O tom dlouho dumal Abubekr,
velký kalif, – usnouti sám nemoh’
nad tou záhadou. S tím chodil ve dne
mezi vojska zástupy, s tím rovněž
trudil se ve odalisek sboru,
v harému svém. S tím též jednou usnul,
stál tu náhle velký Anděl před ním,
celý bílý, potopa jak světla,
pravil k němu: „Vědět chceš, zda Bůh spí,
zavolej si Lejlu a pak Fatmu,
strhni šat jim, mezi ně se postav,
chytni v každou dlaň prs každé plný,
drž jej pevně a tak hlediž usnout!“
Zmizel Anděl, učinil tak kalif,
zavolal z harému Lejlu s Fatmou,
postavil se mezi obě nahé,
každou rukou každou za prs chytil
a tak zkoušel spáti. – Marná snaha,
tyto sladké, sněžné prsy oba
tak se chvěly v jeho mužné dlani,
prsy ne – on cítil, drží světy,
plné žití, půvabu a kouzla,
živé světy, pálící ho v dlani,
ač sníh samý. – Nelze, nelze spáti!
Druhého dne o tom opět dumal,
nepochopiv hádanky té smyslu,
až tu před ním opět stanul Anděl.
„Synu prachu,“ pravil, „místo prsů
vezmi v dlaně své dvě lampy pevně
hořící a nad hlavou je vznášej
v rovnováze, při tom hleď však usnout,
dokážeš-li toho, pochopíš snad,
zdali Bůh spí.“ Anděl opět zmizel.
Kalif poslech’, zapálit dal lampy
křišťálové, v každou dlaň chyt’ jednu,
ruce vznesl a v nich lampy třímal.
Věru, lépe držely se prsy
nežli lampy – ale chtěl být silný,
držel pevně, pokud svaly pevny.
Ale běda, brzy klesly ruce,
lampy sjely v prach, se roztříštily,
olej rozlit... a tma černá vůkol.
V okamžiku tom stál nad ním Anděl!
„Spal jsi drže prsy dva v svých dlaních?
Spal jsi drže lampy dvě v své ruce?
A teď pověz, zda Bůh může spáti,
když jak prsy drží všecky světy,
jako lampy – Siria i Lyru,
Labuť, Kuřátka, Aldebarana,
Měsíc, Slunce i tvou bídnou Zemi.
Řekni sám si: Jestli může spáti?“