nová matka teď je prolomila;
dělá vše, co vidí na očích
buclatého toho andělíčka,
kterého jen stále laská, hýčká,
54
až i Křemen z ní si tropí smích
říkaje, že pro budoucí časy
na sebe tak důtky uplétá si. –
Ale nebe v domečku tom malém
není přece zcela bez mraku.
Křemenovi tenkrát ve zraku
zatmělo se lítostí a žalem,
se stěny když Marta odklidila
květovanou trepku na hodinky,
kterou Anna vyšívala milá;
za ní záhy ztrácely se z bytu
jiné na nebožku upomínky.
Křemen při tom, něžného pln citu,
jediným si nestěžuje slovem,
ale častěji teď nežli kdysi,
ve službě jak svobodnou má chvíli,
na odlehlý městský hřbitov pílí
a tam nad chudým své Anny rovem
vřelou slzou v bolu ulehčí si.
IV.
Dýchl seveřík – kraj ztrnul rázem;
přihnaly se černé mraky, z nich
za krátko se hustě sypal sníh,
příkrovem se těžkým kladl na zem.
Krutá zima vlády ujala se. –
Domek Křemenův v tom smutném čase,
s šerem večera kdy splývá den,
od všeho je světa odloučen,
daleko ač není nádraží.
Kam zrak zaletí, pláň bílá šírá,
od níž nápadně se odráží
peruť havrana, jenž hladem zmírá.
Smutno venku, sníh kde bez přestání
55
ostrý vítr do závějí shání;
smutno v jizbě, jejíž okna nízká
podivnými květy pokryl mráz.
Často teď se – často Martě stýská,
líně se jí smutný vleče čas,
často v trudné myšlenky se hříží,
z nichž i Maruščin smích zvonivý
vytrhnout ji dovede jen s tíží.
Křemen se jí proto nediví,
jen ji lituje a bolest cítí,
ke svému že připoutal ji žití
v této samotě, ač mohla snad
v městě trávit život plný vnad.
Spousty sněhu rostly venku denně.
Maruška se dosti nadiviti
nemůže té ve přírodě změně,
démantů kde na tisíce svítí;
největší však radost působí jí,
některý-li z bájných květů těch,
které obě okénka teď kryjí,
roztaví úst jejich teplý dech
a když za něj, než-li naděje se,
jak by vyzván kouzelnými slovy
čaroděje, vyroste květ nový.
K smrti teskno v zakletém je lese,
velkému jenž hrobu podoben;
pod obrovskou sněžné spousty tíží
stromy smutně větve svoje níží
jako v těžký ponořeny sen,
z něhož ani zvuk jich nevyruší;
ticho vůkol – hrozná, mrtvá tiš,
ve které snad leda uslyšíš,
kterak tvoje srdce v ňadrech buší
bledou bázní, krok by tebe vratký
nezavedl v rokli utajenou,
kde své brady plné jinovatky
skřítkové si lesní hladí v smíchu,
kalnou na ně prskajíce pěnou,
56
zabloudí-li chodec v lesním tichu
a v tu jejich říši zapadne.
Po cestách už nikde ani stopy,
všecko v moři sněhovém se topí
stále rostoucím den ode dne.
A přec jizba Křemenova prostá
dostala v tom hrozném čase hosta.
Jednou z rána s hloučkem nádenníků,
kteří denně určitý kus trati
zbavovali sněhu, na vozíku
přijel nový traťmistr; byl už
nemladý, však dosud statný muž,
Němec z pohraničních hor, což znáti
bylo v každém jeho tváře ryse,
který, ač byl mezi Čechy stále,
pohrdal jich řečí okázale
a jen stěží uměl smluviti se.
Traťmistr, jenž obával se dny,
do domku hned zašel hlídačova.
S Křemenem, jenž německého slova
neuměl, byl hovor nesnadný;
za to žena Křemenová mladá,
která se tím chlubívala ráda,
tři že léta „v Němcích“ strávila,
Herrmanna tak dobře bavila,
nepříjemně že jej překvapilo,
když se jeho podřízení s dráhy
před hlídačův domek dostavili
oznámit, že skončeno jich dílo.
Když se loučil s Křemenovou, chvíli
ruku její ve své podržel,
velký nad tím vyslovuje žel,
že mu je dnes odejít tak záhy,
zároveň však slíbil, v brzkém čase
dojista že sem zas podívá se.
Druhý den už Herrmann dostál slovu;
a že trať, jež za den vyčištěna,
57
přes noc sněhem zapadla vždy znovu,
byl tam denně. Křemenova žena
ráda jeho poslouchala šprýmy,
brzy také Maruška se malá
na jeho již příchod těšívala,
zanášelť ji dárky slaďounkými.
Jenom Křemen malou radost jeví
z jeho návštěv; smích ten vřeštivý,
drsná mluva, posuňky i zpěvy –
všecko se mu na něm protiví.
V.
Přešla zima, poslední již sníh
jarní slunko z dolin vypíjelo.
