Tři z různé doby památníky
mi často padnou do očí
a generac tří tužby, vzlyky
mi svojí mluvou tlumočí.
Nejstarší vázán ve sametu
má zlatou řízku, spony též
a věru více ohně, vzletu
a slov nikde víc nenajdeš.
V něm z růží vidíš loubí stkána,
hrdliček zástup jako sníh
a srdce šípem v středu zdrána
a labutí tlum v peřejích.
Kdes krajina – vždy při západu
a truchlá vrba cloní rov
a v rhytmického verše spádu
co v kámen psáno krásných slov!
A všady obětnice hoří
v girlandách květů do kola
a loďky táhnou v modrém moři
a tisíc srdcí plápolá.
Na každé straně desetkráte
čteš: Věčně tvůj a věčně tvá!
Ta láska zde v ořízce zlaté,
ta jistě věky přetrvá!
O přátelství tu psáno mnoho,
jež věčně neroztrhne hrob,
až v sled tě bolí hlava z toho,
tož k změně – v druhý oko stop!
Ten prostý je a z černé kůže,
bez ozdob v rohu, po stranách,
však otevřeš, v něm číst se může
ve lapidárních literách:
„Až po letech tvé oko vlídné
na těchto stránkách spočine,
přej almužnu mi slzy bídné,
ó sladké dítě, nevinné!
Ba chceš-li třeba, dař mne kletbou,
i tato bude pamětí;
kdo klam a zhrdání měl setbou,
mít za plod můž’ jen prokletí!
Tož klň a laj! – Však přes mé jméno
lhostejně nejdi bez řečí,
by hloupě bylo zapomněno,
to byl by trest můj největší!“
Tak v Byronovském psáno tónu
a podpis jako v kámen vryt.
Však věřte, nad tiradu onu
že mnohem víc můj jímá cit
poslední z těchto památníků,
kde podpis ani nelze číst,
bez líčených slov, bouřných vzlyků,
kde pouhé datum kryje list.
A dále nepsal nikdo více.
Ó jistě chtěl bych přísahat,
že v touze dívčí zrak i líce
zřel nejvíc ten list plápolat.
Že prostičké ty cifry data
jí nejvíc k srdci mluvily,
v nich žila každá chvilka zlatá
té celé jejich idylly.
Bez deklamace, beze frásí,
jak přímé dlaně pevný stisk,
v boj odhodlání do nesnází
a vše pro pouhý srdce zisk.
Bez romantické kudrlinky,
bez žravé pýchy mrazivé:
zde pravé kouzlo upomínky,
tak cudné jako poctivé.