Chci býti sám. – Jest milá mi ta ves,
jak do dálky mně k vůli zanešena,
ten na obzoru zasmušený les
i pole před ním dlouhá, zasněžena;
i mlhy závoj od nebe až k zemi,
sníh v stromů korunách,
keř bezu, který nah
na střechu klepá svými haluzemi,
i prázdná ptačí hnízda pod okénkem,
i zástup holubů, jenž rejdí nad přístěnkem.
Jak těší mne, když z rána vyhlédnu
a vidím, kraj že zavátý jest celý!
čas pomalu se táhne k polednu,
leč mračno šedé slunce nerozdělí...
Tu mnohá myšlénka vjezd v duši slaví,
tu tiše, potají
ke mně se sletají
sny mladosti a táhnou kol mé hlavy;
jest mysl má jak chmurné nebe zimní,
jež volá k duši mé: ó dřímni si jen, dřímni!
Tu z dlouhé chvíle vyjdu v zpustlý sad,
ves v mlze pode mnou si podřimuje,
ve mračných výšinách nad sněhy lad
vran stádo tichým křídlem poletuje;
nad rybníkem se páry táhnou líně,
jen vrby vyhnilý
kmen tiše nachýlí
své jíním šedé proutí ku hladině...
ba v tichu tom se nehne ani třtina,
ve sloupech křištálů utkvělo kolo mlýna.
A v lese stromy také bez hnutí –
viz, klenbou sosen na sníh stíny vběhly,
slyš, ve výši jak křídel vanutí...
strom na tě střásá stříbrné své jehly;
pod ledem zvoní lesní pramen čistý
a k němu v chumáči
kapraď a bodláčí
své rozkládají protkávané listy,
však ticho kol jak na hřbitov bys vkročil,
pták odletěl a brouk se v lupen svadlý stočil.
I přijde večer – v tichých myšlénkách
se stezkou v sněhu ku domovu vracím,
v mé oko zírá červánkový nach,
a vidí, jak se v těžké dumy ztrácím.
Jak rád jim celé srdce otevírám!
jak ve snů zrcadle
své růže usvadlé
svou slzou vlažím a do kytky sbírám,
a nevím sám, že kahan dohořívá,
a v krbu myšlének že sotva popel zbývá!
Tu poznávám, jak tiše k jeseni
se nachýlil můj život jednotvárný,
jak samota jest krbem nadšení,
kterého plamen pro ten svět jest marný;
jak v přírodě jest nesmrtelné žití,
jak věčný je ten chvat,
jímž ona tká svůj šat,
v němž lidský život jest jen tenkou nití;
že nejlíp jest, juž v srdci hrob si sklenout
a blaho největší na všecko zapomenout...