V přírodě je všude ples a smích,
ale Křemen častěji teď čelo
kaboní, než v smutných zimních dnech;
vždycky se tím pyšnil, že je Čech,
a teď často musí od Herrmanna
vyslechnouti výsměch bodavý,
že již Čechům vyzvánějí hrana,
Němec že je záhy udáví
a že Křemen jistě v brzké době
slabikáře německé rád sobě
opatří a louskati je bude.
Křemen vždycky sobě na noviny
potrpěl a po nich slídil všude,
věděl tedy, dávno laskominy
na Čechy že soused lačný má;
a že vlastníma též očima
viděl, co se kolem něho děje,
člen že každý oné společnosti,
které slouží on již léta dlouhá,
všemu českému se pouze směje,
že i syn se vlastní matce rouhá:
58
proto soudil, že je povinností
každého, v kom nevyhasl cit,
vší svou silou k tomu působit,
aby – s ním ať cokoli se stane –
los se změnil vlasti utýrané.
Někdy sic i jeho naděj mizí,
marným se mu zdává namáhání
zachrániti národ, který sklání
dobrovolně šíji pod jho cizí.
Ale z ponurých těch myšlenek
vždy zas vytrhne se, v kronice-li
jako v zrcadle zří onen věk,
s netajenou úctou svět kdy celý
patřil na Čechie velké syny;
ne – ne, nelze tomu uvěřiti,
že by jeho drahé domoviny,
která již již ve propast se řítí,
nezadržel dobrý anděl její,
který nad ní bděl i v dobách těch,
vrah kdy na svých ořů kopytech
byl by roznesl ji nejraději – – – –
Jednou žena Křemenova muže
překvapila takovými slovy:
„Slíbila jsem včera Herrmannovi,
na nás jistě počítat že může,
pomocí že svojí přispěti
chceme jeho chvalitebné snaze,
aby v našem městě pro děti,
jejichž rodičové slouží dráze,
německá se zařídila škola.“
Křemen, jemuž za ženiny řeči
před očima dělala se kola
a pěst svírala se jako v křeči,
beze slova k zemi zíral chvíli,
až pak ze vší rozkřikl se síly:
„Ženo, zde jsem pánem já – ty ne!
Proto věz, než německé bych škole
59
svěřil svoje dítě jediné,
žebrácké že uchopím se hole,
ba že dítě, vši svou naději,
pod rychlík bych hodil raději“ –
„Jenom zvolna!“ Křemenová vece.
„Tvého křiku nebojím se věru!
Sám-li’s hloupý, proto ještě přece
nemusíš snad hloupou míti dceru.
Rád buď, že jí příležitost kyne,
by se naučila německy;
němčina je, ne-li nad všecky,
aspoň nade mnohé řeči jiné,
kdo ji zná, ten projde celým světem.
To jen ta tvá hloupá česká hlava
nepochopí, jaká se tu dává
příležitost vzácná našim dětem.“
„Ani slova dále!“ vzkřikl teď
Křemen hněvem bledý. „Raděj hleď,
aby přestaly ty divné řeči
o tobě a traťmistru, jenž o tě
takovou prý dojemnou má péči,
by ses netrápila o samotě.
Však jen až mně dojde trpělivost,
rázně tomu Němci ukáži,
vetřelci jak, jenž nás uráží,
u nás dávati jsme zvykli výhost!“ –
Při tom Křemen pádnou svojí pěstí
na stůl udeřil, a jeho žena,
změnou v jeho tváři, která věstí
svrchovanou zlobu, poděšena
v křečovité vypukla teď štkání.
V tom se Herrmann zjevil ve světnici;
na pozdrav mu neodvětiv ani
vyšel Křemen zsinavělý v líci.
V domku hlídačově častý host,
jenž tam vždycky chodíval tak rád,
60
nezdržel se dlouho tentokrát,
a když vyšel, taková jím zlost
lomcovala, na rudém že čele
naběhly mu modré pruty žil,
zimničně že na všem chvěl se těle,
až se posléz trochu utišil
jeho vztek, když ze rtů zmodralých
proudy nadávek se draly zlých.
VI.
Domku, z něhož odešel tak spěšně,
vyhýbal se Herrmann dlouhý čas;
teprve když v květu stály třešně,
poprvé se objevil tam zas.
Křemen před chvílí byl vyšel z domu;
a když s pochůzky se po trati
vrátil, divil nemálo se tomu,
když svou ženu viděl plakati.
Křemen doma od onoho dne,
pro traťmistra se ženou co svojí
v rozmluvě se utkal osudné,
nepromluvil. Také dnes se strojí
tvářiti, jak by se ani málo
Martiny ho nedotekly slzy;
darmo však se přetvařoval: brzy
jíní kolem jeho srdce tálo,
a než by se nadál, ovíjí
pravici jí náhle kolem pasu,
retem pak se dotknuv hebkých vlasů
táže se, co k slzám nutí ji.
Zdvihla hlavu, s líce setřela
slzu, krerákterá právě tryskla z oka,
61
potom děla vzdychši ze hluboka:
„Byl zde Herrmann.“ – (Chmuru do čela
muži vehnala tři tato slova.)
„Přišel z rozkazu prý přednostova.
Tam tu listinu prý“ – (při tom stranou
vzhlédla na skříň patrného stáří) –
„přečísti si máš a podepsanou
odvésti máš zítra v kanceláři.
