Když titanů již vzpoura povalena
a v panství svoje vešel Joviš král,
druž bohů blesky jeho postrašena,
jak stačit moh’ jí na Olympu sál,
před králem couvala, kol tušíc změna
že paní, velký že se převrat stal,
moc boha od země že do nebes –
Však zapomněli, vše má cíl a mez.
Jak vešel vítěz s orlem na rameni,
tu květů déšť k vítěze nohám slet’,
zněl paian všech: „Nad Joviše dnes není,
jím nebe trvá a jím stojí svět!“
Jen jeden mlčel v toto chvalopění
a v cestu vládci nehodil ni květ,
vír bláznů byla mu všech bohů směs,
jen myslil v duchu: Vše má cíl a mez.
Hle, drsný Mars tu i Venuše sladká
i krásný Apollo, ten světlonoš,
i hrdá Juno, krbů klidná matka,
i chmurný Neptun, tento mořský mrož,
vše sklánělo se – ale sláva krátká!
od jednoho král nebes dostal koš,
od toho, zrak jenž k němu nepovznes’,
se nehnul s místa, všeho cíl a mez.
I Vulkán krasavec byl proti němu,
on, balvan čtyrhranný jen přitesán,
zřel tupým okem klidně k reji všemu,
jak byl by k svému místu přikován.
„Zpět, cháme, ustup s cesty orlu mému,
což nevidíš, že všeho já jsem pán?
Vše v prachu leží, každý tvor můj kněz,
ty mlčíš? Kdo jsi?“ – ,Všeho cíl a mez!‘
Děl klidně balvan a se s místa nehnul,
Zev soptil hněvem, kšticí mocnou třás’,
dav polobohů na pomoc se sběhnul,
on stále seděl. „Kdo jsi?“ Zevův hlas
děl hromný, „chceš, bych bleskem tebe sžehnul,
přec nejsi Fatum snad a nejsi Čas?
Víš, všeho vládcem že jsem já zde dnes?“ –
Děl balvan jen: ,Jsem všeho cíl a mez!
Jsem Terminus, vím, poslední jsem z bohů,
tvé slávy hlahol darmo v sluch mi zní,
vše couvá, žulovou já nehnu nohu,
v tom velkost má je, že jsem poslední,
Jen plesej v davech vil a kozonohů!
Ó v moci, v slávě sladce se to sní!
Však neporostou stromy do nebes,
vše konec má a vše má cíl i mez!‘
A Zev, ač nerad, couvl, mocné čelo
jen zakabonil, v rajské hudby ton;
v ryk vítězství cos výstrahou mu znělo,
na konci stolu stále seděl – on,
ta kamenná tvář, nemotorné tělo,
v Hór tance, ve Gracií čilý shon
jak v mořské vlny shlíží skalný tes
svým zjevem hlásal: Vše má cíl a mez!
Snad zvykli naň při stále hlučném hodu,
však jistě v jejich růžích trnem byl,
a únavou byl v tance chorovodu
a žluč se v číše slední doušek skryl,
naň pohled stlumil Apollovu ódu
a v rozmar faunů trpkosti škleb lil,
jak olovnice k dnu jich blaha kles’
tím vědomím, že vše má cíl a mez.
Ó božství chmurné, symbole ty děsný,
pad’ celý Olymp s nebešťany v prach,
ty’s pouze zbyl z nich, v triumf jejich plesný
to strašné memento: ,Vše dým a prach!‘
to ,Mene Tekel‘ tyranů všech ve sny
jak balvan nehybný, kůl v poli nah.
jenž značí konec všeho, zmar a děs,
ty bože poslední, ty’s cíl a mez!
Však sladký všem jsi, kteří trpí v žití,
ať šílí svět kol – ty se nepohneš,
ať zima jíní, vesna vrší kvítí,
ty jako skála nehybný, jak věž,
máš času, počkat v dějin vlnobití.
víš, většího že soka nenajdeš,
smír všeho jsi, kde svár byl tebou ples,
křivd věků mstitel jsi a všeho mez!