Titanů starých nezdolné plémě
vězněno úpí v podsvětí,
duní to z hloubky, chvěje se země,
slyš vytí a lání, prokletí.
Jdou léta jak stíny,
avšak ten hlas jak výčitka, vzdor,
ten hněv a spor
ze hloubi moří a ze klínu hor,
týž, a přec jiný
nezmizel z lidské paměti.
Byly snad chvíle, kdy stlumen z části
zhasínal v matném ohlase,
kruhy kdy přestal titan mdlý třásti,
překonán skoro v zápase.
Však jiskra té síly,
odvahy, naděje plamen a žeh’
vřel v žilách všech,
trysknul zas lávou a v divých snech
nadšením zpilý
pozved’ se kolos po čase.
Vždycky tu staré pramáti lebí
podivné táhlo zachvění:
Řetězy s nohou! oči všech k nebi
zvedly se v blahém toužení
a titanů děti
cítily otců svých plamennou krev,
vybuchly v hněv
veliké skutky, nadšený zpěv
z ňader jim letí
k zóře, jež nítí se v plameni!
Titanův děti živy jsou ještě,
k otců se znají závěti,
co jim hněv nebes, plamenné deště,
co lání a hrozby, prokletí?
Co násilí, zloba?
Odvahu v hrudi, na čele jas
vstávají zas,
světlu jdou vstříc, spí pod nimi čas
a ústrk a mdloba
háďat a mloků ve změti.
Titánův děti spějí jen k dobru,
proměnit chtějí země klín,
dědictví otců, pravěkých obrů,
padlo jim ducha do hlubin.
Co bylo hmota,
co bylo rmutem – světlo je teď.
Myšlénko, leť!
Zajásej, písni! Obraze, kveť!
Štětec i nota
ať hlásá, že je přemožen stín!
Poháry vzhůru! V těsný kruh úže,
dvanáctou bije chmurný zvon,
pod sněhem bují edenské růže,
v hymny se mění vichru ston.
Hle, země puká,
titanů starých smířený rod
v hvězd chorovod
mísí svůj jásot jak hromy vod –
Otcovská ruka
uvádí děti své na hvězdný trón.