Kdybys prý však svým ji podpisem
opatřiti nechtěl, v krátké době
máš se vystěhovat; oni sem
povolnějšího prý vezmou sobě.“
Zahleděl se Křemen do listiny –
a již houstnou v jeho čele stíny.
Při útoku onom velikém,
který strojí naši nepřátelé
na národní naše žití celé,
má se státi spoluvinníkem?
Cokoli kol něho ať se chystá,
on se zrádcem nikdy nestane,
byť i hlad mu hrozil – ne a ne!
Svět je veliký, v něm dost je místa,
a když tady od úst jemu berou
chleba skývu trpce zaslouženou,
jinam půjde se ženou a dcerou – – –
Nemýlí se? Půjde-li též s ženou?
Bude-li as Marta míti dosti
odvahy, by kráčela s ním všude,
do nejisté, temné budoucnosti,
bídnější snad přítomnosti chudé?
„Co teď počneš?“ náhle nesměle se
Marta táže; Křemen jasně cítí,
její hlas že nezvykle se třese.
„„Co mně zbývá, nežli jinam jíti?!““
„Dobře máš, vždyť všude je zem Páně.“
62
Řekla to tak pevně, odhodlaně,
překvapen že pohlédl muž na ni,
nechtělť věřiti svým uším ani;
avšak ve tváři se Martině
nepohnul ni sval a na muže
její zrak tak hledí nevinně –
ne, to přetvářka být nemůže!
Dojat takou oddanosti měrou,
kterou jevila v tu chvíli žena,
Křemen náhle chut měl tisícerou
vrhnouti se před ní na kolena,
ruce zlíbat jí a prominutí
žádat, že k ní nedůvěřiv býval;
ale signál rychlíku jej nutí,
aby utlumě ten citu příval
šel, kam volala jej povinnost.
Dávno rychlík přezpřes železný most
s rachotem se přehnal, zmizel v dáli,
ale Křemen dosud tady stojí,
jako kdyby rozmýšlel se, má-li
ještě v chaloupku se vrátit svoji...
Rozhlédl se. Sladké kouzlo máje
na všem leží. Bílých květů tíž
visí se stromů, v sen brzo již
dovádivý větřík zkolébá je,
proto také ještě ze rtů všech
večerní jak modlitba se nese
něžných jara dítek vonný vzdech. – –
Co jen se to děje nyní v lese?
Od božího rána do večera
opeřenců malých píseň sterá
hlaholí tam, zvoní, lká i jásá,
sluch že opájí ti věčná krása
nevystihlé, rajské melodie;
a ten vzduch, jenž vane k tobě nyní
z chrámu toho tajůplných síní –
plnými jak doušky hruď jej pije!
Dlouho jeho zrak se toulal v dáli,
63
pak se vrátil lesa na úbočí,
na němž fialky se v tlumech smály;
a jak hleděl, náhle cítil, v oči
slz že horkých dere se mu příval.
Hle, ta místa, na nichž skotačíval,
dokud neznal, starostí co tíž!
Dávno jaro odkvetlo mu, již
léta na mále a zvolna hlásí
pochmurná se jeseň, v jeho vlasy
nejedna již bílá nit se vpletla,
ale dosud jako hvězda světlá
z mládí vzpomínky mu září v duši.
Sotva očka prvních sedmikrás
usmála se z mladé trávy zas
na svět, který teprv jaro tuší,
stálým hostem šumného byl hvozdu;
věděl o všech jeho tajnostech,
o ztajených oku hnízdech drozdů,
o místech, kde v měkký, kyprý mech
bořívá se noha nejhlouběji,
o studánkách pod ním ukrytých,
ptáčata kde žízeň ukájejí,
o místě, kde ozvěny ti smích
třikrát každé zavýsknutí vrátí.
Od lesa pak zrak se svezl k trati.
Hle, ten domek a ta zahrádka,
po níž teď se dlouhé stíny stelou,
kterak srostly s duší jeho celou!
Matčina v tom domku pohádka
uspávala bezstarostné dítě,
píseň budila je na úsvitě.
Léta byla radost hostem v chatce;
první hoře do ní přiletělo,
jinoch – syn když milované matce
křížek dělal na stydnoucí čelo;
pak už častěj našlo cestu do ní:
ještě bol se nad otcovou smrtí
neztišil – a nový zas jej drtí,
nad mrtvou kdy ženou muž se kloní.
64
Na sta vzpomínek jej k domku víže –
a teď musí s ním se rozloučiti –
snad už zítra; náhle Křemen cítí,
na prsa že zlá mu lehla tíže,
hrozný tlak vždy stoupá výš a výše,
že se jemu stále hůře dýše,
z hrdla palčivost se dere v ústa,
na oči se mlha klade hustá,
stále hustší, na chvějné až řase
v horkých slzách rychle rozplývá se – – –
Bůh ví, jak byl dlouho Křemen venku.
Do domku když vešel v pozdní době,
psací náčiní si ze přístěnku
přinesl, pak za stůl sedl sobě,
dlaní přejel oči, zvolna péra
chopil se a listinu tu, která
takový mu způsobila žal,
chvějící se rukou podepsal.
