Akt pátý tragédie již se blíží,
let málo, pro vždy spadne opona,
vzduch katastrofy lidská ňadra tíží
a pouta tradice i zákona.
Ó století, tvůj let se k pádu níží
a ten kdes jistě v bahně dokoná,
v šer, v mlhu splynou velkých tváří rysy
a zbude jen – tvé smutné zákulisí!
Když elektrických lamp zaplanou svity,
žhne celý sál jak bajná pohádka,
kde hoří jasem stromy, domů štíty
vše plno světélek a pozlátka,
kdo pomyslí, v kout stmělý, oku skrytý
že jitra báj se stají přesladká?
Ty květné háje, mramorové vlysy,
jak zdrané budou teprv – v zákulisí!
Tu velký rek se scvrkne malým klepem,
a hrdě světa scénou kráčel přec,
tam potácí se titán v zmatku slepém
střel dešti nahou nastavuje plec,
a v podstřeší se s bouřným srdce tepem
rve s Musou neznámý jí milenec,
a vše se v koncert jedné bídy mísí
jak vetché cáry v šerém zákulisí.
Jak v propadliště vše to propadává,
i ďábli, svatí, dobří, bídáci,
a ze všeho v sled zbývá velkost pravá,
jež nejvíc ze všeho též krvácí,
ční sama v poušti, Memnonova hlava,
a zlobě sladkou písní odplácí,
co krtkové se hemží, mloci, krysy
ve stínu pod ní, v šerém zákulisí!
Co velké, vždy se čile k světlu tlačí,
jen mrzkost dole ve hlubinách vře,
po vrcholech vždy světlý věštec kráčí,
až k hvězdám výš se ducha vzletem tře;
kdo slabí jsou, jen ochabují v pláči
a prohrávají v žití kruté hře,
laur lidstva nezří, v něm zří rmut a hnisy,
a jak statisté mizí v zákulisí!
Věk přijde nový. Vichrem starý smete
bez revoluce, kterou začal on;
štěp lidstva, dále svěží přes vše zkvete,
z lyr pěvců nové doby zazní ton;
ba v poušti idealů dlouholeté
tam srdce lidské zpívá – věčný zvon,
jenž silné duchem ku životu křísí,
na scénu světa, ven, ze zákulisí!
Tak vítám vás, vy světla bohatýři!
Vy mladí, kdož ví, šťastnější-li nás?
Vám v hlavách prška ideálů víří,
vám v ňadrech bojovný se zvedá hlas!
Jak libo, zdeptejte nás jako pýří,
vše ovládněte, uplvejte v ráz,
puch hrobů cítím, v svěží vzduch se mísí:
Zda sejdeme se světa v zákulisí?
Pak zjeví se, co pravé bylo, ryzí,
co bude, samo život, dále žít!
Co z Promethea božské, tvůrčí mízy
kdys trysklo v myšlenku a šlehlo v cit,
a v sled když budem všichni jednou přízí,
z níž kosmu duch tká valných světů třpyt,
pak zmizí, oč jsme rvali se tu kdysi –
Kde bude světa běh, kde zákulisí?