Postoupí-li ten, kdo tvoří, činnosti své ku poledni,
vše co plálo dřív a hřálo, náhle chladné jest a všední,
přejedl se prostě davu, „bouquet“ jeho slova zmizel,
čas tu aby lhostejnosti, zhrdání žeň smutnou sklízel.
Nedávno kdos, který chvatně v dvéře budoucnosti tluče,
jedním slovem „kaleidoskop!“ odpravil mou píseň ruče.
Mám prý různá vedle sebe pestrá sklíčka malovaná,
třesu jimi a v ráz nová, v jádru stará báseň stkaná.
Duchaplně ovšem zní to, kdož ví, sám zda autor ví to.
Každá duše kaleidoskop, v níž spí na sta sklíček skryto;
zdobně řečeno i vtipně – ale přec v tom jedna chyba,
přijde velmi mnoho na to, kdo v rej těmi sklíčky hýbá.
V duši ovšem vedle sebe v kráse prvotní a svěží
touhy, snahy, city, dumy jako pestrá sklíčka leží,
vše, co básník dlouhou poutí studiem i žitím získá,
vše v něm zraje, hraje, plaje, míhá, stíhá se a blýská.
Avšak není v jeho moci, jakby chtěl, ať v žalu, slasti,
kaleidoskopem tím pestrým hýbati, skla v tvary střásti,
události přijdou samy a dech vyšší, jenž jím třese,
inspirace, kouzedlník, sklíček hra jím v obraz hne se.
V ruce řemesla je pouze a to dovedou i děti,
na tvar jeden všecko vtipně navlékat a narážeti;
umělec jak příroda je v podrobnostech snad i stejný,
ale v celku vždycky jiný. Viz jen západ čarodějný,
jiný dnes a jiný zítra v stejných barev zářné kráse!
Vesna vesně, léto letu, zima zimě nerovná se,
hle, to jiný kaleidoskop, kterým jiná ruka třepá
a vždy úchvatná to báseň, jímavá a velkolepá!
Kaleidoskop! Přijímám to, nevím, kdo mou duši vzruší,
že však jiný obraz bledne, ona sama dobře tuší,
jen když přijde moment pravý, sklíčka sřadí kolem osy,
obraz nový bude zase plný pele, žehu, rosy.
Kaleidoskop! Přijímám to, jakby kosmu panorama,
světa běh a valný rozvoj, lidských losů vážné drama
nestřídaly se tu spolu ve obrazů pestré směsi,
jak hne strojem vládce všeho za oblaky skrytý kdesi.
Zvete si jej láskou, žitím, bohem, dobra všeho strží,
já jen vím, on kaleidoskop duše mé v své ruce drží,
otáčí jím, jak mu libo, konstelac jak svojich vírem,
obrazy mé plní krásou a mou duši plní mírem.
Aby často nové stvořil, celou bytostí mou třese,
jako vichr, který stromy ohýbá, když zuří v lese,
možná dost, že jednou zkruší sklíček svor ve dlani svojí,
tak že prázdnem rozlétnou se jak v hvězd padajících roji.
Však i v tříšti těchto sklíček, jak teď moje básně zvete,
odlesk jeho věčné tváře, jeho ducha naleznete,
v jiném stroji pak snad spojí moje dědictví se chudé,
a dav, novinku když uzří, radostně zas tleskat bude.