A já, dítě boží, půjdu širým světem,
jak jsem chodil druhdy před lety a rád,
bílé lilje polní stanu nad poupětem
v dolu čerstvých zřídel u bělostných stád.
V plném slunci půjdu, postavím se chvilku,
abych staré písně našel v duši své,
v pastýřově písni, ve skřivánčím trylku
našel, k radosti co k nové lásce zve.
Půjdu polem prsty propouštěje klasy
podle rhytmu, jenž mi v nitru bude znít,
a pod sebou v stráni nechám zvonic hlasy,
větší zvon mi, hlubší, bude v srdce bít.
Rozhoupám jej slavně od hory až k hoře,
kde vychází Zora z opálových bran,
by zvěst jeho zněla celém po prostoře
ku všem světa úhlům, do všech země stran.
Nad utichlou zemí by se nesl v dálku
a všem milionům v srdce láskou kles,
by přehlušil v ňadrech citů bouřnou válku
a je vrátil štěstí, vzletu do nebes!
By je sklonil zpátky v doby primitivní,
kde byl člověk blažen, že byl v světě rád,
než vzklíčili snové pod lebkou mu divní
jak hub trpasličích v lese vlhkém řad.
Aby slyšel starou ale silnou notu
s hůry od hvězd padat ve spleť lidských cest,
ze všeho by lásku pil jen ku životu
z tišin mrtvých polí, z hluku velkých měst.
Pil ji z lidské snahy, pil ji z božské práce,
kterou lidstvu stal se svatým Herakles,
ve dne tvrdě robil, v noci by spal sladce,
každý v sobě boží lásky velekněz.
V svatém opojení aby všecko divem
bylo jeho nitru, citu, vzletu výš,
v času hbitém toku i snad proměnlivém
bez lichých by tužeb k dnu až pil tu číš.
Zvon ten písně svojí nechám hlučně zněti
o poledni plném, celý boží den,
ale večer tichý sejdu mezi děti
pod košaté lípy tich a spokojen.
V jejich stín se stulím a s naivní vírou
nechám svatvečera zvonek v duši znít,
můj zněl přes den celý světa plání šírou,
nyní sladkých citů zvon můž’ hlaholit.
Na balvan si sednu, jenž se z vody zvedá,
pro vodu kam dívky chodí v čistý brod,
uzřím bílá ňadra jich i lýtka smědá,
jak je Homér vídal a jak Hesiod.
Něhy visiony naplním své nitro...
Vykonav své dílo lehnu tiše v květ,
bych se rozkřik’ blažen, až vzplá nové jitro:
Lidé, buďte šťastni, vždyť je krásný svět!