Přes živé ploty vesských zahrádek,
u domků železničních hlídačů
svou zlatou hlavu zvedáš vysoko
ku zlaté tváři slunce, květino.
– Jak bylo to v té luzné Helladě,
když na Olympu palác bohů stál,
a bozi k dcerám lidským vcházeli?
Byl jednou jeden starý řecký král
a ten král spanilých dvé dcerek měl,
z nichž jedna, zlatovlasá Klytie,
milenkou byla boha Helia,
jenž řídí zářivý vůz sluneční.
– Však láska jest jak voda nestálou
u mužů aspoň, a jak svědčí dál
los zlatovlasé bědné Klytie,
i milci z nebes nejsou lepšími:
jde zemským luhem krásný Olympan
i shýbne se pro lepou květinu,
utrhne, přivoní a odhodí
a již se dívá zase po jiné.
Klytie sestru spatřil Helios,
tu bledou, černovlasou Leukothe,
na neštěstí tvé, bědná Klytie,
jen spatřil ji – a s bohem, Klytie!
Žár jeho lásky, kdysi milý tak,
se stal ti mukou, neboť vědělas,
že hřeje jím teď bledou sestru tvou.
A přišly sny, a přišly vzpomínky
a všecky daly pít ti trápení.
A po známých když místech kráčelas,
jako bys bosou nohou stoupala
po trnoví, jež neslo růže kdys...
I šla jsi k otci, bědná Klytie,
a lásku sestry prozradilas mu,
i rozpálil se starý otec král,
a za živa dal zakopat svou dceř,
tu bledou, černovlasou Leukothe,
s ní hanbu domu i tvou žárlivost.
Pak čekala jsi toužně, Klytie,
na vršku, kam kdys k tobě přicházel,
kam přijít musil... A bůh nepřišel.
Tys viděla ten zlatý jeho vůz
spět slavně modrou smavou oblohou,
a tak jsi teskně po něm zírala,
že zmdlela šíj i oči ztrnuly –
on jel a přejel, k moři dálnému
spěl drahou svojí – a tys čekala...
Chlad noční do tvých vlasů rosu sil,
a vítr vlas tvůj zlatý rozcuchal,
tys nedbala a čekala jen dál.
Jen hlavu zmdlelou otočilas tam,
kde růžoprstá ranná Jitřenka
ohrady vrata měla otevřít...
On vyjel, azurnou jel cestou svou,
a ty jsi hlavu po něm točila,
tesklivým zrakem svým chtíc zachytit
jen jeden smavý pohled nebeský –
však marně... Zajel k moři dálnému
a zmizel... a tys dále čekala.
Pak smiloval se – útrpností tou,
jež almužnou je lásky zmizelé,
a proměnil tě, dívko, v květinu –
los pozemšťanů, kteří do styku
jedenkrát přišli s vládci Olympu...
Však v tobě žila láska tvoje dál,
a dál jsi zlatou hlavu točila
po zlatém voze svého miláčka...
Ó Klytie, už dávno nejede
ve zlatém voze plání nebeskou
tvá láska, světlovlasý Helios;
už dávno zhynul nesmrtelný bůh,
spust Olymp, zašel navždy dávný čas –
ty nevíš to a zlatou hlavu svou
otáčíš po tom prázdném povozu,
a když ti znikne s očí za hory,
šíj teskným smutkem dále nakláníš,
ó Klytie, a tak se díváváš
přes živé ploty vesských zahrádek,
od domků železničních hlídačů,
z dob jiných, jiných krajů, jiných lidí,
vždy ještě vzhůru, symbol lásky té,
jež lidi, bohy, věky přetrvá
a o svém hoři němě hovoří...