Chvíli seděl mlčky, pak se k ženě
obrátil a temným hlasem prál:
„Podepsal jsem – zůstanem tu dál!“
Marta na něj jako udiveně
pohlédla a zašeptala skromně:
„Jak si přeješ; ty jsi pánem v domě.“
Ale náhlý v očích blesku kmit
jak by děl: Jsem zvyklá vítězit!
VIl.
Druhý rok už do německé školy
chodí Maruška a v němčině
k radosti se tuží matčině;
Křemena však často srdce bolí,
často duši výčitka mu rve,
to že jednal krásně svědomitě,
pro bezmezné sobectví když své
obětoval jediné své dítě.
65
Cítí, jakým slabochem byl v chvíli,
listinu když podpisoval zradnou,
pro kterou ať kletby jeho padnou
na ty, kdo jej k tomu přinutili!
Nebylo však jedné chyby dosti;
za nedlouho ještě mnohem dál
Křemen zabředl v své povolnosti.
Herrmann, jenž se lepším už mu zdál,
– dějíť jeho návštěvy se nyní,
na trati když Křemen zaměstnán, –
před Martou zas nový odkryl plán:
bude nejlépe, když její dcera,
která v němčině tak zjevné činí
pokroky, kams půjde do kláštera,
v cizí by se utvrdila řeči.
Darmo Křemen námitky má steré,
darmo na veliké nebezpečí
ženě svojí ukazuje, které
českým dětem hrozí v klášteřích,
z českého kde jejich původu si
potupný jen každý tropí smích,
kde se české srdce zapřít musí;
za nedlouho Marta odvážela
Marušku, kam Herrmann poradil:
v horském městě při hranicích zcela
daleké byl jejich cesty cíl.
S Maruškou se z domku hlídačova
odstěhoval veselosti duch.
Křemen nyní pro všecko je hluch,
stále bloudí domkem beze slova,
těžké myšlenky mu víří hlavou,
jež se denně níže k prsům kloní,
kam jen hlédne, všude vidí smavou
tvářinku a zmírá steskem po ní;
přečasto, když sám je ve světnici,
opatrně zamknuv dříve dvéře,
ze šatníku drahé dcerky béře
starou sukénku, ji tiskne k líci,
66
celuje a v usedavém pláči
nejednou ji horkou slzou smáčí.
Za to Marta teď je šťastna zcela;
zbavilať se mluvné svědkyně,
která vedle muže jedině
ve hříšné jí lásce překážela.
VIII.
Dopis, který po nějakém čase
od Marušky přišel, po německu
hlásající jenom chválu všecku
o kláštera nevýslovné kráse,
že se jí tam žije jako v ráji,
ani trochu že se nestýská jí
po rodičích ani po domově, –
zjitřil ještě v nitru Křemenově
ránu, která dosud nezhojena.
V okamžiku tom, když mu jej žena
překládala, mhu měl před očima,
v těle s horkem střídala se zima,
bylo mu, jak byl by z nenadání
dostal pěstí do zpocených skrání.
Chtěl by na tom listě viděti
stopy slz, jež jeho dítěti
z oka tryskly po domově steskem;
chtěl, by z něho ne jen volal pouhý
pláč, než aby nezkrocené touhy
úpěl nářkem po tom kraji českém,
po domečku rodném, po zahrádce,
po pečlivém, dobrém tatíčkovi.
Místo toho suše jen a krátce
domova se několika slovy
dotekla. Muž sama sebe ptá se:
To že psala dcerka moje milá?
Možná-li, by tak se v krátkém čase
domovině byla odcizila?
67
Tak-li nyní již, jak bude dál?
Bál se kláštera, však že tak záhy
jeho dítě svede s pravé dráhy,
toho přece jen se nenadál.
S Křemenem se všecko vůkol točí.
Ó, že nemůž’ hned se rozjeti
k jedinému svému dítěti,
na vlastní by přesvědčil se oči,
zlověstný list onen pravdu dí-li!
V noci Křemen nezamhouřil oka,
vzdychal jen a sténal ze hluboka,
zdálo se mu, lítostí že zšílí.
IX.
Příliš dlouho bylo Křemenovi
čekati až do prázdnin. Čím dřív
o dcerce se plné pravdy doví,
tím je lépe pro něj; takto živ
nechce býti v nejistotě trapné.
Bázeň-li pak jeho o dceru
není lichá, všecky síly napne,
aby hned ji vyrval klášteru.
Za týden jel Křemen za Maruškou.
V první chvíli, když se hnul s ním vlak,
hrozná úzkost byla jeho družkou,
ale záhy, když se jeho zrak
půvabem těch krajův opájel,
jimiž železný s ním oř teď jel,
úzkost mizela – a teď už v hrudi
blahý pocit volnosti se budí.
Včera ještě poddán povinnostem –
a hle, dnes už tak je svoboden,
jako v modré výši skřivan ten,
hrdélka jenž mnohým hýří skvostem!
68
Také obsah listu Maruščina
zdá se mu teď přirozený zcela.
Ubohá, co počíti si měla?
