V ruce thyrsus, v kšticích růže,
před oltářem Baccha v rej
hoch se pustil, tigří kůže
halila jen z pola jej.
Jednou rukou rozhrnuje
pestré její záhyby;
zdálo se, že vzduchem pluje
a že v letu nechybí.
Byl to tanec etherický,
v spiralu a z ní zas ven,
s ladným hlavy sklonem vždycky
jako vůně, jako sen!
Řekl bys, že lilje bílá
náhle zkvetla v prostoru,
červánků tříšť zahalila
tancující amforu!
Nyní nazved’ půl, teď zcela
kropenatý tigří háv,
blýskl chvilkou úběl těla,
kde hrál zlatých vlasů splav.
Viděl, mžikem jak se krouží,
splývá a zas rozvíjí,
s ňader k bokům pak se ouží
štíhlých údů linií.
Tady stíny a tam světlo
střídaly se v přeletu,
v tanci božské tělo květlo
ve vln stálém propletu.
Stále výš a divočeji,
věru, křídla má ten jun;
flétny výskly k tomu reji,
cymbál třesknul v zlato strun.
Řekl bys, teď v opojení
dotýká se čelem hvězd,
stanul, teď se rhytmus mění
v melodickou lásky zvěst.
Tak se sklání z nenadání
hoch nad spícím děvčetem,
by jí zlíbal žilky skrání,
šíj i s ňader poupětem.
Jistě takto k spící Psyche
Amor s kaháncem se krad’,
patře v duše sny jí tiché
jak v rozkvětlých růží sad.
Fléten hlas, jak vánek v listí
zmírá, cymbál rázem stich’,
barbiton jen slabě svistí
stlumený jak dívčí smích.
Hlubé ticho! Zas v rej divý,
hoch se pustil v nový ples,
jak blesk Zevův letí v nivy,
thyrsus mih’ se vzduchem, kles’.
Tak hřmí Ares, boře davy,
v ruce oštěp obrovský,
zlato kštic mu kolem hlavy
plá jak purpur královský!
Thyrsus však byl léčkou zrady,
klopýt’ oň a v pádu zlém
klesaje jun zalkal mladý
k Dyonisu mroucím rtem:
„Otče radosti a plesu,
jemuž v oběť milerád
mladý, šťastný život nesu,
nedej, aby tento pád
byl mi k hanbě, ku výsměchu,
aby z mého nadšení
šklebný sok moh’ těžit v spěchu,
smát se mému umění!“
Zalkal, pad’ – však sotva noha
tkla se země netečné,
v tom se zjevil zázrak boha
ve účasti srdečné.
Místo těla břečtan plazí
se kol thyrsu v nový rej,
svlačec tam své zvonky sází –
Flétno, zni a, struno, hrej!
Básníku, jenž s vírou v duši
čteš zde starý příběh ten,
když k tvé písni všickni hluši,
obětuj dál bohům jen!
Padni třeba, na rtu mroucím
modlitbu však dechni v sled
s unaveným srdcem vroucím
v světa lhostejnosť a led:
Otče radosti a plesu,
jemuž v oběť milerád
celý tento život nesu,
nedej, aby tento pád
byl mi k hanbě, ku výsměchu,
že jsem sloužil umění,
by sok šklebný těžil v spěchu,
otče, z mého nadšení!
A bůh, věř to, že se stane,
jistě zázrak učiní:
z hrobu dílo tvoje vstane,
pád tvůj slávou zastíní!