Co Tantal zkusil do Erebu noci
k dnu tůně stržen hrou kouzelných mocí!
Za trest, že zkoušel nesmrtelné bohy,
zřel k lačným rtům se sklánět přelud mnohý:
tu nachový plod jeho ústa dráždil
a v okamžiku témž jej znova vraždil,
neb roztál v mhu, když ssál juž jeho vůni;
tu náhle voda vystoupivši v tůni,
než smočila rty žhoucí v chladné lázni,
zpět klesla opustíc jej v děsné strázni.
To osud náš, jenž z tůně dum a snění
v zář idealu zříme v roztoužení.
Před námi zdroj, tož Pravda, tryskne svěží,
nám Krásy zářný plod před ústy leží
a s výšin s vykoupení sladkou zvěstí
se snáší Volnost a vše, co zvem Štěstí.
Juž ruka mdlá, juž mdlý ret po tom sahá,
juž zdá se skončena ta dlouhá dráha
v tmách, slzách, čekání a v resignaci.
Leč darmo – přelud za přeludem ztrácí
se v mlhách zas a my jsme opět sami,
na rukách pouta a šer nad hlavami.
Ó strašná kletbo, dědictví ty hrůzné,
vždy stejné údělem, ač formou různé,
kdy skončíš se, kým velkolepým smírem?
Kdy naplní se hruď člověka mírem?
Věk nový nové přeludy nám splítá,
zda budou tělem? Kolikrát juž „svítá!“
ret volal nadšen, aby sklamán ztichnul,
a místo hymny kletbu lkal neb vzdychnul?
Ó duchu lidský, Tantale ty mroucí,
kde trochu rosy ve tvůj úpal žhoucí?
Kde zdroj tvé síly, tvého vytrvání?
Nechť nových pochyb tebe ostny raní,
v tom velkost tvá, že stokrát sklamán zase
rád věříš pravdě, volnosti a kráse
a novým sklamáním se nepolekáš,
jak staré Fatum nezlomný – ty čekáš!