Jistě by tak psala každá jiná,
kdyby říkala jí do péra
kterákoli zbožná řeholnice
či snad sama matka kláštera. –
Náhle Křemen ztajil v prsou dech,
úžasu nach zbarvil jemu líce:
z šedých par se před ním z nenadání
vynořili horští velikáni,
odvěcí ti, věrní strážci Čech.
Křemen, který stále žil jen v kraji,
s obdivem a žasem patří na to,
na hlavách jak těchto obrů hrají
světla paprsky a žhavé zlato
na pyšná jim připínají čela.
Zpitý zrak se svezl v údolí,
sluch pak tuší, jak tam hlaholí
harmonie, jež se rozzvučela
kyvem zvonců skotu na hrdlech.
Jaký div, že dítě nezkušené,
které nyní žije v krásách těch,
pro ně na domov si nevzpomene?!
Volněj jede vlak, – jen malá chvíle –
a již Křemen u svého je cíle.
Dřív-li dojat hor byl velebností,
nezvyklým teď zmámen ruchem oním,
jehož všude kolem něho dosti;
šťastně-li se vyhne četným koním,
s povozy co stojí u nádraží,
do lidí v témž okamžiku vráží,
že se sotva stačí omlouvati;
nevýslovná teď jej úzkost chvátí,
že mu nikdo nechce rozumět,
na cestu když ptá se ke klášteru;
jako by tu byl už jiný svět,
jak by ani v Čechách nebyl věru – – –
A co bez rady tak stojí tady,
69
neznámý pán jakýs šedobradý,
poklepav mu na rameno lehce,
oslovil jej sladkou mateřštinou:
„Vidím, krajane, že nikdo nechce
rozuměti vašim otázkám.
Zdejší Němci od jakživa slynou
neukrotným záštím proti nám,
jediným se slovem neprozradí,
čeština že neznáma jim není.
A my Češi? Oj, což my se rádi
pochlubíme trochou švandročení,
jemuž „na handlu“ nás naučili!
Jestliže se nezměníme záhy,
marny budou všecky naše snahy,
právem naši sousedé pak milí
krčit budou nosy nad námi. –
A co v klášteře?“ teď neznámý
přerušil proud řeči. – „„Mám tam dítě.““ –
„Tedy jste z těch otců zpozdilých,
kteří na svých dětech páší hřích
do velké je vhánějíce sítě,
kterou lovci duší obezřelí
na všech stranách u nás rozestřeli?
Mnohý otec nepomyslí ani,
z nepřátel že sesílených řad
v budoucnosti vlastní dítě snad
otcovské mu srdce nejtíž raní,
až se bude za to styděti,
že se v české narodilo chatce,
až se bude otci smát a matce,
mluvícím jen sprostou českou řečí – –
Avšak dosti! Vám snad nebezpečí
nehrozí, snad na svém dítěti
nedočkáte bolesti se té.
Odpusťte, že zarmoutil jsem vás,
vidím, že to těžce nesete;
o něčem teď jiném mluvme zas!“
Neznámý pak jal se Křemenovi
ukazovat památnosti města,
70
mimo něž je právě vedla cesta,
ale ránu, již mu svými slovy
zasadil, už nemůž’ zaceliti;
Křemen jde jak ve snách, v duši cítí
ostří výtky – žel! – tak oprávněné;
myšlenka, že na dcerušce svojí
páše hřích, krev do hlavy mu žene,
zraky zdvihnout od země se bojí – – –
Než se nadál, v klášterní byl bráně.
Zabušilo srdce mu a skráně
zrosil pot; jeť jednou pod střechou
s Maruškou! Ach, jaké bude asi
s dcerkou shledání? – To útěchou
pro něj skoro, když mu vrátná hlásí
češtinou až hrůza zkomolenou,
dívenky že u stolu jsou Páně;
uklidní se aspoň. Uhladiv
vlasy, zpocené jež kryjí skráně,
chodí po chodbě. Hle, za tou stěnou
jeho dcerka pobožně se modlí,
poklad, bez něhož by nebyl živ!
Chodí – chvíli u dveří zas prodlí,
na klíčovou dírku ucho klade,
slyší modlící se hlásky mladé,
mezi nimi Maruščin též tuší.
Náhle jak by proud jej polil vřelý –:
u kaple se dvéře otevřely.
Co v tu chvíli dělo se mu v duši,
jaký rej v ní vířil myšlenek,
když tak schoulen v okna výklenek
pozoroval dívek řadu dlouhou,
kterak v jeho srdci bázeň němá
střídala se s radostí a touhou,
vylíčit mé péro síly nemá.
„Maruško!“ teď vzkřikl – ale rázem
oněměl; ta, kterou volal tak,
vzhlédla k němu, zarděla se, na zem
upřevši pak rychle plachý zrak
71
šla, jak kdyby nebylo ho tady.
Chuďas Křemen – nemůž’ s místa ani;
čekal, až jej dcerka z nenadání
uvidí, že vytrhne se z řady,
k němu přiskočí a – jak to zhusta
dělávala doma jako dítě –
pověsí se na šíj mu a hbitě
polibkem mu dlouhým zavře ústa.
