Sem prchly jste, sem ticha do ústraní,
sem z ruchu měst až do těch dumných strání,
vás nezlekal ni temných roklin sráz,
vám protivný hluk všeho Babylona
a ticha hráz
zde opilý křik jeho nepřekoná.
Jak mudřec snící nad přírody tajem
vy zříte kolem zkvétajícím krajem
v tu tajuplnou jeho proměnu;
vám v měkkou duši každý zvuk se tiskne
a v ozvěnu
vám z hloubi ňader stonásobný tryskne.
Tam snivý hoch jde, hraje na fujaru,
zde milenci zas v slunce bílém žáru
a v sladkém šepotu rty šelestí;
vy zachytnete každý tón, jenž duje,
když ve štěstí
ret ku retu se vroucně nachyluje.
Vám z nitra vzchází slunce ve purpuru
a vstoupá, orel smělý, do azuru,
i stíny noci, jež se plíží v dál;
tak tryskne z ňader stejně v smíchu, v pláči
ať radosť, žal
a s námi k azuru neb zemí kráčí.
A v bouře shon a v hromů dravé reje
váš hrdý vzdor se ani nezachvěje
a obrovskými svými rameny,
když výhní nebe plá, v soucitu chytne
blesk plamenný,
než v ňadra země chvějící se slítne.
Svár vichřice, jež kol se rozhučela,
když v jho chce sklonit strmá vaše čela,
rád slyším divoký váš hučet řev:
jak moře zpěněné, když k nebi stříkne
a jeho hněv
přes meze věčnosti od země křikne.
Tu hrudí vzedmutou děs vzteku běží,
jak titani hned vespol v divé řeži
se vaše větve v boji splítají,
jak páže obrů ohebné a steré
se zdvihají
a rána za ránou už v kmeny pere.
Až zvrácen mnohý ku zemi se řítí,
tu jeho hrob jest ve vřesu a kvítí,
jak bránit chtěl se – větve vztýčené;
však život zvolna ranami se ztrácí,
až překlene
jej jahodin plod a jej zakrvácí.
Však stišeny a v jasu! v moře zlaté
jak moře zelené se rozléváte;
svět poesie vy jste zázračný,
kde báj mi šeptá list a každá snětka
sen oblačný,
jež kouzlo nocí měsíčných sem vetká.
Sta postav étherných zřím jak se nese,
sta očí se všech stran se blýská, třese
a v mlází slyšet tajné hovory;
ba tichem tím, když v duši svoji hlednu.
jak potvory
zřím vášně usínat a padat ke dnu.