„Staré světy křísit ku životu,
jako bádat v bludném srdci lidském,
jedno jest; neb ony staré světy,
přikryté dnes časů dávnou plísní,
nejsou víc než bludné srdce lidské
v moderních svých zápasech a bojích.
V obou člověk stále týž a jeden
pod šlehy se krutých důtek zmítá,
fatum slují tam a zákon tady,
proti nimž se týčí stejně vášeň,
stejná vždycky dnes jak před staletím...“
V těchto dumách vnořen šel jsem sady.
V mlze dušičkové stály stromy,
cesty byly plny svadlých listí,
vzduch byl plný syté, čpavé vůně,
v které hmota zvolna zmírající
hlásá poslední svůj žití záchvěv.
Mlhou lampy jen se bledě třásly,
ulicemi na levo i v pravo
chodců pozdních duněl krok a zmíral.
V tom pad výstřel... a hned za ním druhý...
Stanul jsem a slouchal polekaný...
Tu se rychle otevřelo okno,
a tam skřípla vrata... silhouetty
tmou se mihly polooblečených
žen a mužů... hovor, kroky, světla...
Než jsem dále kročil, třetí rána,
čtvrtá potom... „Zastřelil se kdosi...“
„Mířil špatně... dvakrát chybil...“ V trávě
v krvi leží neznámý hoch cizí,
v listí svadlém leží vlhkém mlhou,
kolem zástup zvědavců se kupí,
stráže signály zní v šepot davu,
chvatné kroky – již jej odnášejí
ztmělým sadem, nedávno kde ještě
v letních nocích plných sladké vůně
na lavičkách tisknuly se k sobě
milující, sami sobě světem.
Ze sadu jsem vyšel do ulice
po chodníku tmavém, kluzkém mlhou,
ostrý svit se třás s přízemních oken,
která byla otevřena z kořen.
Musil stanout jsem a hledět do vnitř.
Svíce dvě jsem viděl u postele,
na poduškách bledou hlavu muže,
v žluté záři příšerně tak bledou...
Stíny míhaly se kolem lože,
jedny klečící a druhé v němém
ustrnutí šátky tiskly k očím,
u okna stál kdos a ven se díval,
jakby sledoval tu dráhu duše,
která vybavena z těla svoru
v mhavou podzimní noc uletěla
k hvězdám, jež se před ní skryly němy.
Obrovské kol tiše spalo město...
Kroků pár jen zpátky. – Mladý život
sám se zničil, vším kol pohrdaje,
a zde starý dohrál jen svůj úkol
jistě plný trudů – ale nerad.
Jaká propasť tady mezi nimi!
Jaký obou cíl tam v nekonečnosť?
Jaké záhady v tom, co zvem žití,
a kde hvězda spásy v tom, kde pravda?
Jen jsem tušil, co se odehrálo
zde v mlh závoji. Jak plachý zloděj
plížil jsem se černých domů stíny,
za jichž záclonami sporá světla
kmitala se... Já se skoro styděl
za tu trochu pohodlí a klidu,
jež mne čeká doma, za tu knihu
starých věštců, za ten skrovný asyl,
kam smím zapadnout jak skřivan v pole.
„Lidstva bída padla na mne celá“
i má vlastní sotva zdřímlá vstala
a já záviděl jsem těmto mrtvým:
klasu zdrcenému vlastní vůlí,
klasu zkosenému žatvou doby,
jejich mír a nedostižný oddech...