Zatím hle! se dcerka stydí zaň,
za jeho se šatstvo stydí chudé,
za tu jeho hrubou, tvrdou dlaň – – –
Křemen myslí, nejlépe že bude,
klášterní když ihned za ním dvéře
zapadnou a on se bez prodlení
na nádraží opět odebere –,
ale hned zas úmysl svůj mění:
neodejde, promluví s ní dřív!
Kterak jen byl bláhový! Ký div,
nenadálým jeho zjevem-li tu
dívka byla pomatena zcela?!
Nevěděla ani snad, co dělá.
Ach, vždyť ani neměla by citu,
kdyby toho zapřela, jenž vezdy
hotov byl jí snésti s nebe hvězdy – – –
Za hodinu jedna z řeholnic
uvedla jej do hovorny, v níž
oko jeho nevidělo nic
nežli velký mezi okny kříž,
několik pak židlí kolem stolu.
Chvíli byl tam sám, pak dveřmi tiše
vklouzla jeho Maruška a spolu
sestry dvě, z nichž jedna abatyše.
Ó, že neposlechl hlasu jen
radícího, by se vrátil domů!
Mohl aspoň zůstat ušetřen
scény, při níž srdce pukalo mu!
Jeho dcerka, jeho Maruška,
která jemu celým byla světem,
72
u jejíhož probděl u lůžka
mnohou noc a rozechvělým retem
šeptal modlitbu, když jenom málo
zlověstným jí ohněm čílko vzplálo,
Maruška, jíž ústka švitořivá
líbával, jak probudil se den, –
před jeho teď políbením skrývá
v náruči se chladných cizích žen!
A když na domluvný jejich hlas
rty se dotkla jeho ruky, hned
pečlivě si utřela je zas,
jak by smrtící z ní dýchal jed.
Křemen chvíli stál jak zkamenělý,
nepromluvil, vzdech se vydral pouze
ze rtů, jež se zimničně mu chvěly,
v nezkrotné teď náruč rozpial touze –
a když jeho před objetím zase
za jeptišky dcerka ukryla se,
vyřítil se ze dveří a dál
prchal chodbou, ze vrat na ulici,
pot se hnal mu po zardělém líci,
v šíleném pak běhu neustal,
až teď v širém ocitnul se poli.
Dlouho bloudil venku, málo však
ohlížel se krásné na okolí,
jeho krví podlitý byl zrak
stále upřen k zemi; v sluch mu též
nešvitoří píseň skřivanova,
jež se nese s modré výše, než
stále bouří v něm ta hrozná slova,
jimiž neznámý byl krajan před ním
odhalil Čech trudnou budoucnost;
není-li z těch zbloudilcův on jedním,
kteří stavět pomáhají most,
po němž děti české dědiny
přecházejí v náruč, ciziny?!
jak je bídný! – Ó, že Anna drahá
nevzala ho raděj dříve k sobě,
nežli ve vlastního dítka vraha
73
proměnil jej osud v kruté zlobě!
Jak je bídný! Oč by bylo lépe,
kdyby žlutá hlína tížila ho,
do níž jeho zahrabali blaho,
jeho Annu! Ó, že ještě tepe
ubohé to jeho srdce, které
zasáhly již rány tisíceré! –
Pásmo trudných myšlenek se náhle
přetrhlo, když ve sluch nešťastníka
zalehlo teď zapísknutí táhlé.
V Křemenovi ve chvíli tu vzniká
myšlenka, zda neměl by se snad
pádícímu tamto rychlíku
v náruč vrhnouti a ve mžiku
ubohý tak život dokonat – –
Myšlenka jen, že by z jeho činu
přihnala se bída na rodinu,
od skoku jej zdržela a světu
vrátila; chvěl na celém se těle,
mimo něj když v závratném teď letu
bouřil vlak, a když už zmizel v dýmu,
oči zkalené a zkrvavělé
vděčně zdvihl k nebi, jako by mu
činil díky, na dnešní že pouti
nedalo mu v hříchu zahynouti. – –
Rozhlédl se. Co v tom světě krásy,
o níž pějí steré ptačí hlasy
chvalozpěv! A hle, on z toho ráje
před chvílí chtěl prchnout bez rozvahy,
v neznámé chtěl odejíti kraje,
osudné chtěl překročiti prahy,
za nimiž už čas se neměří – – – –
Proč by zoufal, hynul v beznaději,
čas že, tento lékař nejmocnější,
sílu svou též jeho na dceři
ukáže a změní mysl její,
otcovu pak bolest ukonejší?! –
Ach, vždyť ztraceno nic ještě není!
Domů odjede a postará se,
74
aby jemu klášter bez prodlení
vydal dceru; až jen zase bude
u tatíčka ve světničce chudé,
nevábena lichou nádherou,
zajisté se v krátkém změní čase.
Křemen ožil novou důvěrou,
jeho duch zas nových nabyl sil;
do města však, které urvalo mu
jeho dítě, již se nevrátil;
jak byl zvyklý – byltě dráhy sluhou –
po trati šel na stanici druhou,
odtud pak se vlakem vrátil domů. –
X.
K zemi snesla se svými se taji
tichá noc, s ní luny vzešel jas,
ke svému když domku Křemen zas
po trati šel volně od nádraží.
Vědomí, že v rodném zas je kraji,
srdce jeho nevýslovně blaží.
Ach, co jen už nachodil se tudy!
V mrazu vražedném i v děsném žáru,
ves kdy život zmírá v suchopáru,
tmavou nocí blesk-li šlehá rudý,
stoleté když duby vichr kácí, –
on vždy tudy musí za svou prací.
Co tu proň je vůkol vzpomínek!
O života útrapách i kráse
mluví k němu každý kamínek,
bezcílnou jenž hmotou jiným zdá se.
V tomto záhybu – rok tomu nyní –
muže zachránil, jenž zrazen ženou
– jeho Marty dávnou přítelkyní –
pod vlakem smrt hledal vytouženou.
Jak se zachvěl při vzpomínce na to!
Ejhle, zdali sám též dnešní den
75
zbabělcům těm nebyl podoben,
kteří po osudu prvé ráně
zoufale hned odvrhují zbraně
a svůj život zahazují v bláto?!
Náhlým blahem zajásal teď v duchu:
známé zvuky signálu – vždyť zněly
s jeho domku! – zalétly mu k uchu;
domeček ten jeho osamělý
blízko již, v něm zlatý klid mu kyne!
Za celý den na svou ženu ani
nevzpomněl si pro starosti jiné.
Jistě zpráva o Marušce raní
také ji; však zda též nevyléčí
z chorobné jí lásky k cizí řeči?
Ba, vždyť její nejvíce to vinou,
Maruška že zhrdla domovinou,
její vinou to a – Herrmannovou!
Ať je za to Němec onen klet! –
Co k nim Herrmann přestal docházet,
k životu chuť Křemen cítí novou,
mocně zase denní po práci
krb jej k sobě vábí domácí.
Také teď se těší, jak si v klidu
doma pohoví, jak zapomene
brzy na všecku tu lidskou bídu,
duha míru jak se nad ním sklene,
A hle, tu již domek! Právě v síni
ozvaly se kroky. Marta snad?
Ach, ta jistě šla již dávno spat – –
Straka je to, hlídač, který nyní
koná za něj službu. Člověk ten
posvítil si ve tvář Křemenovi
a, jak jeho zjevem pomaten,
sotva těmi přivítal jej slovy:
„To jste vy?“ – „„Ba já jsem; spí má žena?““ –
Ticho bylo po té malou chvíli –
„„Neslyšíte? Ptám se, žena spí-li.““
76
„Nevím, jak bych řekl vám tu věc.
Můj ty Bože, ale pravda přec
nemůže vám býti zamlčena –“
„„Co se stalo?““ ptá se Křemen plaše.
„„Rychle mluvte!““ – „Pryč je žena vaše
a s ní ztratil traťmistr se též.“
Jako když jej pěstí udeří,
zavrávoral Křemen do dveří
šeptaje jen: „„Lež to, pouhá lež.““
Ale sotva vkročil do světnice,
poznal hned, že muž ten pravdu děl;
nad spoustou, již tady uviděl,
na smrt jemu zesinala líce:
skříně dvě i truhla zotvírány,
z nich pak všecko ztratilo se – šaty,
prádlo, peníze i kroužek zlatý,
který dostal od ubohé Anny.
Na stole pak našel lístek malý:
„Nehledej mne! Jediné mám přání,
bychom se již nikdy neshledali!“ –
Klesl na židli a oči dlaní
zakryl si, však za málo již chvil
se svého se místa vzchopil prudce,
vyšel na trať a tam promluvil
na Straku, jenž na vlak čekal v budce:
„Vystřídám vás, jděte si jen domů!“
Straka dal mu svítilnu a záhy
zmizel ve tmě – – –
Vzduch byl klidný, vlahý,
z dáli jak by duněl rachot hromu –
nákladní to vlak se rychle blíží.
Teď už nezní hukot onen temně,
nyní blízko Křemena již země
zachvívá se pod ohromnou tíží – – –
Svítilnu teď Křemen odhodiv,
na koleje vrhl se – – Však div!
V ráz teď mocnou uchopen je paží,
zdvižen s kolejí a odhozen;
77
nadarmo se vymknouti jí snaží,
bezmocně se třtinou třese jen
vida, kterak netvor kovový,
který mohl rázem rozdrtiti
života mu těžké okovy,
mimo něj se s hlukem do tmy řítí – – –
A když hukot vlaku zmíral v dáli,
Straka, který v nejistotě, má-li
domů jít či zůstat u přítele,
vrátil se a přišel právě v čas, –
ubožáka, jenž se dosud třás’,
v domek odvedl a do postele
uložil. – Noc Křemen blouznil celou
v horečce, a teprve, když den
oknem smál se v jizbu osamělou,
klesl v spánek bděním přemožen.....přemožen...
XI.
Po té hrozné noci Křemena
dlouhá nemoc upoutala k lůžku,
proto rychle psali pro Marušku.
Dívka přijela – a proměna
stala se s ní rázem, brzy zcela
na klášterní život zapomněla;
na nic ani myslit nedovede,
nežli tatíčkovo na pohodlí,
u jeho se lůžka stále modlí,
často líbá tváře jeho bledé.
Posléz přece přirozená síla
nad nemocí trapnou zvítězila.
Obvyklou zas Křemen službu koná,
ale často smutně hlavu sklání,
často oči zakrývá si dlaní;
více bolesti než rána ona,
78
kterou jemu Marta zasadila
a jež dosud zahojena není,
působí mu hrozné pomyšlení,
že zas brzy dceruška mu milá
odejde a zůstaví jej hoři.
Často již byl odhodlán, že s dcerou
rozhodně si o tom pohovoří,
obavou však vždy byl zdržen sterou.
Konečně se jazyk rozvázal mu.
Večer byl a Maruška teď právě
dozpívavši vroucně slova žalmu,
který Křemen slýchával tak rád,
na lůžko se chtěla odebrat;
a jak nyní k tatíčkově hlavě
sklonila se, chtíc jej polibit,
vášnivě ji náhle v náruč chyt’,
zlíbal ji a šeptal zajíkavě:
„Maruško, kdy zas mne opustíš?“
S údivem se zahleděla naň,
potom ke rtům tisknouc jeho dlaň
zavzlykala: „Nikdy – nikdy již!“
Po těch slovech jaká to jen změna!
Myšlenky se trudné daly v let,
ve chvíli tu sotva viděl svět
šťastnějšího muže nad Křemena;
náhle uprostřed čtyř jeho stěn
bylo jemu těsno, musil ven
do přírody boží, v noční chlad,
hlasitě by mohl zajásat – – –
XII.
Minula tři léta. Mír, jenž zas
usídlil se v domku Křemenově,
ničím není rušen celý čas;
v pokoji tam žije otec s dcerou,
79
a když chmury v duši se mu derou,
na chudičkém pod jasmínem rově
pokleká, tam u milené ženy
vždy zas nalezne mír vytoužený.
Po třech letech klid ten porušen
příhodou byl zvláštní z nenadání.
Bouřlivý byl, smutný zimní den,
po delší již dobu slunce ani
neukázalo své tváře zemi,
nebe stále plno mraků, z nich
v chomáčích se hustých sypal sníh.
Po trati šel Křemen, náhle v chůzi
ustal však, když uviděl pln hrůzy
lidské tělo mezi kolejemi.
Hned zas zrychlil krok, však poděšeně
vzkřikl teď – zřelť ve tvář svojí ženě!
Jaký pohled! Statná žena kdysi
pouhou kostrou, veta po vší kráse,
špinavý a zvetšelý jí šat
s hubeného těla v hadrech visí,
z očí hledí zoufalství a – hlad.
Beze slova k ní se naklonil,
a že neměla ni tolik sil,
se země by sama vzchopila se,
v náruč pojal ji a nesl domů.
Maruška ni uvěřiti tomu
nemohla, že je to matka její,
zplakala by nad ní nejraději,
na pokyn však otcův potlačila
slzy a hned vyšla ze dveří,
aby jako hospodyňka čilá
připravila pro ni večeři.
Chvíle oné Marta ke zpovědi
užila; jí vázl v prsou dech,
zimničně se rtové třásli bledí,
když se jala o útrapách všech
vyprávěti, kterých zakusila:
Herrmann, jenž se brzy nabažil
80
její lásky, prostopášně žil,
ji pak mořil hladem, všecka síla
rychle že se ztrácela jí z těla;
nejednou se domů vrátit chtěla,
ale stud ji zdržel; teprve
nedávno, když Herrmann v opilosti
surově ji ztýral do krve,
rozhodla se, že se rázem zhostí
života, jenž byl jí břemenem;
v rodnou pak by pohřbili ji zemi,
s velkou bídou dovlekla se sem,
smrt by našla mezi kolejemi – – –
Za té řeči za dubovým stolem
seděl Křemen mlčky, beze slova,
nehnutě jak socha mramorová,
ale srdce zmíralo mu bolem.
Když pak chorá žena slabým hlasem
zašeptala: „Těžce zhřešila sem,
vím, že pro mne není slitování“ –
slzám pak už nebránil se ani,
osmáhlá jež smáčely mu líce,
rychle vstal a v náhlé citů změně
ruku stiskl ubohé té ženě.
Ve chvíli tu vešla do světnice
Maruška a na stůl postavila
prostou, chudou večeři. V témž čase,
nad talíř jak Marta nahnula se,
poslední ji opustila síla,
tvrdý spánek sklížil víčka jí.
Darmo otec s dcerou čekají,
až se vzbudí. V pozdní noční době
na své Křemen odnesl ji lože,
sám pak teprv k ránu na rohože
do komůrky těsné lehl sobě.
Silné dojmy, kterých zažil dnes,
s víček jemu spánek odháněly,
myšlenky se honily mu v hlavě;
teprv když se vršky stromů rděly
81
pod polibky slunce, na nebes
klenutí jež vyhouplo se právě,
snět se holá v mrazném chvěla vánku,
smiloval se nad ním bůžek spánku, –
na krátko však pouze; brzy zas
Maruščin jej rozechvělý hlas
volal k loži Marty zmírající.
Přišel pozdě – nežila již žena,
ale úsměv v zesinalém líci
hlásal mu, že šťastna zemřela,
od zklamaného když manžela
těžká vina ta jí odpuštěna – – – –
82